ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.270.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 270/2021-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Tomášem Pirkem v právní věci žalobkyně J. H. , narozené XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 82/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, č. j. 58 Co 265/2020-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j. 15 C 82/2018-94, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 123 000 Kč (výrok II), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč a (výrok III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) změnil tak, že žalobu se žádostí o zaplacení částky 52 000 Kč zamítl (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 300 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 278/2011.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro jí zvolený dovolací důvod konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný. Žalobkyně v dovolání sice v obecné rovině odkázala na rozpor závěrů odvolacího soudu se sjednocujícím Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) a na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 450/20, nijak však nekonkretizovala, v čem rozpor s citovaným Stanoviskem a s rozhodnutím Ústavního soudu spatřuje. Rovněž z dovolatelčina odkazu na již neúčinné odstavce a písmena ustanovení §237 o. s. ř. je zřejmé, že při sepsání dovolání nevzala na vědomí novelizaci ustanovení o. s. ř. o přípustnosti dovolání účinnou již od 1. 1. 2013.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Z dovolání nadto není ani patrné, kterou otázku či otázky hmotného nebo procesního práva měla žalobkyně za dosud nevyřešenou dovolacím soudem ani při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se dovolací soud od své dřívější (žalobcem neoznačené) judikatury má nově odchýlit. Dovolání je ve skutečnosti pokračováním pouhé polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Námitkou že soudy „zhodnotily učiněná skutková zjištění neobjektivně a v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ žalobkyně zpochybňuje skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud, čímž žalobkyně uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci. I v uvedeném rozsahu žalobkyně navíc náležitě nekonkretizovala jí avizovaný důvod přípustnosti dovolání.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2021
JUDr. Tomáš Pirk
pověřený člen senátu