ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3811.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3811/2020- 314
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 497 821 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 277/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 58 Co 185, 186/2020-268, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 58 Co 185, 186/2020-268, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2020, č. j. 23 C 277/2012-234, ve spojení s doplňujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2020, č. j. 23 C 277/2012-241, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 1 497 821 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 381/99. Škoda měla představovat pohledávku s příslušenstvím za společností PULMO II, s. r. o., která byla žalobci v posuzovaném řízení přiznána, avšak v důsledku nesprávného úředního postupu již nemohla být vymožena. Pokud by řízení skončilo již v roce 2001, jak bylo možno podle tvrzení žalobce předpokládat, pohledávka by byla uhrazena.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 23 C 277/2012-234, ve spojení s doplňujícím usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2020, č. j. 23 C 277/2012-241, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 497 821 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 10. 5. 2011 do zaplacení (výrok I). Dále žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení ve výši 946 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 58 Co 185, 186/2020-268, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení odvolacího soudu částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil mimo jiné následující závěr o skutkovém stavu věci ve vztahu k řízení vedenému u Krajského obchodního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 381/99. Posuzované řízení zahájil žalobce dne 16. 3. 1999 podáním žaloby proti společnosti PULMO II, s. r. o., o zaplacení částky 886 781,10 Kč s příslušenstvím. Dne 27. 7. 1999 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku, tento byl zaplacen 13. 8. 1999. Dne 11. 10. 1999 byl vydán platební rozkaz, dne 29. 10. 1999 podala žalovaná odpor. Dne 2. 11. 1999 byl odpor zaslán žalobci a spis byl převeden do rejstříku C. Dne 21. 2. 2000 žalobce požádal o nařízení jednání. Dne 25. 2. 2000 byl žalobce vyzván k přesnému označení žalované. Dne 6. 3. 2000 došlo soudu podání žalobce. Dne 22. 3. 2000 se vyjádřila žalovaná, její vyjádření bylo zasláno žalobci dne 22. 3. 2000. Dne 21. 4. 2000 na ně žalobce reagoval replikou. Ve dnech 4. 5. 2000, 2. 6. 2000, 28. 6. 2000 a 30. 6. 2000 se konala jednání. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2000, č. j. 12 Cm 381/99-71, bylo žalované společnosti PULMO II, s. r. o., uloženo zaplatit žalobci částku 886 781,10 Kč s 18% úrokem z prodlení od 31. 8. 1998 do zaplacení a na nákladech řízení částku 69 576 Kč, jinak byla žaloba zamítnuta. Dne 9. 8. 2000 podala žalovaná odvolání. Dne 28. 8. 2000 byla žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 1. 9. 2000 žalovaná soudu oznámila, že je v druhotné platební neschopnosti a že žádá o povolení splátek soudního poplatku. Na tuto žádost soud reagoval dne 4. 9. 2000, žalovanou znovu vyzval k zaplacení soudního poplatku, v průběhu října a listopadu byla účtárnou soudu prověřována úhrada soudního poplatku za odvolání, dne 27. 10. 2000 bylo konstatováno, že soudní poplatek zaplacen nebyl, byla dána žádost o jeho vymáhání, dne 23. 11. 2000 byl spis předložen Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o podaném odvolání. Dne 29. 11. 2000 žalovaná opakovala žádost o povolení splátek soudního poplatku. Dne 6. 12. 2002 došlo odvolacímu soudu vyjádření žalobce k odvolání. Přípisem ze dne 7. 3. 2003 byl spis odvolacím soudem bez věcného vyřízení vrácen soudu prvního stupně s tím, že odvolání žalované by mohlo dle jeho obsahu obsahovat námitku podjatosti a že je třeba žalovanou vyzvat k jejímu doplnění. Dne 28. 3. 2003 byl spis vrácen soudu. Dne 24. 2. 2004 byla žalovaná vyzvána k doplnění případné námitky podjatosti. Dne 13. 4. 2004 žalobce požádal o vydání rozhodnutí. Dne 12. 8. 2004 byl spis znovu předložen odvolacímu soudu a dne 26. 11. 2004 byl vrácen zpět soudu prvního stupně s tím, že byl na majetek žalované společnosti PULMO II, s. r. o., usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 38 K 38/2004, prohlášen konkurz (konkurzní řízení bylo zahájeno dne 24. 6. 2004, kdy společnost PULMO II, s. r. o., podala u soudu návrh na prohlášení konkurzu). Následně byl zjišťován stav konkurzního řízení. Usnesením ze dne 15. 3. 2011, které nabylo právní moci dne 13. 4. 2011, byl konkurz zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Dne 1. 7. 2011 byl spis znovu předložen odvolacímu soudu. Dne 1. 8. 2011 byl žalobce vyzván ke sdělení, zda na žalobě trvá. Dne 22. 8. 2011 bylo nařízeno odvolací jednání na 20. 10. 2011, k žádosti zástupce žalobce bylo odročeno na 10. 11. 2011, kdy odvolací soud rozsudkem, jenž nabyl právní moci dne 27. 12. 2011, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit žalobci částku 8 375 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil délku řízení a určení doby, kdy mělo posuzované řízení skončit, následovně. Konstatoval, že i přes zřejmou procesní složitost konkurzního řízení je nepřiměřenost celkové délky namítaného řízení dána bez dalšího již v důsledku nečinnosti odvolacího soudu před tím, než vrátil věc soudu prvního stupně bez věcného vyřízení, jakož i prodlev, k nimž nato došlo u soudu prvního stupně při plnění pokynu odvolacího soudu stran odstranění vad námitky podjatosti. Jestliže takto nekoncentrovaná a průtahy zatížená činnost soudu odvolacího i prvního stupně od podání žaloby do prohlášení konkurzu vyplnila období 5 let a 4 měsíců, z čehož více než polovina této doby byla představována průtahy, pak samotný průběh konkurzního řízení, jakkoliv jeho délce nelze pro procesní složitost ničeho vytknout, k závěru o přiměřenosti celkové délky namítaného řízení vést nemůže. Žalobce sám se pak na délce řízení nijak závadně nepodílel. V řízení tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou řízení. Soud prvního stupně uvedl, že v „ideálním“ případě obvyklého sledu událostí, prostého nesprávností, jež lze klást státu k tíži, by posuzované řízení skončilo v březnu 2002. K tomuto datu soud prvního stupně dospěl tak, že ode dne skončení řízení dne 27. 12. 2011 odečetl celkovou délku konkurzního řízení, které trvalo 6 let a 10 měsíců. Odečetl rovněž dobu průtahů v přezkoumávaném řízení, jež trvaly 2 roky a 11 měsíců, konkrétně v období od 29. 11. 2000 do 6. 12. 2002 (tedy 2 roky) a v období od 28. 3. 2003 do 24. 2. 2004 (tedy 11 měsíců). Dále soud prvního stupně uvedl, že od 24. 6. 2004 nemohlo dojít k průtahům v řízení, neboť byl již prohlášen konkurz a celková doba trvání konkurzního řízení již byla jednou od délky posuzovaného řízení odpočítána. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že řízení by skončilo na konci března 2002 (27. 3. 2002). Pokud by posuzované řízení nebylo postiženo průtahy v řízení, skončilo by podle soudu prvního stupně již před zahájením konkurzního řízení. K tomu však soud prvního stupně doplnil, že společnost PULMO II, s. r. o., byla již od září 2000 předlužená a od roku 1997 v platební neschopnosti. Nelze mít proto za prokázané, že by žalobce svou pohledávku nebo její část vymohl, pokud by ke skončení řízení došlo v březnu 2002. Společnost PULMO II, s. r. o., plnila dobrovolně jen některé své závazky, a to zejména ty, které souvisely s jejím provozem, což nebyla pohledávka žalobce.
6. Odvolací soud vycházel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, pouze pro upřesnění skutkových zjištění zopakoval dokazování ohledně finanční situace PULMO II, s. r. o. Co se týče závěru ohledně určení doby, kdy mělo posuzované řízení skončit nebýt nesprávného úředního postupu, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení mělo skončit v březnu 2002. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně správně tuto dobu určil tak, že od celkové doby řízení odečetl dobu konkurzního řízení a dobu zjištěných průtahů, a pro stručnost stran otázky, kdy mohlo posuzované řízení skončit, nebýt průtahů, plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i ohledně otázky insolvence původní žalované a tím i nedobytnosti pohledávky žalobce v době, kdy mohlo být posuzované řízení skončeno.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasně podaným dovoláním (č. l. 277), ve kterém uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Odvolací soud podle žalobce nesprávně posoudil otázku způsobu určení nepřiměřené délky řízení v případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení, tedy určení způsobu zjištění doby, ve které mělo řízení proběhnout a skončit v případě, že by nedošlo k průtahům v řízení. Uvedl, že daná otázka by měla být posouzena jinak, než jak byla posouzena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013. Pokud Vrchní soud v Olomouci po skončení konkurzního řízení rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně za 5 měsíců od posledního předložení spisu dne 1. 7. 2011, a to aniž by doplňoval dokazování, má žalobce za to, že Vrchní soud v Olomouci mohl o odvolání rozhodnout stejně rychle i v prvém případě, kdy mu byl spis předložen dne 23. 11. 2000. I kdyby mělo být v roce 2000 odvolací řízení delší z důvodu prvotních úkonů v odvolacím řízení, maximální délka odvolacího řízení by podle žalobce činila 6 až 7 měsíců. V takovém případě by žalobce již před zahájením konkurzního řízení proti společnosti PULMO II, s. r. o., disponoval skutečně vykonatelným rozsudkem a v květnu či červnu roku 2001 by mohl zahájit exekuční řízení a tento termín by byl rozhodný pro zjištění majetkového stavu dlužnice a vymahatelnosti pohledávky žalobce.
9. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není přípustné, neboť žalobce nevymezil přípustnost dovolání. Dále uvedla, že stát nemůže nést odpovědnost za neplnění závazků v soukromoprávních vztazích tak, jak se stalo v nyní projednávané věci. Jakkoliv se žalobce snaží vinit za způsobenou škodu stát, faktem je (a v řízení to bylo prokázáno), že jeho dlužnice byla předlužena již od roku 1997, měla několik desítek dlužníků (správně zřejmě „věřitelů“ - pozn. Nejvyššího soudu), vůči kterým své závazky neplnila, a žalobce byl pouze jedním z mnoha.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce žalované, že je dovolání vadné. Z obsahu dovolání lze totiž zjistit, že se žalobce s ohledem na skutkové okolnosti jeho případu stran vymezení podmínek přípustnosti dovolání domáhá revize závěrů učiněných Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013. Uplatnil tedy jednu z podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
16. Dovolání je přípustné pro řešení otázky určení doby, ve které mělo řízení proběhnout a skončit v případě, že by nedošlo k průtahům v řízení, neboť tu posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
19. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že v případě posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku průtahů v řízení je třeba dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, určit, neboť bez tohoto určení není možné stanovit, ke kterému okamžiku má poškozený vázat svá tvrzení o tom, že jeho pohledávka za dlužníkem byla tehdy ještě reálně vymahatelná. Proto v případě takového nároku na náhradu škody spočívá nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta první OdpŠk nikoliv v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení, tj. v nedůvodné nečinnosti na straně soudu. Pro stanovení okamžiku, ke kterému řízení, nebýt nesprávného úředního postupu soudu, mělo skončit, je třeba odečíst relevantní období nečinnosti soudu od celkové délky řízení a takto stanovit, v jakém okamžiku mohlo reálně ke skončení řízení dojít. Přitom se zohledňují jen taková období nečinnosti soudu, která neodpovídají běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Nelze mechanicky odečítat jednotlivé dny, které mezi úkony soudu ve věci uběhly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 7/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3631/13, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013).
20. Při právním posouzení, které období nečinnosti soudu bylo či nebylo postiženo průtahy, dovolací soud shledal ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., že je řízení stiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
21. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
22. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
23. Podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
24. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3109/2020, nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 2750/16, nebo ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17).
25. V této věci závěr soudu prvního stupně a soudu odvolacího ohledně existence průtahů neodpovídá jejich skutkovým zjištěním.
26. Soud prvního stupně v posuzovaném řízení odečetl ode dne skončení řízení dne 27. 12. 2011 celkovou délku konkurzního řízení, které trvalo 6 let a 10 měsíců a jehož délka není sporována, a délku průtahů v řízení, které podle jeho propočtů činily celkem 2 roky a 11 měsíců. Konkrétně zjistil průtahy v řízení v období od 29. 11. 2000 do 6. 12. 2002 (tedy 2 roky) a v období od 28. 3. 2003 do 24. 2. 2004 (tedy 11 měsíců). Nevysvětlil však, jaké skutečnosti považuje za mezníky počátku a konce průtahů. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně lze usoudit, že prvý průtah počínající dne 29. 11. 2000 se odvíjí ode dne podání opakované žádosti žalované o povolení splátek soudního poplatku a trvá až do podání vyjádření žalobce k odvolání dne 6. 12. 2002, k němuž soud prvního stupně uvedl, že s tímto vyjádřením bylo nezbytné se seznámit, a proto se od té doby nemůže jednat o průtah. Druhý průtah soud prvního stupně zjistil od 28. 3. 2003 do 24. 2. 2004, aniž by vysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl a k jakým skutečnostem se uvedená data upínají. Konfrontací se skutkovými zjištěními je pak možné se pouze domnívat, že dne 28. 3. 2003 byl spis vrácen soudu prvního stupně bez věcného vyřízení s tím, že odvolání žalované by mohlo dle názoru Vrchního soudu v Olomouci obsahovat námitku podjatosti a že je třeba žalovanou vyzvat k jejímu doplnění, a že dne 24. 2. 2004 byla žalovaná vyzvána k doplnění případné námitky podjatosti. Dále soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že od 24. 6. 2004 již nemohlo v posuzovaném řízení dojít k průtahům, protože toho dne byl prohlášen konkurz. Ve skutečnosti byl však prohlášen konkurs na majetek společnosti PULMO II, s. r. o. ( ve věci sp. zn. 38 K 38/2004) až dne 19. 7. 2004, což plyne i ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z rozsudku soudu prvního stupně pak nevyplývá, jak posuzoval období od 25. 2. 2004 do prohlášení konkurzu dne 19. 7. 2004, neboť soud prvního stupně se k uvedenému období nevyjádřil.
27. Závěry soudu prvního stupně o tom, v jakém období zjistil průtahy a v jakém období nikoliv, zcela nekonvenují s jeho skutkovými zjištěními, které poté převzal i soud odvolací. Z úvahy soudů obou stupňů proto není zcela zřejmé, jak soudy dospěly k datu 27. 3. 2002 jako rozhodnému okamžiku, ke kterému mělo při obvyklém běhu událostí posuzované řízení skončit, a již z toho důvodu jejich rozsudky neodpovídají judikatuře dovolacího soudu týkající se posouzení trvání řízení prostého průtahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 7/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013 proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3631/13, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013).
28. Soudy se rovněž nevypořádaly s žalobcovou úvahou o tom, že stran odvolacího řízení měly vyjít z toho, jak dlouho po skončení konkurzu reálně trvalo.
29. Rozhodnutí, které vykazuje rozpor mezi skutkovými okolnostmi a právním posouzením je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů). V těchto případech pak nejsou splněny předpoklady pro opakování dokazování nebo jeho doplňování odvolacím soudem a nezbývá, než takové rozhodnutí zrušit. Je tomu tak proto, že činnost odvolacího soudu je zásadně činností přezkumnou a jestliže je odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, brání tento nedostatek odvolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1993, pod číslem 19). Pokud tak odvolací soud neučiní (a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí či změní), zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, nebo ze dne 21. 2. 2006, sp.zn. 29 Odo 246/2004).
30. Jestliže se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, přestože ani ve spojení s odůvodněním rozsudku tohoto soudu není seznatelné, na základě jakých skutečností (zjištěných dílčích průtahů) dospěl k závěru, že řízení mohlo skončit v březnu 2002 (přesněji dne 27. 3. 2002), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů v daném směru nejen že neodpovídají požadavkům stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř., ale ve svém důsledku rovněž porušují právo žalobce na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Odvolací soud proto pochybil, pokud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. nezrušil a věc nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
31. Nejvyšší soud nadto nepřehlédl, že soud prvního stupně sice provedl jednotlivé důkazy, z jednotlivě prokázaných skutečností (skutkových zjištění) však již neučinil závěr o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§153 odst. 1 o. s. ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, a ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, nebo nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 94/98).
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně (včetně doplňujícího usnesení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
33. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu