ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1870.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1870/2021-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně E. R. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Kartnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, proti žalované Obci Květnice , IČO 00640042, se sídlem v Květnici, K Dobročovicům 35, zastoupené Mgr. Vladimírem Mrkvičkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Husovo náměstí 468/16, o zaplacení částky 1 579 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 148/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021, č. j. 23 Co 313/2020-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 053 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Vladimíra Mrkvičky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 579 000 Kč s příslušenstvím odpovídající náhradě škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované spočívajícím v nepřipojení jejích tří pozemků k obecní kanalizaci, v důsledku čehož byla žalobkyně nucena prodat tyto pozemky zájemcům o ně se slevou, která v souhrnu odpovídala požadované částce.
Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 8 C 148/2018-67, žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady, zčásti jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo pro každý dovolací důvod zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena jako nová nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13).
Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Ve vztahu k otázce, zda je namístě tvrzenou odpovědnost žalované právně posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jak prosazuje žalobkyně, nebo podle obecné soukromoprávní úpravy odpovědnosti za škodu vtělené do zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jak (dle přesvědčení žalobkyně nesprávně) uzavřel odvolací soud, však žalobkyně navzdory uvedeným požadavkům ve svém dovolání konkrétní předpoklad přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, který považuje za naplněný, neuvedla. V úvodních odstavcích 9 a 10 dovolání se totiž omezila pouze na obecné konstatování, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti se jedná o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou, přičemž alternativně zmínila též možnost, že by řešená otázka mohla být dovolacím soudem posouzena jinak. Které z těchto tří kritérií přípustnosti podaného dovolání (jež se navíc vzájemně vylučují - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018), se vztahuje právě k otázce aplikace speciálního zákona č. 82/1998 Sb. či obecné právní úpravy odpovědnosti za škodu na řešený případ, však již z obsahu podání žalobkyně patrné není.
Stejný závěr o nedostatku obligatorních náležitostí podaného dovolání týkajících se předpokladů jeho přípustnosti pak Nejvyšší soud učinil i v případě otázky, zda byl zažalovaný nárok žalobkyně v okamžiku podání žaloby promlčen či nikoliv. Také zde žalobkyně dovolacímu soudu předkládá toliko svou polemiku s právním názorem odvolacího soudu, a to aniž by specifikovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání, jež uvedla v úvodu svého podání, považuje v tomto případě za splněný.
Dovolání žalobkyně tak v dotčené části nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny.
Otázka, zda námitka promlčení zažalovaného nároku, kterou žalovaná v průběhu řízení vznesla, odporuje dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalobkyně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přičemž následkem toho měl věc nesprávně právně posoudit, pak přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Závěr, který v souvislosti s řešením této otázky odvolací soud vyslovil a podle kterého tuto námitku jako rozpornou s dobrými mravy neshledal, neboť žalovaná právo namítnout v řízení promlčení nároku, jenž byl vůči ní uplatňován, nezneužila, je totiž s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu zcela v souladu (vedle žalobkyní zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, a ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). Koresponduje totiž s tím, že dle skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při řešení této otázky vyšel a která nelze v dovolacím řízení zpochybnit (srov. a contrario §241a odst. 1 o. s. ř.), žalobkyně tentýž nárok vůči žalované uplatnila již v řízení, jež bylo u Okresního soudu Praha-východ vedeno pod sp. zn. 5 C 639/2013, přičemž v jeho průběhu sice probíhalo mimosoudní jednání účastnic o smírném vyřešení sporu, kvůli kterému bylo též zmíněné řízení podle §110 o. s. ř. přerušeno, žalobkyně však v jednoroční lhůtě upravené v §111 odst. 4 větě třetí o. s. ř. již jeho další pokračování nenavrhla (pročež toto řízení bylo následně pravomocně zastaveno), byť uvedené mimosoudní jednání do té doby nebylo úspěšně završeno a ani zde nebyl ze strany žalované (která vůči žalobkyni nejednala způsobem, jenž by vzhledem k důvodům, které ji k tomuto jednání vedly, bylo možné označit za šikanózní nebo svévolný) dán konkrétní příslib, že zažalovanou částku ve výši 1 579 000 Kč žalobkyni skutečně zaplatí. Naopak tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná s ní vedla mimosoudní jednání účelově a úmyslně ho též protahovala, přičemž neměla v úmyslu dosáhnout smírného řešení a jednala nepoctivě, ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne. Žalobkyně tak své právní posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy konstruuje na vlastních skutkových zjištěních, čímž v podstatě brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (viz již zmíněný §241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů podané dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalované za zmíněné vyjádření ve výši 14 620 Kč [§7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 3 133 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu