ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.485.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 485/2021-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Odolov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 10 To 45/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 84/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 8 T 84/2020 , byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
dne 2. 11. 2019 kolem 13.23 hodin řídil po silnici č. I/38 ve směru jízdy od Nymburka na Kutnou Horu, osobní motorové vozidlo značky Škoda Fabia, registrační značky XY, přičemž z nezjištěných příčin v km 87,56 v katastru obce XY, okres Kolín, pod vlivem alkoholu, jehož zjištěná hladina v krvi byla nejméně 0,57 g/kg, přejel s vozidlem do protisměru a zde se čelně střetl s protijedoucím osobním motorovým vozidlem značky Škoda Felicia, registrační značky XY, majitelky D. K., narozené XY, řízeným I. P., narozeným XY, jež nepřipoutaný bezpečnostním pásem, utrpěl mnohačetná poranění vnitřních orgánů a skeletu, kdy bezprostřední příčinou smrti byl úrazový a krvácivý šok při polytraumatu, když nepřipoutání se nemělo vliv na utrpěná zranění .
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 8 T 84/2020, podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně.
4. O podaným odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 10 To 45/2021 , tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 10 To 45/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný má zejména za to, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť tato skutková zjištění z provedeného dokazování nevyplývají, případně v nich nemají dostatečnou oporu.
7. Obviněný připomíná, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že k dopravní nehodě došlo z dosud nezjištěné příčiny, a že v odůvodnění rozsudku uvedl, že jediným možným vysvětlením je nepozornost při řízení (např. přílišné soustředění se na údaje v palubním přístroji). Tento závěr soudů má podporovat zjištění, že obviněný nesignalizoval vybočení z jízdního pruhu, nereagoval na možnou korekci směru jízdy a nepokusil se zmírnit následky střetu. Následně soud připustil jako variantu i usnutí za volantem, ale tuto blíže nerozvedl. Odvolací soud pak oproti soudu prvního stupně uznal, že pro tvrzení o věnování se palubní desce vozidla nesvědčí žádný důkaz a že tato domněnka je neprokazatelná. Uzavřel však, že se obviněný prokazatelně nevěnoval řízení a vyjel ze svého jízdního pruhu. Tento závěr dovodil mj. i s odkazem na zbytkový alkohol a uvedl, že obviněný musel být unavený a vůbec neměl vyjíždět ani 13 hodin po ukončení konzumace alkoholu, odpočinku i několika občerstveních a pauzách. Tato příčina dopravní nehody je údajně prokázána svědectvím svědka M., dopravním znaleckým posudkem a záznamem o dopravní nehodě. Podle těchto důkazů bylo zjištěno, že vozidlo samovolně vybočilo z pruhu a střetlo se s protijedoucím vozidlem bez jakéhokoliv pokusu o záchranný manévr. Podle odvolacího soudu toto zjištění vylučuje především hypotézu o náhlém kolapsu obviněného, neboť právě varianta ztráty koncentrace je možná. V neposlední řadě odvolací soud uvedl, že tvrzené omdlení nemá vazbu na žádný provedený důkaz a nelze tedy hovořit o neprověření zdravotního stavu coby opomenutém důkazu.
8. Obviněný je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu nebylo umožněno se plně hájit v trestním řízení, když byly opakovaně zamítány jeho důkazní návrhy ve všech fázích trestního řízení (nezpochybňuje však, že by soudy opomněly o důkazním návrhu rozhodnout). Obviněný připomíná, že ve své výpovědi trval na tom, že si pamatuje události před nehodou v tom směru, že se mu udělalo náhle špatně a patrně omdlel. Je podle něj povinností soudu tuto obhajobu náležitě prověřit a v případě uznání viny řádně vyloučit. Toto se však v daném případě nestalo. Soudy nižších stupňů pouze vyselektovaly jednu hypotézu, u které usoudily, že obstojí v rámci důkazního stavu jako možná příčina, vytěsnily však podstatnou věc, a to, že tvrzení obviněného o zdravotním kolapsu by v porovnání s těmito důkazy obstálo naprosto stejně, a soud by tak musel konstatovat, že i tato varianta by byla podle důkazní situace zcela možná a vozidlo by se chovalo na silnici úplně stejně – tedy nebylo by ovládáno řidičem, resp. lze dokonce tvrdit, že jde o variantu pravděpodobnější, neboť nebyla zaznamenána jakákoliv reakce řidiče ve snaze zmírnit následky blížící se kolize. Pokud by se jednalo o běžnou ztrátu koncentrace, tak by řidič patrně po přejetí jízdního pruhu musel zaznamenat i periferně, že se děje něco nestandardního a učinil by alespoň pokus událost zvrátit či zmírnit, popř. by měnil i rychlost vozidla, byla by zde nějaká „úleková či instinktivní reakce“ a její objektivizovaný projev. Navíc i podle znaleckých závěrů bylo vozidlo brzděno tzv. motorem, tudíž řidič evidentně nesešlapoval žádný pedál, což je velmi neobvyklé, ba skoro vyloučené, pokud by měl jen pouhý výpadek koncentrace. Odvolací soud se však hodnocení důkazů ve smyslu obhajoby obviněného vůbec nezabýval, ačkoliv na to byl opakovaně upozorňován a byla to základní linie obhajoby proti zaviněnému jednání. Veškerou pozornost věnovaly soudy pouze snaze o znevěrohodnění tvrzení o zdravotním problému kardiologického rázu, a to ačkoliv byly upozorněny na to, že kardiologický problém je jen jedním z mnoha možných příčin zdravotního kolapsu řidiče. Stejně tak mohlo jít o problém neurologický, ortopedický, endokrinologický či jiný mající základ v náhlém aktuálním zdravotním stavu. Vyšetření EKG tedy mohlo vyloučit, a to navíc pouze částečně, pouze jedinou z mnoha dalších možných zdravotních potíží, které mohly způsobit náhlou ztrátu vědomí.
9. Soudy byly ze strany obviněného upozorňovány, že v případě možných zdravotních faktorů vedoucích ke kolapsu nejde o posouzení právní, ale jedná se o vyřešení otázky jednoznačně odborné za pomocí znalce – internisty, případně ve spojení s dalšími obory z oboru zdravotnictví. Pouze specializovaný znalec či znalci totiž mohou jednoznačně určit, jaké zdravotní problémy mohly vést k náhlému kolapsu, zda tyto problémy musely být dříve indikovány či se mohly projevit náhle bez varování a bez předchozí léčby, a především zda takové problémy lze i dodatečně v těle dovolatele diagnostikovat. Žádný soud nemůže tyto ryze odborné otázky řešit jakoukoliv laickou ani zdánlivě logickou úvahou a nahrazovat tak odborné závěry a sám rozhodovat o tom, co je z medicínského hlediska možné, nemožné či méně nebo více pravděpodobné. Soudy porušily zásadu speciality odbornosti podle §105 a násl. tr. ř. K tomu obviněný poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11. Takto zásadní otázka musí být jednoznačně a odborně zodpovězena a důkazně podložena, tedy dané musí být bezpodmínečně založeno na znaleckém posudku a spekulativní závěry a domněnky soudu nemohou být relevantní, a to ve světle jiných důkazních prostředků, jako je výpověď obviněného, svědecké výpovědi a znalecký posudek z oboru dopravy, který tento stav fakticky potvrdil či minimálně nevyloučil s ohledem na absolutně neřízené vozidlo, které brzdilo jen motorem a bylo zcela neovládáno.
10. Pokud obviněný jako jedinou příčinu nehodového děje uvádí jeho náhlý kolapsový nezaviněný zdravotní stav, tak pro závěr o vině je povinností soudu náležitě takovou hypotézu vyvrátit, neboť právě taková námitka může vést k vyloučení trestní odpovědnosti. Toto však ani odvolací soud neučinil. Pokud na podporu teze o nevěnování se pozornosti uvedl, že obviněný nedával znamení o vybočení z pruhu a nesnažil se zmírnit následky nebo zabránit kolizi, tak právě přesně tyto samé faktory naprosto stejně podporují i možný závěr o kolapsu. Ze svědeckých výpovědí navíc neplyne, že by svědci registrovali obviněného jako aktivního řidiče protijedoucího vozidla. Pokud obviněný skutečně upadl během jízdy do stavu bezvědomí, tak by takový průběh podporovalo, že nijak nereagoval na vybočení svého vozidla z pruhu, a to ani instinktivně. Soud tak má povinnost buď přijmout tvrzenou hypotézu o zdravotním náhlém kolapsu jako možnou či nevyvrácenou, anebo ji náležitě vyloučit. To však soudy vůbec neučinily, resp. argumenty odvolacího soudu jsou mimořádně slabé a ještě zeslabují závěry a důkazně nepodložené hypotézy nalézacího soudu. Pokud odvolací soud uvádí, že možné omdlení nemá vazbu na důkazy ve spisu, tak to je právě podstata problému, neboť soudy opakovaně zamítly takový důkaz zajistit a zadat nezávislý znalecký posudek a právě tímto zkrátily procesní práva obviněného.
11. Obviněný nezpochybňuje ostatní provedené dokazování a ani skutečnost, že jím řízené vozidlo nejspíše opustilo jízdní pruh (byť o tom obviněný jako osoba v bezvědomí a následnou ztrátou paměti po nehodě se nemůže relevantně vyjádřit) a způsobilo smrt poškozeného. Stejně tak nezpochybňuje ani závěry o zbytkovém alkoholu v krvi, který však i podle závěru příslušného znalce nemusel ani pociťovat při zahájení jízdy, navíc po přestávce a již vůbec s dalším časovým odstupem při nehodovém ději. Obviněný však nemůže přijmout další nedůvodné teze odvolacího soudu, že měl být večer před jízdou ve stavu těžké opilosti a že ani po 13 hodinách odpočinku a několika občerstvení neměl sedat za volant, kdy odvolací soud zjevně dává tento faktor významně k tíži obviněnému a zároveň zcela přehlíží výpověď obviněného, který uvedl, že se cítil být zcela odpočatý, schopen jízdy a nepociťoval žádný účinek dříve použitého alkoholu, provedl i přestávku (k čemuž byl od prvopočátku navržen i svědek, který nebyl doposud ani vyslechnut). V řízení neexistuje jediný důkaz o tom, že by obviněný vědomě řídil vozidlo pod vlivem alkoholu či že nebyl dostatečně odpočatý.
12. V závěru dovolání obviněný připomíná, že byl dosud bezúhonný a vedl řádný život. Neměl a skutečně nemá důvod cokoliv účelově zkreslovat. Věrohodně popsal vše, co si před nehodou pamatoval. Nezastíral ani alkoholovou oslavu večer před nehodou a plně v trestním řízení spolupracoval, uvědomoval si fatálnost následku a skutečně lidsky trpěl a trpí při vědomí ztráty lidského života. Vedle toho však očekával, že pokud subjektivně popíše svůj zdravotní stav jako poslední vzpomínku před nehodou, tak že toto bude důkladně prověřeno a na podkladě odborných závěrů a v kontextu s dalšími provedenými důkazy učiní soudy spravedlivé závěry a vypořádají se s jeho jedinou námitkou v celém důkazním řízení.
13. Obviněný konečně navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ještě před rozhodnutím o dovolání odložil, případně přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, a to zejména výkon trestu odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. ř., neboť v opačném případě by obviněnému hrozila další, velmi citelná a nevratná, újma na jeho právech. K tomu uvádí, že se stará o svou rodinu a dosud se sám léči z následků dané dopravní nehody, které i pro jeho osobu byly velmi těžké. Prostředí výkonu trestu odnětí svobody je tak neúměrnou psychickou i fyzickou zátěží pro dovolatele, kdy obzvláště za popisovaného stavu věci a s ohledem na délku uloženého trestu nemůže být přítomen veřejný zájem na bezodkladném výkonu trestu odnětí svobody.
14. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
15. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
16. Státní zástupce konstatuje, že s obhajobou obviněného, kterou uplatňuje v průběhu celého řízení, se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí – nalézací soud v bodech 8. a 9. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 12. a 13. odůvodnění svého usnesení (v odstavcích 14. až 16. se zde rovněž vyjádřil k odmítnutí dovolatelem opakovaně navrhovaného znaleckého posudku k potvrzení jeho náhlého kolapsu). S tímto odůvodněním se státní zástupce ztotožňuje a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 3 Tz 139/2000, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že jestliže řidič před započetím jízdy spoléhá na to, že ji může bezpečně vykonávat, ačkoliv ví o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, a přesto těmto okolnostem nepřizpůsobí ani režim své jízdy, zejména zařazováním častějších zastávek s přiměřenou dobou odpočinku, pak odpovídá za škodlivý následek dopravní nehody i v případě, že ke ztrátě kontroly nad vozidlem dojde v důsledku náhlé indispozice vyvolané výše uvedeným stavem. Obviněný tak měl režim své jízdy přizpůsobit nejen předchozímu narušení režimu svého spánku, ale zejména nezanedbatelnému množství zbytkového alkoholu ve své krvi, pro které vozidlo vůbec řídit nesměl. A vzhledem, k tomu, že byl uznán vinným trestným činem nedbalostním, bylo po něm možno jistě požadovat také to, aby o množství alkoholu ve své krvi věděl, neboť to vědět měl a mohl, i kdyby o něm, jak tvrdí, nevěděl.
17. Za takového stavu pak podle státního zástupce ztrácí na významu skutkové zjištění, zda existovala ještě nějaká jiná příčina jeho náhlého bezvědomí, než jen uvedená únava a zbytky alkoholu. Pokud totiž ze všech tvrzení dovolatele plyne, že takový kolaps jej potkal zcela nečekaně a to pouze v době předmětné nehody, pak jediným logickým vysvětlením je, že i kdyby k takovým kolapsům snad měl nějakou dispozici, před předmětnou nehodou jej sám vyvolal tím, že řídil pod vlivem alkoholu. Když jinak jako střízlivý při řízení vozidel takové kolapsy nezaznamenal – alespoň dosud nic takového neuvedl.
18. Navrhovaný znalecký posudek by navíc podle státního zástupce bylo možno jen stěží o co opřít. Obviněný neuvádí, že by se jeho kolapsy v nějakých situacích opakovaly a předmětný dosud jediný zjištěný kolaps následoval po mimořádné zátěži jeho těla alkoholem. Dosud provedená vyšetření dovolatele (včetně sledování EKG holterem) žádné poznatky o jeho zdravotních problémech nepřinesla. To mimo jiné znamená, že nelze ani určit konkrétní odbornost znalce k podání případného posudku. Také obhájce obviněného ve svém návrhu na tento důkaz před skončením dokazování u hlavního líčení dne 14. 12. 2020 označil požadovanou odbornost jen jako „z oboru zdravotnictví“ bez zmínky o nějakém konkrétním odvětví. V úvahu tak přicházejí v podstatě téměř všechna odvětví lékařství. Znalcům
by ke zpracování posudku nebylo možno předložit konkrétní podklady (zejména lékařské zprávy), když žádné takové konkrétní podklady nepředložil ani neoznačil samotný dovolatel.
19. Pokud dovolatel argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11, pomíjí zásadní skutkovou odlišnost judikované věci, ve které motorové vozidlo řídila bez řidičského oprávnění obviněná, která prokazatelně trpěla paranoidní schizofrenií a k tomu předložila zprávu příslušné psychiatrické nemocnice. V nyní projednávané věci se oproti tomu podle státního zástupce jedná o zcela spekulativní tvrzení obviněného o neznámé nemoci, jejíž existenci zatím nic nenasvědčuje, avšak obviněný tvrdí, že právě tato nemoc, a nikoliv jeho únava či podnapilost, byla skutečnou příčinou jeho dopravní nehody. To, že ani intoxikace pachatele není vždy důvodem k přibrání znalce, je navíc patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, nebo ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 4 Tdo 84/2020.
20. V nyní projednávané věci podle státního zástupce žádné konkrétní okolnosti potřebu získání odborných závěrů neodůvodňují. Pouhá tělesná slabost ojediněle se vyskytnuvší před úplným vystřízlivěním takovou okolností není. Potřeba znaleckého posudku by byla dána teprve tehdy, pokud by byl obviněný před nehodou odpočatý a zejména zcela střízlivý. Pak by skutečně mohlo být jedinou příčinou jeho náhlého vybočení z řady vozidel dosud mu neznámé onemocnění jakožto okolnost, za níž by dovolatel neodpovídal. Nemožnost opatření znaleckého posudku k neznámé nemoci z neznámého odvětví oboru zdravotnictví je nakonec patrna i ze skutečnosti, že požadovaný znalecký posudek neopatřila ani samotná obhajoba a nepředložila jej soudu za podmínek podle §110a tr. ř. Je zřejmé, že ani dovolatel není schopen konkretizovat nějaké své zdravotní potíže natolik, aby se jimi mohli zabývat nějací konkrétní znalci. Úvahy soudů, kterými odůvodnily odmítnutí předmětného důkazního návrhu obhajoby, jsou proto podle státního zástupce naprosto logické. Učiněná skutková zjištění vedou k jedinému možnému závěru, že za svou slabost při řízení odpovídal výlučně dovolatel.
21. S ohledem na to, že tvrzení obviněného jsou podle státního zástupce v extrémním rozporu s obsahem ostatních důkazů, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by snad byly některé z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu svévolné či nesmyslné, a jedná se tak ze strany obviněného o pouhé procesní námitky proti průběhu dokazování a učiněným skutkovým zjištěním, které žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, státní zástupce navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
29. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
30. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí proti výroku o vině, přičemž jeho námitky se omezují na otázku příčiny náhlého vybočení z jízdního směru, v důsledku kterého došlo k čelnímu střetu s protijedoucím vozidlem poškozeného a k jeho úmrtí. Obviněný zjednodušeně řečeno namítá, že v trestním řízení nebyla tato příčina dostatečně zjištěna a že soudy neprovedly důkazy k možnosti náhlé ztráty vědomí. Námitky obviněného se tedy týkají subjektivní stránky jeho jednání, přičemž obviněný je toho názoru, že nejednal zaviněně, resp. že zaviněné jednání mu nebylo prokázáno.
31. Hned úvodem je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud však k této vadě nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv to obviněný výslovně nenamítl.
32. Současně je nutno upozornit, že ačkoliv obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky týkající se zavinění (subjektivní stránky) nevycházejí ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení, nýbrž jsou založeny výlučně na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných skutkových zjištění odlišná. Jinými slovy, námitky obviněného jsou čistě skutkové povahy a netýkají se deklarovaného právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž skutkového stavu věci, resp. jeho nedostatečného zjištění.
33. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 25. až 27. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. To platí i pro závěr o zavinění, který, ačkoliv je závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu bezpochyby závěrem právním, se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219–220).
34. Z výše uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
35. Ačkoliv obviněný námitku extrémního rozporu (v podobě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci) učinil předmětem své dovolací argumentace, Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu žádnou takovou vadu důkazního řízení nezjistil.
36. S ohledem na obsah dovolání obviněného lze k této podobě dovolací argumentace konstatovat, že obviněný v podaném odvolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly (zejména odvolací soud v bodě 12. až 14. odůvodnění svého usnesení). V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
37. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že obviněným tvrzená možnost náhlé ztráty jeho vědomí v důsledku možného omdlení je založena toliko na jeho tvrzení a nemá žádnou vazbu na provedené důkazy a na jakoukoliv skutečnost z nich vyplývající. Příčiny možného omdlení či jiné ztráty vědomí pak nevyplývají ani z lékařské zprávy K. vycházející z monitorování srdeční činnosti obviněného a tak nelze (z hlediska tohoto zdravotního zkoumání) dovodit objektivní existenci žádných zdravotních problémů obviněného z doby před nebo po nehodě, které by bylo možno dát do souvislosti s jím tvrzenými obtížemi.
38. Při respektu k právu obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný, je nutno dále za ryze spekulativní označit i další obviněným uváděné možné příčiny jeho zdravotní indispozice (neurologické, ortopedické, endokrinologické), neboť ani v tomto ohledu nebyly v trestním řízení zjištěny žádné indicie, které by obhajobě svědčily a které by byly způsobilé založit potřebu znaleckého zkoumání obviněného z výše uvedených hledisek. Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11, pak je v tomto ohledu s ohledem na odlišný skutkový základ této věci a nyní projednávané věci (viz vyjádření státního zástupce v bodě 19. odůvodnění tohoto usnesení) nutno označit za nepřiléhavý. Soudy pak současně neporušily ani zásadu „speciality odbornosti“, na kterou obviněný rovněž poukazoval, neboť posouzení trestní odpovědnosti, stejně jako rozhodování o tom, které důkazní prostředky budou obstarány a které nikoliv, náleží výhradně soudu.
39. S ohledem na právě uvedené tak lze za příčinu náhlé změny směru pohybu vozidla řízeného obviněným a přejetí do protisměru nutno označit toliko skutečnosti mající původ ve zdravotním stavu obviněného ovlivněného únavou v důsledku narušeného režimu spánku a alkoholové ovlivnění obviněného v podobě tzv. zbytkového alkoholu. Znovu je nutno zopakovat, že žádnou jinou příčinu jeho jednání, která by měla podklad v jiných skutečnostech, než je předchozí konzumace alkoholu a s ní spojená únava, shledat nelze.
40. Na nyní projednávanou trestní věc se tak uplatní závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 3 Tz 139/2000, publikovaného pod č. 29/2001 Sb. rozh. tr., na které poukázal ve svém vyjádření i státní zástupce a podle kterého platí, že jestliže řidič před započetím jízdy spoléhá na to, že ji může bezpečně vykonávat, ačkoliv ví o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, a přesto těmto okolnostem nepřizpůsobí ani režim své jízdy, zejména zařazováním častějších zastávek s přiměřenou dobou odpočinku, pak odpovídá za škodlivý následek dopravní nehody i v případě, že ke ztrátě kontroly nad vozidlem dojde v důsledku náhlé indispozice vyvolané výše uvedeným stavem.
41. Z právě uvedeného vyplývá, že za situace, kdy alkoholové ovlivnění bylo u obviněného jednoznačně prokázáno (přičemž obviněný musel o riziku tzv. zbytkového alkoholu vědět), což mělo nepochybně vliv na jeho způsobilost bezpečně ovládat jeho vozidlo a kdy nebyla zjištěna žádná jiná skutečnost, která by vysvětlovala a odůvodňovala zjišťovanou příčinu střetu obou vozidel v důsledku náhlé změny ve směru jízdy vozidla řízeného obviněným a vybočení do protisměru, pak nemůže být závěr o nedbalostním zavinění na straně obviněného zpochybněn tím, že se nepodařilo blíže specifikovat, zda k přejetí do protisměru došlo v důsledku nevěnování pozornosti řízení, únavy a následného usnutí, či jiné zdravotní indispozice.
42. Stejně tak by bylo nadbytečným pátrat po nějaké další možné příčině spočívající ve zdravotním stavu obviněného, když indispozice vyvolaná poruchou srdeční činnosti byla spolehlivě vyloučena a jiné tělesné či duševní selhání žádné jiné indicie nenaznačovaly a jejich hledání by nepochybně bylo (nejen pro neurčitost a nespecifičnost těchto problémů) zcela bezpředmětné. Postup soudů je tedy nutno označit za správný a o extrémním nesouladu zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy (v podobě absence relevantních důkazů), který by jako jediný mohl založit povinnost zásahu dovolacího soudu do oblasti důkazního řízení a zjišťování skutkového stavu, tak uvažovat nelze.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
43. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
44. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., Nejvyšší soud neshledal před vydáním tohoto rozhodnutí ani důvod k odkladu výkonu rozhodnutí, který obviněný v rámci svého dovolání navrhoval.
45. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář