ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1634.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1634/2020-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 140 366 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 49/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 19 Co 295/2019-364, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 15 C 49/2018-338, zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 140 366 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od 25. 2. 2018 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci, aby žalované zaplatil na náhradě nákladů řízení 1 500 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatil 300 Kč (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhal po žalované odškodnění majetkové újmy ve formě ušlého zisku, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3T 11/2010. Dne 27. 2. 2001 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění pro trestný čin podvodu podle §250b odst. 1 a 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, spáchaný formou spolupachatelství, v rámci kterého byly rozhodnutími Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 4. 2001, 27. 4. 2001 a 15. 5. 2001 zajištěny na nárok Komerční banky, a. s., jeho peněžní prostředky na účtech vedených u peněžních ústavů. Usnesením ze dne 27. 10. 2011, č. j. 6 To 58/2011-13481, zajistil Vrchní soud v Praze z jeho majetku pohledávku vůči společnosti AEZZ, a. s., ve výši 1 000 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 440 695 Kč. Celkem na nárok Komerční banky, a. s., byly zajištěny prostředky žalobce ve výši 20 039 851 Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 3 T 11/2010-13 875, bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a že se podle článku II. této amnestie jeho trestní stíhání zastavuje. Žalobce však prohlásil dle §11 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním (trestní řád), že na projednání věci trvá. Trestní řízení pokračovalo a žalobce následně vzal zpět své prohlášení podle §11 odst. 4 trestního řádu, přičemž předseda senátu Vrchního soudu v Praze vzal usnesením ze dne 23. 1. 2017, č. j. 6 To 24/2016-15 092, zpětvzetí na vědomí. Trestní stíhání žalobce se tak stalo nepřípustným podle §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu pro amnestii prezidenta republiky. Následným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, č. j. 3 T 11/2010-15 116, byla zrušena dle §48 odst. 1 písm. b) trestního řádu zajištění žalobcových věcí a majetkových hodnot. Žalobce v průběhu trestního řízení opakovaně (dne 12. 9. 2006 a dne 27. 11. 2006) podával žádosti na Městský soud v Praze, aby byla posouzena další důvodnost zajištění jeho věcí a finančních hodnot a aby byla případně zrušena, o kterých ale nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Podle žalobce zrušení zajištění jeho finančních prostředků mohlo být provedeno již dne 19. 4. 2002, kdy již bylo možné podat obžalobu a orgány činné v trestním řízení tak měly možnost zjistit, že zajištění jeho peněžních prostředků není důvodné, neboť Komerční bance, a. s., žádná škoda způsobena nebyla. Postupem Městského soudu v Praze tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v důsledku kterého mu ušel zisk, jehož výši dokládal doplňkem č. l znaleckého posudku od Equity Solutions Appraisals s. r. o.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním ze dne 24. 2. 2020, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (I). Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně pak od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1523/2016, a to ohledně řešení otázky, zda rozhodnutí o zrušení zajištění jeho peněžních prostředků a ostatních majetkových hodnot mohlo být vydáno dříve než až dne 11. 5. 2017 a pokud ano, zda lze v případném prodlení spatřovat nesprávný úřední postup. Namítl rovněž, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, k čemuž poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13, sp. zn. III. ÚS 3456/18 a sp. zn. II. ÚS 141/19). V doplnění dovolání ze dne 6. 3. 2020 pak žalobce vymezil otázku rozsahu důkazního břemene žalobce, resp. rozumných mezí tohoto důkazního břemene
Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť zatímco soud prvního stupně považoval za nadbytečné zabývat se existencí odpovědnostního titulu z důvodu, že žalobce neprokázal vznik škody v podobě ušlého zisku, a dovodil, že pokud by soudy o jeho návrzích na zrušení zajištění jeho majetkových hodnot rozhodly, rozhodly by tak, že zajištění finančních prostředků na jeho účtech se nezrušuje, odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se výší jím tvrzené škody z důvodu, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Podle žalobce se pak soudy obou stupňů záměrně vyhnuly konstatování existence či neexistence jím tvrzeného odpovědnostního titulu státu, přičemž odvolací soud přišel s konstrukcí, že se žalobce domáhal náhrady škody z titulu nezákonných rozhodnutí. Překvapivým byl pro žalobce rovněž závěr odvolacího soudu, že i kdyby soud v trestním řízení rozhodl o jeho návrzích v přiměřené lhůtě, neměla by taková skutečnost na zajištění finančních prostředků žalobce vliv. K tomu namítl, že odvolací soud tak předjímal, že pokud by bylo v průběhu trestního řízení o jeho návrzích rozhodováno, tyto by byly zamítnuty. Podle žalobcova názoru se však odvolací soud měl v rámci objektivního posouzení otázky zabývat tím, zda rozhodnutí o zrušení zajištění jeho majetkových hodnot mohlo být vydáno dříve než dne 11. 5. 2017 a pokud ano, zda bylo lze v případném prodlení spatřovat nesprávný úřední postup. Podle žalobce, doplnil-li odvolací soud dokazování opakováním důkazů provedených již před soudem prvního stupně, měl dokazování doplnit též opakováním důkazu usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 6 To 58/2011, a měl se vypořádat se závěry v něm uvedenými. Pokud by tak odvolací soud učinil, nemohl by své rozhodnutí opřít o závěr, že ještě dne 3. 1. 2012 Nejvyšší soud konstatoval, že zajištění jeho majetkových hodnot je namístě, neboť by se odvolací soud musel vypořádat s tím, že Vrchní soud v Praze, rozhodující na rozdíl od Nejvyššího soudu o meritu věci, následně dospěl k závěru, že skutky kladenými žalobci za vinu Komerční bance, a. s., žádná škoda způsobena nebyla. Dodal dále, že odvolací pominul, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, č. j. 3 T 11/2010-15116, bylo nejen zrušeno zajištění jeho majetkových hodnot, ale byl jím současně pravomocně zamítnut návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze na zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §101 odst. 1 písm. a) a podle §101 odst. 2, písm. a), b), c) trestního zákoníku, který Vrchní státní v Praze podalo v bezprostřední reakci na to, že žalobce byl účasten amnestie prezidenta republiky. Za zcela nesprávné pak považoval, že jím uplatněný nárok byl soudy obou stupňů spojován s jeho účastí na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. V postupu odvolacího soudu, který se vůbec nevyjádřil k tomu, zda došlo v dané věci k nesprávnému úřednímu postupu, nijak se nezabýval jeho tvrzeními a důkazy o vzniku škody, nevypořádal se se závěry nálezů Ústavního soudu, nedoplnil dokazování usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012 a nijak se nevypořádal se závěry tohoto rozhodnutí svědčících v jeho prospěch, tedy o tom, že o zrušení zajištění mělo být rozhodnuto dříve, přičemž mu podsunul, že se náhrady škody domáhal z důvodu, že rozhodnutí o zajištění jeho majetkových hodnot byla nezákonná, žalobce spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces, s tím, že napadené rozhodnutí postrádá jakékoli odůvodnění a je z tohoto pohledu zcela nepřezkoumatelné. K tomu doplnil, že bylo-li v řízení po něm požadováno, aby tvrdil a dokazoval, jakých konkrétních investičních zdrojů a v jakém konkrétním období by využil ke zhodnocení zajištěných peněžních prostředků, bylo na něj kladeno v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nesplnitelné důkazní břemeno. Navrhl pak, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušen, a to včetně nákladového výroku a aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
K doplnění dovolání v žalobcových podáních ze dne 7. 5. 2020, ze dne 20. 7. 2020 a ze dne 30. 12. 2020 nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť byla podána po lhůtě pro podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu dovolání (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1523/2016, v obdobné žalobcově věci, ve které se spolu s další žalující osobou vůči žalované podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhal zaplacení částky 380 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku, která měla žalobcům vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 11/2010 proti žalobci pro podezření ze spáchání trestního činu úvěrového podvodu, kdy státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze určil k zajištění nároku poškozené krom jiného peněžní prostředky na účtech u peněžních ústavů, jejichž majitelem je žalobce, uvedl, že „[s]oud rozhodující v občanském soudním řízení, a to nejen v řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., není oprávněn z určitých skutečností vyvozovat důsledky stanovené trestním nebo správním právem. Zákon totiž rozlišuje při výkonu civilní pravomoci právo soudu samostatně posuzovat určité otázky od práva vydávat o těchto otázkách autoritativní rozhodnutí. Posledně uvedené právo je omezeno jen na věci náležející do civilní pravomoci uvedené v §7 o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k §135).
Soudy se v nynější věci zabývaly toliko otázkou, zda ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk je soud rozhodující v posuzovaném trestním řízení v prodlení s vydáním rozhodnutí o návrhu žalobce na zrušení zajištění, a v tomto směru, v souladu s žalobou, dospěly ke kladnému závěru, nemohou však na místo trestního soudu (alespoň ne v neskončeném trestním řízení) činit závěr, že podmínky pro zajištění již dále nejsou splněny, je na místě zajištění zrušit a k existujícímu rozhodnutí o zajištění není nadále třeba přihlížet. Takový závěr nemohly soudy učinit rovněž z toho důvodu, že až do jeho zrušení trestním soudem (tj. pravomocným orgánem), vychází soudy v občanském soudním řízení ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. z vydaného a dosud nezrušeného rozhodnutí o zajištění. Je-li následně vydáno rozhodnutí o omezení či zrušení zajištění, nic nebrání soudu v občanském soudním řízení, aby se zabýval otázkou, zda takové rozhodnutí mohlo být vydáno dříve (s ohledem na jeho důvody), a pokud ano, zda lze v případném prodlení spatřovat nesprávný úřední postup. V návaznosti na to teprve bude na místě se případně zabývat otázkou vzniku škody.“
V poměrech projednávané věci se odvolací soud od shora citovaného judikaturního závěru dovolacího soudu neodchýlil, pokud vzal za relevantní, že bylo vydáno rozhodnutí o zrušení zajištění žalobcových věcí a majetkových hodnot, a to usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, č. j. 3 T 11/2010-15 116, a že jediným důvodem pro zrušení zajištění podle §48 odst. 1 písm. b) trestního řádu byla skutečnost, že vůči žalobci se dne 23. 1. 2017 stalo (opět) účinným usnesení o amnestii prezidenta republiky a trestní stíhání vůči němu se tudíž stalo podle §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřípustným. Z uvedeného vyplývá závěr (byť to výslovně odvolací soud neuvedl), že s ohledem na důvod, pro který bylo zajištění žalobcových věcí a majetkových hodnot zrušeno, takové rozhodnutí nemohlo být vydáno dříve a že z tohoto důvodu pak již nebylo třeba se dále zabývat otázkou případného nesprávného úředního postupu a vznikem škody. Tento závěr není v rozporu s konstatováním odvolacího soudu, že i kdyby soud v trestním řízení rozhodoval ve zcela přiměřené lhůtě, ke zrušení zajištění žalobcových finančních prostředků by nedošlo, který dovodil ze závěru, uvedeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2012, č. j. 11 Tvo 30/2011-8, podle kterého důvody pro zajištění k datu vyhlášení tohoto rozhodnutí trvaly. Žalobcova dovolací námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ), nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz )].
Námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila již ve vyjádření k žalobě, a to neexistencí příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou ve formě ušlého zisku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka dovolatele, že bylo-li po něm v řízení požadováno, aby tvrdil a dokazoval, jakých konkrétních investičních zdrojů a v jakém konkrétním období by využil ke zhodnocení zajištěných peněžních prostředků, bylo na něj kladeno v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nesplnitelné důkazní břemeno, se týká otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, protože odvolací soud na řešení otázky výše škody ve formě ušlého zisku své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001). Ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Vady řízení namítané žalobcem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Jelikož tvrzené vady řízení mohou mít vzhledem ke svému charakteru a intenzitě povahu porušení práva odvolatele na spravedlivý proces, pokud odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, považuje dovolací soud za vhodné se k nim vyjádřit.
Žalobce v dovolání namítal, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností kvůli nedostatku řádného odůvodnění ohledně závěru, zda v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, zhodnocení jeho tvrzení a důkazů o vzniku škody, nevypořádání se se závěry nálezů Ústavního soudu a nedoplnění dokazování o závěry uvedené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012. Dovolací soud však ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
Ohledně nevypořádání se s názory judikatury, na které žalobce výslovně odkazoval, Nejvyšší soud podotýká (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSCR 7/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2017), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům v projednávané věci vyhovuje a řízení z tohoto pohledu není postiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu