ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1760.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1760/2021-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobce P. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 10 434 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 177/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2021, č. j. 19 Co 344/2021-21, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Prachaticích jako soudu prvního stupně ze dne 31. 12. 2020, č. j. 8 C 177/2020-7, a to ve výroku II, kterým zmíněný soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost k projednání žaloby, jejímž prostřednictvím se žalobce domáhá vůči žalované zaplacení částky 10 434 000 Kč z titulu náhrady škody a zadostiučinění za vzniklou zdravotní a psychickou újmu, přičemž současně rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání žalobce odvozuje ze skutečnosti, že se odvolací soud měl napadeným usnesením odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive že toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (týkající se „ústavně konformního výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku místní příslušnosti soudu“), která již dovolacím soudem vyřešena byla, nadále však má být tímto soudem posouzena jinak. Aniž by žalobce dále blíže specifikoval, od jakých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil nebo jaká rozhodnutí Nejvyššího soudu řešila zmíněnou procesní otázku jinak, než jak by mělo být dle názoru dovolatele nadále rozhodováno, uvedl, že podáním žaloby u Okresního soudu v Prachaticích sledoval naplnění čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se každý může stanoveným způsobem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Obvodní soud pro Prahu 2, jenž je dle zákonných kritérií pro projednání věci místně příslušný, totiž nestranným a nezávislým soudem není. Je tomu tak proto, že žaloby, s nimiž se žalobce v minulosti na tento soud obracel, byly zamítnuty nebo odmítnuty. Kromě toho se vzhledem k předmětu tohoto řízení uplatní i §87 písm. b) o. s. ř., podle kterého je vedle obecného soudu žalovaného místně příslušný rovněž soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Odvolací soud však (stejně jako soud prvního stupně) žádné relevantní skutečnosti, ze kterých měl žalobce místní příslušnost Okresního soudu v Prachaticích dovodit, nezjišťoval, když k jejich doplnění žalobce nevyzval.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena jako nová nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13).
Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Posuzované dovolání však náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje, neboť žalobce v tomu odpovídajícím rozsahu konkrétně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Alternativní vymezení přípustnosti dovolání, jak jej žalobce dovolacímu soudu předkládá, se nadto navzájem vylučuje, a proto ani z tohoto důvodu nepředstavuje způsobilé vymezení této přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku, jak to učinil dovolatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Žalobcovo dovolání tak za popsané situace nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
Mgr. Viktor Sedlák
pověřený člen senátu