ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.824.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 824/2021-513
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. O. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 8 To 366/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 60/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 2 T 60/2020 , byl obviněný M. O. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě jeho rozsudku.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu členství ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev s předmětem podnikání ostraha majetku a osob na dobu pěti let.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 2 T 60/2020, podal obviněný odvolání .
4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 8 To 366/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
1) ačkoli obchodní korporace G. C., IČ: XY, v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2016 za poskytnuté a následně vyfakturované a uhrazené služby společnosti c. c. vykázala vlastní daň ve výši 607.198 Kč, kterou však dosud nezaplatila, přesto M. O., předseda představenstva společnosti c. c., IČ: XY, ve zdaňovacím období leden 2016 v řádném přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 25. 2. 2016 na Finančním úřadě pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I., neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z dokladů vystavených dodavatelem služeb G. C., a to dokladů č. FV201600001 ze dne 31. 1. 2016, základ daně 1.658.532 Kč, základní sazba, daň 348.292 Kč a č. FV201600005 ze dne 31. 1. 2016, základ daně 293.250 Kč, základní sazba, daň 61.583 Kč, čímž došlo k porušení tzv. principu neutrality daně, o čemž M. O. nejméně vědět měl, neboť v období od 10. 6. 2010 do 14. 3. 2016 působil v obou společnostech jako jejich statutární zástupce a podával za oba daňové subjekty daňová přiznání,
tedy se pokusil neoprávněně vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty v celkové výši 409.875 Kč,
2) ačkoli obchodní korporace G. C., IČ: XY, v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2016 za poskytnuté a následně vyfakturované a uhrazené služby společnosti c. c. vykázala vlastní daň ve výši 499.073 Kč, kterou však dosud nezaplatila, přesto M. O., předseda představenstva společnosti c. c., IČ: XY, ve zdaňovacím období únor 2016 v řádném přiznání k dani z přidané hodnoty podaném dne 24. 3. 2016 na Finančním úřadě pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I., neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z dokladů vystavených dodavatelem služeb G. C., IČ: XY, a to dokladů č. FV201600012 ze dne 29. 2. 2016, základ daně 1.632.323 Kč, DPH 342.788 Kč, č. FV201600015 ze dne 29. 2. 2016, základ daně 380.213 Kč, DPH 79.845 Kč a č. FV201600017 ze dne 29. 2. 2016, základ daně 364.000 Kč, DPH 76.440 Kč, čímž došlo k porušení tzv. principu neutrality daně, o čemž M. O. nejméně vědět měl, neboť v období od 10. 6. 2010 do 14. 3. 2016 působil v obou společnostech jako jejich statutární zástupce a podával za oba daňové subjekty daňová přiznání,
tedy se pokusil neoprávněně vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty v celkové výši 499.073 Kč,
čímž se pokusil způsobit škodu Českému státu zastoupenému Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I., Příkop 25, 604 23 Brno .
5. Za to mu byl podle §240 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu členství ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev s předmětem podnikání ostraha majetku a osob na dobu 3 let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 8 To 366/2020, podal obviněný M. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve druhé alternativě ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Nesprávnost právního posouzení popsaného skutku spočívá podle obviněného v tom, že odvolací soud shledal naplnění vědomostní složky zavinění ve formě úmyslu pouze v těch skutečnostech, že obviněný byl v době od roku 10. 06. 2010 do 14. 03. 2016 (tedy i v rozhodné době) statutárním zástupcem obou společností a podával za ně daňová přiznání. Ze samotného postavení osoby coby člena statutárního orgánu obchodní korporace nelze v kontextu trestního práva dovozovat specifickou vědomost o existenci určité okolnosti (v tomto konkrétním případě o existenci a zaplacení daňové povinnosti obchodní korporace). Proto musí existovat také další konkrétní skutečnosti, které odůvodňují existenci této specifické vědomosti člena statutárního orgánu. Obviněný v tomto směru poukázal na svůj záměr předat společnost G. C. (dále jen „společnost G.“) novému investorovi za účelem získání nových zakázek a rozšíření svého podnikání ve vztahu ke společnosti c. c. (dále jen „společnost C.“), v důsledku čehož se vzdal faktické kontroly nad touto společností ve prospěch A. B. a o dění v ní se v důsledku toho nezabýval. Kontrolu plnění povinností společností G. obviněný zajišťoval prostřednictvím pověřených zaměstnanců nebo externích odborníků. Daňová přiznání on osobně nevyhotovuje a nepodepisuje v žádné ze svých firem. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vůbec neuvažoval o tom, že obviněný měl podávat daňová přiznání za obě výše uvedené obchodní korporace. Tuto skutečnost zde vůbec nezohledňoval a vědomost obviněného o nezaplacené daňové povinnosti shledával pouze na základě jeho postavení ve společnosti G.
8. Pokud jde o závěry, které soud může dovozovat z pouhého postavení osoby v pozici statutárního zástupce obchodní korporace, obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1404/2013, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že závěr o úmyslném zavinění pachatele k spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku nelze založit jen na tom, že si neověřil správnost některých účetních dokladů a důsledně nekontroloval práci osob, které vzhledem k jejich odbornosti a zkušenostem pověřil vedením účetnictví a na které při výkonu jejich pracovní činnosti důvodně spoléhal. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že pochybení soudů nižších stupňů v této konkrétní trestní věci spočívalo v tom, že závěr o vině obviněné v citované trestní věci byl učiněn jen na základě toho, že v rozhodné době byla jednatelkou předmětné obchodní společnosti a že důsledně nekontrolovala činnost osob pověřených vedením restaurace a jejího účetnictví. Soudy ale již blíže neodůvodnily, v čem spatřovaly úmysl obviněné v citované trestní věci (resp. vědomostní a volní složku této formy zavinění) směřující k nikoli řádnému vedení účetnictví a k ohrožení včasného a řádného vyměření daně z přidané hodnoty. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále konstatoval, že k postavení obviněné coby statutárního orgánu obchodní korporace musí přistoupit ještě další konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit její úmysl spáchat přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.
9. Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu lze podle obviněného analogicky použít i na nyní projednávanou trestní věc. Z pouhé skutečnosti, že obviněný byl v postavení jednatele společnosti G. a z této pozice měl také zajistit podepisování a podávání daňových přiznání této společnosti (a stejně tak to platilo i ve vztahu ke společnosti C.), ještě nelze bez dalšího dovozovat, že měl nutnou vědomost (jakožto stěžejní složku úmyslu) o existenci konkrétní daňové povinnosti společnosti G., včetně její výše, a o tom, že tato daňová povinnost nebyla zaplacena. Soudy se tedy dopustily nesprávného posouzení zjištěného skutkového stavu.
10. Obviněný dále poukazuje na extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, který podle něj spočívá v tom, že soudy dovodily příslušný skutkový závěr na základě listinných důkazů, konkrétně daňových přiznání k DPH za příslušná zdaňovací období. Poukazuje na fakt, že se jedná o daňová přiznání podávaná elektronicky a tedy bez jeho vlastnoručního podpisu. Skutečnost, že je měl obviněný podepsat, je dovozována pouze z toho, že jako podepisující osoba je na všech těchto daňových přiznáních strojopisem uveden právě on. Je si vědom toho, že s použitím elektronického podpisu, případně s odesláním dokumentu z datové schránky, je spojena fikce účinků vlastnoručního podpisu. S touto fikcí ale nejsou spojeny následky v podobě presumpce existence rozhodné skutečnosti pro účely zjištění skutkového stavu v trestním řízení. Takový účinek by byl ve zjevném rozporu se zásadami trestního řízení podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Údaj na příslušné listině o tom, že daňové přiznání sestavil obviněný, a skutečnost, že takový dokument byl následně buď podepsán elektronickým podpisem obviněného, nebo byl odeslán z datové schránky, do níž měl přístup jako oprávněná osoba pouze obviněný, proto nepostačuje k učinění závěru v trestním řízení o tom, že to byl právě obviněný, kdo fakticky podepsal. Skutkový závěr soudu o tom, že obviněný podával daňová přiznání za společnost G. i společnost C. a že za tyto subjekty také podal stěžejní daňová přiznání za zdaňovací období měsíce leden a únor 2016, proto nevyplývá ze žádného provedeného důkazu. Praxe, kdy člen statutárního orgánu sám nepodává daňová přiznání „své“ obchodní korporace, když tuto agendu, stejně jako jinou daňovou, účetní a mzdovou agendu deleguje na pověřené osoby vzdělané a zkušené v daném oboru, je zcela běžná a nezpůsobuje žádné důvodné pochybnosti o její pravdivosti.
11. V souvislosti s převodem podílu ve společnosti G. na A. B. obviněný poukazuje na opomenutý důkaz výslechem svědka F. K., jehož výslech obviněný navrhl za účelem osvědčení své obhajoby o skutečných okolnostech převodu podílu na A. B., které soud prvního stupně považoval za zarážející a pozoruhodné. Tento důkaz však nalézací soud neprovedl a ani svůj postup v rozsudku nijak nevysvětlil, načež odvolací soud shledal pochybení soudu prvního stupně v tomto směru, neshledal zde ale důvod pro zrušení napadeného rozsudku, neboť tento důkaz posoudil jako nadbytečný. S odůvodněním odvolacího soudu obviněný nesouhlasí, neboť navrhl tento důkaz nikoliv za účelem vyjádření se k osobě svědka A. B., nýbrž za účelem osvětlení postavení této osoby a jejího působení v rámci přebírání společnosti G. před převodem podílu v ní. Svědek se proto neměl vyjadřovat k osobním vlastnostem A. B., nýbrž k objektivním skutečnostem, které byly samotnou podstatou uplatněné obhajoby obviněného. S ohledem na absenci provedení důkazu výslechem svědka A. B. přitom byl výslech svědka F. K. zcela zásadní k potvrzení nebo vyvrácení obhajoby obviněného, když k působení A. B. ve společnosti G. před převodem podílu v ní (a tedy i v rozhodném období, v němž měly být spáchány příslušné skutky) nebyl proveden žádný jiný důkaz. Nelze proto uvažovat o nadbytečnosti tohoto důkazu, neboť se naopak jedná o důkaz nezbytný k řádnému zjištění skutkového stavu. Nehledě k tomu, že odvolací soud zjevně předvídal obsah tohoto důkazu, aniž by byl v trestním řízení řádně proveden, a to bez řádných důvodů k takovému postupu. Opomenutí výslechu svědka F. K. nebylo řádně odůvodněno a založilo nepřezkoumatelnost stěžejních důvodů obou rozsudků. I tímto pochybením zakládajícím extrémní rozpor byl podle obviněného naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
14. Dovolací námitky podle státní zástupkyně v podstatné části uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť se jimi obviněný domáhá přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Ve věci přitom podle státní zástupkyně nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
15. Sama skutečnost, že daňová přiznání obviněný neopatřil vlastním rukou psaným podpisem, neboť byla zjevně podána elektronicky, podle státní zástupkyně ještě nevylučuje jeho trestní odpovědnost. Pachatelem trestného činu totiž může být kdokoli, kdo se podílí na zkrácení daně, tj. nejen osoba podávající daňové přiznání. Pachatelem takového daňového trestného činu může být nejen subjekt daně, resp. jeho statutární zástupce, ale obecně kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, resp. se společně s dalšími osobami vědomě podílí na způsobení stavu, kdy zákonná daň nebyla vyměřena buď vůbec, nebo v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu.
16. Státní zástupkyně dále připomíná, že základní povinností jednatelů je tzv. péče řádného hospodáře. Jednatelé nemusí sami disponovat veškerými odbornými znalostmi, které jsou spojeny s výkonem funkce a předmětem činnosti společnosti, avšak musí být schopni rozpoznat, kdy je nezbytné vyhledat odborníka (např. daňového poradce), a tuto službu zajistit. Zároveň musí těmto odborníkům poskytovat řádné podklady a musí na jejich činnosti v přiměřeném rozsahu dohlížet. Jinými slovy opomenutí takové kontroly v sobě nese riziko porušení péče řádného hospodáře. Ve světle výše uvedeného proto podle státní zástupkyně obhajoba obviněného ve smyslu „tyto věci vůbec (v žádné firmě) nedělám, na to mám lidi“ nemůže obstát.
17. K porušení zákonných povinností obviněného jakožto jednatele státní zástupkyně zmiňuje, že společnost G. nezaložila do sbírky listin za celou dobu své existence žádnou účetní závěrku. Pokud jde o plnou moc z března 2016 udělenou obviněným občanu Rumunské republiky, A. B., ta se podle svého obsahu týkala toliko oblasti „uzavírání obchodních smluv“, nelze ji považovat za plnou moc generální, neboť se netýká vedení a řízení firmy, rozhodování o způsobu nakládání s jejími příjmy a rozhodování o jejích nákladech. Práva a povinnosti plynoucí z výkonu funkce jednatele společnosti zůstala statutárnímu orgánu, tedy obviněnému, zachována. Z uvedeného vyplývá, že obviněný ve sledovaném období rozhodoval o obchodním vedení v obou dotčených firmách.
18. Pokud obviněný naznačuje vedle extrémních vnitřních rozporů též vadu opomenutého důkazu, státní zástupkyně konstatuje, že tato vada může za určitých okolností užitý dovolací důvod naplnit, nikoli však v tomto případě. Není totiž opodstatněná. Soudy předmětný důkazní návrh (výslech svědka F. K.) nepřehlédly, ani jej neignorovaly. Naopak se s ním dostatečným a správným způsobem vypořádaly.
19. Závěry odvolacího soudu jsou tedy podle státní zástupkyně logické, vycházejí z výsledků dokazování a jsou v souladu se zákonem. Není tedy důvodu se od nich odchylovat jen proto, že obviněný v rámci mimořádného opravného prostředku znovu opakuje své námitky z dosavadního řízení.
20. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
31. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný M. O. jím brojí proti výroku o vině, přičemž jeho námitky se týkají otázky naplnění pachatelství a zejména subjektivní stránky přisouzeného přečinu. Současně obviněný také tyto námitky uplatnil ve spojení s námitkou extrémního rozporu provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění stran otázky totožnosti osoby, která za společnosti C. a G. podala daňová přiznání a námitkou tzv. opomenutého důkazu, kterým je podle jeho názoru absence výpovědi svědka F. K. o okolnostech převodu obchodního podílu na A. B.
32. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který obviněný uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo již výše uvedeno, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V nyní projednávané věci však odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného nezamítl ani neodmítl, nýbrž mu vyhověl a po zrušení celého napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve věci sám nově rozhodl. Již na základě těchto skutečností tedy nelze o naplnění citovaného dovolacího důvodu vůbec uvažovat a Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal toliko z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Také ve vztahu k dovolacímu důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno konstatovat, že dovolací argumentace obviněného se s tímto dovolacím důvodem částečně míjí, neboť obviněný nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení. Obviněný totiž svoji obhajobu zakládá částečně na vlastní verzi skutkového děje, která je však od soudy učiněných skutkových zjištění zcela opačná, popř. na poukazování na nedostatečný rozsah provedeného dokazování. Jinými slovy, námitky obviněného jsou v tomto směru čistě skutkové a procesní povahy a netýkají se deklarovaného právního posouzení skutku.
34. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 25. až 27. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
35. Z výše uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
36. Nejvyšší soud však ze spisového materiálu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěním ve vztahu k závěru o tom, kdo za společnost C. a G. podal předmětná daňová přiznání, nezjistil. Současně nezjistil, že by řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou opomenutého důkazu. S těmito námitkami se Nejvyšší soud vypořádá níže v souvislosti s námitkou nenaplnění subjektivní stránky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
37. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze, byť pouze částečně, podřadit výhrady obviněného týkající se subjektivní stránky přisouzeného přečinu a pachatelství na něm, v rámci kterých obviněný rozporuje, že se dopustil pokusu úmyslného vylákání výhody na dani v podobě odpočtu daně z přidané hodnoty za společnost C. Závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu je totiž závěrem právním, jakkoliv se, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu, musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Obviněný přitom v tomto směru nerozporuje toliko skutková zjištění soudů (byť částečně předkládá vlastní skutkovou verzi týkající se okolností převodu obchodního podílu na A. B.), nýbrž zpochybňuje i právní závěr o tom, že se pokusu vylákání výhody na dani dopustil ve formě přímého úmyslu. V tomto směru podle něj soudy vycházely toliko z jeho postavení statutárního orgánu obou společností. Nejvyšší soud však uvádí, že se nejedná o argumentaci opodstatněnou.
38. Je zjevné, že obviněný v této své dovolací argumentaci pomíjí, že nalézací soud při závěru o tom, že se obviněný dopustil pokusu k daňovému podvodu (v podobě vylákání odpočtu daně z přidané hodnoty), nevycházel toliko z uvedeného postavení obviněného, který byl v rozhodné době statutárním orgánem obou předmětných společností, z nichž společnost G. dodávala služby společnosti C. Ve skutečnosti však soud prvního stupně svůj závěr o podvodném úmyslu u obviněného a jeho pachatelství učinil především na podkladě zjištěných nestandardních okolností týkajících se převodu podílu obviněného ve společnosti G. na osobu jménem A. B., rumunského státního příslušníka.
39. Nejvyšší soud v této souvislosti pro úplnost uvádí, že obviněný podle svého tvrzení obdržel od osoby jménem A. B. za převod obchodního podílu částku 200.000 Kč v hotovosti, přičemž k této transakci se mu nepodařilo dohledat žádný doklad. Ve vztahu ke jmenované osobě navíc obviněný v průběhu trestního řízení změnil svoji výpověď. Takto v přípravném řízení tvrdil, že se mu nepodařilo jej kontaktovat, v hlavním líčení pak uváděl, že se s touto osobou spojil poté, co se mu ozval pracovník finančního úřadu. Nebyl však schopen dohledat telefonní číslo. Poukázat je nutno i na další zjištění soudu prvního stupně, a to že zaměstnanci společnosti G. přešli po převodu obchodního podílu této společnosti na A. B. do společnosti C., či že společnost G. vykazovala dlouhodobě nedoplatky na DPH, jejichž výše přesáhla v době podání trestního oznámení (v roce 2016) částku 13 milionů Kč, resp. že v roce 2017 vstoupila tato společnost do likvidace a z obchodního rejstříku byla vymazána v březnu roku 2018.
40. Z těchto zjištěných (nesporných) skutečností soud prvního stupně důvodně učinil závěr, že obviněný se uvedenými postupnými kroky cíleně připravoval na podvodné jednání vůči finančnímu úřadu a že osoba jménem A. B. obviněnému sloužila jako tzv. bílý kůň, na kterého byla společnost G. převedena s cílem zastřít skutečný stav věci. Nalézací soud proto dovodil přímý úmysl na straně obviněného, který nejenže věděl, že společnost G. nezaplatila DPH, ale s úmyslem neoprávněně vylákat výhodu na dani (odpočet DPH) podal za svoji druhou společnost, ve které hodlal na rozdíl od společnosti G. setrvat, daňové přiznání, ve kterém nárok na odpočet DPH uplatnil.
41. S tímto závěrem nalézacího soudu se ztotožnil soud odvolací a ztotožňuje se s ním i Nejvyšší soud. Uvedené okolnosti totiž ve svém souhrnu (v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.) skutečně umožňují učinit závěr o tom, že obviněný převedení společnosti na bílého koně plánoval a že této situace využil k tomu, aby se pokusil neoprávněně vylákat výhodu na dani a odpovědnost za to přenesl na nového společníka, který do té doby ve společnosti vystupoval jako zmocněnec. Je tedy patrné, že úmyslné zavinění a s tím související trestní odpovědnost není dovozována pouze z postavení obviněného coby statutárního orgánu obou dotčených společností, nýbrž především z výše nastíněných a v rozsudku soudu prvního stupně blíže rozvedených podezřelých okolností převodu obchodního podílu, které ve svém souhrnu neumožňují uvěřit obhajobě obviněného, že se jednalo o zcela standardní převod společnosti na nového společníka, který hodlal pokračovat v podnikání.
42. V této souvislosti je proto nerozhodné, zda předmětná daňová přiznání vyplnil, podepsal a podal obviněný či jiná osoba. Obviněný byl totiž hlavním iniciátorem a organizátorem celé transakce (převedení společnosti G. na bílého koně a následujících kroků), na jejímž konci došlo k pokusu podvodně vylákat výhodu na dani. I pokud by konkrétní kroky činily jiné osoby, bylo by zřejmé, že jednaly z jeho pověření a na základě jeho pokynů.
43. Na závěru o úmyslném zavinění na straně obviněného nemůže ničeho změnit ani určité pochybení, kterého se soudy obou stupňů dopustily při formulaci skutkové věty v obou odsuzujících rozsudcích. V té je uvedeno, že obviněný o tom, že společnost G. daň neodvedla, „nejméně vědět měl“, neboť v obou společnostech působil jako statutární orgán a podával za ně daňová přiznání.
44. Uvedená formulace je s ohledem na to, že bylo zjištěno, že obviněný si při převodu obchodního podílu a následném uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty počínal v přímém úmyslu neoprávněně vylákat výhodu na dani (viz výše), nesprávná a neodpovídá provedenému dokazování. Použití obratu „nejméně vědět měl“ navíc nevylučuje, že obviněný o porušení principu neutrality daně nevěděl, a naznačuje se tedy možnost spáchání tohoto trestného činu ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V takovém případě by však s ohledem na to, že trestný čin podle §240 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění spočívající vždy mj. na vědomosti pachatele o možnosti porušit nebo ohrozit právem chráněný zájem (objekt trestného činu), nebylo možno o naplnění skutkové podstaty trestného činu vůbec uvažovat. Tato možnost však byla dokazováním vyvrácena, jak je rozvedeno výše.
45. Pochybením samo o sobě je však již užití výrazu „nejméně vědět měl“. Zaprvé je totiž nutné, aby zavinění bylo vždy zjištěno jednoznačně (výraz „nejméně“ je proto nevhodný), a zadruhé se v případě výrazu „vědět měl“ jedná o pojem právní, neboť se jedná o pojem trestního práva hmotného [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], a jako takový do skutkové věty výroku rozsudku nepatří. Právní pojmy se totiž nemají vyskytovat ve skutkové větě, ale toliko v tzv. právní větě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 821/2017, bod 23., nebo Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních . 4. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 214 a násl.). Pochybení soudu prvního stupně, který takto koncipoval skutkovou větu svého odsuzujícího rozsudku, odvolací soud nenapravil a stejnou formulaci po jeho zrušení převzal i do skutkové věty svého rozsudku.
46. Na straně druhé, při vědomí tohoto pochybení, však vzhledem k tomu, že výrok rozsudku (tedy i jeho skutkovou větu) je nutno vždy vykládat v souladu s odůvodněním (jakož i v souladu s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu v částech, které nebyly odvolacím soudem zpochybněny), však napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto ohledu obstát může.
47. Řízení před soudy nižších stupňů není konečně zatíženo namítanou vadou opomenutého důkazu . K této otázce lze nejprve v obecné rovině uvést, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
48. Otázkou potřeby výslechu svědka F. K. se zabýval soud druhého stupně, přičemž jej vyhodnotil jako nadbytečný. Za takový jej s ohledem na důkazní situaci v této trestní věci považuje i dovolací soud. Ze shora uvedených důvodů a s ohledem na celou řadu zjištěných podezřelých okolností týkajících se převodu společnosti G. na bílého koně a neodvedení daně z přidané hodnoty touto společností, jakož i následného pokusu neoprávněně vylákat výhodu na dani za společnost C., totiž o úmyslném zavinění obviněného nelze pochybovat.
49. Lze tedy uzavřít, že soudy druhého stupně nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť i subjektivní stránka tohoto trestného činu byla naplněna. Skutková zjištění soudů pak v tomto směru nejsou zatížena extrémním rozporem s provedenými důkazy a trestní řízení netrpí ani vadou opomenutého důkazu. Dovolací námitky obviněného proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
50. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
51. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář