ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3559.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3559/2020-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně FICOM, v. o. s., IČO 00202002, se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3156/65, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 130 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 96/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, č. j. 91 Co 71/2020-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 130 000 Kč s příslušenstvím vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení vedeném před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 370/2010.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 26 C 96/2019-105, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 17. 4. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky „107 500 Kč“ (správně 77 500 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 17. 4. 2019 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 1. 7. 2020, č. j. 91 Co 71/2020-134, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 52 500 Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil zamítnutí žaloby o zaplacení 77 500 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 10 228 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně zhodnotil, že ve věci lze shledat odpovědnostní titul ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., dále jen „OdpŠk“, neboť došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud prvního stupně měl za prokázané, že řízení ve věci 13 C 370/2010 vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem trvalo 8 let, což považoval za nepřiměřeně dlouhou dobu, kterou nelze odškodnit jinak než v penězích. Při posuzování základní částky finančního zadostiučinění soud prvního stupně vyšel z částky 15 000 Kč za rok trvání daného řízení, za první dva roky pak v částce poloviční.
Základní částku pak soud prvního stupně posuzoval kritérii dle §31a OdpŠk a snížil ji o 50 % z důvodu nižšího významu pro žalobkyni. Předmětem řízení bylo plnění ze smlouvy, která byla posuzována v dalších cca 20 obdobných řízeních, tyto spory vycházely ze stejného základu a vyřešení jednoho z těchto případů určovalo výsledek ostatních sporů. Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni částku 52 500 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítnul.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska právního posouzení však uvedl, že žalobkyně vedla souběžně s posuzovaným sporem dalších 23 sporů vycházejících z identického skutkového a právního základu ve věci (ač se spory týkaly různých žalovaných společenství vlastníků jednotek a jednotlivá rozhodnutí nepředstavovala pro posuzované řízení přímo řešení předběžné otázky ve smyslu §135 o. s. ř.), dříve skončená řízení měla zásadní význam pro rozhodnutí v ostatních věcech, včetně řízení posuzovaného. Bylo pouze na vůli žalobkyně, že nepodala jednu žalobu proti všem žalovaným, ale vedla na základě shodného skutkového děje množství identických sporů s jednotlivými společenstvími vlastníků jednotek. Na podkladě výsledků řízení v dříve skončených sporech mohla přitom spolehlivě předvídat i výsledek sporů ostatních.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nemajetkovou újmu, která žalobkyni vznikla, je třeba odškodnit v penězích.
Žalobkyně dle odvolacího soudu věnovala veškeré své úsilí a náležitou péči zejména řízením, která ve stejném časovém období vedla u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 365/2010, sp. zn. 13 C 369/2010 a sp. zn. 13 C 371/2010, neboť tato řízení nebyla přerušena, žalobkyně v nich podala odvolání, dovolání i ústavní stížnost. V ostatních řízeních, včetně nyní posuzovaného, vyčkávala vydání pilotního rozhodnutí, ze kterého by soudy dále vycházely.
Tyto konkrétní okolnosti případu (ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk) vedly odvolací soud k závěru, že intenzita žalobkyní utrpěné nemajetkové újmy v posuzovaném řízení je natolik malá, že přiměřenou formou zadostiučinění se jeví konstatování porušení práva.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Odvolací soud měl dle dovolatelky nesprávně posoudit otázku, zda lze za výjimečné okolnosti odůvodňující zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva považovat skutečnost, že žalobkyně vedla větší počet paralelních sporů a za některá z těchto paralelně vedených nepřiměřeně dlouhých řízení již byla finančně odškodněna. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřovala žalobkyně v tom, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015.
Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud rozhodl o výši finančního zadostiučinění jinak, než bylo pravomocně rozhodnuto Městským soudem v Praze v ostatních skutkově a právně shodných případech a odchýlil se tak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání žalobkyně za nedůvodné.
V otázce stanovení formy zadostiučinění (konstatování porušení práva namísto finančního zadostiučinění) není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012), jestliže odvolací soud přihlédl k tomu, že prožívání intenzity újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou namítaného řízení bylo výrazně nižší v konkurenci s pilotním řízením, jehož výsledek byl pro žalobkyni významný. K této otázce je třeba uvést, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je v první řadě úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011).
V posuzovaném případě odvolací soud při rozhodování o formě přiznaného zadostiučinění nevycházel z dovoláním kritizovaného závěru, že řízení vedená žalobkyní před Okresním soudem v Ústí nad Labem měla povahu řízení souběžných, popř. řízení hlavního a vedlejšího a námitky žalobkyně, stejně jako její odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, a ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 321/2015, se tak v uvedeném rozsahu týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, podle níž odvolací soud nesprávně právně posoudil okolnost, že žalobkyně vede paralelně větší množství sporů, což odůvodňuje nepřiznání zadostiučinění v penězích. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, měl-li za to, že iniciování většího množství sporů staví žalobkyni při prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3902/14, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14).
Namítala-li potom žalobkyně, že výše přiznané nemajetkové újmy má být totožná s výší přiznanou v obdobných případech, pak ani v uvedeném rozsahu nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, když dovolatelka nepřípadně odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05. Uvedená rozhodnutí se zaobírají zcela nesouměřitelným nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. V dané věci bylo rozhodováno o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, na níž dopadají závěry Stanoviska.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., jež činí 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu