ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3707.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3707/2020-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně FICOM, v.o.s. , IČO 00202002, se sídlem v Praze 10, Záběhlická 3156/65, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 97/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 13 Co 45/2020-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 25 C 97/2019-109, zamítl žalobu o zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na jejich náhradu částku 10 228 Kč (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ústní nad Labem pod sp. zn. 13 C 382/2010.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V otázce stanovení formy zadostiučinění (konstatování porušení práva namísto finančního zadostiučinění) není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012), jestliže odvolací soud přihlédl k tomu, že prožívání intenzity újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou namítaného řízení bylo výrazně nižší v konkurenci s pilotním řízením, jehož výsledek byl pro žalobkyni významný. K této otázce je třeba uvést, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je v první řadě úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011).
V posuzovaném případě odvolací soud při rozhodování o formě přiznaného zadostiučinění nevycházel z dovoláním kritizovaného závěru, že řízení vedená žalobkyní před Okresním soudem v Ústí nad Labem měla povahu řízení souběžných, popřípadě řízení hlavního a vedlejšího (srov. odst. 25 až 27 rozsudku odvolacího soudu), a námitky žalobkyně, stejně jako její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 321/2015, se tak v uvedeném rozsahu týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, podle níž odvolací soud nesprávně právně posoudil okolnost, že žalobkyně vede paralelně větší množství sporů, což odůvodňuje nepřiznání zadostiučinění v penězích. Při řešení této otázky se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, měl-li za to, že iniciování většího množství sporů staví žalobkyni při prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3902/14, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14).
Namítala-li potom žalobkyně, že výše přiznané nemajetkové újmy má být totožná s výší přiznanou v obdobných případech, pak ani v uvedeném rozsahu nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, když dovolatelka nepřípadně odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05. Uvedená rozhodnutí se zaobírají zcela nesouměřitelným nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. V dané věci bylo rozhodováno o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, na níž dopadají závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu