ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3208.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3208/2020-226
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) J. S. , narozené XY, b) L. S. , narozeného XY, c) J. S. , narozeného XY, všichni bytem XY, zastoupených Mgr. Václavem Mráčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Na Hranicích 357/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 37/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 20207, č. j. 23 Co 155/2020-204, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 23 Co 155/2020-207, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 23 Co 155/2020-204, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 23 Co 155/2020-207, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 C 37/2016-167, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 7. 2020, č. j. 17 C 37/2016-211, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V projednávané věci se žalobci domáhali na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 469/2006 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým svým rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 C 37/2016-167, konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 469/2006 došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I rozsudku), zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 170 500 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni a) (výrok II rozsudku), zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 126 500 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b) (výrok III rozsudku) a rovněž zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 126 500 Kč s příslušenstvím ve vztahu žalobci c) (výrok IV rozsudku) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 69 220 Kč (výrok V rozsudku).
3. Soud prvního stupně vyšel na základě jím provedeného dokazování ze skutkového stavu, podle něhož posuzované bylo zahájeno podáním žaloby u Okresního soudu v Karviné dne 30. 10. 2006, kterou se žalobkyně a) domáhala vůči žalované ČSOB pojišťovně, a. s., člen holdingu ČSOB zaplacení částky 50 000 Kč jako pojistného plnění z titulu pojistné smlouvy uzavřené zemřelým E. S.. Okresní soud v Karviné rozhodl dne 11. 11. 2006 o své místní nepříslušnosti a spis postoupil Okresnímu soudu v Pardubicích (dále jen „okresní soud“). Ten po provedeném řízení žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 11. 2011. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 29. 1. 2013 zrušil rozsudek okresního soudu, neboť ten jednal o právech a povinnostech žalobců b) a c), ačkoli nebyli účastníky řízení, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud znovu rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 13. 8. 2013 a žalobu opět v plném rozsahu zamítl. K odvolání žalobců krajský soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2014 rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolací řízení ve vztahu k žalobcům b) a c) bylo usnesením okresního soudu ze dne 21. 1. 2015 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Usnesení nabylo právní moci 17. 6. 2015. Dovolání žalobkyně a) bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3798/2015, které nabylo právní moci dne 6. 10. 2015.
4. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že posuzované řízení trvalo vůči žalobkyni a) celkem 8 let a 11 měsíců, vůči žalobcům b) a c) trvalo řízení od 30. 7. 2007, kdy byly soudu doručeny jejich plné moci pro žalobkyni a), když od této doby s nimi bylo jednáno jako s účastníky řízení, i když jimi nebyli, a bylo ve vztahu k nim skončeno 17. 6. 2015, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení dovolacího řízení, celkem tedy 7 let a 11 měsíců. Soud prvního stupně posuzované řízení hodnotil jako obtížnější po skutkové stránce (pro potřebu opakovaného znaleckého zkoumání zdravotního stavu zemřelé osoby i pro navazující výslech svědkyně a rozsah provedených listinných důkazů). Věc byla ztížena mnohostí žalobců. Během řízení soudy také řešily celou řadu procesních otázek. Věc byla navíc řešena na třech stupních soudní soustavy. K délce řízení přispěla žalobkyně a), která podala žalobu u místně nepříslušného soudu a její návrh na zahájení řízení byl neurčitý a neúplný a byla opakovaně vyzývána k jeho doplnění. K celkové délce řízení přispěl i okresní soud, jehož první rozsudek byl odvolacím soudem zrušen z důvodu vadného vymezení okruhu účastníků. V řízení ale byla učiněna celá řada úkonů, které měly význam i pro další řízení a po zrušení prvního rozsudku okresního soudu, kdy došlo k nápravě v okruhu účastníků, byl již dne 13. 8. 2013 vyhlášen druhý opět zamítavý rozsudek, který byl následně krajským soudem potvrzen. Význam řízení pro poškozené byl standardní, ve vztahu k žalobci b) s ohledem na jeho příznivé majetkové poměry snížený. Soud prvního stupně shledal, že délku posuzovaného řízení nelze považovat za přiměřenou, čímž došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě. Vzhledem k tomu, že „na celkové délce řízení se podílela strana žalující a řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam“, shledal jako postačující formu odškodnění konstatování porušení práva a žalobu o zaplacení peněžitého zadostiučinění zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání všech účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé změnil tak, že žalobu „na přiznání zadostiučinění za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 469/2006 ve formě konstatování porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě“ zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). V zamítavých výrocích II, III a IV o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Současně vyslovil, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 2 700 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl tak za situace, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 2. 8. 2017, č. j. 23 Co 178/2017-80, byl k dovolání žalobců v celém svém rozsahu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018, a to spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2017, č. j. 17 C 37/2016-56.
6. Odvolací soud doplnil dokazování zopakováním čtení části spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 11 C 469/2006, jinak vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.
7. Po právní stránce odvolací soud přisvědčil úvaze soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo ve vztahu ke všem žalobcům nepřiměřeně dlouhé. Na délku řízení měla vliv skutková a procesní obtížnost věci. Předmět a rozsah dokazování v posuzovaném řízení, které bylo prováděno s časovým odstupem 6 let od úmrtí pojištěného, považoval za značný. Řízení bylo komplikováno počtem žalobců, kteří neměli postavení nerozlučných společníků, a soud se musel v posuzovaném řízení vypořádat s řadou jejich procesních návrhů. K délce řízení přispěla žalobkyně a), která podala žalobu k místně nepříslušnému soudu a její žaloba byla neurčitá a neúplná, takže musela být čtyřikrát vyzvána k odstranění jejich vad. Rovněž žalobci b) a c) byli vyzýváni k odstranění vad jimi podaných odvolání. K délce řízení přispěl i okresní soud, který nerespektoval pokyn odvolacího soudu v usnesení ze dne 30. 8. 2010 a nadále po dobu zhruba 14 měsíců jednal se žalobci b) a c), aniž by rozhodl o jejich připuštění do řízení na straně žalující, a z tohoto důvodu byl jeho první rozsudek odvolacím soudem zrušen. Význam posuzovaného řízení považoval odvolací soud s ohledem na výši požadovaného plnění za standardní, u žalobce b) za snížený. Postup okresního soudu se na délce řízení podle odvolacího soudu podílel v míře převažující „podíl žalobců na řízení“, a ačkoliv nešlo o věc se zvýšeným významem pro žalobce, délku posuzovaného řízení nepovažoval za přijatelnou. Presumovaná domněnka vzniku nemajetkové újmy v řízení vyvrácena nebyla, nicméně její intenzita je podle odvolacího soudu dána především významem předmětu řízení pro poškozeného (potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že újma způsobená žalobcům je nepatrná. S přihlédnutím k výši částek, které byly v posuzovaném řízení pro žalobce v sázce (a kterých se, jak uváděl odvolací soud, domáhali bezdůvodně), a s respektem k tomu, že sami žalobci se podíleli na délce řízení (byť ne v takovém měřítku jako Okresní soud v Pardubicích), nemohla v nich délka posuzovaného řízení vyvolat takovou nejistotu, kterou by bylo třeba odškodnit v penězích. Odvolací soud proto shledal, že zcela dostačující formou satisfakce je konstatování porušení práva, které však již bylo žalovanou poskytnuto v rámci předběžného projednání nároku, a proto není důvod, aby porušení práva opakovaně konstatoval soud.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, v němž uvedli, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vytvořené na základě sjednocujícího stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, jež bylo zveřejněno pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Konkrétně namítali, že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu nemajetkové újmy nastolené v jejich poměrech nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, a v důsledku toho nesprávně posoudil odpovídající formu odškodnění, jež by měla sloužit k nápravě takové újmy. Tím mělo podle dovolatelů současně dojít i k zásahu do jejich základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Odvolací soud podle obsahu dovolání hodnotil zákonná kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk formálně, a to spíše k tíži žalobců, nežli v jejich prospěch. Přitom v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje zjištění individualizované újmy k osobě každého ze žalobců i jejich individuální vliv na délku posuzovaného řízení. Odvolací soud (a stejně s ním i soud prvního stupně) podle dovolatelů ve svých úvahách o odpovídající formě zadostiučinění pominul délku samotného kompenzačního řízení. Žalobci v dovolání dále namítali, že odvolací soud přecenil procesní a skutkovou složitost věci, zejména když odstraňování vad žaloby a s tím související vyslovení místní nepříslušnosti zabralo z posuzovaného řízení toliko devět měsíců. Neúčast znalce i svědkyně při nařízeném jednání (včetně z toho plynoucího ukládání pořádkové pokuty) nelze klást k tíži účastníkům řízení. Znalecký posudek byl zpracován zhruba ve lhůtě tří měsíců, stejně tak i posudek revizní. Zproštění znalce povinnosti podat posudek rovněž není okolností přičitatelnou dle dovolatelů k tíži účastníků řízení. Také problematika tzv. mnohosti účastníků řízení nebyla posouzena podle dovolatelů správně, neboť žádný z účastníků nepostupoval v řízení obstrukčním způsobem. Dovolatelé též měli za to, že odvolací soud na straně druhé podcenil kritérium postupu orgánů veřejné moci, když otázku vymezení okruhu účastníků okresní soud v posuzovaném řízení opakovaně vyřešil nesprávně, ačkoliv byl na takový nedostatek krajským soudem výslovně upozorněn. Ve vztahu k žalobkyni a) a žalobci c) nemůže být při závěru o „běžném“ významu řízení vůči nim učiněn úsudek ústící v závěr, že odpovídající formou zadostiučinění je (pouhé) konstatování porušení práva. Odvolací soud se podle mínění dovolatelů odchýlil i od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle něhož zadostiučinění má být přiměřené újmě poškozeného. Přitom i výše zmiňované stanovisko vychází z toho, že poskytnutí konstatování porušení práva může nahradit peněžitou satisfakci jen ve zcela výjimečných případech, přičemž k tomu dovolatelé odkazovali i na judikaturu Ústavního soudu. Odvolací soud podle mínění žalobců také pominul zohlednit účelovou změnu stanoviska žalované, která v rámci předběžného projednání jejich nároku souhlasila s tím, že posuzované řízení bylo zatíženo jeho nepřiměřenou délkou, v průběhu tohoto (kompenzačního) řízení své stanovisko však zcela změnila. Tím žalobcům způsobila tzv. sekundární újmu. Ze všech těchto důvodů se proto dožadovali toho, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že by se jim v navazujícím řízení mělo dostat peněžitého zadostiučinění; současně brojili též proti výroku III odvolacího soudu, o náhradě nákladů řízení. I v případě jejich neúspěchu ve sporu měl odvolací soud aplikovat ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a úspěšné žalované z důvodů zvláštního zřetele hodných odepřít právo na náhradu nákladů řízení.
9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
11. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
12. Ohledně námitky žalobců, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejich základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na soudní ochranu), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobci v projednávaném dovolání ve vztahu k označené námitce neučinili.
13. Ve zbývajícím rozsahu obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. V projednávané věci žalobci dovoláním napadli též výrok III rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
17. Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení námitky vážící se k akcentované změně stanoviska žalované v nyní probíhajícím řízení a s tím souvisejícímu vzniku tvrzené sekundární újmy. Předmětem daného řízení byl požadavek žalobců na kompenzaci nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Nemajetková újma poškozeného, jenž se cítí dotčen nepřiměřenou délkou řízení, spočívá v udržování v pocitu nejistoty a obavy ohledně výsledku řízení, a to po nepřiměřeně dlouhou dobu. Náhrada nemateriální újmy má tedy sloužit (jen) ke kompenzaci tohoto stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze skutečnosti, že o výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Z uvedeného plyne, že na vyřešení takto formulované otázky, spojené se skutečnostmi nastalými až po skočení posuzovaného řízení, napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Dovolání není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. rovněž přípustné ve vztahu k námitce, podle níž odvolací soud do svých úvah o nepřiměřené délce posuzovaného řízení a odpovídající formě kompenzace nepromítl též nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení. Žalobce sice může v již probíhajícím kompenzačním řízení požadovat promítnutí jeho (nepřiměřené) délky do stanovení výše zadostiučinění, které žádá ve vztahu k původnímu řízení, dispoziční zásada řízení nicméně vyžaduje, aby žalobce takový požadavek v kompenzačním řízení uplatnil ať už samostatně nebo k umocnění již požadované formy nebo výše satisfakce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2019/2014). Žalobci v dovolání netvrdili a z obsahu spisu se rovněž nepodává, že by požadavek spojený s délkou kompenzačního řízení kvalifikovaně v jeho průběhu uplatnili. Nejvyššímu soudu je přitom v dovolacím řízení zapovězeno přihlížet k tzv. skutkovým novotám (§241a odst. 1 a §243f odst. 1 o. s. ř.).
19. Ani otázka vztahu kritéria složitosti věci ve spektru většího počtu účastníků posuzovaného řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3869/2012).
20. Dovolání žalobců je naproti tomu přípustné pro posouzení otázky odpovídající formy zadostiučinění, která obsahově souvisí s dílčími námitkami, jež žalobci spojovali s hodnocením kritéria složitosti věci, postupu orgánu veřejné moci, podílu jednotlivých poškozených a vzájemného poměřování jednotlivých kritérií, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
23. Dle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
24. V dané věci nebyl dovoláním zpochybněn závěr o zjištěné nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vyjít z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy z kritérií demonstrativně vyjmenovaných v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk, a přitom přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část III. a IV. Stanoviska).
25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení). Soud si proto musí v každém jednotlivém případě na základě komplexního zhodnocení najevo vyšlých skutkových okolností týkajících se posuzovaného řízení ujasnit, které z okolností se podílely na nepřiměřenosti délky posuzované řízení a zda jde o okolnosti přičitatelné státu z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci, nebo o objektivní okolnosti (např. složitost věci), které nejsou přičitatelné nikomu, a nemohou proto vést k závěru o vzniku odpovědnosti státu z důvodu nesprávného úředního postupu, popř. zda jsou zde okolnosti, které podle své povahy jdou buď k tíži nebo ku prospěchu poškozeného (kritérium postupu poškozeného a kritérium významu řízení pro poškozeného).
26. Nejvyšší soud setrvale rozhoduje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného zadostiučinění je v projednávané věci splněna, neboť odvolací soud považoval za postačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly v poměrech posuzovaného řízení dány výjimečné okolnosti judikaturou dovozené.
27. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný nebo pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce, a jestliže po celkovém zhodnocení všech zákonných kritérií lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 911/2017, nebo část V. Stanoviska, obdobně možno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).
28. V projednávané věci žádné takové judikaturou dovozené okolnosti, pro něž by bylo možno uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době za postačující, shledány nebyly a jejich existence se z napadeného rozsudku přesvědčivě nepodává. Odvolací soud především dovodil, že na délce posuzovaného řízení se převážně podílel postup procesního soudu, a to zejména nesprávným vymezením okruhu účastníků daného řízení. Pokud poukazoval na množství návrhů a podání žalujících účastníků, pak lze přisvědčit jeho úvahám, že i množství podání účastníků může mít negativní vliv na délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010).
29. Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru, a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li OdpŠk tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Odlišně je však třeba přistupovat k takové aktivitě účastníka řízení, která sice přispívá určitou měrou k prodloužení řízení, nelze mu ji však přičítat k tíži. Mezi takové jednání poškozeného patří podávání vadných či neúplných žalob nebo jiného procesního úkonu, který si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, časté změny předmětu sporu nebo upřesnění či doplňování svých podání (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, §67). K délce řízení může poškozený přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje, i tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat z hlediska jeho postupu k tíži, pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
30. Obdobně k otázce složitosti řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve Stanovisku). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhá na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
31. V projednávané věci je ze skutkových zjištění soudů obou stupňů zřejmé, že některé návrhy a opravné prostředky žalobců byly shledány opodstatněnými (např. ve věci osvobození od soudních poplatků, odejmutí osvobození od soudních poplatků; opodstatněné bylo i odvolání svědkyně proti usnesení o uložení pořádkové pokuty). V důsledku toho v napadeném rozhodnutí absentuje úvaha o tom, zda lze podávání návrhů a důvodnost podávání opravných prostředků žalobců, popř. jiných osob na řízení zúčastněných, podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], a tak je ve prospěch žalobců zohlednit při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nebo zda jde o okolnosti směřující k umocnění dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti věci působícího naopak ve prospěch žalované.
32. Rovněž okolnost, že bylo ve věci nařízeno vypracování znaleckých posudků se zpravidla projevuje v kritériu složitosti řízení, nelze ale současně opomenout, že stát nese primární odpovědnost i za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku (či znaleckých posudků) a případně i při navazujícím výslechu znalce, neboť vypracování znaleckého posudku je pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit jako součást úřední činnosti orgánu veřejné (státní) moci (srov. rozsudek ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, v němž obsažené závěry se přiměřeně vztahují i na prodlevy spojené s výslechem znalce, které nezapříčinil, jako v této věci, žádný z účastníků řízení). Danými otázkami se však odvolací soud nezabýval.
33. Platí-li však již na základě dovoláním nezpochybněné úvahy odvolacího soudu, že na délce posuzovaného řízení v trvání téměř devíti let ve vztahu k žalobkyni a) a téměř osmi let ve vztahu k žalobcům b) a c) se převážně podílel postup soudů v posuzovaném řízení, je zřejmé, že nemohou být v poměrech projednávané věci naplněny ony judikaturou předjímané výjimečné okolnosti (srov. odst. 26 a 27 tohoto rozsudku), za nichž lze kompenzovat zjištěnou nemajetkovou újmu toliko konstatováním porušení dotčeného práva, nýbrž bude namístě poskytnout žalobcům relutární satisfakci. Nebylo totiž zjištěno, že by délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozených, ani že by význam předmětu řízení byl pro ně pouze nepatrný. Podle odvolacího soudu byl význam řízení pro žalobkyni a) a žalobce c) standardní, pro žalobce b) pak snížený. Nelze proto dovodit, že by za výše popsané procesní situace bylo možno jimi tvrzenou a zákonem presumovanou újmu považovat za nepatrnou. Ve vztahu k posouzení kritéria složitosti věci a kritérií postupu poškozeného a orgánu veřejné moci je proto právní posouzení ze strany odvolacího i nadále neúplné, a tedy i nesprávné.
34. Je-li dovolání jinak přípustné, je povinností Nejvyššího soudu přihlédnout ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. též k jiným vadám řízení, jež mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Existenci takových vad žalobci v dovolání neohlašovali a z obsahu spisu se nepodávají.
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
36. V dalším řízení bude třeba při zvažování výše peněžitého zadostiučinění posoudit, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení), opětovně posoudit kritéria složitosti věci, postupu poškozených a postupu soudů a nevyjdou-li v řízení najevo nové skutečnosti, které by poskytnutí relutární satisfakce vylučovaly, bude třeba posoudit adekvátní výši zadostiučinění v penězích, samozřejmě s přihlédnutím ke kritériu významu posuzovaného řízení pro jednotlivé žalobce daného zejména tím, co pro ně bylo v daném sporu tzv. v sázce.
37. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu