ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.620.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 620/2021-769
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. Š. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 10 To 48/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 44/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 6 T 44/2020 , byl obviněný R. Š. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
dne 2. 8. 2019 v 11:50 hodin na pozemní komunikaci č. XY v katastru obce XY, při řízení osobního motorového vozidla Ford Galaxy, RZ XY, od obce XY ve směru k obci XY, v důsledku chvilkové nepozornosti patrně způsobené únavou při řízení z Chorvatské republiky do České republiky, směřujíc do místa bydliště, vyjel ze svého jízdního pruhu a levým bokem svého vozidla narazil v protisměrném jízdním pruhu do levého předního kola zde projíždějící nákladní soupravy složené z tahače Man, RZ XY, MPZ Srbsko s cisternovým návěsem, RZ XY, řidiče B. B., narozeného XY v Srbsku, který po střetu s neovladatelným vozidlem přejel do protisměru, kde narazil do vozidla Ford Focus, RZ XY, řidiče V. K., narozeného XY, jedoucího od obce XY ve směru k obci XY, zároveň došlo k přetočení nákladní soupravy, která se převrátila na vozidlo Ford Focus a společně tato vozidla sjela do protilehlého silničního příkopu, přičemž řidič vozidla Ford Focus V. K. při nehodě zemřel následkem udušení při vdechnutí žaludečního obsahu do dýchacích cest a plic, spolujezdkyně ve vozidle Ford Focus P. K., narozena XY, přepravující se na místě spolujezdce vedle řidiče, při nehodě zemřela následkem udušení při znemožnění dýchacích pohybů při stísnění hrudníku, spolujezdec ve vozidle Ford Focus AAAAA (pseudonym), narozen XY, přepravující se na zadním sedadle za P. K., při nehodě zemřel následkem udušení při stísnění pravé strany krku, spolujezdkyně ve vozidle Ford Focus BBBBB (pseudonym), narozena XY, při nehodě utrpěla mnohočetné oděrky a hematomy trupu, levé dolní končetiny a obličeje, která si vyžádala hospitalizaci na oddělení dětské chirurgie a traumatologie FN XY od 2. 8. 2019 do 5. 8. 2019 bez omezení na běžném způsobu života, spolujezdkyně ve vozidle Ford Galaxy CCCCC (pseudonym), narozena XY, při nehodě utrpěla drobné oděrky na plosce levé nohy, která si vyžádalo jednorázové ošetření na chirurgickém oddělení Městské nemocnice XY bez omezení na běžném způsobu života, řidič B. B. při nehodě utrpěl kontuzi a exkoriaci pravého ramene, tržnou ránu kořene nosu a hlavy frontotemporálně vlevo, kontuzi hrudníku vpravo a zápěstí vpravo, která si vyžádala hospitalizaci na ortopedicko-traumatologické klinice FN XY od 2. 8. 2019 do 3. 8. 2019 se zavěšením ruky do šátku a s klidovým režimem s předpokládanou dobou omezení na běžném způsobu života po dobu 1 až 2 týdnů, a uvedeným jednáním R. Š. porušil ustanovení §4 písm. a), písm. b), §5 písm. b) a §11 odstavec 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů .
2. Za to byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 let.
3. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále obviněnému uloženo nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 46.072 Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost DOO DUNIS Uslužno-Trgovačko Preduzéce Export-Import se sídlem 2100 Novi Sad, Futog, se sídlem v Srbské republice, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 6 T 44/2020, podal obviněný odvolání , které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 10 To 48/2021 , podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 10 To 48/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný má za to, že rozhodnutí soudů jsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy podle něj důkazní situaci a okolnosti, které vyšly najevo, hodnotily od samého počátku způsobem, který vyznívá zcela v jeho neprospěch. V procesu dokazování před obecnými soudy došlo podle něj k vadnému hodnocení provedených důkazů, zejména stran zjištění okolností jeho vyjetí do protisměrné části pozemní komunikace. Extrémní rozpor spatřuje obviněný v tom, že nebyl vyslechnut očitý svědek B. B., který řídil nákladní soupravu. Připomíná, že soud prvního stupně se spokojil s tím, že vytkl orgánům činným v trestním řízení, že uvedeného svědka nevyslechly ve smyslu §158a tr. ř. v přípravném řízení, následně se jej sice pokusil předvolat, ale s odkazem na situaci ohledně nákazy Covid-19 konstatoval, že svědek nemůže přicestovat do České republiky kvůli tomu, že Srbská republika není v Evropské unii a že není možné jej vyslechnout ani cestou právní pomoci. Podle obviněného je zcela nemyslitelné, aby se soud u výslechu očitého svědka spokojil toliko s jedním pokusem o předvolání a následně uzavřel, že svědkův výslech by ničeho nepřinesl. Takové neúplné dokazování podle obviněného nemůže vést ke zjištění skutkového stavu, o kterém by nepanovaly důvodné pochybnosti. Postupem soudu podle něj došlo k upření základního práva obžalovaného vyjádřit se k důkazům a hlavně klást tomuto očitému a korunnímu svědkovi otázky. Obviněný nesouhlasí ani s tím, jak se s tímto důkazním návrhem vypořádal odvolací soud, který připomenul výpověď svědka S., který žádný obviněným uváděný pohyb z pole nezaznamenal, neboť tento svědek podle obviněného nemohl vidět před jeho vozidlo, navíc ještě z pohledu řidiče. Naopak navrhovaný svědek B. ze své pozice a nadhledu mohl vidět přesný důvod vyjetí obviněného do protisměru. Soudy proto podle obviněného bez opory v důkazech odmítly jeho argumentaci, že mu patrně nějaké zvíře vytvořilo podnět pro reakci a stržení řízení do leva, neboť pro vyvrácení této verze nebyl proveden výslech svědka B.
7. Obviněný je dále toho názoru, že soudy se dopustily nesprávného právního posouzení v otázce porušení důležité povinnosti, neboť proti tomuto závěru soudů se obviněný bránil s poukazem na trasu celé jízdy z Chorvatska, své odpočinky, střídání s dcerou D. a své mnoholeté zkušenosti při jízdách na delší trasy. Poukazuje v této souvislosti na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, podle kterého je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku), přičemž je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Soudy si proto podle obviněného měly jednoznačně a v souladu s provedenými důkazy vyjasnit, zda z jeho strany došlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu zákona. Je tedy potřebné nejprve zjistit, zda ze stany obviněného došlo k uvedenému porušení.
8. Obviněný je toho názoru, že pokud se k naplnění §143 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak se tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězce příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Obviněný dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1052/2015, ve kterém se sice Nejvyšší soud zabýval povinnostmi chodců, ovšem i zde promítnuto, že u trestných činů v dopravě hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně.
9. Uzavírá, že argumenty, které vznesl v průběhu trestního řízení na svou obhajobu, se soud druhého stupně zabýval zcela jednostranně a účelově a že jeho závěry neměly vůbec oporu v provedeném dokazování, které učinil soud prvního stupně. Zjištěný skutkový stav proto podle obviněného neposkytl spravedlivý podklad pro rozhodnutí o jeho vině a tuto vadu nenapravil ani odvolací soud. Připomíná též zásadu in dubio pro reo a závěrem uvádí, že ho úmrtí všech poškozených velice mrzí, cítí s poškozenými, ovšem odsuzující rozsudek je vystavěn na důkazech, které věrně neodrážejí situaci v silničním provozu v daný den, čas a místě, přičemž pokud nebyl proveden výslech očitého svědka B., který může buď potvrdit, nebo vyvrátit tvrzení obviněného o náhlé překážce z pole, zůstávají závěry soudů nepřezkoumatelné.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení odvolací soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby tomuto, popř. odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud do doby, než o podaném dovolání rozhodne, podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám, přičemž hned úvodem konstatoval, že předmětné námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce.
12. Státní zástupce poukazuje na to, že obviněný spatřuje namítaný extrémní rozpor pouze v tom, že před soudem nebyl vyslechnut řidič srbského kamionu. Obsahově tedy namítá důkaz opomenutý. K tomu státní zástupce uvádí, že soudy nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu věcně adekvátní způsobem odůvodnily, a to sice nadbytečností takového důkazu, což odpovídá poslednímu ze tří důvodů, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení podle judikatury Ústavního soudu.
13. Předmětná dopravní nehoda je podle obviněného specifická tím, že orgány činné v trestním řízení se nacházely v důkazním nadbytku, nikoliv v důkazní nouzi. Nehodu pozorovala řada očitých svědků. Byla zaznamenána kamerou jednoho z vozidel. Zanechala jednoznačné stopy. Mezi těmito důkazy nejsou žádné rozpory a vzájemně se doplňují a potvrzují. Specifická tím byla i obhajoba dovolatele, který měnil své výpovědi podle toho, co mu postupně bylo prokazováno. Od prvotního tvrzení, že vůbec nepřejel do protisměru, pak posléze u veřejného zasedání odvolacího soudu připustil dokonce i svůj případný mikrospánek. Tedy to, co nyní ve svém dovolání opět odmítá – vrací se zde k původní obhajobě, že vyjetím do protisměru se chtěl vyhnout zvěři, kterou předpokládal podle pohybu kukuřičného pole vedle vozovky. Pokud dovolatel za této situace uvádí v závěru svého dovolání, že „odkazuje na všechny námitky vznesené v trestním řízení“, je takový odkaz nejasný, neboť není patrno, kterou z mnoha variant své obhajoby má na mysli, nehledě na nepřípustnost takového odkazu v dovolacím řízení.
14. Za podstatné považuje státní zástupce i to, že dovolatel zjevně činí dovolání ve svůj neprospěch. Domáhá se totiž takové varianty skutkového děje, která je mu méně příznivá, než varianta uvedená v popisu skutku výroku rozsudku nalézacího soudu. Podle soudů přejel dovolatel do protisměru v důsledku chvilkové nepozornosti patrně způsobené únavou. Argumentace dovolatele však směřuje ke zjištění, že tímto důvodem byla snaha vyhnout se střetu se zvěří. K tomu již nalézací soud v odůvodnění na str. 12 konstatoval, že takováto reakce, kdyby se chtěl vyhnout zvířeti najetím do kamionu, je zcela jistě neakceptovatelná. Státní zástupce má za to, že zavinění takového řidiče se jeví podstatně závažněji než pouhá nepozornost při řízení. Nepozornost je stav mysli, kdy je řidič odpoután od dění v okolí vozidla. Zavinění je zde dovozováno spíše ze špatné rozvahy jinak opatrného řidiče. Řidič je bezprostředně před nehodou pasivní, neřídí. Oproti tomu hazardní úhybný manévr v bezprostřední blízkosti protijedoucího kamionu se již blíží „hrubému porušení zákonů o bezpečnosti dopravy“ ve smyslu §143 odst. 3 tr. zákoníku, tedy ještě přísnější právní kvalifikaci, kterou soudy nepoužily. Z tohoto pohledu se tedy dovolatel domáhá méně příznivého skutkového zjištění, které však z žádného důkazu neplyne a jemuž soudy důvodně neuvěřily – podle výpovědí svědků nasvědčuje způsob vybočení vozidla dovolatele ztrátě kontroly nad vozidlem (jakoby vypnul „autopilota“ podle svědka S.) a nikoliv aktivně hazardnímu jízdnímu manévru. K tomu poznamenává, že střet s jakoukoliv zvěří běžnou na našem území je vždy výrazně menším rizikem, než střet s kamionem. I při střetu s prasetem divokým má osádka vozidla vysokou naději na přežití a takový střet je vždy přijatelnější alternativou – zvláště pro velmi zkušeného řidiče, za něhož se dovolatel považuje.
15. Tím podle státního zástupce vyvstává otázka, zda je vůbec dovolání podáno osobou oprávněnou, když k podání dovolání v neprospěch obviněného je oprávněn toliko nejvyšší státní zástupce. V takovém případě by nezbylo než dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jakožto podané osobou neoprávněnou. K tomu připomíná, že samotný dovolatel označuje své alternativní skutkové tvrzení o vyhýbání se zvěři za námitku zásadní.
16. Pokud obviněný odkazuje na judikaturu týkající se spoluzavinění poškozeného, neoznačuje podle státního zástupce některého poškozeného jako spoluviníka nehody. Obdobně poukazuje na judikaturu k subjektivnímu vymezení míry opatrnosti – možnosti předvídat ohrožení zákonem chráněného zájmu, aniž by uvedl, jak se tato judikatura může týkat jeho trestní věci – zejména netvrdí, že by snad neměl možnost včas zpozorovat protijedoucí kamion. Pokud dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ohledně důvodných pochybností, ani se podle státního zástupce nepokouší tyto pochybnosti blíže označit. Takovým pochybnostem ani nic nenasvědčuje, neboť předmětná věc je podle státního zástupce specifická spíše důkazním nadbytkem než nouzí. Pro úplnost dodává, že pokud by dovolatel za osobou oprávněnou k podání dovolání považován byl, jeho námitky by bylo třeba považovat za námitky procesní, které žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
17. S ohledem shora uvedené státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť bylo podle něj podáno osobou neoprávněnou. Pokud by dovolatel za osobu oprávněnou považován byl, státní zástupce navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
20. Pokud jde o otázku, zda bylo dovolání podáno osobou oprávněnou (viz vyjádření státního zástupce v bodě 14. a 15. tohoto usnesení), tedy zda obviněný ve skutečnosti nepodal dovolání ve svůj neprospěch, je Nejvyšší soud toho názoru, že výklad státního zástupce o tom, že okolnosti uváděné obviněným v dovolání by mohly vést k přísnější právní kvalifikaci, nelze přijmout. Z dovolání je totiž patrné, že obviněný se předkládanou argumentací týkající se zvířete nacházejícího se v blízkosti pozemní komunikace snaží ze svého jednání vyvinit, resp. dosáhnout toho, aby nebylo možno shledat zavinění ani ve formě nedbalosti. Byť by jeho argumentaci bylo možno za určitých okolností interpretovat i tak, jak to činí státní zástupce, je nutné k ní přistupovat se zohledněním toho, že obviněný dovolání podal proto, aby byl viny zbaven, nikoliv aby byl uznán vinným ještě přísnějším trestným činem. Je tedy nutno dospět k závěru, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.].
21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
22. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
24. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný R. Š. jím brojí proti výroku o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. V rámci své dovolací argumentace přitom namítá nevyslechnutí svědka B. B., řidiče protijedoucího kamionu, přičemž v této souvislosti uvádí, že důvodem jeho vybočení do protisměru a kontaktu s kamionem nebyla chvilková nepozornost, nýbrž reakce na zvíře nacházející se vpravo mimo komunikaci. Obviněný dále argumentuje v tom směru, že nedošlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku, a že při vzniku škodlivého následku spolupůsobilo více příčin.
28. Hned úvodem je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud však k této vadě nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv to obviněný výslovně nenamítl.
29. Současně je nutno upozornit, že ačkoliv obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho dovolací argumentace nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení, nýbrž je založena výlučně na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných skutkových zjištění odlišná. Je tedy čistě skutkové, resp. procesní povahy a netýká se deklarovaného právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž skutkového stavu věci, resp. jeho nedostatečného zjištění.
30. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 22. až 24. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
31. Obviněný spatřuje namítaný extrémní rozpor v tom, že v důsledku absence procesně použitelné výpovědi navrhovaného svědka B. nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
32. K této otázce však lze nejprve v obecné rovině uvést, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
33. Důkaz výslechem svědka B. přitom rozhodně nezůstal ze strany soudů nižších stupňů opomenutý. Soud prvního stupně se nejprve pokusil přítomnost tohoto svědka zajistit, přičemž toto nebylo s ohledem na pandemickou situaci možné. Odvolací soud následně v bodě 17. odůvodnění svého usnesení pečlivě vyložil, že z důvodu nadbytečnosti tohoto důkazu není jeho neprovedení na závadu. Poukázal přitom zejména na úřední záznam o podaném vysvětlení, které B. B. podal v přípravném řízení, a který slouží i soudu k tomu, aby posoudil potřebnost výpovědi, zda je třeba takovou osobu vyslýchat v hlavním líčení. Z tohoto úředního záznamu podle odvolacího soudu nevyplývá, že by tato svědecká výpověď přispěla k bližšímu objasnění věci či zpochybnění skutečností, které byly prokázány ostatními provedenými důkazy.
34. S tímto odůvodněním se ztotožňuje i Nejvyšší soud. Z předmětného úředního záznamu o podaném vysvětlení se totiž skutečně podává, že B. B. si z období bezprostředně přecházejícího dopravní nehodě mnoho nepamatoval – nebyl např. schopen uvést, zda vozidlo obviněného předjíždělo nějaké jiné vozidlo ve svém pruhu, zda v tu dobu jela v protisměru jiná vozidla či zda vozidlo obviněného blikalo. Uvedl pouze, že viděl, že najednou proti jeho vozidlu jelo čelně nějaké osobní vozidlo a najelo přední částí do jeho kabiny. Toto vozidlo poprvé viděl, až když bylo cca 10 metrů od něj. Nestihl na něj zareagovat a došlo ke střetu v jeho jízdním pruhu. Po střetu nedokázal ovládat řízení, které ho táhlo doleva přes protisměr mimo vozovku.
35. Obsah tohoto úředního záznamu o podaném vysvětlení přitom v souladu s §158 odst. 6 tr. ř. slouží orgánům činným v trestním řízení k vyhodnocení potřeby vyslechnout osobu podávající vysvětlení jako svědka, popř. k provedení úředního záznamu jako důkazu v hlavním líčení za podmínek §211 odst. 6 tr. ř.
36. Ze shora uvedeného je zřejmé, že navrhovaná svědecká výpověď B. B. by jednak s ohledem na další ve věci provedené důkazy byla nadbytečná, jednak by tento svědek s největší pravděpodobností nebyl schopen obviněným předkládanou verzi týkající se zvířete mimo vozovku potvrdit ani vyvrátit. Lze tak uzavřít, že tento důkazní návrh nedisponuje potřebným důkazním potenciálem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 118/09) a soudy proto nepochybily, pokud jej i s ohledem na obtížnost zajištění přítomnosti B. B. odmítly provést.
37. Podstatným je dále zjištění, že závěr o vině obviněného je bezpečně podložen hned několika provedenými důkazy. V této souvislosti lze pouze stručně zmínit důkaz výslechem svědka S., který jel za obviněným a který popsal, jak vozidlo řízené obviněným plynule a přitom prudce vyjelo ze svého jízdního pruhu do protisměru, a který rovněž reprodukoval slova obviněného po nehodě: „ asi mikrospánek, asi mikrospánek “. Odvolací soud se rovněž v bodě 17. odůvodnění svého usnesení zcela správně vypořádal s obhajobou obviněného týkající se odpočinku během cesty, kdy se v řízení střídal se svojí dcerou.
38. Za takové důkazní situace nelze podle Nejvyššího soudu hovořit o tom, že by soudy hodnotily provedené důkazy pouze v jeho neprospěch, že bez opory v důkazech odmítly jeho obhajobu týkající se zvířete v blízkosti vozovky. Nelze konečně uvažovat ani o aplikaci zásady in dubio pro reo , neboť o soudy zjištěném průběhu skutkového děje, který byl vyjádřen ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, pochybnosti nepanují. Soudy na základě takto zjištěného skutkového stavu správně dospěly k závěru o nedbalostním zavinění obviněného.
39. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku obviněného týkající se spoluzavinění a s tím souvisejícího naplnění znaku porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona (§143 odst. 2 tr. zákoníku). Ačkoliv totiž otázka existence spoluzavinění či naplnění některého ze znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu zásadně spadá pod rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v nyní projednávaném dovolání tuto argumentaci ve vztahu ke zjištěnému skutkovém ději nikterak blíže nerozvíjí, když pouze okrajově a bez bližšího vysvětlení zmiňuje spoluzavinění poškozeného (v rámci dovolacího řízení se přitom nelze odvolávat na obsah jiných podání učiněných v průběhu trestního řízení, ale veškeré námitky musí být obsaženy v textu samotného dovolání – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Jeho námitka tak zůstala zcela nedostatečně odůvodněná a v důsledku toho nepřezkoumatelná. Spoluzavinění ani jednoho z poškozených navíc v řízení zjištěno nebylo. To samé platí i pro argumentaci týkající se umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti, neboť z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by při vzniku následku předmětné dopravní nehody působila kromě nepozornosti obviněného ještě nějaká další příčina. Uvedenými námitkami se proto nebylo možno vůbec zabývat.
40. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nejenže byly dovolací námitky obviněného uplatněny (částečně i vinou jejich nedostatečného odůvodnění) zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, ale jedná se o námitky nedůvodné i po věcné stránce.
41. Jelikož námitky obviněného nebylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný ve spojení s prvním dovolacím důvodem rovněž implicitně uplatnil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
42. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
43. S ohledem na to, že dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, nebylo důvodu před vydáním tohoto rozhodnutí odložit nebo přerušit výkon napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak obviněný v dovolání navrhoval.
44. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář