ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.334.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 334/2021-904
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020, jako soudu dovolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 46/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 3 T 46/2019, zrušují.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 3 T 46/2019, byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle učiněných skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že společně s odděleně stíhanými R. K., nar. XY, a J. K., nar. XY, ve společném úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, využili zájmu M. D., nar. XY, o zakoupení bytu na adrese XY v XY do osobního vlastnictví, J. K. dne 25. 5. 2015 v XY nechal podepsat ze své pozice tipaře spol. Českomoravská stavební spořitelna, a. s. (dále jen ČMSS, a. s.), M. D. nevyplněné písemnosti, které dne 25. 5. 2015 vyhotovila zástupkyně ČMSS, a. s., J. M. v její kanceláři v XY na ul. XY, a to návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření č. 6683885-5-02 s cílovou částkou ve výši 500.000 Kč, k této zároveň vyhotovila žádost o poskytnutí meziúvěru/úvěru ve výši 500.000 Kč, kde v této žádosti, již po jejím podpisu, bez vědomí a souhlasu M. D., J. K. uvedl, že uvedené finanční prostředky budou použity na rekonstrukci bytu v nájmu a splacení půjčky, přičemž v rámci zajištění rozhodujících dokumentů pro schválení předmětného úvěru R. K. vyhotovil bez souhlasu a vědomí K. M., majitele bytové jednotky č. 4 v osobním vlastnictví na adrese XY a M. D., falešnou nájemní smlouvu o pronájmu tohoto bytu na adrese XY, údajně uzavřenou dne 1. 8. 2013 K. M. jako pronajímatelem a M. D. jako nájemcem, resp. dodal potřebné údaje k jejímu vyhotovení, dále R. K., pověřený jednatel společnosti W. t. d., IČ: XY, vyhotovil jménem této společnosti falešnou fakturu č. 140037 ze dne 12. 11. 2014 na částku 238.000 Kč jako platbu za údajnou rekonstrukci bytového jádra bytové jednotky č. 4 v obci XY s uvedením odběratele M. D., kdy tyto písemnosti předložil J. K. zástupkyni ČMSS, a. s., J. M. v její kanceláři v XY na ul. XY, která zajistila jejich odeslání na ústředí společnosti ČMSS, a. s., poté J. K. dne 23. 5. 2015 v XY sepsal falešné uznávací prohlášení na částku ve výši 238.000 Kč, vynaloženou za údajnou rekonstrukci blíže neoznačeného neurčeného bytu, kde je jako věřitel uvedena K. K. a dlužník M. D., které nechal podepsat M. D., včetně úředního ověření podpisu, přičemž M. D. toto prohlášení podepsal v domnění, že se jedná o rekonstrukci bytu v XY, toto prohlášení taktéž dne 25. 5. 2015 podepsala v XY i K. K., poté dne 29. 5. 2015 J. K. odvezl M. D. za přítomnosti K. K. k podpisu smlouvy do sídla společnosti ČMSS, a. s., v Praze 10, Vinohradská 169/3218, kde po vyzvednutí dalších písemností, konkrétně žádostí o čerpání, které částečně nevyplněné nechal J. K. podepsat M. D., včetně úředního ověření podpisu, tyto J. K., bez vědomí D., doplnil o údaje, konkrétně pak v kolonce Dispozice čerpání-převod na účet, kde v jednom případě doplnil účet č. XY údajného majitele M. D. a ve druhém případě účet č. XY, taktéž údajného majitele K. K., ačkoliv ve skutečnosti se jednalo o účet č. XY majitele spol. W. t. d. a bankovní účet č. XY majitele J. K., přičemž s oběma uvedenými bankovními účty disponoval R. K., po doložení všech potřebných písemností k předmětnému úvěru, došlo k samotnému podpisu úvěrové smlouvy č. 10118225-5-01 ve výši 500.000 Kč, kdy ke dni 1. 6. 2015 poskytnuté finanční prostředky byly na tyto uvedené bankovní účty skutečně připsány, a tyto finanční prostředky použil R. K. ve svůj prospěch, čímž společnosti ČMSS, a. s., způsobili škodu ve výši 500.000 Kč .
Za uvedený zločin podvodu a za přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 2 T 97/2019, byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou.
Podle §73 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné podnikatelské činnosti v předmětu podnikání: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a Silniční motorová doprava – nákladní, provozována vozidly nebo jízdními soupravami o největší povolené hmotnosti nepřesahující 3,5 tuny, v trvání 2 (dvou) roků.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 2 T 97/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Českomoravská stavební spořitelna, a. s., IČ: 49241397, se sídlem Vinohradská 3218/169, Praha, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 3 T 46/2019, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020, podal obviněný dovolání (č. l. 850–854), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. g).
Obviněný shledává nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu. Namítá, že úmyslné zavinění bylo soudy dovozováno z nepřímých důkazů, které však netvoří uzavřený celek a nelze z nich v žádném případě vyvodit jen jediný závěr a vyloučit všechny ostatní možnosti. Soudy vycházely z toho, že znal všechny zúčastněné osoby, že seznámil M. D. s R. K. a J. K., že znal osobně K. M. a že za M. D. zaplatil povinný poplatek ve prospěch ČMSS, a. s. Uvedl, že svému zaměstnanci M. D. chtěl pomoci a dal mu kontakt na R. K., který prodával byt a J. K., který by mu pomohl vyřídit potřebný úvěr. Jelikož jednání nešla podle představ M. D. a dovolatel byl osobou, která zprostředkovala kontakty mezi ním a jmenovanými, ze solidarity za něho zaplatil poplatek ve výši 6.700 Kč, což podle jeho názoru nepředstavuje nic nestandardního či vymykajícího se zdravému rozumu. M. D. k dotazu obhájce obviněného v rámci hlavního líčení dne 5. 2. 2020 připustil, že si možná tuto skutečnost (nutnost placení povinného poplatku) nevybavuje, přesto soud dospěl k závěru, že se tak stalo bez jeho vědomí. Návrh na opakovaný výslech M. D. byl soudy zamítnut jako nadbytečný, čímž byla výpověď klíčového svědka v písemném vyhotovení rozsudku podstatně zkreslena. Obviněný brojí rovněž proti závěru, že byl jedinou osobou disponující všemi potřebnými údaji k vytvoření falešné nájemní smlouvy, jejíž sepsání dovolatelem nebylo podle soudu prokázáno. Přitom K. K. byla rovněž zaměstnankyní dovolatele a současně přítelkyní J. K. a oba se tak mohli dostat ke všem potřebným informacím. Jeví se jako absurdní dovozovat vinu z faktu, že znal určité údaje. Soudy nedostatečně prověřily všechny zjištěné skutečnosti a neeliminovaly všechny možné verze skutkových událostí, přičemž mělo být v takové situaci rozhodnuto ve prospěch dovolatele. Dále obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že by jinou osobu uvedl v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti s úmyslem obohatit sebe nebo jiného. Nebyla naplněna podmínka příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a obohacením jiného. Dovolatel je pevně přesvědčen, že se nedopustil jednání, které by dosahovalo společenské škodlivosti, aby z něj mohla být vyvozena trestněprávní odpovědnost za současného respektování principu subsidiarity trestní represe. Obviněný má rovněž za to, že byla porušena jeho práva na obhajobu, kdy mu bylo bez jakékoli bližšího odůvodnění znemožněno nahlédnout do spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 130/2018, kde zpočátku figuroval vedle R. K. a J. K. jako obviněný, než bylo trestní řízení v jeho věci vyloučeno k samostatnému řízení. Poškozenému toto umožněno bylo a byl mu tak přiznán širší okruh procesních práv než dovolateli. Ze spisu sp. zn. 4 T 130/2018 zcela zjevně čerpalo státní zastupitelství a pokud nebylo umožněno obhajobě nahlížet do spisu, došlo k porušení zásady rovnosti procesních stran.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020, zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 3 T 46/2019, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 3. 2021, sp. zn. 1 NZO 81/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že s ohledem na způsob odůvodnění jím uplatněných dovolacích důvodů nelze na tyto nahlížet jinak, než že byly uplatněny pouze formálně. Tyto dovolací důvody totiž nemohou být naplněny námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo dokonce s postupem při provádění důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Současně lze na uplatněnou dovolací argumentaci nahlížet ve smyslu námitky nesprávné realizace důkazního řízení. Podle Ústavního soudu lze v této souvislosti vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). O žádný z uvedených případů se v projednávané věci nejedná.
Stran námitky obviněného, že mu nebylo umožněno nahlížet do spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 130/2018, státní zástupkyně uvedla, že se uvedenou námitkou zcela vyčerpávajících způsobem vypořádal odvolací soud v bodě 5. napadeného usnesení. Je nutno zdůraznit důsledné rozlišení procesního postavení R. K. a J. K. v samostatných řízeních před Obvodním soudem pro Prahu 10, vedených jednak pod sp. zn. 4 T 130/2018 a jednak pod sp. zn. 3 T 46/2019 s tomu odpovídající odlišností jejich oprávnění
a povinností v rámci trestního procesu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz body 2. – 9. a v této návaznosti pak body 10. a 11. rozsudku soudu nalézacího, body 6. a 7. odůvodnění usnesení soudu odvolacího) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Nalézací soud provedl dokazování v takovém nezbytném rozsahu, který z hlediska své vypovídací hodnoty plně postačoval k vyvrácení stěžejního obhajovacího tvrzení dovolatele, že vystupoval v postavení pouhého zprostředkovatele kontaktů ve prospěch uspokojení bytové potřeby svého zaměstnance M. D. včetně zajištění jejího finančního pokrytí. Jestliže soud nalézací dovolatele uznal vinného jednáním, uskutečněným ve vzájemné součinnosti a na podkladě jeho vzájemné dohody s odděleně stíhanými osobami R. K. a J. K., pak ve smyslu spolupachatelské formy jeho trestné součinnosti nemohl přehlédnout, že k podvodnému vylákání úvěrových finančních prostředků na poškozené ČMSS, a. s., došlo v rámci postupně uskutečněných kroků, podléhajících přesně takovému koordinačnímu postupu těchto osob, který nakonec vedl k dosažení jejich společného trestného záměru. O tom, že se do takto směrovaného skutkového děje zapojil dovolatel v rozsahu podstatně větším, než vyplynulo z jeho obhajoby, vypovídala zjištění o jeho konkrétních aktivitách. Souhrn nepřímých důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazovaly všechny okolnosti předmětného skutku. Nenastala tedy dovolatelem poukazovaná situace, vyžadující aplikaci pravidla „in dubio pro reo“.
Státní zástupkyně rovněž neshledala, že by v dovolatelově věci došlo k porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jeho jednání, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala.
Státní zástupkyně dále rozvedla námitku obviněného, že zjištěný skutkový stav věci nevypovídá o tom, že byl naplněn vztah příčinné souvislosti mezi omylem podváděné osoby a majetkovou dispozici, kterou provede oklamaný a na jejím základě způsobenou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1051/2017). Podle státní zástupkyně lze na tuto námitku nahlížet nejen jako na kvalifikovanou, ale lze jí přiznat i jistého opodstatnění. Má za to, že popis skutku obsahuje dvě dějové linie. Jednak koordinovaný způsob postupu tří spolupachatelů včetně dovolatele, vedený v záměru na vylákání úvěrových finančních prostředků na osobu úvěrového žadatele M. D. prostřednictvím nepravdivých údajů při uzavírání úvěrové smlouvy, na jejichž podkladě provádí budoucí úvěrový věřitel – ČMSS, a. s., majetkovou dispozici v podobě poskytnutí úvěrových finančních prostředků ke své škodě. Způsobený škodlivý následek v kvalifikované výši značné škody na jeho straně se nachází v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele a jeho spolupachatelů, odpovídajícím splněným podmínkám pro vyvození jeho trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném před 1. 10. 2020. Součástí popisu přisouzeného skutku je však i další dějová linie, která se odvíjí od klamavého postupu skupiny spolupachatelů kolem dovolatele vůči žadateli o úvěr M. D., který byl z jejich strany uveden v omyl tím, že byl dovolatelem ujišťován, že se v jeho prospěch vyřizuje úvěr k nabytí vlastního bytu v XY, zatímco dovolatel jednal v souladu s ostatními spoluobviněnými výlučně k tomu, aby byly neoprávněně vylákány finanční prostředky z úvěru, který by ovšem zatěžoval svědka D. za jiným než takto deklarovaným účelem (srov. bod 6., str. 5 zdola až 6 shora usnesení soudu odvolacího, podobně bod 12. zdola, str. 8 rozsudku soudu nalézacího). Přisouzená právní kvalifikace (nejen) dovolatelova jednání ve smyslu tzv. obecného podvodu trpí absencí poškozené osoby, uvedené v omyl, která by ve zcela klamném přesvědčení, vyvolaném ze strany obviněných, uskutečnila poškozující majetkovou dispozici, kterou by se dostala bez odpovídajícího právního důvodu do postavení úvěrového dlužníka. Nelze přehlédnout, že M. D. v postavení poškozeného subjektu v rámci tzv. obecně podvodného jednání nemohl vystupovat, neboť se byť v podřízené roli podílel na vyvolání omylu na straně budoucího úvěrového věřitele a to zejména podpisem falešného uznávacího prohlášení, kterým jako žadatel o úvěr deklaroval nepravdivý účel použití úvěrových finančních prostředků, který se stal jedním z podkladových materiálů, rozhodných pro vyhovění předmětné žádosti o úvěr ke škodě úvěrového věřitele. Dovolatelem tak byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném před 1. 10. 2020. Jim také odpovídá příslušná část přisouzeného skutku, aniž by tak byly právně významné ty doprovodné skutkové okolnosti, které nasvědčovaly v daném případě nepotvrzenému právnímu závěru, že je lze právně posoudit podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v témže znění. Při vyloučení jednočinného souběhu obou uvažovaných trestných činů z důvodu vztahu speciality přichází v úvahu rozdělení stávajícího skutku na dva samostatné skutky zakládající znaky skutkových podstat dvou trestných činů. Tím by však došlo ke změně v neprospěch dovolatele. Dovozené přezkumné zjištění o nesprávné právní kvalifikaci dovolatelova jednání je zřejmé.
S ohledem na totožné trestní sazby dotčených právních kvalifikací, při neexistenci jiných důvodů, pro které by postavení obviněného v rámci předmětného trestního řízení doznalo příznivější změny, je tak podle státní zástupkyně na místě postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť projednání dovolání obviněného by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení v jeho prospěch, a současně otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný současně uplatňuje dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi – poškozeného M. D., svědků J. K. a R. K., a listinných důkazů – nájemní smlouvy) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění týkajících se jeho povědomí o zúčastněných osobách, jeho vztahu k nim, otázky toho, kdo sepsal nájemní smlouvu a zda zde byly další osoby znalé veškerých skutečností v ní obsažených), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nepřímé důkazy netvoří uzavřený a ucelený celek, z něhož lze bezpečně vyvodit pouze jeden jediný závěr o průběhu skutkového děje) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že byl toliko zprostředkovatelem mezi poškozených a spoluobviněnými, kdy jednal ze solidarity vůči svému zaměstnanci, kterému chtěl pomoci s koupí bytu, a za něhož rovněž uhradil poplatek ČMSS, a. s.).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Obviněný se tak na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Nevytýká tedy soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný dále uplatnil námitku, v rámci níž namítal porušení svého práva na obhajobu, neboť mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 130/2018, vedeném v rámci řízení proti spoluobviněným R. K. a J. K., ačkoli byl po určitou dobu v rámci řízení veden jako obviněný, než bylo trestní řízení proti jeho osobě vyloučeno k samostatnému projednání.
Podle ustanovení §65 odst. 1 tr. ř. má obviněný a jeho obhájce – mimo jiné – právo nahlížet do spisu (s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka vyslýchaného ve smyslu ustanovení §55 odst. 2 tr. ř.) a pořizovat ze spisů výpisky a poznámky a pořizovat na své náklady kopie spisů či jejich částí. Ustanovení §65 tr. ř. upravující právo obviněného nahlížet do spisu blíže nespecifikuje, do jakých „spisů“ má obviněný a jeho obhájce právo nahlížet. Při konkretizaci těchto „spisů“ je třeba vycházet ze smyslu ustanovení §65 tr. ř., kterým je zajistit, aby obviněnému a jeho obhájci byly poskytnuty informace potřebné v daném stadiu trestního řízení k přípravě jeho obhajoby. To v praxi znamená, že obviněnému a taktéž jeho obhájci musí být umožněno nahlédnutí do všech částí písemných materiálů (trestní spis včetně dokladů, listin, doličných věcí, apod. obsažených v jeho přílohách), které se stanou součástí spisu, který po skončení vyšetřování bude obviněný mít možnost prostudovat (§166 odst. 1 tr. ř.), a který bude podkladem k vypracování obžaloby a s obžalobou předložen soudu, případně bude sloužit k jinému meritornímu rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 54/05). Z uvedené citace rozhodnutí Ústavního soudu se nepodává, že by se možnost nahlížet do spisu mohla týkat jakéhokoli spisu, ale tato možnost se ve vztahu k obviněnému a jeho obhájci týká spisu, v rámci něhož má obviněný postavení účastníka řízení, neboť se týká materiálů, které po skončení vyšetřování bude obviněný mít možnost prostudovat a na jejichž podkladě bude vypracována obžaloba. Postavení účastníka řízení tedy definuje rozsah jeho oprávnění včetně možnosti nahlížet do spisu. Nahlížení do spisu se tedy nemůže rozšiřovat o spisy vedené v rámci trestních řízení proti osobám odlišným od obviněného, byť se v kontextu skutku jedná o spolupachatele. V rámci trestního řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 130/2018, byli R. K. a J. K. v postavení obviněných, v projednávané věci však byli vyslýcháni nikoli v pozici obviněných, resp. spoluobviněných, ale v pozici svědků. Skutečnost, že na samém počátku byl obviněný v řízení později vedeném pod sp. zn. 4 T 130/2018 veden jako spoluobviněný sama o sobě nepostačuje pro závěr, že by měl mít přístup ke spisovému materiálu týkajícího se osob od něho odlišných. Obviněný je oprávněn nahlížet toliko do spisu, resp. materiálů, které se po skončení vyšetřování vůči jeho osobě staly podkladem pro vypracování obžaloby. V projednávané věci byla obžaloba proti obviněnému podána samostatně, je založena na č. l. 622–630, přičemž součástí spisového materiálu jsou i veškeré podklady přípravného řízení počínaje záznamem o zahájení úkonů trestního řízení (č. l. 1). Soudy rovněž z jiných než těchto spisových podkladů nevycházely.
Jako nepřípadnou je pak nutno hodnotit námitku obviněného, že poškozenému bylo umožněno nahlížet jak do spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 130/2018, vedeném v rámci řízení proti spoluobviněným R. K. a J. K., tak do spisu vedeném v rámci projednávané věci, čímž mu byl přiznán širší okruh procesních práv než dovolateli. Poškozený se v obou případech nacházel ve stejném procesním postavení účastníka řízení – poškozeného, od čehož se odvíjela i jeho procesní práva spojená s možností nahlížet jako poškozený v dané trestní věci do spisu. Obviněný se však po podání obžaloby nacházel v procesním postavení obžalovaného toliko v projednávané věci, kdy ve věci sp. zn. 4 T 130/2018 jako obžalovaný již nefiguroval. R. K. a J. K. pak v projednávané věci vystupovali v pozici svědků, na rozdíl od věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 130/2018, kde figurovali v pozici obviněných. Jak správně uvedl odvolací soud, nelze zaměňovat procesní postavení obviněného s postavením svědka. „ Spoluobvinění byli v rámci tohoto řízení slyšeni v hlavním líčení jako svědci, obžalovaný měl bezprostřední možnost na jejich výpovědi reagovat a klást jim v rámci jejich výslechu otázky. Bylo mu tak dostatečně umožněno realizovat jeho právo na obhajobu, mohl konfrontovat svědky v rámci své obhajoby, neboť pouze ty skutečnosti, které svědci uváděli, jsou a byly podkladem pro rozhodnutí v této trestní věci. Výpovědi, které učinili jako spoluobvinění v jiné trestní věci vedené proti jejich osobám, v procesním postavení obviněných, nelze procesně použít v této trestní věci, když zde mají postavení svědků “ (bod 5. napadeného usnesení).
Stěžejní námitkou obviněného je tvrzení, že zjištěný skutkový stav, tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku, neodpovídá tomu, že by byl naplněn vztah příčinné souvislosti mezi omylem podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou tato provedla a na jejím základě způsobenou škodou a obohacením obviněného, popř. jiné osoby.
V prvé řadě je třeba uvést, že znění skutkové věty obsahuje skutečnosti, které v obecné rovině mohou naplňovat jak soudy přiznanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, tak skutkovou podstatu, na kterou upozorňuje státní zástupkyně v rámci vyjádření k dovolání, tj. trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku.
V obou případech se jedná o trestné činy majetkové zařazené do Hlavy V. trestního zákoníku chránící majetkové zájmy. Vedle vlastnictví jsou tu chráněna i některá jiná majetková práva a nerušené držení nebo užívání věci. Podobně jako u jiných chráněných právních statků je trestněprávní ochrana majetku také omezena na určitá typizovaná jednání popsaná v konkrétních skutkových podstatách trestných činů.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049–2058).
Objektem trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku je podobně jako u podvodu podle §209 tr. zákoníku cizí majetek , ale trestněprávní ochrana se tu poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu sjednávání úvěrových smluv, jakož i jejich účelovému určení, a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti úvěrování.
Ustanovení §211 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty:
a) v první z nich pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (§211 odst. 1 tr. zákoníku); tato skutková podstata tedy poskytuje ochranu majetku a majetkových práv věřitelů, ale i dlužníků v souvislosti s řádným sjednáváním úvěrových smluv a čerpáním úvěru,
b) v druhé z nich pachatel bez souhlasu věřitele, v nikoli malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel (§211 odst. 2 tr. zákoníku); objektem tu tedy je ochrana majetkových zájmů věřitelů poskytujících plnění vázané na určitý účel vymezený v úvěrové smlouvě před jeho zneužíváním na jiný účel, který zpravidla nezaručuje návratnost takových poskytnutých finančních prostředků, tedy v konečném důsledku opět cizí majetek.
Způsobení značné škody je pak upraveno v odst. 5 písm. c) §211 tr. zákoníku.
V projednávané věci je možno ze znění skutkové věty vyvodit dvě samostatné linie jednání obviněného a spoluobviněných R. K. a J. K. V rámci první šlo o koordinovaný postup obviněného a spoluobviněných, kteří byli vedeni stejným záměrem, tj. vylákáním úvěrových finančních prostředků uvedením nepravdivých údajů při žádosti o poskytnutí úvěru, a to na osobu M. D., na jejichž podkladě ČMSS, a. s., jako úvěrový věřitel provedl majetkovou dispozici, tedy poskytnutí úvěru ve výši 500.000 Kč. Takové jednání je možno kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, neboť škodlivý následek ve formě vylákaných peněžních prostředků ke škodě ČMSS, a. s., je v příčinné souvislosti s jednáním spoluobviněných.
Druhá dějová linie zahrnovala jednání obviněného a spoluobviněných vůči M. D., který byl žadatelem o úvěr a kterého všichni tři spoluobvinění uváděli v omyl tím, že jej ujišťovali o tom, že je k jeho žádosti vyřizován úvěr na koupi bytu v XY, přestože jejich jednání od počátku směřovalo toliko k vylákání peněžních prostředků z úvěru poskytnutému na M. D., který byl tímto úvěrem zatížen a peněžní prostředky mu nebyly poskytnuty, resp. ne v požadované výši, přičemž úvěr byl v důsledku jednání spoluobviněných poskytnut za jiným účelem, než za kterým byl M. D. žádán. V tomto případě dospěly soudy k závěru, že jednání obviněného bylo trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku.
K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku je nezbytná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že M. D. byl uveden „ v omyl o skutečném stavu věci, zejména o podmínkách výše a čerpání schváleného úvěru “ (bod 12. rozsudku nalézacího soudu), kdy v omylu uskutečnil majetkovou dispozici, čímž se dostal bez odpovídajícího právního důvodu do postavení úvěrového dlužníka. V rámci skutkové věty se však současně podává, že M. D. podepsal nevyplněné či pouze částečně vyplněné písemnosti včetně žádosti o čerpání úvěrových prostředků a podepsal uznávací prohlášení na částku 238.000 Kč na údajnou rekonstrukci blíže neoznačeného bytu. Nalézací soud označil chování M. D. za „ určitou naivitu “ (bod 10. rozsudku nalézacího soudu), s čímž se lze do jisté míry ztotožnit, nicméně M. D. muselo být zjevné, že se nemůže jednat o standardní postup, zejména pokud vědomě podepisoval nevyplněné či pouze částečně vyplněné listiny a listinu týkající se údajné rekonstrukce bytu, byť jak uvedl, měl zájem o koupi bytu, tedy o poskytnutí finančních prostředků ke koupi nemovitosti. „ D. měl poptávat úvěr na rekonstrukci nájemního bytu v XY, o což však kterak plyne z výpovědi D., neměl zájem, jeho cílem bylo získat byt do osobního vlastnictví v XY a tento pak rekonstruovat “ (bod 10. rozsudku nalézacího soudu). „ Svědek D. od samotného počátku chtěl získat byt do vlastnictví “ (bod 6. napadeného usnesení). M. D. však vědomě podepsal smyšlené uznávací prohlášení týkající se rekonstrukce bytu, které se stalo jedním z podkladových materiálů předložených ČMSS, a. s., pro poskytnutí úvěru. M. D. tedy s ohledem na uvedené znění skutkové věty nemohl v rámci §209 tr. zákoníku vystupovat v postavení poškozeného subjektu, tj. toho, kdo byl uveden v omyl, pokud se sám, byť v podřízené a ne nijak významné roli částečně podílel na uvedení nepravdivých údajů při žádosti o úvěr. Příčinná souvislost mezi omylem M. D. a jím učiněnou majetkovou dispozicí tak v projednávané věci při znění skutkové věty absentuje.
Nejvyšší soud se neztotožňuje se závěrem státní zástupkyně v tom smyslu, že jednání obviněného tak, jak je pospáno ve skutkové větě rozsudku a rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí jak nalézacího, tak odvolacího soudu, je možno kvalifikovat výlučně jako trestný čin úvěrového podvodu ve smyslu ustanovení §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, ve znění do 30. 9. 2020. Nejvyšší soud má za to, že je takový závěr předčasný a je proto na úvaze nalézacího soudu, aby v rámci nového projednání věci na podkladě provedeného dokazování, případně jeho doplnění, a zjištěného skutkového stavu modifikoval znění skutkové věty, a to za současného respektování zásady zachování totožnosti skutku, a následně jej zaštítil odpovídající právní kvalifikací.
Nad rámec uvedeného je možno upozornit, že nalézací soud rozhodl o náhradě škody tak, že poškozená ČMSS, a. s., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s celým svým nárokem ve výši 500.000 Kč na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Nalézací soud uvedl, že předmětnou úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť “ projev vůle v ní obsažený v důsledku uvedení v omyl jejích účastníků neodráží skutečnou vůli poškozené ČMSS a.s. a svědka D. “, s tím, že M. D. na jejím podkladě částečně plnil. Za tohoto stavu však nalézací soud podle §82 odst. 2 tr. zákoníku rovněž uložil obviněnému, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Osobu poškozenou a výši škody nikterak blíže nekonkretizoval. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se rovněž podává, že M. D. byla ze strany spoluobviněných poskytnuta částka ve výši 160.000 Kč. Odvolací soud uvedl, že se jednalo o finance, které mu byly poskytnuty z neoprávněně vylákaných úvěrových prostředků. „ Část byla předána obžalovanému a část byla odeslána na soukromý účet, přičemž tato výpověď je zcela v souladu s výpovědí svědka D., který ve své výpovědi potvrzuje přijetí částky 160 000 Kč od svědka K. “. … „ Byl vyplacen úvěr ve prospěch svědka D., který ovšem z vyplaceného úvěru získal jen nepatrnou část “ (bod 6. napadeného usnesení). Postup nalézacího soudu je v tomto směru nejednoznačný.
IV.
Z výše rozvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 3 T 46/2019, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 10 bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Je třeba, aby nalézací soud ve skutkové větě jasně vymezil učiněná skutková zjištění a tyto zastřešil odpovídající právní kvalifikací.
Závěrem a pouze pro úplnost lze připomenout, že věc byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného a nemůže tak v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). Nepřichází proto v úvahu případný postup, v rámci něhož by byla skutková věta rozdělena na dva samostatné skutky.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu