ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3109.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3109/2020-603
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně E. Ž., nar. XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a o zaplacení 14 156 974 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 26/2016, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, č. j. 62 Co 265/2019-532, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, č. j. 62 Co 265/2019-532, se ve výroku I, ve výroku II v části, v níž byl změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 171 564 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z této částky od 30. 10. 2015 do zaplacení, a ve výrocích III a IV o nákladech řízení zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhá omluvy a zaplacení 6 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, 6 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním řízením vedeným u Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 8/2003 a 40 T 5/2011 a náhrady škody 1 156 974 Kč představované náklady na právní zastoupení vynaloženými na zrušení nezákonného rozhodnutí.
2. Žalovaná připustila, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 5/2011 došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, žalobkyni se omluvila a zaplatila jí částku 37 450 Kč z titulu vynaložených nákladů na obhajobu. Vznesla námitku promlčení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 1. 2019, č. j. 28 C 26/2016-420, ve znění usnesení ze dne 2. 9. 2019, č. j. 28 C 26/2016-517, a ze dne 10. 10. 2019, č. j. 28 C 26/2016-518, řízení co do částky 37 450 Kč zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 928 134 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 30. 10. 2015 do zaplacení a 8,05 % úrok z prodlení ročně od 30. 10. 2015 do 14. 7. 2016 z částky 37 450 Kč (výrok II), zamítl žalobu v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 13 191 390 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu 29. 4. 2015 do 29. 10. 2015 z částky 928 134 Kč a z částky 37 450 Kč (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen doručit žalobkyni dopis (omluvu): „Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se omlouvá paní E. Ž., narozené XY, bytem XY, že protiústavní a protiprávní činností příslušných orgánů činných v trestním řízení, počínaje minimálně dnem 8. 1. 2002, kdy Policejní prezidium České republiky – úřad finanční kriminality a ochrany státu, služba kriminální policie a vyšetřování, vydalo pod spisovou značkou ČTS: PPR-40/FKOS-10-2002 usnesení o zahájení Vašeho trestního stíhání, bylo porušeno Vaše základní právo nebýt stíhán jinak, nežli z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantované v článku 8 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod, bylo porušeno i Vaše základní právo na ochranu osobnosti, garantované v článku 10, odstavec 1 Listiny základních práv a svobod, čímž ve vztahu k Vám byla porušena i odpovídající ustanovení příslušných mezinárodněprávních dokumentů, kterými je České republika vázána, včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přijměte, prosím, omluvu za Vaše nezákonné trestní stíhání, které bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze 6, sp. zn. To 22/2014 ze dne 29. 10. 2014, jakož i za nemajetkovou újmu, která Vám tímto nezákonným trestním stíháním vznikla a za těžko odčinitelné následky, ke kterým v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo ve Vašem osobním, profesním a společenském životě.“ (výrok IV) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 89 790,78 Kč (výrok V.).
4. Zjistil, že usnesením Policejního prezidenta České republiky – Úřad finanční kriminality a ochrany státu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 8. 1. 2002, č. j. ČTS: PPR-40/FKOS-10-2002, bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 5 trestního zákona. Posléze byla k Městskému soudu v Praze podána obžaloba a věc byla vedena pod sp. zn. 40 T 8/2003. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 40 T 8/2003 zprostil žalobkyni obžaloby u celkem osmi dílčích skutků (skutky 1 až 4, 7, 9, 12 a 13) a u dalších tří skutků (skutky 5 a 6 a 11) ji uznal vinnou ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu, přičemž upustil od jejího potrestání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 6 To 24/2008, uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil státnímu zastupitelství k dalšímu řízení. Usnesením Policie ČR ze dne 9. 7. 2009, č. j. ČTS: OKFK-45/TČ-2009-009023, bylo proti žalobkyni znovu zahájeno trestní stíhání pro tři dílčí skutky (skutky 5 a 6 a 11), pro které byla žalobkyně v předchozím rozsudku Městského soudu v Praze uznána vinnou. Usnesením Vrchního státního zastupitelství ze dne 9. 11. 2011, č. j. 8 VZV 14/2008-2477, bylo trestní stíhání žalobkyně ohledně osmi dílčích skutků (skutky 1 až 4, 7, 9 a 12 až 13) zastaveno. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 40 T 5/2011, uznal žalobkyni vinnou pro spáchání trestného činu úvěrového podvodu a upustil od jejího potrestání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 40 T 5/2011, zastavil trestní stíhání žalobkyně z důvodu amnestie prezidenta republiky. Dne 7. 1. 2013 žalobkyně soudu písemně sdělila, že trvá na projednání věci podle §11 odst. 4 trestního řádu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 6 To 28/2013, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2012 a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 40 T 5/2011, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 6 To 22/2014, uvedený rozsudek zrušil a žalobkyni zprostil obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu. Rozsudek nabyl právní moci téhož dne.
5. Soud prvního stupně se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení a dovodil, že nároky žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí i nepřiměřené délky řízení jsou promlčeny. Uvedl, že žalobkyně a její právní zástupce byli osobně přítomni na veřejném zasedání dne 29. 10. 2014, při němž byl vyhlášen zprošťující rozsudek, a tímto okamžikem se žalobkyně dozvěděla o vzniku nemajetkové újmy z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání i o tom, kdo za ni odpovídá. Ode dne 29. 10. 2014 tedy počala žalobkyni běžet šestiměsíční promlčecí doba §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), k jejímuž stavění došlo po dobu projednání předběžně uplatněného nároku u žalované, tj. ode dne 29. 4. 2015 (uplatnění žádosti o odškodnění u žalovaného) do 30. 5. 2016 (vydání stanoviska žalovaným), resp. po dobu šesti měsíců ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 OdpŠk, tj. do 29. 10. 2015. Žaloba měla být k soudu podána nejpozději dne 29. 10. 2015, podána byla ale až dne 3. 2. 2016, tj. po uplynutí promlčecí doby. Od stejného data, tj. ode dne 29. 10. 2014, počala běžet i promlčecí doba u nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, neboť dne 29. 10. 2014 nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým bylo řízení skončeno. Obdobně i v tomto případě došlo ke stavění promlčecí doby a promlčecí doba uběhla dne 29. 10. 2015.
6. Nárok na náhradu škody sestávající z vynaložených nákladů na obhajobu soud prvního stupně za promlčený nepovažoval, a zabýval se proto jednotlivými úkony právní služby. Měl za to, že žalobkyně neprokázala celkem pět úkonů právní služby (podání k soudu ze dne 15. 3. 2004, podání k soudu ze dne 9. 11. 2004, podání k soudu ze dne 16. 2. 2005, podání k soudu ze dne 1. 8. 2005, podání k soudu ze dne 23. 8. 2005, podání k soudu ze dne 2. 9. 2005), u ostatních pak ve smyslu §31 odst. 3 OdpŠk určil výši odměny za zastupování podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Shrnul, že žalobkyni přiznal za úkony právní služby vykonané do 22. 3. 2013 částku 48 800 Kč, s DPH (22 %) ve výši 10 736 Kč, za úkony právní služby vykonané do 17. 12. 2009 částku 180 675 Kč, s DPH (19 %) ve výši 90 121,75 Kč, za úkony právní služby vykonané do 4. 9. 2012 částku 216 050 Kč, s DPH (20 %) ve výši 43 210 Kč a za úkony právní služby vykonané do 29. 10. 2014 částku 37 100 Kč, s DPH (21 %) ve výši 7 791 Kč, celkem 928 134 Kč. Soud však od této částky opomněl odečíst částku 37 450 Kč, kterou žalovaná žalobkyni již na nákladech trestního řízení mimosoudně uhradila, správná částka proto měla být 890 684 Kč. Počátek prodlení stanovil ode dne 30. 10. 2015 (když žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalované dne 29. 4. 2015) a výši úroku z prodlení podle §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroku z prodlení.
7. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 171 564 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z této částky od 30. 10. 2015 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku ohledně částky 4 001 794 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z této částky od 29. 4. 2015 do zaplacení a ve výroku IV potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni „náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu k nároku žalobkyně na úhradu nákladů obhajoby ve výši 349 738 Kč“ (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované „náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu k nároku žalobkyně na úhradu nemajetkové újmy a poskytnutí omluvy ve výši 4 500 Kč“ (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
8. Doplnil dokazování fakturami a daňovými doklady (čl. 42-63 spisu) a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně na náhradu škody sestávající z nákladů obhajoby v obou trestních řízeních sp. zn. 40 T 8/2003 a 40 T 5/2011 není promlčen. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že ode dne 29. 10. 2014, kdy bylo trestní stíhání žalobkyně ukončeno, je třeba počítat počátek běhu subjektivní i objektivní promlčecí doby ve vztahu k veškerým nákladům obhajoby a „nikoli ohledně části náhrady škody v podobě vynaloženého obhajného určit počátek běhu obou promlčecích dob ke dni 9. 11. 2011, kdy Vrchní soud v Praze zastavil trestní stíhání žalobkyně pro 8 dílčích skutků, neboť trestní stíhání žalobkyně i po tomto datu nadále pokračovalo, byť jen po pro tři další dílčí skutky.“ Dále dovodil, že obecné otázky neupravené zákonem č. 82/1998 Sb. je třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, konkrétně podle jeho §442. Nepřisvědčil námitce žalované, že by žalobkyně neprokázala, že náklady obhajného svému obhájci JUDr. Brenkovi skutečně zaplatila. Po doplnění dokazování měl za prokázané, že JUDr. Brenka vystavil žalobkyni faktury v celkové výši 1 156 974 Kč, přičemž z daňových dokladů vyplynulo, že žalobkyně mu zaplatila celkem 1 137 130 Kč – nezaplacena zůstala pouze faktura na částku 19 844 Kč, o níž JUDr. Brenka sám prohlásil, že ji od žalobkyně ani nevymáhal. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že všechny úkony právní služby, které byly žalobkyni vyúčtovány a které vyplývají z obou trestních spisů, byly vynaloženy účelně. Zdůraznil, že žalobkyně byla stíhána pro závažný trestný čin a ohrožena vysokou trestní sazbou, trestní stíhání bylo mimořádně složité, o čemž svědčí jak obsáhlost trestního spisu, tak délka trestního stíhání. K tomu, aby obhájce mohl žalobkyni v trestním řízení řádně zastupovat, bylo nezbytné, aby se s žalobkyní v průběhu celého trestního stíhání soustavně radil, vyjadřoval se k postupu orgánů činných v trestním řízení, k jednotlivým provedeným důkazům atd., takže množství úkonů právní služby je dáno právě všemi těmito skutečnostmi. Nepovažoval přitom za korektní zvažovat, zda to či ono podání učiněné jejím obhájcem, či ta či ona porada byly skutečně nutné, když předložené vyúčtování odpovídá rozsahu a závažnosti trestního stíhání. Poukázal na usnesení Vrchního soud v Praze ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 8 To 143/2001, podle něhož se do doby trvání hlavního líčení pro účely určení jeho délky počítají přestávky do 30 minut, a uzavřel, že pokud byla hlavní líčení přerušována a přestávka nebyla delší než 30 minut, je třeba tuto dobu počítat do celkové délky trvání hlavního líčení také.
9. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v penězích i nárok na omluvu je promlčen. Předmětem odvolacího řízení přitom žalobkyně učinila částku 4 000 000 Kč. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že počátek běhu promlčecí lhůty by měl být určen až ode dne 4. 2. 2015, kdy byl žalobkyni (jejímu obhájci) doručen zprošťující rozsudek. Dále dovodil, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy a že ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk není v rozporu s ústavním pořádkem.
10. Výrok I rozsudku soudu prvního stupně a výrok III v rozsahu částky 9 000 000 Kč s příslušenstvím (zbývající část nemajetkové újmy, tj. 13 000 000 Kč – 4 000 000 Kč) a částky 18 050 Kč s příslušenstvím (zbývající část obhajného, tj. 191 390 Kč – 173 340 Kč) nebyly odvoláním dotčeny, a zůstaly proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu (§206 odst. 2 o. s. ř.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním obě účastnice.
12. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II, v němž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 4 000 000 Kč (sestávající z částky 2 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a částky 2 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním řízením), a ohledně nároku na omluvu.
13. K přípustnosti dovolání uvedla, že „vyřešené právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“.
14. Namítala, že právní úvahy vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, a ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, publikovaném pod číslem 99/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž poukázal odvolací soud, nejsou použitelné. Měla za to, že v případech, kdy „zrušovacím rozhodnutím“ ve smyslu §32 odst. 1 OdpŠk je zprošťující rozsudek odvolacího soudu v trestní věci, bylo dosavadní posouzení věci dovolacím soudem z hlediska počátku a konce šestiměsíční promlčecí lhůty v jeho rozhodovací činnosti nesprávné a že §32 odst. 3 OdpŠk je třeba aplikovat tak, že u nemajetkové újmy
a) vzniklé nezákonným rozhodnutím se poškozený nejdříve dozvídá o jejím vzniku nikoli „oznámením“ (tj. vyhlášením) zprošťujícího rozsudku, ale až jeho doručením (podobně jako je tomu v občanském soudním řízení, kdy se poškozený „dozvídá o škodě“ až doručením rozsudku odvolacího soudu, i když byl na jednání před odvolacím soudem přítomen), a
b) vzniklé nesprávným úředním postupem se za skončení řízení nepovažuje vyhlášení zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu v trestní věci, ale až jeho doručení obžalovanému (podobně jako v civilním soudním řízení, případně správním řízení apod.).
15. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
16. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a v rozsahu výroku II v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 171 564 Kč s příslušenstvím.
17. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v tom, že dovolacím soudem dosud nebyly řešeny otázky, „zda je možné mít za prokázanou existenci škody v majetkové sféře poškozené osoby pouze na základě prokázání, že došlo k úhradě obhajného vyúčtovaného poškozené osobě, aniž by bylo zkoumáno, zda finanční prostředky skutečně vynaložila poškozená osoba“, „zda je možné mít za prokázané, uskutečnění konkrétního úkonu právní služby pouze na základě žalobního tvrzení a svědecké výpovědi, z níž plyne, že bylo v průběhu let činěno mnoho úkonů tohoto typu“ a „jakým okamžikem se žalovaná dostala do prodlení v případě, že nárok u ní uplatněný je imperfektní, není podložen a podklady prokazující jeho důvodnost jsou předloženy až v průběhu soudního řízení? může být žalovaná v prodlení dříve, než má reálnou možnost se dozvědět o důvodnosti nároku poškozené osoby, či se aplikuje §1968 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Pokud je možné aplikovat §1968 větu druhou o. z. běží žalované znovu lhůta k přiznání náhrady škody podle §15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.?“
18. Vytýkala odvolacímu soudu, že v rozsudku neuvedl náležitosti zakotvené v §157 odst. 2 o. s. ř. a že se ve vztahu k těmto náležitostem a ve vztahu k přezkoumatelnosti písemných vyhotovení rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 22/2002, 30 Cdo 2102/2014) či Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 304/98, II. ÚS 968/18).
19. Namítala, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr o existenci škody, její výši i odpovědnosti žalované pouze na základě toho, že žalovaná částka nákladů obhajoby měla být obhájci uhrazena, aniž přitom zkoumal, zda to byla žalobkyně, kdo tuto částku vynaložil. Tím se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4768/2007 či 25 Cdo 109/2008.
20. Nesouhlasila ani s tím, že odvolací soud shledal účelnost všech úkonů právních služeb, a poukázala na to, že v dílčích případech rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou – konkrétně v případě triplicitního účtování porady uskutečněné v jeden den v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 37/2006, v případě odměny za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 161/2006 či v případě úkonů, které nebyly patrné ze soudního spisu, v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2448/2014.
21. Měla za to, že okamžik prodlení byl odvolacím soudem stanoven nesprávně od marného uplynutí lhůty stanovené v §15 odst. 1 OdpŠk. Podle jejího přesvědčení nemůže být v prodlení dříve, než je dostatečně tvrzena a prokázána škoda poškozené osoby, tedy nejdříve okamžikem provedení důkazů, z nichž lze uzavřít, že škoda vznikla. Odvolací soud měl proto aplikovat §1968 větu druhou o. z.
22. Vytýkala odvolacímu soudu i pochybení při zjišťování skutkového stavu, jakož i pochybení při určování poměru úspěchu a neúspěchu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1435/2015.
23. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.).
25. Dovolání byla podána včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., resp. §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
26. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
27. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Žalobkyní položená otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť výklad ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk je v rozhodovací praxi dovolacího soudu dlouhodobě ustálen a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby uvedenou otázku posoudil jinak.
29. Rozhodovací praxe dovolacího soudu byla sjednocena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněným pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (u nároku na náhradu majetkové škody z titulu nezákonného trestního stíhání byl přijat obdobný závěr k výkladu §32 odst. 1 OdpŠk již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněném pod číslem 20/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním počíná plynout dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Byla-li trestně stíhaná osoba zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1316/2013, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1687/2013, nebo ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017).
30. Nejvyšší soud již také v souvislosti s počátkem běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk vyložil vztah mezi (dřívějším) nabytím právní moci rozhodnutí vydaného v trestním řízení a (následným) doručením tohoto rozhodnutí obviněnému (jeho obhájci). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, počíná v případě usnesení o zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně běžet promlčecí lhůta od okamžiku vyhlášení usnesení, kterému byl obviněný přítomen, ovšem pouze za předpokladu, že se oprávněné osoby současně vzdaly svého práva podat proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost, neboť v takovém případě nabývá usnesení právní moci vyhlášením. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání. S následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci rozhodnutí spojovány žádné právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017).
31. Počátek běhu promlčecí lhůty je ve výše uvedených případech stejný jako v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení podle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk.
32. Nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení, a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází. Z důvodu pohledu na řízení jako na jeden celek však §32 odst. 3 ve větě druhé stanoví, že promlčecí doba neskončí dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. V případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později než okamžikem skončení řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení je tato nejistota odstraněna a újma dovršena (srov. část III. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. června 2012, sp. zn. II. ÚS 117/2012).
33. Při řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 Odpšk se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého ve shora citované judikatuře a jeho závěry nejsou v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16. Písemné vyhotovení rozhodnutí bylo poškozené (jejímu obhájci) doručeno sice později, než předvídají procesní předpisy, nicméně ještě před uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty. Lhůta, ve které mohla svůj nárok uplatnit, jí nebyla zkrácena natolik, aby vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Žádné významné okolnosti, které jí zabránily nárok uplatnit včas, přitom žalobkyně netvrdila.
34. Dovolací soud tak nevyhověl požadavku žalobkyně, aby otázky počátku běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a nepřiměřenou délkou řízení posoudil jinak, a její dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. Dovolání není podle §237 přípustné ani pro řešení žalovanou vymezené otázky, jakým okamžikem se žalovaná dostává do prodlení za situace, kdy jí žalobkyně v rámci předběžného projednání uplatněného nároku nepředložila všechny potřebné doklady, neboť touto otázkou se již judikatura Nejvyššího soudu zabývala a odvolací soud se od řešení přijatého v této judikatuře neodchýlil. Již rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, Nejvyšší soud dovodil, že podle §517 odst. 1 věty první a odst. 2 obč. zák. a dále podle §15 odst. 1 a 2 OdpŠk je stát povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle §14 OdpŠk. V rozsudku ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 264/2012, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že nedoložení všech potřebných dokladů poškozeným při předběžném projednání nároku na náhradu škody či nemateriální újmy proti státu není neposkytnutím součinnosti potřebné ke splnění dluhu, které by zbavovalo stát povinnosti k placení úroků z prodlení, nebyla-li náhrada vyplacena v zákonné šestiměsíční lhůtě.
36. Dovolání žalované je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky procesního práva týkající se odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
37. Podle §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
38. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
39. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18).
40. V souzené věci odvolací soud svůj závěr o výši částky, kterou žalobkyni přiznal z titulu náhrady nákladů obhajoby, řádně - v souladu s výše uvedenými požadavky - neodůvodnil. Tyto požadavky je přitom třeba vykládat v kontextu judikatury Nejvyššího soudu, která je založena na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady, a to v rozsahu podle advokátního tarifu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 181/2015). Není proto pochyb, že výsledná částka závisí na počtu úkonů právní služby, jejich rozsahu, datu uskutečnění i použití relevantního znění advokátního tarifu. Tyto údaje odůvodnění napadeného rozsudku postrádá a nelze je dovodit ani implicitně, případně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
41. V posuzované věci žalobkyně v žalobě požadovala z titulu náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby 1 156 974 Kč. V průběhu řízení jí žalovaná zaplatila 37 450 Kč, žalobkyně proto vzala žalobu ohledně této částky zpět a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Předmětem řízení tedy zůstala částka 1 119 524 Kč.
42. Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 928 134 Kč a v části, aby žalovaná zaplatila 119 390 Kč, žalobu zamítl. V bodě 15. odůvodnění svého rozsudku vyjmenoval jednotlivé úkony právní služby, které měl za prokázané, jejich rozsah i odměnu stanovenou podle advokátního tarifu. Následně v bodě 16. sečetl odměnu za úkony právní služby vykonané do 22. 3. 2013, do 17. 12. 2009, do 4. 9. 2012 a do 29. 10. 2014, připočetl příslušnou DPH, a uvedl, že od přiznané částky 928 134 Kč opomněl odečíst částku 37 450 Kč, kterou žalovaná žalobkyni již uhradila, a že správně měl žalobkyni přiznat 890 684 Kč.
43. Na tuto skutečnost pak žalovaná poukazovala v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Naproti tomu žalobkyně měla za to, že soud prvního stupně se žádného opomenutí nedopustil, neboť přiznaná částka 928 134 Kč a zamítnutá částka 119 390 Kč dohromady tvoří částku 1 119 524 Kč, která zůstala předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby.
44. Aniž vypořádal s těmito námitkami, jakož i s tím, že součet jednotlivých položek neodpovídá přiznané sumě, odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dalších 171 564 Kč. V této souvislosti pouze souhrnně konstatoval, že z daňových dokladů je zřejmé, že obhájce žalobkyni vyúčtoval náklady obhajoby v celkové výši 1 156 974 Kč a že žalobkyně nezaplatila pouze jednu fakturu na částku 19 844 Kč, celkem tedy zaplatila 1 137 130 Kč. Měl-li ovšem odvolací soud za to, že nárok žalobkyně je důvodný do výše 1 137 130 Kč, pak po zohlednění částky 37 450 Kč, kterou žalovaná žalobkyni již zaplatila a ohledně níž bylo řízení zastaveno, mohl (spolu se soudem prvního stupně) žalované uložit k zaplacení nejvýše 1 099 680 Kč. Ve skutečnosti však žalované uložil k zaplacení částku vyšší, byť „jen“ o 18 Kč, tj. 1 099 698 Kč (928 134 Kč + 171 564 Kč). Protože ale nevysvětlil, jak k celkové částce dospěl a z jakých položek se tato částka skládá, není zřejmé, zda se jedná toliko o početní chybu nebo o nesprávné rozhodnutí.
45. Z odůvodnění napadeného rozsudku rovněž nevyplývá, z jakých dílčích skutkových zjištění vychází souhrnný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně zaplatila obhájci celkem 1 137 130 Kč. Odvolací soud sice doplnil dokazování fakturami a daňovými doklady, neuvedl však, jaká konkrétní zjištění z nich učinil, zejména o tom, jaké úkony právní služby byly jednotlivými fakturami vyúčtovány a kdy a kým byly jednotlivé faktury zaplaceny, případně i jakým způsobem. Přitom právě tyto skutečnosti jsou stěžejní pro posouzení odvolací námitky žalované, že škoda mohla žalobkyni vzniknout až v okamžiku, kdy jí byly náklady obhajoby vyúčtovány a kdy je skutečně zaplatila. V této souvislosti lze pro úplnost dodat, že odvolací soud správně aplikoval úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5495/2017, či ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1769/2017, či ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5042/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 3790/18), podle níž se hradí skutečná škoda a to co poškozenému ušlo (§26 OdpŠk a §442 obč. zák.).
46. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud také dovodil, že „všechny úkony právní služby, které obhájce žalobkyně vyúčtoval a které vyplývají z obou trestních spisů, byly vynaloženy účelně.“ Konkrétní úkony, které z trestních spisů vyplývají, ale odvolací soud blíže nespecifikoval, ani se nijak nevyjádřil k tomu, že soud prvního stupně neměl za prokázané poskytnutí celkem pěti úkonů právní služby. Považoval-li ovšem odvolací soud za prokázané, že žalobkyni byly poskytnuty všechny úkony právní služby, jež jí byly vyúčtovány, jak by snad bylo možno vyvodit z odůvodnění napadeného rozsudku, měl uvést, na základě jakých důkazů k tomuto odlišnému skutkovému závěru dospěl.
47. Odvolací soud se také neztotožnil s tím, jakým způsobem soud prvního stupně stanovil odměnu za účast obhájce na hlavních líčeních. Poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 8 To 143/2001, podle něhož se do doby trvání hlavního líčení pro účely určení jeho délky počítají přestávky do 30 minut, a uzavřel, že pokud byla hlavní líčení přerušována a přestávka nebyla delší než 30 minut, je třeba tuto dobu počítat do celkové délky trvání hlavního líčení také. I v tomto bodě je ovšem odůvodnění napadeného rozsudku nedostatečné, neboť z něj není zřejmé, u kterých hlavních líčení považoval odvolací soud tuto podmínku za splněnou, a to zejména s ohledem na skutková zjištění popsaná soudem prvního stupně v bodě 10. jeho rozsudku, podle nichž se doba přerušení u jednotlivých hlavních líčení lišila a pohybovala se v rozmezí od 15 minut až více než jedné hodiny.
48. Jestliže se tedy odvolací soud neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a přistoupil ke změně jeho rozsudku, měl v prvé řadě uvést, z jakého skutkového stavu vycházel a na základě jakých důkazů k němu dospěl, a vysvětlit, které úkony právní služby posuzuje po právní stránce shodně jako soud prvního stupně a které naopak odlišně a z jakých důvodů právní posouzení soudu prvního stupně neobstojí. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení nepřezkoumatelné. Současně jsou nedostatky jeho odůvodnění na újmu uplatnění práv dovolatelky, neboť ve svém dovolání formuluje otázky, které by mohly být pro výsledek řízení relevantní, z odůvodnění napadeného rozhodnutí ale nelze dovodit, jak je odvolací soud vyhodnotil.
49. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
50. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Přihlédne přitom k judikatuře dovolacího soudu, podle níž se v případě objektivní kumulace nároků o náhradě nákladů řízení účastníků rozhoduje jediným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4702/2015). Při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je zpravidla třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle §8 a násl. advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, uveřejněné pod číslem 68/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 886/17).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu