ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1641.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1641/2021-187
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce T. S. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 700 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 76/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 70 Co 363/2020-167, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, č. j. 70 Co 363/2020-167, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 8. 2020, č. j. 15 C 76/2019-142, potvrzen ve výroku II o konstatování porušení žalobcových práv a ve výroku III o nákladech řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2020, č. j. 15 C 76/2019-142, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 700 000 Kč (výrok I), přičemž současně konstatoval, že „postupem Okresního soudu Praha-západ, jenž předcházel vydání výzvy k nastoupení trestu ze dne 5. 10. 2017 ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 344/2009, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na obhajobu a kontradiktornost řízení dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na ochranu osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a podle čl. 10 LZPS také do práva na nezasahování do soukromého a rodinného života“ (výrok II). Dále soud prvního stupně žalované uložil nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobce, který se domáhal zaplacení uvedené částky 700 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu Praha-západ ve věci vedené pod sp. zn. 1T 344/2009. Žalobce totiž dne 29. 11. 2017 nastoupil výkon trestu odnětí svobody, ze kterého byl předtím dne 3. 1. 2013 propuštěn na základě rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, stalo se tak ale pouze na základě výzvy zmíněného soudu ze dne 5. 10. 2017 odůvodněné porušením podmínek vyhlášené amnestie, které nepředcházelo řádné soudní rozhodnutí vydané po nařízeném veřejném zasedání.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, tento soud uvedl, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 4. 2011, č. j. 1 T 344/2009-425, odsouzen k úhrnnému trestu zahrnujícímu mimo jiné i trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Na základě vyhlášené amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 byl žalobce z výkonu tohoto trestu dne 3. 1. 2013 propuštěn. K výzvě Okresního soudu Praha-západ odůvodněné porušením podmínek vyhlášené amnestie však výkon tohoto trestu dne 29. 11. 2017 znovu nastoupil, načež Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17, konstatoval porušení žalobcova práva na osobní svobodu, a žalobce byl proto dne 28. 6. 2018 opět propuštěn. Následovalo veřejné zasedání, které Okresní soud Praha-západ nařídil na den 30. 7. 2018 a při němž bylo vyhlášeno usnesení č. j. 1 T 344/2009-651, podle něhož měl žalobce zbytek uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody vykonat. Se stížností, která byla podána proti tomuto rozhodnutí ke Krajskému soudu v Praze, ani s ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu žalobce poté neuspěl. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 12. 2018 vydaným pod sp. zn. 2 PP 6/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2019, č. j. 6 To 27/2019-114, nebylo vyhověno ani žalobcově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, kterou podal dne 18. 6. 2018, načež žalobce dne 15. 7. 2019 výkon zbývajícího trestu odnětí svobody znovu nastoupil a v něm pak setrval do dne 19. 11. 2019, kdy byl propuštěn do domácího vězení. Skutečnost, že žalobce uložený dvacetiměsíční trest vykonával v průběhu 10 let, přičemž nástup tohoto trestu byl nucen absolvovat opakovaně, měla negativní vliv na jeho rodinný, společenský i pracovní život.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která soud prvního stupně v rozsudku citoval, dospěl soud prvního stupně předně k závěru, že v předmětném trestím řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, byl-li žalobce vyzván v roce 2017 k nástupu výkonu trestu odnětí svobody bez toho, aby této výzvě předcházelo vydání nezbytného soudního rozhodnutí. Následkem uvedeného postupu žalobce v době od 29. 11. 2017 do 28. 6. 2018 vykonával trest nezákonně, což vedlo k porušení jeho základních lidských práv identifikovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17. Soud prvního stupně nicméně současně přihlédl k tomu, že po dodatečné nápravě uvedeného pochybení, jež byla zjednána prostřednictvím usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 7. 2018, č. j. 1 T 344/2009-651, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 10 To 312/2018-667, byl žalobce i tak povinen uložený trest, respektive jeho dosud zbývající část, vykonat s tím, že délka jeho pobytu ve vězení v době od 29. 11. 2017 do 28. 6. 2018 byla do celkové délky trestu započítána. Nemajetková újma, jejíž vznik je spojován s omezením osobní svobody, tudíž žalobci nevznikla, neboť celková délka tohoto omezení délku uloženého trestu ve svém souhrnu nepřesáhla. Nemajetkovou újmu lze dle soudu prvního stupně v žalobcově případě spojovat pouze s kvalitativním rozdílem mezi výkonem uloženého trestu, jaký by přicházel v úvahu nebýt zjištěného nesprávného úředního postupu a tím, jakému byl žalobce ve skutečnosti podroben (vícečetný pobyt na tzv. nástupním oddělení věznice, na němž panuje ve srovnání s běžným oddělením přísnější režim), a dále se zásahem do rodinné, sociální a pracovní oblasti jeho života, k němuž v důsledku opakovaných nástupů výkonu uloženého trestu došlo. Za současného přihlédnutí k tomu, že se žalobce v minulosti opakovaně dopouštěl trestné činnosti a nevedl řádný život, což v jeho případě též vedlo k porušení podmínek vyhlášené amnestie prezidenta republiky, pak soud prvního stupně uzavřel, že přiměřenému zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu odpovídá konstatování porušení žalobcových práv, do kterých zjištěný nesprávný úřední postup Okresního soudu Praha-západ zasáhl, nikoliv však finančnímu plnění.
5. K odvolání žalobce i žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Na základě odvolací námitky žalované se odvolací soud úvodem zabýval otázkou, zda skutečnost, že stejné konstatování porušení žalobcových práv, jaké je součástí výroku rozsudku soudu prvního stupně, obsahuje také dříve vydaný nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17, zakládá v případě zmíněného rozsudku porušení právní zásady ne bis in idem . K závěru, že tomu tak není, pak odvolací soud vedla skutečnost, že zatímco soud prvního stupně rozhodoval o nároku vycházejícím ze zákona č. 82/1998 Sb., v řízení před Ústavním soudem byl řešen soulad postupu Okresního soudu Praha-západ s ústavním pořádkem, přičemž výrok jeho nálezu neměl satisfakční povahu a Česká republika ani nebyla účastníkem tohoto řízení. Předmětný nález Ústavního soudu proto nevytváří překážku věci rozhodnuté, která by bránila vedení řízení o žalobcově nároku, o němž soud prvního stupně rozhodl.
7. Poté odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a plně se ztotožnil také s právním závěrem, k němuž na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl. Ve shodě se soudem prvního stupně tak i odvolací soud uzavřel, že intenzita nemajetkové újmy, kterou žalobce v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu Praha-západ utrpěl, není natolik závažná, aby odůvodňovala jiné zadostiučinění, než jakého se žalobci od soudu prvního stupně dostalo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II o konstatování porušení žalobcových práv, napadla žalovaná včasným dovoláním.
9. Přípustnost dovolání předně dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení dvou otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
10. První z těchto otázek, které odvolací soud nesprávně právně posoudil, je, zda nález Ústavního soudu, jímž je konstatováno porušení základních práv stěžovatele, může představovat satisfakci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., pokud zjištěná intenzita nemajetkové újmy této formě satisfakce odpovídá. V této souvislosti žalovaná uvedla, že konstatování porušení základního práva poškozeného Ústavním soudem roli regulérní satisfakce podle zmíněného zákona plní, přičemž nadto vyhovuje i požadavku na rychlost poskytnutí této satisfakce a její efektivnost. Odvolací soud proto pochybil, pokud k takovému nálezu Ústavního soudu, jenž byl v žalobcově věci v minulosti vydán, při své úvaze o přiměřeném zadostiučinění nyní nepřihlédl, načež napadeným rozsudkem žalobci poskytl příslušnou satisfakci duplicitně.
11. Druhou takovou otázku dovolatelka spatřuje v tom, zda konstatování porušení práv poškozeného musí obsahovat úplný a vyčerpávající výčet práv, která byla porušena, tj. i těch, jejichž porušení plyne z porušení jiného práva, nebo zda postačí pouze výčet demonstrativní. V posuzovaném případě totiž napadený rozsudek odvolacího soudu mezi porušená práva žalobce zahrnul nejen právo garantované čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ale i právo chráněné čl. 10 odst. 2 téhož předpisu. To je však zasaženo při porušení práv upravených v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny vždy. Žalovaná je proto přesvědčena, že dostatečnou satisfakci představuje již konstatování, že výslovně identifikovaným postupem (rozhodnutím) došlo k zásahům do práv poškozeného, aniž by tato práva zde musela být explicitně uvedena, natož vyčerpávajícím způsobem.
12. Dále žalovaná namítla, že se napadené rozhodnutí odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je-li v něm vysloven závěr, podle kterého lze satisfakci podle zákona č. 82/1998 Sb. poškozenému poskytnout pouze v řízení o jeho návrhu, který z tohoto zákona vychází. Konkrétně dovolatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou jeho rozsudky ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, podle kterých lze nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním řízením kompenzovat též jeho zastavením, popřípadě uložením mírnějšího trestu, tj. i mimo řízení, jehož předmětem byl požadavek poškozeného na náhradu této újmy ve smyslu zmíněného zákona.
13. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, přičemž v souladu s požadavkem plynoucím z §241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř. za žalovanou jedná osoba uvedená v §21a odst. 2 o. s. ř. s právnickým vzděláním, která též dovolání sepsala. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Otázka, zda je v případě zadostiučinění za nemajetkovou újmu poskytnutého formou konstatování porušení práva poškozeného nezbytné do tohoto konstatování zahrnout údaj o právech, jež byla porušena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. S ustálenou rozhodovací praxí, podle níž ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo, je nadto napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1541/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
20. Přípustnost podaného dovolání nelze dovodit ani z otázky, zda lze poškozenému přiměřenou satisfakci za utrpěnou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. poskytnout pouze v řízení o jeho návrhu, který z tohoto zákona vychází, a nikoli mimo toto řízení. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001). Vztahem mezi řízením, jež bylo v minulosti vedeno u Ústavního soudu a vyústilo ve vydání nálezu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17, a řízením, ve kterém se žalobce nyní domáhá zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se odvolací soud zabýval pouze z pohledu případné existence překážky věci rozhodnuté, jak patrno z bodu 11 odůvodnění napadeného rozsudku, zatímco závěr, jehož správnost žalovaná zpochybňuje, v něm vysloven nebyl.
21. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se případné satisfakční role nálezu Ústavního soudu, jímž bylo konstatováno porušení základních práv poškozeného, a to z pohledu aplikace §31a zákona č. 82/1998 Sb. Žalované sice nelze přisvědčit v názoru, že tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, odvolací soud se však od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež na řešení této otázky dopadá, odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
24. Podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11, konstatoval, že „základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu… na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva stěžovatele nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, např. formou omluvy, zmírněním uloženého trestu, a podobně. Jednotlivé prostředky nápravy se přitom mohou lišit podle toho, zda došlo ke vzniku nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení či z důvodu jiného nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Poskytnutí finanční náhrady je tedy považováno za formu zadostiučinění pro poškozené nejsilnější a nejhodnotnější, zatímco konstatování porušení práva za pouhý mezník nutný k vyjádření, že k určitému pochybení orgánů veřejné moci došlo.“ Dále dovolací soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že i samotný nález Ústavního soudu, kterým byl zrušen příkaz k domovní prohlídce, představuje částečné morální zadostiučinění. Z toho, že peněžité zadostiučinění představuje nejsilnější a nejhodnotnější formu zadostiučinění dle Nejvyššího soudu nevyplývá, že v konkrétním případě nelze za adekvátní formu zadostiučinění považovat konstatování porušení práva, zvláště je-li vysloveno spolu s omluvou a je-li vyjádřeno i ve zrušujícím rozhodnutí Ústavním soudem.
26. Citovaným závěrem, podle kterého morální zadostiučinění ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb. lze spojovat také s nálezem Ústavního soudu, jímž bylo konstatováno porušení základního práva poškozeného, přitom Nejvyšší soud již navázal na obdobný závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1200/09. V situaci, kdy bylo porušení základního práva poškozeného konstatováno Ústavním soudem jako orgánem žalované České republiky, který je podle čl. 83 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) soudním orgánem ochrany ústavnosti, zde přitom Nejvyšší soud připustil, že opakované konstatování tohoto porušení práva soudním orgánem České republiky by již mohlo být (s ohledem na okolnosti daného případu) nepřiměřené. Přestože se v tomto případě jednalo o posouzení otázky zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti řešenou podle §13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, Nejvyšší soud v již zmíněném rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, shledal tyto závěry jako použitelné i v podmínkách zákona č. 82/1998 Sb.
27. K uvedené judikatuře se Nejvyšší soud dále přihlásil také v usnesení ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 653/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2706/16.
28. Napadený rozsudek odvolacího soudu však není se závěry této judikatury Nejvyššího soudu v souladu. Přestože ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplynulo, že výrokem I nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17, bylo konstatováno, že „postupem Okresního soudu Praha-západ, jenž předcházel vydání výzvy k nastoupení trestu ze dne 5. 10. 2017 ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 344/2009, bylo porušeno základní právo žalobce na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na obhajobu a kontradiktornost řízení dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod“, odvolací soud k této skutečnosti při svých úvahách o stanovení přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, jehož se žalobce v tomto řízení domáhá, vůbec nepřihlédl. Jeho rozhodnutí tak vychází z právního posouzení dotčené otázky, které je neúplné, a tudíž nesprávné.
29. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
30. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. Odvolací soud proto v dalším řízení přihlédne při své úvaze o přiměřeném zadostiučinění i k dosud opomenutému zjištění o obsahu konstatování, jež je obsahem výroku I nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17, načež zváží, zda a popřípadě jak se tato okolnost do výsledného zadostiučinění promítne.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 8. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu