ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1601.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1601/2021-251
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 125 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 99/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, č. j. 35 Co 370/2019-144, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, č. j. 35 Co 370/2019-144, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se po žalované domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 125 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 EC 38/2012 (dále též jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 8. 2019, č. j. 20 C 99/2018-107, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 35 Co 370/2019-144 (dále též jen „napadený rozsudek“), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, zároveň jej změnil ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 580,50 Kč (výrok I), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Dle zjištění učiněných soudem prvního stupně bylo posuzované řízení zahájeno návrhem žalující společnosti Bohemia Faktoring, a. s., IČO 27242617, se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalovanému P. S., a to pro zaplacení částky 25 776,29 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru. Po vydání elektronického platebního rozkazu, který byl žalovanému doručen dne 25. 6. 2012, následovalo podání odporu, vyjádření žalobkyně a žádost žalovaného o osvobození od soudních poplatků. První ústní jednání bylo nařízeno na den 9. 9. 2013, přičemž k žádosti žalovaného bylo odročeno na den 16. 10. 2013. Při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek, kterým soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 776,29 Kč s dále specifikovaným příslušenstvím a nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 13 213,60 Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Usnesením ze dne 16. 12. 2013 byl opraven první výrok rozsudku ze dne 16. 10. 2013 a dále usnesením ze dne 30. 12. 2013 byl žalovaný vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dalším usnesením ze dne 27. 1. 2014 bylo usnesení, kterým byl žalovaný vyzván k zaplacení soudního poplatku, zrušeno. Následovalo částečné zpětvzetí žaloby. Dne 17. 6. 2014 byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu částky 1 800 Kč zrušen a řízení bylo zastaveno a ve zbývající části byl rozsudek zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následovalo další částečné zpětvzetí žaloby. Dne 7. 1. 2015 byla připuštěna změna žaloby, přičemž byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo řízení co do částky 2 000 Kč zastaveno, žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 882,98 Kč s dále specifikovaným příslušenstvím a dále povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 37 510,40 Kč. Následně žalobkyně navrhla opravu vydaného rozsudku a žalovaný proti němu podal odvolání. Soud prvního stupně opravil výrok II rozsudku usnesením ze dne 21. 2. 2015. Následoval další návrh žalobkyně na vydání opravného usnesení, odvolání žalobce proti prvnímu opravnému usnesení, další opravné usnesení soudu prvního stupně a další návrh žalobkyně na opravu opravného usnesení. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 8. 2015 zrušil obě opravná usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 24. 9. 2015 soud prvního stupně opravil výrok II rozsudku ze dne 7. 1. 2015, proti kterémužto usnesení se žalovaný odvolal. Následovalo opakovaně částečné zpětvzetí žaloby. Dne 30. 3. 2016 byl vyhlášen rozsudek, kterým odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2015 potvrdil v tom znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 882,98 Kč s dále uvedeným příslušenstvím, změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku a jinak jej potvrdil. Dále odvolací soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 986 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 5. 2016. O odvolání proti opravnému usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 9. 2015 rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 19. 1. 2016 tak, že je částečně potvrdil a částečně odvolání odmítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 207/2017, odmítl. Také ústavní stížnost žalovaného byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. II. ÚS 2886/17.
5. Žalobce dopisem ze dne 15. 1. 2018 požádal žalovanou o poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 125 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Žalovaná ve stanovisku ze dne 11. 7. 2018 uvedla, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž v témže stanovisku poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování, že došlo k porušení jeho práva na přiměřenou délku posuzovaného řízení. Konstatování porušení práva se žalované jevilo jako dostačující.
6. Soud prvního stupně z hlediska právního posouzení uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, která byla zapříčiněna také vydáním několika opravných usnesení soudu prvního stupně (následně zrušených odvolacím soudem). Nicméně tento postup nepředstavoval dopad do osobní sféry žalobce takové intenzity, která by již vyžadovala poskytnutí peněžité kompenzace. Jako zcela dostačujícím prostředkem nápravy se jevilo konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení. Soud prvního stupně zhodnotil, že význam posuzovaného řízení pro žalobce byl „zcela standardní“ a že délka řízení byla ovlivněna také tím, že soudy rozhodovaly o procesních návrzích účastníků, z čehož dovodil větší procesní složitost posuzovaného řízení.
7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přiměřeným zadostiučiněním za nepřiměřenou délku řízení je pro žalobce konstatování porušení práva, i když, na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž uzavřel, že řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 25. 6. 2012 do 9. 5. 2016), dospěl k závěru, že řízení trvalo 5 let a 6 měsíců, neboť do celkové délky řízení je třeba započítat i řízení o mimořádných opravných prostředích i řízení o ústavní stížnosti žalobce (v posuzovaném řízení žalovaného). Posuzované řízení bylo složité, neboť probíhalo na všech stupních soudní soustavy a rovněž před Ústavním soudem, přičemž jak dovolání, tak i ústavní stížnost žalobce byly odmítnuty jako zjevně bezdůvodné. Další chování žalobce v průběhu řízení nebylo takového charakteru, aby zásadním způsobem ovlivnilo celkovou délku řízení. Na délku řízení měl nepochybně vliv postup soudu rozhodujícího v prvním stupni, jeho opakované opravy vydaného rozhodnutí, včetně zrušení opravného usnesení pro nepřezkoumatelnost. Co se týče významu řízení pro žalobce, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že občanskoprávní řízení, jehož předmětem je zaplacení peněžité částky, nepatří typově ke sporům, jež judikatura považuje za významnější. Zvýšený význam řízení nelze dovozovat ani z tvrzení žalobce, že byl osobou finančně slabší a částka 70 000 Kč (počítáno včetně příslušenství) pro něj byla významnější. V úvahu by tak mohlo přicházet toliko mírné zvýšení významu řízení, ovšem ani taková okolnost by dle odvolacího soudu neměla vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže žalovaný namítal význam řízení z hlediska svého zdravotního stavu, pak tuto okolnost začal tvrdit až v odvolacím řízení, a odvolací soud k ní proto nepřihlédl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části výroku I, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku přiměřenosti zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva v situaci, kdy význam předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného nebyl nepatrný a kdy poškozený v nezanedbatelné míře nezpůsobil, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, či ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015. Dále pak odvolací soud rozhodl v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu (nálezem ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17 či ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17). Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel v této souvislosti zejména namítal, že jak oba soudy, tak i žalovaná, se shodly v závěru, že posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a že v tomto důsledku vznikla žalobci nemajetková újma, nicméně považovaly za adekvátní kompenzaci této újmy toliko ve formě konstatování porušení práva. Z judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, ale i Evropského soudu pro lidská práva (kterou dovolatel cituje) se však podává, že zadostiučinění nemajetkové újmy se jen výjimečně nepřiznává v penězích a k zadostiučinění formou konstatování porušení práva lze přistoupit jen za zcela výjimečných okolností (například tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný nebo v případech, kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře zapříčiněna vlastním chováním poškozeného). Žalobce rozhodně v nezanedbatelné míře nezpůsobil, že posuzované řízení trvalo dlouho, neboť délka řízení byla způsobena především celou řadou pochybení, kterých se dopustil soud prvního stupně (první rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen a následně vydaný rozsudek musel být opravován čtyřmi opravnými usneseními). Význam předmětu posuzovaného řízení byl pro žalobce vysoký, neboť jeho předmětem byla částka v celkové výši asi 70 000 Kč. Ani odvolací soud nezpochybňoval, že význam řízení byl pro žalobce minimálně standardní, dokonce připustil, že mohl být mírně zvýšený. Za těchto okolností bylo namístě žalobci přiznat zadostiučinění peněžité. Jestliže tak soudy neučinily, došlo podle dovolatele k porušení jeho ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 297/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.).
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání žalobce je přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to otázky, za jakých podmínek je možno považovat za přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení konstatování porušení práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu uvedenými dovolatelem, a dále pak i stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Stanovisko“) či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017.
IV. Důvodnost dovolání
16. Podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
17. Dovolací soud konstantně vychází z toho, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V souzeném případě jsou tyto předpoklady přezkumu přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění naplněny, neboť odvolací soud považoval za adekvátní formu kompenzace toliko konstatování porušení práva, a to v rozporu se závěry dovozenými v judikatuře Nejvyššího soudu či Evropského soudu pro lidská práva.
18. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené peněžité zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 1 OdpŠk. V tomto ohledu je nutné přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný) – k tomu srovnej zejména část V Stanoviska. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05, a ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11).
19. Z uvedeného je zřejmé, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a dále rozsudek ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku , stížnost č. 33079/96, a ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku , stížnost č. 44978/98).
20. Jinými slovy řečeno, samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době je ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, či pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017).
21. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, z něhož odvolací soud dovozuje, že konstatování porušení práva je dovolacím soudem dlouhodobě považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy, se jeví jako nepřípadný, neboť i v něm bylo setrváno na závěru, že „zadostiučinění ve formě samotného konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení … obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná, nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného, a celkově tak lze uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného.“
22. V souzeném případě však nebyly odvolacím soudem dovozeny takové okolnosti, které by podle výše zmíněných kritérií dovozených judikaturou Nejvyššího soudu mohly vést k závěru, že za adekvátní formu satisfakce nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou řízení je možno považovat toliko konstatování porušení práva. Co se týče kritéria významu předmětu řízení, soud prvního stupně jej zhodnotil jako „zcela standardní“, k čemuž odvolací soud uvedl, že „občanskoprávní řízení, jehož předmětem je zaplacení peněžité částky, nepatří typově ke sporům, jež judikatura … považuje za významnější.“ V souvislosti s tvrzením žalobce, že předmět sporu byl pro něj s ohledem na celkovou částku 70 000 Kč (která pro něj byla v sázce) významný, odvolací soud uvedl, že „v úvahu by mohlo přicházet toliko mírné zvýšení významu řízení …“. I odvolací soud se tedy v napadeném rozsudku přiklonil k tomu, že význam řízení byl pro žalobce standardní, ne-li dokonce mírně zvýšený.
23. Ani ve vztahu k jednání žalobce v posuzovaném řízení (v roli žalovaného) soudy jednoznačně nedovodily, že by v jeho důsledku došlo v nezanedbatelné míře k prodloužení řízení. Odvolací soud v této souvislosti pouze konstatoval, že řízení bylo složitější, neboť probíhalo na všech stupních soudní soustavy, a to v důsledku dovolání a ústavní stížnosti, které podal žalobce (v původním řízení žalovaný). Nicméně podle odvolacího soudu další jeho chování zásadním způsobem neovlivnilo celkovou délku řízení, naopak na ni měl nepochybně vliv postup soudu rozhodujícího v prvním stupni, jeho opakované opravy vydaného rozhodnutí, včetně zrušení opravného usnesení pro nepřezkoumatelnost.
24. Jestliže odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) dospěl k závěru, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk došlo ke způsobení nemajetkové újmy žalobci, že význam předmětu řízení byl pro žalobce standardní (nebo dokonce i mírně zvýšený) a zároveň to nebyl žalobce, kdo podstatným způsobem přispěl k celkové délce řízení, pak nemohly být splněny předpoklady pro to, aby žalobci byla přiznána satisfakce toliko ve formě konstatování porušení práva.
V. Závěr
25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to v celém jeho rozsahu, neboť v té části výroku I, která nebyla dovoláním napadena, bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a jedná se tak o výrok závislý ve smyslu §242 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle §243e odst. 2 mu věc vrátil k dalšímu řízení.
26. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu