ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.428.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 428/2021-611
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 9 To 23/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 122/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 5 T 122/2018 , byl obviněný A. B. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
dne 1. 3. 2018 v době kolem 16.30 hod. v Praze 1, ul. XY, před restaurací P. P., po předchozí slovní rozepři mezi A. J., nar. XY, a poškozeným J. Ž., nar. XY, kdy A. J. za přítomnosti obžalovaného zvýšeným hlasem oslovil poškozeného s tím, zda obtěžoval jeho přítelkyni S. S., na to obžalovaný a A. J. přistoupili k poškozenému na vzdálenost přibližně 20-30 cm, načež poškozený ze strachu vběhl do restaurace P. P. a zde požádal o pomoc jednoho z hostů restaurace, svědka V. N., nar. XY, s tím, že ho chtějí dva kluci zmlátit, a když tento venku před restaurací všem řekl, ať jsou v klidu a jdou domů, a poté šel zpět do restaurace, tak se vzápětí obžalovaný a A. J. opět přiblížili k poškozenému, který, se záměrem vyhnout se fyzickému konfliktu, zamířil zpět restaurace P. P., avšak ve chvíli, kdy chtěl vstoupit do dveří této restaurace, ho obžalovaný udeřil pěstí do pravé části obličeje, až poškozený upadl na schody ve vstupu restaurace, čímž poškozenému způsobil nekomplikovanou zlomeninu kloubního výběžku dolní čelisti vpravo, což si vyžádalo lékařské ošetření a celkovou dobu hojení a léčby v době nejméně 5 týdnů, se srovnatelnou dobou omezení v obvyklém způsobu života vzniklou bolestivostí, omezením verbálního projevu poškozeného a nutností dodržovat léčebný režim, a to zejména omezeními při příjmu potravy, kdy po dobu 10 dnů byl poškozený nucen přijímat důsledně pouze tekutou stravu a následně stravu kašovitou po celkovou dobu přibližně 6 týdnů ode dne vzniku poranění .
2. Za tyto přečiny a za sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 21 T 15/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 67 To 335/2019, byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k „úhrnnému souhrnnému“ trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §82 odst. 2 za použití §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství ke zvládání emočně vypjatých situací. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 200 Kč, celkem tedy 10.000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v deseti splátkách po 1.000 Kč měsíčně, kdy výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 3.854 Kč a poškozenému J. Ž. náhradu škody ve výši 46.553 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 21 T 15/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 67 To 335/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 5 T 122/2018, podal obviněný odvolání .
4. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 9 To 23/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. Ž., a podle §259 odst. 3 tr. zákoníku při nezměněném výroku o vině oběma přečiny rozhodl tak, že obviněného za shora uvedené přečiny a za sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 21 T 15/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 67 To 335/2019, odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 200 Kč, celkem tedy 10.000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v deseti splátkách po 1.000 Kč měsíčně, kdy výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále obviněnému uloženo zaplatit poškozenému J. Ž. náhradu bolestného částku ve výši 16.553 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 21 T 15/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 67 To 335/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 9 To 23/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadený rozsudek podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Soudy podle obviněného neprokázaly jeho přímý úmysl ublížit J. Ž. na zdraví ani srozumění s tím, že jeho facka může osobě ve stejném věku jako je obviněný způsobit zranění. Soudy tak nesprávně skutek kvalifikovaly jako úmyslné ublížení na zdraví.
7. Nesprávné právní posouzení skutku se podle obviněného týká i trestného činu výtržnictví, neboť pachatel ani účastník jednání se nemůžou počítat do okruhu osob představujících veřejnost. Jedinou osobou, která může představovat veřejnost, je svědek F., který navíc viděl potyčku pouze periferně. Dále není vyloučeno, že poškozený Ž. se ohnal jako první a inicioval potyčku. Nelze proto dovodit, že jednání obviněného v rámci vzájemného fyzického napadání bylo skutečně hrubým narušením občanského soužití. V jednání obviněného nebyla žádná svévole nebo bezohlednost. Jednalo se o zkratkovité jednání obviněného v reakci na ohnání se po něm ze strany poškozeného. Jednání obviněného nelze proto přičítat kvalitativní parametry potřebné pro naplnění právní kvalifikace daného jednání jako trestného činu výtržnictví.
8. Obviněný dále uplatnil námitku subsidiarity trestní represe. Je podle něj zřejmé, že skutek, kterým ublížil na zdraví poškozenému Ž., který pár dní nemohl chodit do školy a po 13 dnech již neměl žádné bolesti a mohl bez jakýchkoliv následků pokračovat v normálním způsobu života, tj. včetně mj. hrát na saxofon, nelze při vědomí, že soudy konstatovaly, že úmysl nebyl prokázán, a faktu, že v době spáchání skutku nebyl obviněný trestán nebo stíhán pro jiný trestný čin, posuzovat jako trestný čin. Obviněný následku svého jednání litoval a projevil ochotu hradit škodu poškozenému, avšak také několikrát zopakoval, že nikdy neměl úmysl poškozenému ublížit na zdraví. Poškozeného ani neznal. Opakuje, že jeho jednání byl pouhou reakcí na iniciaci fyzické konfrontace ze strany poškozeného, a zdůrazňuje, že poškozený Ž. nemá trvalé následky. Toto všechno mělo být soudy zohledněno při rozhodování a při respektování zásady ultima ratio.
9. Obviněný konečně poukazuje na procesní pochybení soudu prvního stupně, který v hlavním líčení dne 13. 8. 2019 v podstatě vynesl výrok o vině před skončením dokazování a před závěrečnými řečmi a před poradou soudců. Dále poukazuje na to, že Městský soud v Praze, který dne 30. 4. 2020 rozhodoval o stížnosti obviněného proti usnesení nalézacího soudu, toto rozhodnutí nedoručil obhájci ani ho nepředal obviněnému na jednání dne 21. 5. 2020, přestože ho podle vlastního sdělení měl u sebe, ale předal mu ho až tzv. rychlou cestou dne 11. 6. 2020 během odvolacího veřejného zasedání bez toho, aby umožnil obhájci si dané rozhodnutí nastudovat potažmo na něj reagovat. V protokolu z veřejného zasedání konaného dne 11. 6. 2020 soud zapsal vyjádření obviněného, které obviněný a ani obhájce nikdy netvrdili, a to že potyčku vyvolal obviněný, přičemž obviněný tvrdil, že poškozený Ž. se po něm ohnal jako první. Dále poukazuje na to, že během veřejného zasedání jeden člen senátu zjevně na chvíli usnul.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
12. Pokud jde o námitky, kterými dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudů, aniž by však uplatňoval námitku extrémního rozporu, pak podle státní zástupkyně své pochybnosti založil na své vlastní, od soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. Dovolacím důvodem přitom skutkové námitky nejsou. Státní zástupkyně se i přesto skutkovými námitkami obviněného podrobně zabývá a dospívá k závěru, že vina obviněného je prokazována celým řetězcem důkazů, které si navzájem odpovídají, nijak se nevylučují, zatímco verze obviněného je osamocená a vyvrácena ostatními provedenými důkazy. V souhrnu konstatuje, že námitky obviněného spočívají pouze v uvádění vlastní verze skutkových zjištění. Soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily, přihlížeje ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ve věci přitom neshledává žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Za dané situace nepřicházela podle státní zástupkyně v úvahu aplikace procesní zásady „in dubio pro reo“, neboť o spáchání daného jednání obviněným nebylo pochyb.
13. K námitce týkající se datace rozhodnutí státní zástupkyně uvádí, že ve spisovém materiálu, který byl na Nejvyšší státní zastupitelství v dané věci předložen, je předmětný rozsudek datován 28. 11. 2019, tedy zcela v souladu s datem hlavního líčení, na kterém byl vyhlášen. K namítaným procesním pochybením uvádí, že obviněný se domáhal vyloučení soudkyně nalézacího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho věci. Ve svém dovolání ovšem neuplatnil dovolací námitky ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. a proto státní zástupkyně konstatuje, že soud postupoval zcela v souladu s §30 a násl. tr. ř., kdy nejprve rozhodl dotčený orgán a poté o stížnosti proti rozhodnutí rozhodl orgán bezprostředně nadřízený.
14. K otázce zavinění státní zástupkyně uvádí, že soudy správně uzavřely, že obviněný skutek spáchal minimálně v úmyslu nepřímém, kdy ani po zklidnění situace svědkem Němečkem od dalšího jednání neustoupil, ba naopak bránil úniku poškozenému, kterého nečekaně ze strany udeřil větší intenzitou pěstí do obličeje. Sám obviněný navíc vypověděl, že poškozeného zasáhnout chtěl, snad jen s odstupem času s menší intenzitou. Navíc bylo zjištěno, že se obviněný po dobu třech let před posuzovaným jednáním věnoval bojovému sportu (thajský box), a tudíž jistě musel vědět, co jeho úder může způsobit. Z uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že obviněný úmyslně udeřil pěstí poškozeného, kdy byl minimálně srozuměn s následkem, který může způsobit a ublížil tak poškozenému na zdraví a tímto svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
15. Argumentuje-li obviněný opětovně ve smyslu, že zranění poškozeného nedosahovala potřebné intenzity, soudy se podle státní zástupkyně s touto námitkou zcela dostatečně vypořádaly. Soud provedl listinné dokazování pomocí lékařských zpráv a výslechem znalce. Soudem bylo taktéž zcela správně konstatováno, že není podstatné, jak dlouhou dobu měl poškozený ve škole absentovat, kdy délka absence ve škole (obdobně jako u pracovní neschopnosti) není jediným a určujícím kritériem pro určení, zda jde o újmu na zdraví. Samotná porucha na zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od případů těžké újmy na zdraví. Důležitým kritériem pro závěr, že jde o ublížení na zdraví, je i pracovní neschopnost poškozeného, což není jediné kritérium, když pracovní neschopnost sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Samotné posuzování pak musí být provedeno komplexně a individuálně. Znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného nesmí trvat jen zcela krátkou dobu, tzn. že ve světle již ustálené judikatury musí trvat nejméně sedm kalendářních dnů, byť není vyloučeno, aby v případě, že jde o výraznou poruchu zdraví, byla za újmu na zdraví považována i taková porucha, která netrvala obvykle požadovanou minimální dobu sedmi dnů. Poškozený v nyní posuzované věci absolvoval po útoku obviněného lékařské ošetření a měl celkovou dobu hojení a léčby nejméně 5 týdnů se srovnatelně dlouhou dobou omezení v obvyklém způsobu života vzniklou bolestivostí, omezením verbálního projevu a nutností dodržovat léčebný režim, a to zejména omezením při příjmu potravy, kdy po dobu 10 dnů byl poškozený nucen přijímat důsledně pouze tekutou stravu a následně stravu kašovitou po celkovou dobu přibližně 6 týdnů ode dne vzniku poranění. Posuzovaný stav poškozeného tedy zcela jednoznačně lze označit jako ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku. Lze tedy konstatovat, že obviněný, který své jednání spáchal během všedního dne v době kolem 16.30 hodin na ulici před restaurací, jenž byla otevřená, se činu dopustil zcela jistě na místě veřejnosti přístupném. Lze dát obviněnému pouze za pravdu, že i přes tu skutečnost, že soud zcela správně uvedl ve výroku znak skutkové podstaty „na místě veřejnosti přístupném“, tak poté v odůvodnění chybně daný znak při jeho popisu označil jako „veřejně“, což však nemění nic na té skutečnosti, že čin byl spáchán na místě veřejnosti přístupném a za to byl obviněný taktéž uznán vinným.
16. Podle státní zástupkyně nelze vyhovět ani námitkám, že se obviněný svým jednáním nedopustil hrubé neslušnosti či výtržnosti. Obviněný totiž udeřil zcela nečekaně poškozeného, který na něj žádným způsobem neútočil, a to ani fyzicky ani slovně. I kdyby došlo k nějakému kontaktu v podobě bezděčného strčení do obviněného při snaze poškozeného z místa utéct, zcela jistě se s ohledem na skutková zjištění nejednalo o útok ze strany poškozeného a na reakci obviněného tedy nelze nahlížet jako na reakci adekvátní, případně pohlížet na celou situaci jako na typickou šarvátku či roztržku mezi oběma, jak se snaží obviněný opakovaně vyvinit. Obviněný tedy svým násilným úmyslným jednáním, kdy na místě veřejnosti přístupném zcela neadekvátně a neočekávaně udeřil poškozeného, který se snažil z místa utéct, naplnil skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví.
17. Došlo-li v posuzovaném případě k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví a výtržnictví, pak podle státní zástupkyně nebyl dán důvod k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve spojení s principem ultima ratio. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti činu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. K takové situaci však v daném případě nedošlo a ze strany soudů bylo jednání obviněného zcela správně posouzeno jako trestné činy. Ostatně z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se s obhajobou obviněného, uplatněnou ve smyslu výše uvedených dovolacích námitek, beze zbytku a precizním způsobem již vypořádaly. K otázce veřejnosti spáchání skutku státní zástupkyně uvádí, že soud prvního stupně shledal obviněného vinným jednáním popsaným ve výroku rozsudku, kdy mj. na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného. V samotném výroku o vině rozsudku prvního stupně, který zůstal i po rozhodnutí soudu druhého stupně nezměněn, je tak obviněnému vytýkáno spáchání výtržnosti na místě veřejnosti přístupném, a nikoli veřejně, jak se snaží dovozovat ve svém dovolání obviněný.
18. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
19. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněnému k případné replice . Obviněný se k němu vyjádřil přípisem ze dne 9. 5. 2021, ve kterém s poukazem na mediálně sledované kauzy kritizoval činnost státního zastupitelství a ve kterém zopakoval svoji obhajobu, jak pokud jde o průběh skutkového děje, tak pokud jde o otázku vyloučení soudce, právní kvalifikace svého jednání jako výtržnictví a otázku společenské škodlivosti a související zásadu subsidiarity trestní represe. V dalším plně odkázal na obsah podaného dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Jak vyplývá z podaného dovolání, které obviněný opírá o dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný brojí proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
29. S určitou mírou zjednodušení lze konstatovat, že z hlediska přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku obviněný uplatňuje námitky proti subjektivní stránce tohoto trestného činu (s argumentací, že na subjektivní stránku posuzovaného skutku nelze usuzovat jenom ze škodlivého následku, kdy je toho názoru, že nebylo prokázáno, že měl přímý úmysl poškozenému ublížit na zdraví nebo že byl srozuměn s tím, že facka může osobě stejného věku jako je obviněný způsobit zranění).
30. V případě přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný uplatňuje námitky proti objektivní stránce tohoto trestného činu (a to zejména z hlediska jeho znaku veřejnost , kdy je toho názoru že pachatel ani účastník jednání se nemohou počítat do okruhu osob, které budou představovat veřejnost). Dále pak ve vztahu k tomuto trestnému činu uplatňuje námitky ohledně jeho znaku výtržnost, kdy trvá na tom, že on a svědek J. shodně uváděli, že poškozený se ohnal jako první a inicioval tak fyzickou potyčku, zatímco ostatní svědci situaci tak jako oni neviděli, či vidět nemohli, což vylučuje, aby jeho jednání bylo hrubým narušením občanského soužití .
31. Dále obviněný uplatňuje námitky z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a je toho názoru, že skutek nelze posuzovat jako trestný čin, neboť poškozenému ublížil na zdraví jen takovým způsobem, že dva dny nemohl chodit do školy a po třinácti dnech již neměl žádnou bolest a mohl pokračovat v normálním způsobu života.
32. Naposledy je nutno zmínit výhrady obviněného ohledně data vyhlášení rozsudku nalézacího soudu či jeho úvahy o vyloučení soudkyně nalézacího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení.
33. Zcela stranou pak Nejvyšší soud ponechává z hlediska této trestní věci invektivy (obhajoby) obviněného mířící zejména proti vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, neboť tyto se z hlediska svého obsahu zcela rozcházejí jak s příslušnou argumentací nejen v rámci zvoleného dovolacího důvodu, ale i vůbec dovolacího řízení, tak i korektně vedenou obhajobou.
34. Z takto nastíněné dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že obviněný pouze částečně uplatňuje námitky v duchu dovolacího důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem však současně uplatňuje námitky skutkové a procesní povahy.
35. Za čistě procesní námitku lze označit výhrady obviněného ohledně data vyhlášení rozsudku nalézacího soudu , tedy pokud namítá, že rozsudek nalézacího soudu je datován 24. 11. 2019, přičemž samotné jednání (pravděpodobně míněno hlavní líčení), při kterém byl rozsudek vynesen, proběhlo až 28. 11. 2019. Tuto námitku je nutno předně konfrontovat s obsahem spisového materiálu, ze kterého vyplývá, že předmětný rozsudek nalézacího soudu byl vyhlášen u hlavního líčení konaného dne 28. 11. 2019 (což sám obviněný na jiném místě svého dovolání – bod II./5(i) – nijak nezpochybňuje). Originál rozsudku (založený ve spise na č. l. 409) je ve svém záhlaví datován 28. 11. 2019, tedy zcela v souladu s datem hlavního líčení, při kterém byl vyhlášen. Obviněným uváděné datum 24. 11. 2019 se nachází pouze na konci tohoto rozsudku. Je tedy zjevné, že se v případě data 24. 11. 2019 jedná o zjevnou nesprávnost (a to jak v originále a tak i v opisech rozsudků), kterou bude nutné opravit postupem v souladu s ustanovením §131 odst. 1 tr. ř. Nejedná se však o vadu takové kvality, která by se jakýmkoliv (a zejména ne obviněným uváděným) způsobem dotkla práva obviněného na obhajobu a spravedlivý proces, jak se to obviněný snaží manipulativně naznačit.
36. Obdobným způsobem lze nahlížet na obviněným namítané procesní pochybení v postupu soudů při posuzování jeho stížnosti proti usnesení nalézacího soudu ze dne 30. 4. 2020 a následné doručení rozhodnutí stížnostního soudu. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný se domáhal vyloučení soudkyně nalézacího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho věci. Především je nutno poukázat na to, že takovéto námitky je nutné uplatňovat v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), případně písm. b) tr. ř., což obviněný z neznámých důvodů neučinil. K této námitce tak lze toliko uvést, že v postupu soudů není ze strany Nejvyššího soudu shledáván žádný vadný postup, který by byl v rozporu s trestním řádem. Nalézacím soudem totiž bylo postupováno zcela v souladu s ustanovením §30 tr. ř. a příslušným stížnostním soudem poté bylo o stížnosti obviněného proti uvedenému rozhodnutí rozhodnuto, a to v souladu s ustanovením §147 odst. 1 tr. ř.
37. Za skutkové námitky je nutné považovat výhrady obviněného ohledně podoby skutkového děje, zejména pokud namítá, že zatímco on a svědek J. shodně uváděli, že se poškozený po obviněném ohnal jako první a inicioval tak fyzickou potyčku, ostatní svědci situaci podle něj neviděli. Je zjevné, že obviněný tímto způsobem toliko prezentuje svoji vlastní verzi skutkového děje, což je nepochybně z hlediska jeho práva na obhajobu přípustné, ne však již z hlediska takovéto argumentace v rámci dovolacího řízení.
38. Těmto skutkovým námitkám nepodřaditelným pod uplatněný dovolací důvod pak nelze přiznat ani věcnou správnost. Je tomu tak již proto, že oba soudy se s takovouto obhajobou opakovaně zabývaly a po vyhodnocení všech provedených důkazů včetně výpovědi obviněného dospěly důvodně ke zcela jiným (skutkovým) závěrům, než které se obviněný snaží prezentovat. Na tyto závěry soudů, tak jak se objevují v rámci odůvodnění jejich rozhodnutí, s nimiž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, pak lze zcela odkázat, neboť soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a takto řádně provedené důkazy hodnotily, přihlížeje ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech (§2 odst. 6 tr. ř.). Současně pak v této trestní věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a i s ohledem na to proto
nepřicházela v úvahu aplikace jinak procesní zásady in dubio pro reo , neboť o spáchání posuzovaného jednání a jeho podobě nevznikaly žádné pochybnosti.
39. Další námitky obviněného, které se vztahovaly jednak k subjektivní stránce přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak k objektivní stránce přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již podřadit bylo možné, byť často s určitou mírou tolerance.
40. Pokud jde o námitky obviněného, které se k vztahovaly k subjektivní stránce přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, pak jejich podstata (opět s určitou mírou zjednodušení) spočívala v tom, že soudy obviněnému neprokázaly jak přímý úmysl ublížit poškozenému, tak ani srozumění s tím, že jeho facka může osobě stejného věku, jako je on sám, způsobit zranění.
41. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že obviněný posuzovaný skutek spáchal minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle citovaného ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .
42. Pokud pak z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný po zklidnění situace svědkem Němečkem od dalšího jednání neustoupil, nadále bránil úniku poškozenému a následně jej nečekaně větší intenzitou udeřil pěstí ze strany do obličeje (sám obviněný navíc vypověděl, že poškozeného zasáhnout chtěl, snad jen s odstupem času s menší intenzitou) a pokud bylo zjištěno, že se obviněný v době svého jednání věnoval bojovému sportu (thajský box), pak je zjevné, že musel vědět, co jeho úder může způsobit a současně pak musel být minimálně srozuměn s následky, které může takovým úderem do obličeje způsobit na zdraví poškozeného.
43. Z obsahu dovolaní obviněného pak lze dále dovodit, že obviněný u přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku zpochybňuje i objektivní stránku trestného činu, a to konkrétně jeho následku. V tomto ohledu obviněný namítá, že zranění poškozeného nedosahovala potřebné intenzity potřebné pro závěr o ublížení na zdraví .
44. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života a který vyžaduje lékařské ošetření .
45. V obecné rovině lze dále uvést, že uvedený znak skutkové podstaty posuzovaného přečinu ublížení na zdraví je určován třemi podmínkami, které spolu úzce souvisí a které nelze od sebe oddělovat (jak to obviněný činí ve svém dovolání). Samotná porucha na zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem (na rozdíl od případů těžké újmy na zdraví). Důležitým kritériem pro závěr, že jde o ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, je i pracovní neschopnost, jakkoliv pracovní neschopnost sama o sobě vždy nemusí správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví a její posuzování musí být provedeno komplexně a individuálně. Znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného nesmí trvat jen zcela krátkou dobu, tzn. že ve světle již ustálené judikatury musí trvat nejméně sedm kalendářních dnů, byť není vyloučeno, aby v případě, že jde o výraznou poruchu zdraví, byla za újmu na zdraví považována i taková porucha, která netrvala obvykle požadovanou minimální dobu sedmi dnů.
46. Otázkou prokázání a odůvodnění naplnění uvedeného znaku skutkové podstaty posuzovaného přečinu se soudy zabývaly a zcela dostatečně se s ní vypořádaly. Předně byly pro posouzení uvedené otázky provedeny všechny odpovídající důkazy (lékařské zprávy, znalecké zkoumání). Skutečnosti z nich vyplývající ve spojení se skutečnostmi vyplývajícími z výslechu poškozeného pak byly soudy správně vyhodnoceny z pohledu toho, že není podstatné, jak dlouhou dobu měl poškozený ve škole absentovat, kdy délka absence ve škole (obdobně jako u pracovní neschopnosti) není jediným a určujícím kritériem pro určení, zda jde o újmu na zdraví. Zásadní je naopak zjištění, že poškozený po útoku obviněného absolvoval lékařské ošetření, měl celkovou dobu hojení a léčby nejméně 5 týdnů se srovnatelně dlouhou dobou omezení v obvyklém způsobu života vzniklou bolestivostí, omezením verbálního projevu a nutností dodržovat léčebný režim, a to zejména omezením při příjmu potravy, kdy po dobu 10 dnů byl poškozený nucen přijímat důsledně pouze tekutou stravu a následně stravu kašovitou po celkovou dobu přibližně 6 týdnů ode dne vzniku poranění. Je tedy zjevné, že posuzovaný (zdravotní) stav poškozeného lze zcela jednoznačně a bez důvodných pochybností označit jako ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku.
47. Pokud jde o námitky obviněného, které se vztahovaly k objektivní stránce přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ty jsou odůvodněny zejména polemikou obviněného s tím, že mělo dojít ke spáchání skutku veřejně před nejméně třemi osobami současně přítomnými, či jeho námitkami, že jeho jednání s ohledem na podobu (vzájemného) fyzického napadání nelze označit jako skutečně hrubě narušující občanské soužití.
48. Nejprve se patří poznamenat (jakkoliv opět v obecné rovině), že skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku naplní ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že mj. napadne jiného. Podle právní věty rozsudku nalézacího soudu pak obviněný skutkovou podstatu přečinu výtržnictví naplnil tím, že se na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného .
49. Z hlediska dovolací argumentace obviněného považuje Nejvyšší soud předně za nutné konstatovat, že s ohledem na výše uvedené rozhodné kvalifikační znaky posuzovaného přečinu ( místo veřejnosti přístupné, výtržnost) opět není dovolací argumentace obviněného v tomto bodu příliš srozumitelná. Obviněný byl totiž uznán vinným ze spáchání výtržnosti na místě veřejnosti přístupném , není však odsuzován za to, že se této výtržnosti dopustil veřejně , jak se poněkud, dílem chaoticky, dílem nadbytečně, obviněný snaží dovozovat a odůvodňovat ve svém dovolání. Zabývat se a vypořádávat se s naplněním a odůvodněním neexistujícího zákonného znaku pak je nepochybně nadbytečné nejen v rámci dovolacího řízení …, a to nejen s ohledem na ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. a §265a odst. 4 tr. ř., tedy ustanovení, které obviněný při konstrukci své dovolací argumentace příliš nezohlednil.
50. Pouze ve stručnosti a v zásadě toliko nad rámec výše uvedeného lze z hlediska znaku (reálně u obviněného shledávaného) místo veřejnosti přístupné (z hlediska jeho judikaturního vymezení) uvést, že místem veřejnosti přístupným ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když se tam v době činu nevyskytují [tím se tento znak odlišuje od pojmu „veřejně“, který je definován v §117 písm. b) tr. zákoníku – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 838/2019, publikované pod č. 7/2020 Sb. rozh. tr.]. Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání nebo v určitou dobu apod. Za místo veřejnosti přístupné v uvedeném smyslu nelze považovat uzavíratelnou část společných prostor např. obytného domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků (např. chodbu, schodiště, prostor výtahu). Místem veřejnosti přístupným však může být prostor před vchodem do takového domu či obydlí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2007, svazek 32, pod T 955).
51. Jsou-li tato zákonná a judikaturní východiska konfrontována se skutkovými zjištěními v této trestní věci, pak je zjevné, že pokud obviněný své jednání spáchal během všedního dne v době kolem 16:30 hodin na ulici před restaurací, která byla otevřená, pak se činu dopustil zcela jistě na místě veřejnosti přístupném , a to bez ohledu na počet zde přítomných osob.
52. Na uvedeném pak nemůže ničeho změnit ani poukaz obviněného na ústní odůvodnění uvedeného znaku ze strany nižších soudů, ani ta skutečnost, že přestože nalézací soud zcela správně ve výroku svého rozsudku uvedl znak skutkové podstaty na místě veřejnosti přístupném, tak poté v odůvodnění chybně daný znak při jeho popisu označil jako veřejně (viz bod 49. tohoto usnesení). Toto pochybení nalézacího soudu přitom v rámci odůvodnění svého rozhodnutí napravil odvolací soud, což obviněný, nerozhodno zda účelově či z jiného důvodu, pomíjí.
53. Neopodstatněné jsou rovněž námitky obviněného, že se svým jednáním nedopustil hrubé neslušnosti či výtržnosti (s ohledem na obsah dovolání obviněného je zřejmé zpochybnění znaku výtržnost), zejména jsou-li tyto námitky do značné míry obviněným uplatněny ve skutkové podobě, neboť nadále uplatňuje verzi vzájemného fyzického napadení.
54. V obecné rovině lze uvést, že jednání ve smyslu skutkové podstaty podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je jednání mající dvě formy , a to hrubou neslušnost a výtržnost . Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v §358 zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky . Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Za výtržnost spočívající ve fyzickém napadení jiného je možné za splnění dalších zákonem požadovaných podmínek považovat podle judikatury i jednání pachatele, který napadne jinou osobu tak, že na ni najíždí motorovým vozidlem, zvláště když ji srazí na přední kapotu vozidla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 566/2011, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2011, svazek 78, pod T 1410). Avšak každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, publikovaný pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.) – srov. ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. §358. Výtržnictví. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3322–3323.
55. Podstatná pro posouzení opodstatněnosti této námitky obviněného jsou soudy učiněná skutková zjištění, která spočívají v tom, že obviněný udeřil poškozeného zcela nečekaně v okamžiku, kdy na něj poškozený fyzicky ani slovně neútočil. Zcela nerozhodné pak je v tomto ohledu to, zda mezi nimi došlo k nějakému kontaktu, tedy i v té podobě, že by poškozený strčil do obviněného při snaze z místa utéct. Ani tato situace zcela jistě nemůže znamenat, že by se ze strany poškozeného jednalo o útok, který by jakkoliv odůvodňoval reakci obviněného ve zjišťované podobě jeho jednání. Jednání obviněného tedy bylo důvodně kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z pohledu obviněným zpochybňovaného znaku výtržnost .
56. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá poslední námitka obviněného, a to že jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé , aby bylo trestným činem. I u této námitky však musí Nejvyšší soud konstatovat, že argumentace obviněného je akceptovatelná z hlediska jejího přezkumu pouze částečně, neboť obviněný dílem opět uplatňuje námitky neodpovídající ustáleným skutkovým zjištěním, dílem v rámci této námitky opakuje již předchozí argumentaci ve vztahu k některým znakům skutkových podstat jednotlivých trestných činů. Současně nelze nepoznamenat, že uplatnění této námitky je poněkud překvapivé v situaci, kdy obviněný v celém rozsahu trestnou činnost nedoznává, což může opět naznačovat pouze účelovost takovéto námitky, respektive může znamenat nepochopení podstaty a smyslu zásady subsidiarity trestní represe upravené v trestním zákoníku v ustanovení §12 odst. 2 a s ní spojeného principu ultima ratio.
57. V obecné rovině lze nejprve k zásadě subsidiarity trestní represe uvést, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
58. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s níž spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
59. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, který byl publikován pod č. 16/2011 ve svazku č. 60/2011 Sb. n. u. ÚS na str. 171, nastává potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení (tedy nejen zákonodárcem, který je hlavním adresátem tohoto principu) „jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Nelze vyloučit mimořádné případy, kdy skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické a kdy je nezbytné, aby spodní hranici škodlivosti určil sám orgán činný v trestním řízení, aby tak zabránil očividně nespravedlivému trestnímu postihu“. Také z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, vyplývá, že závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů nebylo vhodné uplatňovat trestní represi a že v takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace.
60. Posouzení opodstatněnosti výše uvedené námitky obviněného se tak odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jeho jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné trestné činnosti, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
61. V daném případě však žádná taková výjimečná skutková okolnost ohledně jednání obviněného, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala, zjišťována není, přičemž z pohledu dovolacího řízení je přitom významné i to, že obviněný v uvedeném směru ani zásadně neargumentoval (viz bod 26. tohoto usnesení).
62. Z hlediska posouzení kritérií uvedené zásady pak je třeba v této trestní věci hodnotit již to, že obviněný se dopustil celkem dvou přečinů (ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku). Současně je třeba zdůraznit okolnosti jednání obviněného vyplývající ze skutkových zjištění, které jsou rovněž pro svoji povahu a závažnost zásadní pro posouzení opodstatněnosti uvedené námitky. Pak je ale zřejmé, že již s ohledem na souběh dvou trestných činů, jejichž povaha odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, je uplatnění uvedené zásady vyloučeno a že ze strany soudů bylo jednání obviněného zcela správně posouzeno jako trestný čin. I tato námitka obviněného tak musela být posouzena jako neopodstatněná.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
63. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
64. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář