ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.703.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 703/2021-511
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 4 To 551/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 T 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 18 T 9/2020 , byl obviněný V. D. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době, nejméně od počátku roku 2011 do 29. 8. 2018, na chatě v obci XY č. ev. XY, okr. Český Krumlov, dále v obci XY č. ev. XY, v okrese České Budějovice, v místě společného pobytu rodiny, dlouhodobě nepříznivě působil na tělesný i psychický stav svojí manželky V. D., nar. XY, a to tím způsobem, že musela s dětmi bydlet sama na chatě ve XY, kde byla zima, ač on sám přespával v bytě v XY, kam jeho manželka s dětmi nesměla, za neposlušnost a neplnění jeho požadavků jí trestal tím, že jí v chatě vypínal elektřinu a vodu a dokud ho neodprosila, tak ji nezapnul, v chatě zamknul sklep, takže si V. D. nemohla sama zatopit, omezoval ji v kontaktu s rodinou a přáteli, kontroloval její telefonickou komunikaci i mobilní telefon, který jí odebíral, odjet z domu mohla pouze na jeho povolení s tím, že mu musela sdělit kam jede, odebíral jí klíče od auta a odjet mohla jen pokud uznal její žádost za vhodnou, pokud odešla z domu, kontroloval jí, kde se pohybuje a svoji polohu mu musela opakovaně hlásit, opakovaně ji slovně napadal hanlivými a urážlivými výrazy typu: „krávo“, nadával jí, že je úplně blbá, ničemu nerozumí, že nikoho tak blbého neviděl, dále po přestěhování na adresu XY, jí zamezoval v přístupu do místnosti, kterou jí určil na spaní, z důvodu, že by musela chodit přes jeho pokoj, do kterého jí zakázal přístup, následně jí vymezil ke spaní prasečí chlívek, který nechal opravit, ale nastěhoval si do něj svoje věci, takže tam spát nemohla, kdy spala v karavanu na zahradě, když chtěla do domu alespoň na zimu, tak jí to zakázal, zakazoval jí mluvit bez jeho dovolení, říkal jí, že ona je pes, ať lehne na hadr a štěká, chytil jí pod krkem a zvedl jí na špičky, odpíral jí spánek s tím, že půjde spát až on jí to dovolí, odebíral jí poštu, kterou jí dal až po jeho uvážení, v přesně nezjištěné době v červnu 2018 jí fyzicky napadl třemi údery pěstí do nosu, přičemž lékařské ošetření nevyhledala, kdy toto dlouhodobé jednání poškozená V. D., nar. XY, pociťovala jako těžké příkoří .
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon byl podle §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců a nad obviněným byl vysloven dohled probačního úředníka.
3. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla poškozená V. D. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 18 T 9/2020, podali odvolání obviněný a proti adheznímu výroku poškozená V. D..
5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 4 To 551/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil zaplatit poškozené V. D. na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky ode dne 23. 4. 2020 do zaplacení. Podle §256 tr. ř. pak odvolání obviněného V. D. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 4 To 551/2020, podal obviněný V. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř .
7. Obviněný je přesvědčen, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a že skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soudy podle něj dezinterpretovaly skutečný stav důkazní situace, důkazy byly hodnoceny jednostranně a tendenčně za současného přehlížení nebo relativizování důkazů svědčících v jeho prospěch či důkazů a skutečností vyvracejících skutkovou verzi, na níž vystavěly soudy odsuzující rozhodnutí proti jeho osobě. Rozporuje zejména věrohodnost poškozené, jejíž výpověď podle něj není konzistentní, neboť je měněna v čase, přičemž její tvrzení nebyla objektivizována. Pokud se jedná o slovní napadání, sama poškozená hovořila o vzájemných hádkách. K odstěhování z bytu v XY a k dalšímu stěhování došlo na základě jejího přání. Závěr, že obviněný poškozenou kontroloval a omezoval ji v pohybu a kontaktech, se rozhodně neslučuje s tím, že si poškozená dělala rekvalifikační kurz, nemusela chodit do práce a měla volno, když byl obviněný pracovně pryč a děti ve škole, nebo že poškozená pracovala, pokud pracovat chtěla, a ani se to neslučuje s tím, že navázala za trvání manželství intimní mimomanželský poměr, který udržovala podle jejího vyjádření tři měsíce. Obviněný po celou dobu společného soužití rodinu řádně finančně a materiálně zabezpečoval, po celou dobu pracoval a rovněž pracovně cestoval mimo bydliště, soudy se však nezabývaly tím, jakou měl tedy vůbec reálnou možnost poškozenou kontrolovat či omezovat. Při mnohosti obsahově různých, tj. nekonzistentních výpovědí poškozené pak podle obviněného nelze dospět k závěru o věrohodnosti či konzistentnosti její výpovědi. Orgány činné v trestním řízení ani soud nepřezkoumávaly skutečnosti svědčící v jeho prospěch a prakticky rezignovaly na provádění důkazů v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nebyla nijak blíže zkoumána místa bydliště rodiny a vztah poškozené k sousedům, kteří by se mohli k jejímu chování také vyjádřit. Nebylo zkoumáno, zda poškozená realizovala hovory či psaní SMS zpráv z mobilního telefonu (mobilního čísla), když poškozená si nepochybně bude pamatovat své telefonní číslo a pokud by si jej nepamatovala, lze využít např. telefonní číslo svědka V., s nímž poškozená navázala mimomanželský poměr, aby bylo zjištěno, jak často spolu komunikovali, pokud měla být poškozená dle svého tvrzení podrobena nějaké kontrole či omezování. Soudy se nezabývaly tím, že podle svědkyně Č. poškozená hodně lhala, což jí potvrdil i otec poškozené. Soud nijak neřešily, že poškozená neměla zejména se svým otcem dobré vztahy. Soudy nezohlednily, že obviněný s poškozenou spali odděleně. Nezkoumaly ani stanovisko dětí, resp. minimálně dcery, která je starší a mohla se k věci vyjádřit, ani zda byl zřízen na poště tzv. odnos a kdo si poštu reálně přebíral. U poškozené nebyly shledány ani dílčí projevy syndromu týrané osoby.
8. Obviněný dále namítá nesprávné právní posouzení skutku, neboť jednání popsané ve skutkové větě není podle něj týráním ve smyslu trestního práva, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Nebyl podle něj naplněn ani znak žití ve společném obydlí, resp. jeho naplněním se soudy ani nezabývaly. Podstatná část jednání, za které byl odsouzen, měla být navíc naplněna fakticky tím, že obviněný nežil s poškozenou ve společném obydlí, kdy poškozená obývala chatu ve XY a obviněný měl bydlet v bytě v XY. Dále soudy obou stupňů přehlížely nikoliv nepodstatné (půlroční) období, v němž poškozená podle svého tvrzení sama bydlela v garsonce ve XY, v níž obviněný nikdy nebydlel, tj. nemohl být v takovém období naplněn znak žití ve společném obydlí. Soudy obou stupňů operují rovněž primárně s pojmem společné soužití, což ale nutně nemusí znamenat a v konkrétním případě také neznamená žití ve společném obydlí, ale spíše šířeji popisuje formu určitého svazku mezi dvěma osobami. Rovněž namítá, že přestože soudy obou stupňů zmiňují určité světlé okamžiky, či světlá období v době společného soužití, nijak tyto světlé okamžiky nepromítají do popisu jednání či jeho kvalifikace. Časové vymezení u trestného činu, který měl trvat delší dobu, je zásadní, když toto kritérium je znakem kvalifikované podstaty daného trestného činu. Z výroku odsuzujícího rozsudku není zjevné, zda je vymezení skutku určeno časem nebo místem pobytu, protože obojí nemůže platit, s ohledem na pobyt na tom kterém místě, neboť vztažení k místům pobytu nekoresponduje s časovým vymezením skutku. Nejsou zmíněna ani období, kdy se sama poškozená vyjadřovala tak, že vztah byl v pořádku. Z uvedeného podle obviněného vyplývá, že není naplněn ani kvalifikační znak daného trestného činu.
9. Podle obviněného nebyla naplněna ani subjektivní stránka přisouzeného trestného činu. Zdůrazňuje, že vždy vedl řádný život a byl osobou zcela bezúhonnou. Soudy nezohledňovaly vztahové a povahové rysy jeho osoby a osoby poškozené, které byly velmi rozdílné. K tomu je potřeba zohlednit velký věkový rozdíl mezi nimi a rozdílné povahy, což ze začátku vztahu nebylo problémem, ale po narození dětí a nárůstu povinností poškozené vedl k řadě rozporů. Nelze podle něj vycházet jen z perspektivy poškozené. To, co poškozená vnímala jako akt nějakého omezování, obviněný mínil jako způsob, jak zabezpečit fungování rodiny podle jeho představ. Snažil se rodinu velmi chránit, záleželo mu na ní. Rodina nikdy nestrádala, materiálně ji zabezpečoval prakticky výhradně obviněný, kterého mají děti velmi rády. Představa obviněného byla taková, že rodina bude nejlépe fungovat, když bude o jejím chodu rozhodovat primárně on včetně určitého vedení či usměrňování manželky (poškozené), která byla výrazně mladší, neměla zázemí a měla dříve také problémy se svými rodiči. Nedostatkem napadeného rozsudku je tedy podle obviněného rovněž to, že se vůbec nezabýval otázkou zavinění, když musí být posouzeno také to, zda obviněný vůbec jednal v úmyslu spáchat trestný čin, což vylučuje.
10. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství následně Nejvyššímu soudu sdělil, že svého oprávnění nevyužívá a že se k dovolání vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
13. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud z obsahu dovolání zjistil, že obviněný jím brojí proti výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Namítá přitom jednak nesprávnost závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené V. D. a v návaznosti na to rozporuje soudy zjištěný skutkový děj. Rovněž namítá, že jeho jednání vůči poškozené není týráním, že nebyl naplněn znak žití ve společném obydlí a že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu.
21. Hned úvodem je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud však k této vadě nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to i přesto, že to obviněný výslovně nenamítl.
22. Současně je s poukazem na shora stručně zrekapitulovaný obsah dovolací argumentace obviněného nutno upozornit, že část dovolacích námitek nelze pod uplatněný důvod dovolání podřadit, neboť se netýká deklarovaného právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení. Námitky, kterými obviněný prostřednictvím zpochybňování věrohodnosti poškozené rozporuje skutková zjištění soudů, totiž nevychází ze soudy zjištěného skutkového stavu, nýbrž jsou založeny výlučně na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných skutkových zjištění v podstatných okolnostech odlišná.
23. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 15. až 17. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
24. Z výše uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
25. Jestliže navíc obviněný námitku týkající se věrohodnosti poškozené uplatnil v nyní projednávaném dovolání, je namístě připomenout, že v tomto směru pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Otázkou věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď je stěžejním usvědčujícím důkazem, se totiž soudy obou stupňů poměrně pečlivě zabývaly.
26. Nalézací soud v bodě 25. až 28. odůvodnění svého rozsudku vyložil, že s ohledem na závěry psychiatrického znaleckého posudku na osobu poškozené a obviněného a obsah výpovědí některých vyslechnutých svědků (D., Č., K., K., D., V.), které, byť zprostředkovaně, dokreslují to, co uváděla poškozená, lze výpověď poškozené D. považovat za věrohodnou. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud v bodě 10. odůvodnění svého rozsudku a ztotožňuje se s ním i soud dovolací, kterému navíc i s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti, v souladu s níž je hodnocení důkazů (a zejména hodnocení věrohodnosti svědků) výsadou toho orgánu činného v trestním řízení, který tyto důkazy prováděl, nepřísluší do těchto odůvodněných a důkazně podložených závěrů týkajících se věrohodnosti poškozené zasahovat. Lze tak konstatovat, že výpověď poškozené, která navíc v tomto trestním řízení nezůstala osamocená a je v řadě dílčích aspektů doplňována a podporována i ostatními provedenými důkazy (např. existence fotopastí, výměny SIM karet a absence topení jsou podloženy i výpovědí svědkyně K.), mohla poskytnout spolehlivý důkazní podklad pro skutková zjištění soudů, na základě kterých byl obviněný shledán vinným přisouzeným zločinem. V tomto směru tedy zjištění soudů nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy.
27. Pokud jde o další skutkové námitky obviněného, lze konstatovat, že tyto se nikterak netýkají skutku, který je předmětem tohoto trestního řízení. Jde např. o otázku finančního zajištění rodiny ze strany obviněného, vztahu se sousedy, případné komunikace poškozené a svědka V., vztahu poškozené a jejího otce, odděleného spaní obviněného a poškozené atd. Tyto bezpředmětné námitky obviněného navíc postrádají jakýkoliv důkazní potenciál, který by mohl na skutkovém stavu, který byl zjištěn v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a o kterém nepanují důvodné pochybnosti, neboť je podložený věrohodnou výpovědí poškozené a podpořený řadou dalších svědeckých výpovědí, cokoliv změnit.
28. Pokud jde o zbývající část dovolací argumentace obviněného, Nejvyšší soud uvádí, že tuto lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť se týkají právního posouzení skutku. Jedná se však o námitky ponejvíce nedostatečně odůvodněné, které jsou navíc neopodstatněné i po věcné stránce.
29. Zcela nedostatečně odůvodněnou je zejména námitka týkající se posouzení jednání obviněného vůči poškozené jako týrání . Lze k ní proto pouze v obecné rovině uvést, že týráním se rozumí zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, neboť týrání nemusí mít povahu výhradně fyzického násilí (srov. ŠČERBOVÁ, Veronika. §198. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. §1 – 204 . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1609).
30. V nyní posuzované trestní věci mělo podle soudů nižších stupňů týrání poškozené spočívat v tom, že musela s dětmi bydlet sama na chatě ve XY, kde byla zima, ač obviněný sám přespával v bytě v XY, kam jeho manželka s dětmi nesměla, za neposlušnost a neplnění jeho požadavků ji trestal tím, že jí v chatě vypínal elektřinu a vodu a dokud ho neodprosila, tak ji nezapnul, v chatě zamkl sklep, takže si V. D. nemohla sama zatopit, omezoval ji v kontaktu s rodinou a přáteli, kontroloval její telefonickou komunikaci i mobilní telefon, který jí odebíral, odjet z domu mohla pouze na jeho povolení s tím, že mu musela sdělit kam jede, odebíral jí klíče od auta a odjet mohla jen pokud uznal její žádost za vhodnou, pokud odešla z domu, kontroloval ji, kde se pohybuje a svoji polohu mu musela opakovaně hlásit, opakovaně ji slovně napadal hanlivými a urážlivými výrazy typu: „krávo“, nadával jí, že je úplně blbá, ničemu nerozumí, že nikoho tak blbého neviděl, dále po přestěhování na adresu XY č. p. XY, jí zamezoval v přístupu do místnosti, kterou jí určil na spaní, z důvodu, že by musela chodit přes jeho pokoj, do kterého jí zakázal přístup, následně jí vymezil ke spaní prasečí chlívek, který nechal opravit, ale nastěhoval si do něj svoje věci, takže tam spát nemohla, kdy spala v karavanu na zahradě, když chtěla do domu alespoň na zimu, tak jí to zakázal, zakazoval jí mluvit bez jeho dovolení, říkal jí, že ona je pes, ať lehne na hadr a štěká, chytil ji pod krkem a zvedl ji na špičky, odpíral jí spánek s tím, že půjde spát až on jí to dovolí, odebíral jí poštu, kterou jí dal až po jeho uvážení, přičemž toto jednání trvalo více než sedm let. Vše pak vygradovalo fyzickým napadením poškozené obviněným.
31. Z právě uvedeného je zřejmé, že obviněnému je kladeno za vinu, že se na poškozené dopustil psychického násilí. Závěrečné fyzické napadení poškozené by totiž samo o sobě za týrání být považováno nemohlo.
32. K psychickému násilí je pak možno uvést, že za takové jsou v soudní praxi považovány např. vulgární nadávky, ponižování, vyhrožování, podezřívání z nevěry, neustálé vyvolávání hádek, kontrola každého pohybu poškozené osoby, odpírání spánku, kontrola telefonních kontaktů v mobilním telefonu (srov. ŠČERBOVÁ, Veronika. §198. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. §1 – 204 . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1609, a judikaturu tam uvedenou).
33. Vycházeje z právě nastíněných obecných východisek, je zřejmé, že obviněný poškozenou týral ve smyslu §199 tr. zákoníku. Jeho hrubé a bezcitné jednání, které by bylo možno označit za přísnou kontrolu poškozené dominanci nad ní, její omezování, vydírání a ponižování, zcela jednoznačně znaky týrání naplňovalo. O týrání by se přitom podle Nejvyššího soudu jednalo i v případě zjištění pouze některých prvků jeho zlého nakládání s poškozenou (např. absolutní kontrola pohybu a korespondence či nucení žít v nedůstojných podmínkách, zatímco obviněný měl pro sebe celou místnost v chatě, do které poškozená nemohla vstoupit).
34. Závěr, že se v případě jednání obviněného jednalo o týrání, je rovněž podpořen délkou jeho trvání, která přesáhla sedm let a která tak naplnila i kvalifikační okolnost spočívající páchání takového činu po delší dobu [§199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku]. Na tomto závěru o existenci týrání pak nemůže ničeho změnit ani to, že poškozená nebyla pod neustálou fyzickou kontrolou obviněného, který se skutečně po většinu času nacházel mimo jejich společné obydlí, neboť i tehdy ji obviněný na dálku kontroloval, ani skutečnost, že poškozená mohla např. absolvovat kuchařský kurz, neboť i ten jí musel obviněný nejprve povolit a v jejím absolvování jí s využitím její finanční závislosti na něm bránil. Bez významu je i skutečnost, že u poškozené nebyl zjištěn ani tzv. syndrom týrané osoby (viz výše v bodě 29. tohoto usnesení).
35. Pokud jde dále o námitky týkající se naplnění znaku společné obydlí , obviněný v rámci své argumentace poukázal na to, že s poškozenou prakticky nežil, že i poškozená žila nějakou dobu sama a na soudy zmíněné určité světlé okamžiky v jejich soužití.
36. K těmto námitkám lze opět v obecné rovině nejprve uvést, že společné obydlí vyjadřuje specifický znak trestného činu podle §199 tr. zákoníku, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit (srov. ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. §199. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1941). K závěru o naplnění znaku soužití ve společném obydlí však lze dospět i tehdy, pokud pachatel do obydlí poškozené pravidelně dochází, často se tam zdržuje, běžně tam přespává a sdílí tak trvalým způsobem s poškozenou její soukromí. Jde o stav, kdy si pachatel v obydlí může počínat „jako doma“, tzn. má zde práva jako domácí osoba, jako člen rodiny a nikoli jako pouhý host. Takový stav musí mít trvalý, resp. dlouhodobý charakter. Není však podstatné, zda se pachatel ze sdíleného obydlí i na poměrně dlouhá období vzdaluje, popř. zda má další vlastní byt, z nějž do obydlí poškozené dochází. Jiný, restriktivnější výklad zákona by zcela popíral účel citovaného ustanovení, jímž zákonodárce reagoval na sociálně patologický fenomén tzv. domácího násilí. V případech domácího násilí mezi blízkými osobami je běžné, že buď agresor, nebo oběť v různých fázích dlouhodobého partnerského konfliktu společné obydlí dočasně opouští, aby se tam po určité době opět vracel a znovu je opouštěl. Klíčový je zde výše uvedený vztah závislosti, který pachateli opětovně zjednává přístup do soukromí oběti a umožňuje mu opakovaně obnovit soužití s ní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, citované též v ŠČERBOVÁ, Veronika. §198. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. §1 – 204 . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1617).
37. Promítnuto do poměrů nyní projednávané věci lze konstatovat, že pro závěr, že obviněný vyvolal protiprávní stav (týrání) a že tento udržoval po celou dobu uvedenou ve skutkové větě, tedy přinejmenším od počátku roku 2011 do 29. 8. 2018, a že po celou tuto dobu žil s poškozenou ve společném obydlí, je nerozhodné, že obviněný pobýval kromě míst, kde žila poškozená, i na jiných místech (především v bytě v XY), a že i poškozená od něj odcházela a zase se vracela. V této souvislosti lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 8 Tdo 535/2018, podle kterého útěky od obviněného a následné návraty do společného bydliště nevylučují naplnění pojmu společného obydlí, které vyjadřuje, že osoby společně bydlí, tzn., že realizují své záležitosti, čímž je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti založená na zvláštním vztahu. Naplnění pojmu společného bydlení nebrání, že jedna z osob z bydliště odchází za různými záležitostmi nebo společné bydliště krátkodobě opustí a z důvodů tíživých okolností z něj odejde, jestliže se do něj opět za krátko vrací, a právě pro uvedený vzájemný vztah spočívající v uvedené závislosti ve společném bydlení pokračuje.
38. Je zřejmé, že soužití obviněného a poškozené trvalo po celou dobu uvedenou ve skutkové větě, přičemž po celou tuto dobu byla poškozená na obviněném přinejmenším ekonomicky závislá. Skutečnost, že poškozená od obviněného několikrát na přechodnou dobu odešla, ať už z důvodu neúnosnosti jeho chování či z praktických důvodů (bydlení v garsonce v XY, aby mohla chodit do práce a děti do školy), přičemž se vždy po čase vrátila do původního obydlí, či že obviněný nenakládal s poškozenou zle po celou dobu jejich soužití, nýbrž měl i světlé chvilky (navíc velmi krátké a vynucené naléháním poškozené – např. po jejím návratu z azylového domu), závěr o trvání společného obydlí po celou dobu uvedenou ve skutkové větě v žádném případě nevylučuje. Není tedy chybou, jestliže se ve skutkové větě uvádí pouze to, že poškozená žila na chatě v obci XY a následně na chatě ve XY a že společné obydlí bylo právě na těchto místech, neboť tato místa pro poškozenou skutečně představovala její jediná stálá bydliště v předmětné době, do kterých se vždy nakonec vracela.
39. Zjevně neopodstatněnou je i námitka absence subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, neboť již z popisu skutku je zcela zřejmé, že obviněný si v případě týrání poškozené počínal úmyslně a že je tedy dáno zavinění ve formě přímého úmyslu. Obviněný totiž svým jednáním chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, kterým je zájem společnosti na ochraně osob před domácím násilím. Nelze tedy hovořit ani o právním omylu na straně obviněného, neboť obviněný jako průměrně rozumově nadaná osoba mohl protiprávnost svého jednání (týrání blízké osoby žijící s ním ve společném obydlí) rozpoznat bez zřejmých obtíží. Otázka, zda obviněný vedl před spácháním nyní projednávaného zločinu řádný život či jaké byly povahové rysy jeho a poškozené, je pak z tohoto hlediska zcela bezpředmětná.
40. Je tak možno uzavřít, že část dovolacích námitek obviněného nebylo možno pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit a zbývající část právně relevantně uplatněných námitek byla shledána neopodstatněnou.
41. Jelikož nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být konečně dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný ve spojení s prvním dovolacím důvodem rovněž, byť implicitně, uplatnil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
42. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
43. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2021
|
JUDr. Pavel Šilhavecký
|
|
předseda senátu
|
|
Zpracoval:
|
|
JUDr. Aleš Kolář
|