ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2084.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2084/2021-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 1/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č. j. 25 Co 343/2020-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 A 40/2016 (dále též jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 7. 2020, č. j. 10 C 1/2020-51, konstatoval, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 A 40/2016 bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 25 Co 343/2020-136, ve výrocích I a II rozsudek soudu prvního stupně co do požadované částky 144 875 Kč s příslušenstvím potvrdil, co do částky 55 125 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 55 125 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 100 000 Kč, napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda se v případě odškodňování nepřiměřené délky správního řízení krátí základní částka za první dva roky trvání tohoto řízení. Na zodpovězení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, neboť předmětem tohoto kompenzačního řízení nebylo odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení. Dovolací námitka se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka valorizace částek odškodnění nemajetkové újmy za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále též jen „Stanovisko“), kterou dovolatel odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
V části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu