ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2090.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2090/2021-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně T. H. N. P., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 10/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2021, č. j. 25 Co 360/2020-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010 (dále též jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 10 C 10/2019-145, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 508,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 475 491,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 25 Co 360/2020-201, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do zamítnutí částky 474 500 Kč s příslušenstvím a co do částky 991,50 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku včetně příslušenství (výrok II). Ve výroku III rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, avšak jen co do částky 100 000 Kč, napadla žalobkyně dovoláním ze dne 2. 3. 2021, doplněným dalšími podáními ze dne 21. 3. 2021, ze dne 6. 4. 2021, ze dne 14. 5. 2021 a ze dne 25. 5. 2021, které však není přípustné, a proto jej Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o tom, že z rozhodnutí vydaných v trestním řízení nepochybně vyplývá zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení při ukládání trestu, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž jiná forma náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení, může spočívat ve zmírnění ukládaného trestu, kteréžto odškodnění má přednost před finanční kompenzací, přičemž takové zmírnění trestu musí být v rozsudku trestního soudu výslovně navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, či ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2013), vycházel-li ze zjištění, že úvaha o snížení trestu uloženého žalobkyni z důvodu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení byla výslovně uvedena v rozhodnutích soudů vyšších stupňů, zejména v bodech 77 až 78 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 61/2019, z něhož se podávalo, že nebýt nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení, bylo by vzhledem k charakteru a rozsahu trestné činnosti žalobkyně a jejím následkům třeba žalobkyni uložit (navzdory její dosavadní bezúhonnosti) nikoliv podmíněný trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, nýbrž trest nepodmíněný v délce odpovídající minimálně polovině zákonné trestní sazby. Skutková zjištění soudů nižších stupňů nemohou být v rámci dovolacího řízení, až na výjimky, úspěšně zpochybněna (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že tyto úvahy Nejvyšší soud vyslovil až v situaci, kdy v souladu se zásadou zákazu reformatio in peius nebylo možné trest, který byl žalobkyni Městským soudem v Praze uložen, v rámci navazujících řízení o opravných prostředcích zpřísnit, neboť odvolací soud se v tomto směru neodchýlil od stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž je podstatné, že po dodatečném výslovném promítnutí nepřiměřené délky trestního řízení do uloženého trestu, bylo zřetelně konstatováno, že tento trest odpovídající měrou odráží právě i tuto skutečnost, přičemž bylo současně specifikováno, jaký trest by žalobkyni postihl, jestliže by toto řízení nepřiměřeně dlouho netrvalo, respektive jestliže by Městský soud v Praze při ukládání trestu nepřiměřenou délku trestního řízení skutečně vůbec nezohlednil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 593/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1277/21, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 488/2021).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, kterou dovolatelka odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž platí, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017), ani změna životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Neexistuje ani důvod pro odchýlení se od této judikatury, což Nejvyšší soud několikrát zopakoval ve svých nedávných rozhodnutích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21). K témuž závěru se přihlásil ve své rozhodovací činnosti i Ústavní soud (srov. body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu