ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2302.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2302/2020-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a. s., identifikační číslo osoby 64949681, se sídlem v Praze 11, Tomíčkova 2144/1, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 552 443,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 222/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 62 Co 58/2020-98, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 62 Co 58/2020-98, v rozsahu potvrzení výroku I usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2019, č. j. 28 C 222/2018-87, co do zastavení řízení o zaplacení částky 74 992 Kč s příslušenstvím, a výroků II a III, jakož i v závislém výroku II o nákladech odvolacího řízení a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2019, č. j. 28 C 222/2018-87, ve výroku I v rozsahu zastavení řízení o zaplacení částky 74 992 Kč s příslušenstvím a závislých výrocích II a III se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady majetkové újmy ve výši 552 443,13 Kč, jež měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. Ivo Nedbálka.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 11. 2019, č. j. 28 C 222/2018-87, řízení zastavil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok III).
3. Soud prvního stupně uvedl, že po zjištění, že u žalobkyně absentuje předběžné uplatnění nároku u žalované, ji vyzval, aby toto uplatnění ve stanovené lhůtě doložila. Žalobkyně na výzvu reagovala pouze podáním, ve kterém tvrdila, že u žalované uplatnila mimosoudně svůj nárok ve výši 3 785 949,52 Kč, avšak doložila pouze mimosoudní uplatnění částky 3 233 506,39 Kč, jež byla předmětem řízení vedeného u tohoto soudu a pravomocně přiznána rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 19 C 243/2016 - 86. Ohledně částky 552 443,13 Kč žalobkyně nedoložila mimosoudní uplatnění u žalované, a proto soud prvního stupně pro nesplnění podmínky řízení rozhodl o zastavení řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud k odvolání žalobkyně konstatoval (s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu), že jestliže nárok na náhradu škody nebyl před uplatněním žalobou u soudu předběžně projednán u příslušného úřadu ve smyslu §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), pak je na místě postup podle §104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), a řízení je nezbytné zastavit.
6. Současně konstatoval, že mu je známa rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ze které vyplývají okolnosti, kdy není třeba setrvávat na předběžném projednání nároku u příslušného úřadu. V dané věci se však dle něj nejednalo o případ, kdy by tento nedostatek podmínky řízení byl zjištěn až poté, co soud ve věci provedl jednání, případně kdy se již chýlilo k rozhodnutí soudu ve věci samé, a současně uplynula lhůta 6 měsíců podle §15 OdpŠk a příslušný úřad dal najevo, že žalobkyni uspokojit nehodlá. Soud prvního stupně zcela legitimně a v intencích §103 o. s. ř., ale především §114 odst. 1 o. s. ř., zkoumal dostatečnost či nedostatečnost podmínek řízení, a to před tím, než začal jednat ve věci samé. V uvedeném případě tedy soud včas rozpoznal nedostatek podmínky řízení podle §14 odst. 3 OdpŠk a tomu přizpůsobil své procesní úkony. Nešlo ani o další z výjimek, kdy nárok uplatněný u soudu přesahuje svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání v situaci, kdy žalovaná dala jasně najevo, že jej vůbec uspokojit nehodlá. Podle odvolacího soudu uplatnila žalobkyně podáním ze dne 7. 4. 2016 u žalované nárok na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním soudního exekutora ve výši 3 233 506,39 Kč s příslušenstvím, přičemž tuto částku také požadovala prostřednictvím své žaloby, na jejímž základě bylo zahájeno řízení sp. zn. 19 C 243/2016 s pro ni kladným výsledkem, neboť tato jí uplatněná částka jí byla přiznána. Sama žalobkyně vyloučila, že by jak její žádost ze dne 7. 4. 2016 o předběžné projednání nároku, tak její žaloba, byly uplatňovány s jiným úmyslem, než domoci se po žalované úhrady částky 3 233 506,39 Kč, když zjištění o inkonsistencích ve výpočtu nárokované částky se žalobkyně dozvěděla až z interní kontroly excelové tabulky realizované po právní moci rozsudku v dané věci. Taktéž žalovaná se ve svém stanovisku ze dne 20. 12. 2016, v reakci na žádost žalobkyně ze dne 7. 4. 2016, vyjadřovala ve vztahu k důvodnosti nárokované částky 3 233 506,39 Kč, když navíc výslovně připustila, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nicméně žádost žalobce měla za předčasnou s ohledem na probíhající související insolvenční řízení. Aby bylo možné přisvědčit argumentaci žalobkyně o aplikaci komentované výjimky, pak by ta musela již v žalobě (ve věci sp. zn. 19 C 243/2016), vyčíslit nárok částkou 3 785 949,52 Kč, což se však nestalo, naopak, byl zde nepochybný záměr žalobkyně, aby předmětem jak předběžného projednání, tak i žaloby a řízení ve věci sp. zn. 19 C 243/2016, byla toliko částka 3 233 506,39 Kč, přičemž k této částce směřovala též procesní obrana žalované. Odvolací soud dále konstatoval, že neúspěšný návrh žalobkyně na vydání opravného usnesení ve vztahu k rozsudku č. j. 19 C 243/2016-86, kterým se snažila zhojit až ex post zjištěné inkonsistence ve výpočtech, nelze považovat za předběžné uplatnění nároku u žalované co do zbytku škody způsobené soudním exekutorem, a ani z něj ve vztahu k žalované nevyplývají žádné procesní povinnosti, jichž by se žalobkyně mohla dovolávat. Konečně připomenul, že „uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. má svá specifika, kterým je právě předběžné uplatnění nároku u příslušného úřadu. Tak jako musí mít žaloba své náležitosti a musí být jasně směřována příslušnému soudu, musí mít základní náležitosti též žádost o předběžné projednání nároku, a i ta musí být adresována příslušnému úřadu“. Uzavřel, že nedostatek uvedeného nelze zhojit poukazováním možného povědomí úřadu o dalším nároku žalobkyně, který je dovozován toliko z „okolností“ případu a jejích nepřímo souvisejících podání.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, dovoláním.
8. Dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud v kontextu okolností věci uzavřel, že dovolatelka svůj nárok u žalované neuplatnila, odchýlil se od judikatury dovolacího soudu uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, podle které prohlásí-li úřad své stanovisko za konečné, mají se jím za vypořádané všechny uplatněné nároky, včetně těch, o kterých se v něm úřad výslovně nezmiňuje.
9. Odvolací soud se měl odchýlit i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, byť v něm citovaná právní věta „…dá-li příslušný úřad v rámci předběžného projednání nároku najevo, že jej vůbec nehodlá dobrovolně uspokojit, neuplatní se požadavek předběžného projednání nároku ve vztahu k částce, o kterou u soudu posléze uplatněný nárok přesahuje částku, jež byla předmětem předběžného projednání…“, sice primárně cílí na uplatnění nároku u soudu v částce vyšší než uplatněné u žalované, dovolatelka však nevidí jediný validní důvod pro to, aby tato právní věta nepřiléhala i na situaci, kdy žalobkyně „dožaluje“ zbývající část nároku poté, co nalézací soud žalobkyni pravomocně přizná částku vinou písařské chyby nižší. Má za to, že opětovné uplatnění téhož, již jednou odmítnutého nároku, by bylo zcela zbytečné.
10. Je přesvědčena, že pokud u žalované uplatnila nárok na náhradu škody s tím, že co do počtu jednotlivých škodních nároků a jejich výše odkázala na přiloženou tabulku, je tato tabulka součástí obsahu podání, kterým žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila, resp. jde o totéž, jako kdyby žalobkyně jednotlivé vymožené a nevyplacené pohledávky a jejich výši rozepsala přímo do podání. U žalované tak uplatnila nárok na náhradu škody v plné výši s tím, že výše vyplývala z obsahu podání, byť samo podání obsahovalo nesprávný součet jednotlivých složek nároku. Žalovaná nárok na náhradu škody vznesený žalobkyní odmítla jako nedůvodný. Žalobkyně proto svůj nárok uplatnila soudně. Jelikož ani v rámci soudního řízení žalovaná nárok žalobkyně neuznala, naopak navrhla žalobu zamítnout, nelze než dovodit, že žalovaná dala jasně najevo, že nárok žalobkyně na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora neuznává a že jej tedy vůbec uspokojit nehodlá.
11. Konečně dovolatelka namítá, že pokud dovolací soud vyřešení procesní otázky předběžného uplatnění nároku u žalované odvolacím soudem uzná za souladnou s jeho rozhodovací praxí, měl by takové řešení posoudit odlišně, a to tak, aby trvání na podmínce předběžného projednání v daných okolnostech nebylo přepjatě formalistické a rozporné se základními zásadami civilního procesu. Trvání na požadavku uplatnit u žalované tentýž škodní nárok opětovně je požadavkem přehnaně formalistickým, nemající za cíl nic jiného než znemožnit žalobkyni uspokojení vzniklé škody pro nesplnění zjevně bezúčelné povinnosti, tedy přístup vedoucí až k odnímání spravedlnosti.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
13. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle §238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení a proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. To se týká i výroku I usnesení odvolacího soudu, pokud jím byly potvrzeny výroky II a III usnesení soudu prvního stupně, a výroku II o nákladech odvolacího řízení. Protože však dotčené závislé výroky jsou dovolacím soudem též rušeny, jak je uvedeno dále, nerozhodoval dovolací soud v uvedeném rozsahu o odmítnutí dovolání.
17. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
18. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , a usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval převážně o požadavcích žalobkyně na náhradu škody v souvislosti s jednotlivými (ve spisu identifikovanými) samostatnými exekučními řízeními, v nichž – až na jedinou výjimku – nebyly žalobkyni soudním exekutorem vyplaceny vymožené částky nedosahující výše 50 000 Kč. Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu přímo dotčen. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb. si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání kladla za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto již v minulosti dovodil, že znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená, oproti do té doby účinné úpravě, další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018, ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, kdy ústavní stížnost směřující proti posledně označenému rozhodnutí byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3946/2018). Řečeno jinak: dovolání nelze úspěšně podat proti výroku (jeho části), jímž bylo rozhodnuto o skutkově samostatném nároku, domáhá-li se ve vztahu k němu dovolatel přezkumu (ne)přiznání částky nižší než 50 000 Kč. Z toho důvodu nemohl dovolací soud ani přihlédnout k dovolacím námitkám žalované, které se k daným nárokům upínaly.
19. Uvádí-li dovolatelka, že nárok již dříve u žalované uplatnila v plné výši, nepřípustně (§241a odst. 1 o. s. ř.) polemizuje se skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí.
20. Dále se proto dovolací soud zabýval přípustností dovolání proti výroku o zastavení řízení (resp. jeho potvrzení odvolacím soudem) toliko v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku z nevyplaceného plnění ve výši 74 992 Kč, tj. o nároku (jak vyplývá ze spisu) zapsaném pod číslem přihlášky P0030 v seznamu přihlášených pohledávek vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 20688/2015, vycházejícím z exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Mgr. Ivo Nedbálkem.
21. Dovolání je v uvedeném rozsahu přípustné pro otázku procesního práva, zda je z hlediska podmínek řízení třeba trvat na uplatnění nároku u úřadu podle §14 odst. 3 OdpŠk za situace, kdy žalovaná již dala najevo, že žalobní nárok nepovažuje za důvodný, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové však dovolací soud neshledal.
24. Podle §14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v §6.
25. Podle §14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.
26. V rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011 (stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3152/2012) Nejvyšší soud vyložil, že smyslem předběžného projednání nároku u příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy dle §14 OdpŠk je poskytnout možnost vyřešit spor smírnou cestou a snaha zabránit tak zbytečným soudním sporům… Pokud by nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl předběžně projednán u příslušného úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který bude soud řešit postupem podle §104 odst. 2 o. s. ř.
27. V rozsudku ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, pak dovolací soud vyložil, že výjimku z výše uvedeného pravidla (tj. splnění podmínky řízení v podobě předběžného uplatnění nároku u úřadu) představuje situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle §15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá. Za této situace by zastavení řízení nemohlo naplnit účel sledovaný ustanovením §14 OdpŠk, bylo by zcela formální a odporovalo by zásadám rychlosti a hospodárnosti soudního řízení. V daném případě tedy lze výjimečně od požadavku předběžného projednání nároku upustit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008 nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
28. S žalobkyní nelze souhlasit, že by v nynějším případě postrádalo smysl předběžné uplatnění nároku s ohledem na již dříve vyjádřené negativní stanovisko žalované k části nároku projednávané v řízení sp. zn. 19 C 243/2016. Právě proto, že již dříve uplatněná část nároku byla soudem pravomocně přiznána a žalovaná se proti rozsudku tamějšího soudu prvního stupně ani neodvolala, bylo by možno spíše očekávat, že žalovaná nebude mít zájem na vedení dalšího soudního sporu o zbývající části nároku. Přesto však dovolací soud shledává dovolání důvodné, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně v nynější věci dne 30. 4. 2019 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila k žalobě, přičemž žalovaná ve svém vyjádření ze dne 28. 5. 2019 kromě poukazu na absenci předběžného projednání vylíčila i rozhodující skutečnosti, na základě kterých současně vznesla námitku promlčení a navrhla zamítnutí žaloby. Za této situace se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. shora citovaným rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 727/2011, jestliže trval na podmínce předběžného uplatnění nároku, ačkoliv žaloba byla již doručena úřadu, uplynulo šest měsíců a úřad dal najevo, že nárok uspokojit nehodlá.
29. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v dotčeném rozsahu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Zrušil též závislé výroky o náhradě nákladů řízení a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku.
30. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto usnesení vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu