ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.962.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 962/2021-1588
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2021, č. j. 10 To 4/2021-1466, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 T 51/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 9. 2020, č. j. 5 T 51/2019-1384, byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáními popsanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obžalovanému uložen trest zákazu pobytu na území okresů Semily a Jičín na dobu 3 let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škody poškozeným. Část poškozených byla podle §229 odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. odkázána se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Konečně byl obviněný odsuzujícím rozsudkem ve vztahu k části skutků zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
5. Proti odsuzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 10 To 4/2021-1466 . Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části. Nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a konečně přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020. Odvolací soud znovu uložil obviněnému trest, když zmírnil nepodmíněný trest odnětí svobody na 2 roky a 10 měsíců, ostatní tresty nedoznaly změn. Odvolací soud znovu rozhodl o náhradě škody a odkázal některé z poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Obviněný namítá, že soud prvního stupně zamítl obhajobou navržené důkazy, aniž by řádně zdůvodnil, proč navržené důkazy nebyly provedeny. Soud prvního stupně zdůvodnil neprovedení pouze některých z navržených důkazů, nikoliv neprovedení všech jednotlivých navržených důkazů. Odvolací soud se s námitkami obviněného, který tyto procesní vady kritizoval, nevypořádal. Tím došlo k porušení zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy.
8. Obviněný kritizuje použití důkazu lokalizací telefonních buněk – tento důkaz podle obviněného nelze brát v potaz, když není jasně prokázáno a mobilním operátorem doloženo, jak velký rozsah předmětná mobilní buňka zabírá. Obviněný spatřuje porušení práva na spravedlivý proces také v tom, že soud prvního stupně nevyčkal novely tr. ř., která nově umožnila obviněným prohlásit vinu a dosáhnout mírnějšího trestu.
9. Obviněný namítá, že se soudy nezabývaly věrohodností svědka G., zejména s ohledem na jeho trestní minulost. Ve vztahu k některým skutkům (ad 1) přitom neměly soudy jiného důkazu, než právě výpovědi tohoto svědka. Podle obviněného se dále nepodařilo prokázat jeho motiv, aby změnil VIN kódy, když díly prodal zvlášť, nikoliv jako celek.
10. Žádný ze soudů se nevypořádal s obhajobou odsouzeného, že nezná svědka K., když i svědek K. potvrdil, že obviněného nezná. Soudy nevzaly v potaz také zprávu zaměstnavatele obviněného, podle níž se nemohl dopustit skutků ad 11 a 12. Ke skutku ad 11 odvolací soud zcela opomněl hodnotit výpověď svědkyně J. Dle obviněného nelze jednu výpověď upřednostňovat na úkor jiných, a pokud tak soud učiní, musí uvedené přesvědčivě odůvodnit, což podle obviněného soudy neučinily.
11. Konečně obviněný namítá, že mu měl být uložen mírnější trest odnětí svobody. Trest zákazu pobytu v okrese Jičín mu uložen být neměl, neboť se v tomto okrese nachází nemovité věci rodiny jeho otce, o které se vzhledem ke zdravotnímu stavu otce stará.
12. V dalším obviněný odkazuje na obsah svého odvolání. Navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
14. Státní zástupkyně konstatuje, že argumentace obviněného není v souladu s uplatněnými dovolacími důvody. Jedná se totiž o polemiku se skutkovými zjištěními, kterými je přitom dovolací soud vázán a hodnotí je pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu připomíná, že dovolací soud není třetí instancí.
15. Námitky obviněného představují opakování jeho obhajoby z řízení před soudem prvního a druhého stupně. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními obviněný nenamítá.
16. Státní zástupkyně odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků obou soudů s tím, že soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily, ze kterých důkazů vycházely a jaké důvody je k tomu vedly. Stran neprovedení důkazu lokalizace telefonních buněk státní zástupkyně uvádí, že obviněný nenamítl, že by tento důkaz byl zcela opomenut a že by se tato vada odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v následné právní kvalifikaci skutku. K důkaznímu návrhu na zajištění mapových záběrů míst lokace mobilních telefonů státní zástupkyně uvádí, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům stran.
17. K námitkám obviněného stran uložených trestů státní zástupkyně konstatuje, že tyto lze napadat pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen v případě uložení nepřípustného trestu, nebo trestu uloženého mimo trestní sazbu. O takovou situaci se v projednávaném případě nejedná.
18. S jistou dávkou tolerance je podle státní zástupkyně způsobilá k projednání námitka obviněného týkající se uložení trestu zákazu pobytu, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení. I tu však považuje za nedůvodnou, když odvolací soud se v bodech 57. – 59. odůvodnění svého rozsudku s případnými překážkami bránícími uložení trestu zákazu pobytu dostatečně vypořádal.
19. Státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
28. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
29. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
30. Nejvyšší soud s ohledem na obsah dovolání obviněného v první řadě konstatuje, že obviněný prakticky výlučně (a to jak ve vztahu k výroku o vině, tak i výroku o trestu) opakuje obhajobu, kterou již uplatňoval před soudem prvního a druhého stupně. Pak ale musí Nejvyšší soud zdůraznit, že pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
31. Dále pak musí Nejvyšší soud konstatovat (ve vztahu ke konkrétní dovolací argumentaci obviněného vztahující se zejména k výroku o vině), že jako soud dovolací se může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou skutečně v obsahu (v textu) dovolání uplatněny, a to v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání, tak jak jsou uvedeny v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Z těchto důvodů obviněný jako dovolatel nemůže své námitky opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, jak to obviněný dílem činí v této trestní věci (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
32. Bez ohledu na výše uvedené (a z hlediska dovolacího přezkumu a obviněným zvolených dovolacích důvodů) musí Nejvyšší soud zdůraznit, že ve vztahu k výroku o vině obviněný uplatňuje toliko námitky skutkové a procesní povahy vztahující se k procesu dokazování, tedy námitky, které se s jím vytýkanými dovolacími důvody věcně rozcházejí, přičemž tyto námitky nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod. S ohledem na toto zjištění pak Nejvyšší soud, jakkoliv nejprve v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 26. až 28.), uvádí následující.
33. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (na který odkázal prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.) je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního. Na základě tohoto dovolacího důvodu proto může Nejvyšší soud přezkoumávat toliko otázky hmotněprávní, ne však již otázky procesněprávní. Zejména tak v jeho rámci proto nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Jak již bylo konstatováno výše, dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou dovolatel.
34. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje dovolací argumentaci obviněného a její podobu s těmito východisky, pak je výsledkem právě závěr, že obsahem dovolání obviněného jsou právě takové námitky, které pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Je tomu tak proto, že obviněný ve své podstatě zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy rozporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je zjevné, že takto pojatou dovolací argumentací se obviněný snaží, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil provedené důkazy a skutkové závěry tak, aby vyznívaly ve prospěch obviněného, což by podle jeho názoru měl vést k tomu, aby byl zproštěn obžaloby a vyhnul se tak uložení trestu odnětí svobody. Tímto přístupem se však dostává do rozporu se základními a stěžejními pravidly trestního řízení, tedy že důkazy hodnotí a skutková zjištění činí zásadně nalézací soud, potažmo při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolací soud, nikoli však obviněný (či státní zástupce).
35. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci tohoto přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásah do skutkových zjištění možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy , kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
36. Obviněný jednak (výslovně) takovéto vady neuplatňuje, tedy explicitně nečiní předmětem své dovolací argumentace námitku tzv. opomenutých důkazů či námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy, jednak Nejvyšší soud s ohledem na podobu jeho dovolací argumentace (zpochybňovaní rozsahu dokazování a zpochybňování hodnocení jednotlivých důkazů) takovéto vady dokazování v této trestní věci neshledává.
37. Ve vztahu k provedenému dokazovaní může naopak Nejvyšší soud konstatovat, že toto dokazování bylo provedeno zcela v souladu s citovanými ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., Rozsudek nalézací soudu je v tomto ohledu v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., odvolací soud pak ve svém rozhodnutí odvoláním obviněného napadený rozsudek řádně přezkoumal a vypořádal se všemi jeho námitkami. K výhradám obviněného ke kvalitě odůvodnění napadených rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvádí, že právo na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nelze chápat tak, že soudy musí podrobně reagovat na každou námitku obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16). Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud dostatečně a srozumitelně vypořádal se všemi podstatnými argumenty obviněného a žádná ze shora rozebraných námitek obviněného nevykazuje znaky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
38. I při odhlédnutí od těchto naznačených mezí dovolacího přezkumu, do jejichž rámce dovolací argumentace obviněného nedopadá, nejsou (konkrétní) námitky obviněného shledávány Nejvyšším soudem jako důvodné po věcné stránce.
39. Pokud obviněný namítá, že nalézací soud zdůvodnil neprovedení pouze některých z navržených důkazů, nikoliv neprovedení každého jednotlivého důkazu, a že odvolací soud tuto vadu nenapravil, pak k této námitce Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný tuto námitku uplatnil toliko obecně, aniž by konkretizoval, ve vztahu ke kterým důkazům považuje odůvodnění jejich neprovedení za nedostatečné nebo zcela absentující. Protože tedy není povinností dovolacího soudu domýšlet si dovolací argumentaci, vyjádří se proto Nejvyšší soud toliko k jedinému důkazu, který obviněný ve svém dovolání výslovně zmínil.
40. Tímto údajně opomenutým důkazem je vyjádření mobilního operátora, jakou konkrétní oblast pokrývají relevantní telefonní buňky, jehož provedení obviněný v odvolacím řízení žádal. Jakkoliv by doplnění dokazování o vyjádření telefonního operátora mohlo zvýšit přesvědčivost odůvodnění, došel Nejvyšší soud k závěru, že námitka obviněného není v naznačeném směru (neúplnost dokazování) důvodná.
41. Odvolací soud totiž návrh obviněného na doplnění dokazování nepřešel, naopak v bodě 19. odůvodnění rozsudku výslovně zmínil, proč tento důkaz nepřipustil (považoval jej za nadbytečný). K tomuto jeho postupu lze pro doplnění a úplnost uvést, že není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům. Z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, v tomto ohledu vyplývá, že rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, a že soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“.
42. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že pachatelství obviněného není odůvodňováno toliko tímto jedním důkazem, ale že tento důkaz a skutečnosti z něho vyvozované jsou vázány u jednotlivých dílčích útoků obviněnému kladenému za vinu na důkazy další, a to v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a to při odhlédnutí od toho, že zjištění přesného rozsahu, jaký konkrétní telefonní buňka zabírá (a navázání na konkrétní místo činu), je prakticky nemožné.
43. K dalším námitkám obviněného, založených ve své podstatě pouze na zpochybnění některých důkazů, Nejvyšší soud uvádí následující.
44. K námitce obviněného, že se soudy nezabývaly věrohodností svědka G., zejména s ohledem na jeho trestní minulost a že ve vztahu k některým skutkům (ad 1) přitom soudy neměly jiného důkazu, než právě výpovědi tohoto svědka, lze uvést, že z uvedeného skutku je obviněný usvědčován mimo výpovědi svědka G. také lokalizací telefonu obviněného a svědka G. v době spáchání činu v buňce poblíž místa činu a také výpovědí svědkyně L. Navíc tento skutek vykazuje stejný způsob provedení jako skutek pod bodem 6., k němuž se obviněný doznal.
45. Čistě skutkovými námitkami stojícími mimo uplatněný dovolací důvod jsou také námitky, že se soudy nevypořádaly s obhajobou odsouzeného, že nezná svědka K., když i svědek K. potvrdil, že obviněného nezná, nebo že soudy nevzaly v potaz zprávu zaměstnavatele obviněného, podle níž se nemohl dopustit skutků ad 11) a 12). Nejvyšší soud doplňuje, že nalézací soud se hodnocení důkazu zprávou zaměstnavatele věnoval v bodech 83. a 86. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodě 36. Soudy zprávu zaměstnavatele v zásadě nebraly v potaz, neboť vyšlo najevo, že ranní příchod obviněného do zaměstnání byl doplněn ručně mistrem (na rozdíl od ostatních příchodů zaznamenaných v systému elektronicky). I ostatní důkazy přitom dostatečně odůvodňovaly závěr o vině obviněného. Nelze si nevšimnout, že skutků ad 11) a 12) se měl obviněný dopustit v blíže nezjištěné době mezi 20:30 a 5:50, jeho případný příchod do zaměstnání v 6:00 ve městě, které je od místa činu vzdáleno cca v 45 minut, by mu tak jako tak na většinu této doby alibi neposkytoval.
46. Skutkovou a navíc nepravdivou námitkou je pak námitka, že soud zcela opomněl hodnotit výpověď svědkyně J. Nalézací soud se k svědecké výpovědi svědkyně J. vyjádřil v bodě 86. odůvodnění rozsudku, odvolací soud pak v bodu 36. rozsudku na argumentaci nalézacího soudu přiléhavě odkázal.
47. K námitce obviněného, že se nepodařilo prokázat jeho motiv, aby změnil VIN kódy, Nejvyšší soud uvádí jen tolik, že motiv není znakem rozhodným pro rozhodnutí soudu o naplnění skutkové podstaty těch trestných činů, kterými je obviněný shledáván vinným.
48. Obviněný ve svém dovolání dále namítal, že se měla uplatnit zásada in dubio pro reo . Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, což však v této věci nenastalo. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo splněny nejsou. Nelze pominout, že tato námitka míří opět do oblasti skutkových zjištění, do nichž dovolacímu soudu, až na shora popsané výjimky, nepřísluší zasahovat.
49. Námitka obviněného, že soud prvního stupně nevyčkal novely trestního řádu, která by umožnila obviněným prohlásit vinu a případně dosáhnout mírnějšího trestu, stojí zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod. Do značné míry pak tato námitka není příliš srozumitelnou v situaci, kdy obviněný na straně jedné vinu vytrvale odmítá, na straně druhé však soudům vyčítá, že mu neumožnily vinu prohlásit. V každém případě Nejvyšší soud v kritizovaném postupu nalézacího a odvolacího soudu neshledal jakékoliv pochybení, natož rozpor se zákonem.
50. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný namítl, že mu měl být ukládán mírnější trest odnětí svobody , a to s ohledem na jeho osobní poměry (obviněný je již ekonomicky stabilní a pro společnost produktivní), respektive že při ukládání trestu měla být zohledněna také doba tří let, která od údajného spáchání skutků uplynula. Zpochybňuje také zákonnost uloženého trestu zákazu pobytu . K těmto námitkám obviněného uvádí Nejvyšší soud následující.
51. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze v případě, že byl obviněnému uložen nepřípustný druh trestu, či trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, pro který byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v ustanoveních §31 až §34 trestního zákona, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného či naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Takováto situace (uložení nepřípustného druhu trestu, či trestu ve výměře mimo trestní sazbu) obviněným namítaná není a ani není Nejvyšším soudem zjišťovaná. Zásah Nejvyššího soudu by tak přicházel v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tato situace, byl-li obviněnému v této trestní věci ukládán trest odnětí svobody v sazbě podle §205 odst. 3 tr. zákoníku (1 rok až 5 let) ve výměře 2 roky a 10 měsíců, nepochybně nenastala.
52. Pouze nad rámec tak Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy se zabývaly jak zákonností uložených trestů, tak i jejich přiměřeností z hlediska osobních poměrů obviněného, na které obviněný v dovolání poukazuje, tak i při zohlednění polehčujících i přitěžujících okolností. Nejvyšší soud se pak ztotožňuje zejména s odvolacím soudem, že byť obviněný před odsuzujícím rozsudkem vedl řádný život a pracoval, pak s ohledem na rozsah trestné činnosti, trestní minulost obviněného a další přitěžující okolnosti nebylo možné na něj působit trestem jiným, než nepodmíněným trestem odnětím svobody.
53. K námitkám obviněného směřujícím proti uložení vedlejšího trestu zákazu pobytu , jakkoliv po stránce formální nejsou ani tyto námitky podřazeny pod tomu odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze konstatovat, že tyto námitky jsou s jistou dávkou tolerance způsobilé k věcnému projednání, pokud je lze interpretovat ve smyslu nesplněných zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu. Důvodné však nejsou.
54. Jestliže obviněný spatřuje „nežádoucím“ uložení trestu zákazu pobytu v okrese Jičín za stavu, že zde má lokalizováno vlastnictví nemovitostí rodina jeho otce, kterou navštěvuje a s ohledem na věk rodičů se také podílí na jejich správě, pak se lze zcela ztotožnit se závěry odvolacího soudu uvedenými pod body 57. – 59. odůvodnění jeho rozsudku. Oba nižší soudy při ukládání tohoto trestu respektovaly podmínky pro ukládání takovéhoto trestu podle §75 odst. 1 tr. zákoníku a zohlednily případné překážky, které by bránily v uložení tohoto druhu trestu z hlediska trvalého pobytu obviněného. Došly pak ke správnému závěru, že vlastnictví rekreačního objektu v obci XY, k. ú. XY, okr. Jičín rodinnými příslušníky obviněného takovou povahu nemá a že přechodný pobyt obviněného v místě zákazu pobytu je možný za splnění podmínek §75 odst. 6 tr. zákoníku.
55. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než shrnout, že většina argumentace obviněného se míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem i s jinými dovolacími důvody. Jedinou relevantní námitku, týkající se nesplnění podmínek pro uložení trestu zákazu pobytu, Nejvyšší soud shledal nedůvodnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
56. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
57. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář