ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3881.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3881/2020-236
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A. V., nar. XY, bytem v XY, zastoupená Mgr. Hanou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 900/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 232 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 157/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 11 Co 284/2019-189, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 11 Co 284/2019-189, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2018, č. j. 41 C 157/2014-131, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala částky 232 600 Kč s příslušenstvím představující náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 K 59/2000.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 41 C 157/2014-131, zamítl žalobu o zaplacení částky 232 600 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 20. 12. 2000 byl ke Krajskému obchodnímu soudu v Brně podán návrh na prohlášení konkursu na majetek Zemědělského obchodního družstva Mikulov. Usnesením ze dne 4. 10. 2001 (právní moc 9. 10. 2001) byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, byl ustanoven správce konkursní podstaty JUDr. Zdeněk Zelinka, advokát, věřitelé byli vyzváni k přihlášení pohledávek a byly dány pokyny správci. Dne 14. 11. 2001 byla svolána schůze konkursních věřitelů, která proběhla dne 14. 12. 2001. Správce zprávou ze dne 12. 12. 2001 sdělil hodnocení stavu konkursní podstaty a její charakteristiku. Dne 16. 5. 2002 správce předložil zprávu spolu se soupisem konkursní podstaty, z něhož vyplývá, že ke dni 22. 3. 2002 bylo podáno celkem 608 přihlášek pohledávek do konkursu. Správci byla usnesením ze dne 29. 5. 2002 přiznána záloha na náklady konkursu. Přezkumné jednání bylo nařízeno na 25. 10. 2002. Ze strany správce dne 24. 10. 2002 byl předložen seznam doplněných přihlášených pohledávek. Dne 25. 10. 2002 proběhlo přezkumné jednání. Celkový počet věřitelů byl ve výši 617 osob. Dne 16. 12. 2002 proběhla další schůze věřitelského výboru, na základě žádosti správce soud dne 18. 3. 2003 vyslovil souhlas se zpeněžením prodejem mimo dražbu z majetku úpadce části věcí movitých a nemovitých. Dne 3. 2. 2003 správce zaslal soudu vyrozumění o popření pohledávek ve vztahu k některým věřitelům, kdy sdělil, že tato popření budou zasílána po částech s ohledem na množství popřených pohledávek. Ze strany zástupce věřitelů ze dne 29. 5. 2003 společnost CDV-1, Ltd. vzdala své funkce zástupce věřitelů z důvodu postoupení pohledávky. Usnesením ze dne 11. 7. 2003 byl správce vyzván k předložení zprávy, což učinil dne 29. 7. 2003. Mimo jiné sdělil informace o zpeněžení části majetku a doložil zasílání vyrozumění o popřených pohledávkách. Zvláštní přezkumné jednání bylo ze strany soudu nařízeno na 12. 9. 2003. Dne 12. 9. 2003 správce zaslal soudu aktualizovaný soupis konkursní podstaty. Usnesením ze dne 21. 4. 2004 bylo správci povoleno prodloužení lhůty pro předložení konečné zprávy do 30. 9. 2004. Dne 6. 10. 2004 správce sdělil, že prozatím byl zpeněžen majetek v celkové hodnotě 1 809 916 Kč, dále zůstávají ke zpeněžení nemovitosti a pohledávky ve výši 362 218,70 Kč. Správce požádal o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy do 31. 3. 2005, čemuž bylo vyhověno. Dne 29. 3. 2005 správce sdělil, že ke dni podání zprávy nebyl zpeněžen další majetek. Za účelem dalšího postupu byl zveřejněn inzerát dne 16. 2. 2005 s výzvou k podání nabídek odkoupení majetku z konkursní podstaty. Správce sdělil, že bude muset projednat na nejbližším jednání věřitelského výboru vyloučení majetku z konkursní podstaty a zpeněžení pohledávek formou postoupení, dále je vedeno 13 neukončených incidenčních sporů, a proto požádal o prodloužení lhůty do 30. 9. 2005. Dne 1. 7. 2005 správce sdělil, že došlo ke zpeněžení některých nemovitostí, avšak dále zůstává další majetek ke zpeněžení. Usnesením ze dne 10. 10. 2005 byl správce vyzván k předložení konečné zprávy či žádosti o prodloužení, na to reagoval podáním doručeným soudu dne 31. 10. 2005, v němž sdělil, že dosud probíhá celkem 13 incidenčních sporů a požádal o prodloužení lhůty k předložení konečné zprávy do 30. 6. 2006. Lhůta byla prodloužena. V mezidobí došlo k ukončení jednoho incidenčního sporu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 414/2003 s právní mocí rozhodnutí 26. 4. 2006. K výzvě soudu k předložení konečné zprávy se vyjádřil správce podáním ze dne 28. 10. 2006 a ze dne 8. 11. 2006, požádal o prodloužení lhůty, neboť je vedeno 12 incidenčních sporů o pravost pohledávek, a konkursní řízení nemůže být ukončeno bez rozhodnutí o těchto sporech. Lhůta byla ze strany soudu prodloužena do 30. 4. 2007. Z přihlášky pohledávky č. 108 založené v konkursním spisu soud zjistil, že dne 29. 10. 2001 do konkursu přihlásila svoji pohledávku ve výši 465 193 Kč M. H., která zemřela dne 17. 4. 2006. V rámci dědického řízení bylo rozhodnuto, že pozůstalé dcery A. V., tedy žalobkyně, a pozůstalá dcera Z. K. jsou dědičkami každá poloviny pohledávky evidované pod přihláškou č. 108. Ze strany správce konkursní podstaty tato pohledávka byla uznána při prvním přezkumném jednání ve výši 465 193 Kč. Soud pravidelně i v letech 2007 a 2008 vyzýval správce konkursní podstaty k předložení konečné zprávy, kdy dne 30. 5. 2007 správce požádal o prodloužení podání zprávy do 30. 10. 2007 s tím, že je nadále vedeno 11 incidenčních sporů o pravost pohledávek a podařilo se najít zájemce o koupi některých nemovitostí. Ze strany soudu byla lhůta prodloužena. Ve zprávě ze dne 26. 9. 2007 správce sdělil, že dne 13. 5. 2005 byla projednána zpráva o záměru zpeněžování věcí z podstaty, správce vyzval soud k vyslovení souhlasu s prodejem specifikovaných nemovitostí mimo dražbu, přičemž ze strany soudu byl tento souhlas dán usnesením ze dne 9. 10. 2007. Zprávou doručenou soudu dne 29. 11. 2007 správce uvedl, že probíhá jednání o 11 incidenčních sporech, dále byl soud požádán o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy do 31. 3. 2008, kterou soud prodloužil. Ze strany správce byl soud dne 2. 4. 2008 a dne 29. 9. 2008 žádán o prodloužení lhůty k podání konečné zprávy s ohledem na to, že je dále vedeno 5 incidenčních sporů, tyto lhůty byly ze strany soudu prodlouženy. Dne 22. 10. 2008 správce kromě zprávy rovněž podal návrh na vyloučení věcí z konkursní podstaty a návrh na přímý prodej pohledávek z konkursní podstaty. Další zprávu soudu správce podal dne 4. 12. 2008, kdy ze strany soudu byl vyzván k předložení vyjádření věřitelského výboru k postupu navrženému v podání ze dne 20. 10. 2008. Dne 26. 1. 2009 soud vyslovil souhlas s vyloučením některého majetku z konkursní podstaty a zpeněžením majetku prodejem mimo dražbu. Zprávou doručenou 31. 3. 2009 správce informoval soud o nadále probíhajících 5 incidenčních sporech. Ze strany soudu dne 14. 4. 2009 bylo povoleno prodloužení lhůty k předložení konečné zprávy. Dne 1. 2. 2010 správce předložil konečnou zprávu, kdy ze strany soudu byl správce vyzván, aby předložil návrh na vydání výtěžku oddělenému věřiteli, což správce učinil dne 9. 3. 2010. Usnesením ze dne 7. 12. 2010 byl správce vyzván k doplnění návrhu na vydání odděleného uspokojení, na což správce reagoval a toto doplnil dne 11. 1. 2011. Poté byl dne 25. 3. 2011 správce vyzván k předložení znaleckého posudku, jenž poslal dne 21. 4. 2011, poté se v první polovině roku 2010 ke konečné zprávě vyjadřovali členové věřitelského výboru. Usnesením ze dne 12. 9. 2011 byl správce vyzván k doplnění a opravení konečné zprávy ze dne 10. 6. 2011, k němuž došlo dne 6. 10. 2011. Správce byl vyzván k dalšímu doplnění usnesením ze dne 1. 12. 2011, na což reagoval dne 3. 1. 2012 a dne 19. 1. 2012, kdy požádal o vyloučení jedné pohledávky ze soupisu konkursní podstaty. S tímto soud vyslovil souhlas dne 7. 2. 2012. Opravená konečná zpráva byla doručena soudu dne 13. 2. 2012, s vyúčtováním odměny pak ještě dne 25. 5. 2012. Konečná zpráva s vyúčtováním odměny byla vyvěšena na úřední desce 4. 7. 2012. Dne 24. 8. 2012 bylo jednání o konečné zprávě a vyúčtování odměny. Konečná zpráva byla schválena usnesením ze dne 3. 10. 2012 s právní mocí 1. 11. 2012. Usnesením ze dne 10. 12. 2012 byl správce vyzván k předložení návrhu na rozvrh s opraveným seznamem přihlášek, kdy návrh na rozvrh byl soudu doložen dne 11. 1. 2013. Usnesením ze dne 3. 4. 2013 byl správce vyzván k opravení návrhu na rozvrh, což správce učinil dne 29. 4. 2013. Usnesením ze dne 22. 5. 2013 bylo rozhodnuto o výši uspokojení každé pohledávky a správce byl vyzván k provedení rozvrhu. K uspokojení nároků věřitelů byla použita částka ve výši 116 387,61 Kč. Dne 2. 10. 2013 správce sdělil, že věřitelé nesdělují čísla účtu, kam má být zaslán rozvrh, kdy to sdělili pouze 4 věřitelé, mezi nimiž nebyla nynější žalobkyně. Správce byl vyzván k doručení zprávy o provedeném rozvrhu usnesením ze dne 11. 10. 2013, kdy dne 19. 11. 2013 správce opětovně sdělil, že ze strany ostatních věřitelů není poskytnuta součinnost. Dne 30. 12. 2013 správce požádal o prodloužení lhůty k podání zprávy o rozvrhu, kdy podával návrh na uložení částky do soudní úschovy. Usnesením ze dne 1. 4. 2014 byl správce vyzván k předložení zprávy o rozvrhu. Dne 22. 4. 2014 správce informoval soud, že probíhá řízení u soudu o návrhu na úschovu. Usnesením ze dne 3. 6. 2014 byl správce vyzýván k předložení zprávy o splněném rozvrhu, přičemž v pravidelných lhůtách informoval správce, že se mu nedaří rozvrh provést, neboť nejsou známa čísla účtů věřitelů. Ve věci pak jednal Okresní soud v Břeclavi, návrh na přijetí úschovy se týkal rovněž i nynější žalobkyně. Správce dne 20. 11. 2014 soudu sdělil, že k úschově navrhl peněžní prostředky z celkové výše 113 324,76 Kč pro příjemce v počtu 613, mezi kterými pak už nynější žalobkyně nebyla. Zprávou ze dne 16. 2. 2015 správce sdělil, že byla vedena řízení o úschově ve vztahu k dalším přihlášeným věřitelům. Usnesením ze dne 20. 1. 2017 byl konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Žalobkyni a její sestře bylo celkem na přihlášenou pohledávku vyplaceno 759,61 Kč, z toho žalobkyni připadla částka 379 Kč v dubnu roku 2015. Soud prvního stupně dále uvedl, že pro nadbytečnost zamítl návrh na doplnění dokazování stížnostmi žalobkyně na průtahy řízení, které byly doručeny Krajskému soudu v Brně dne 9. 1. 2008, dne 1. 2. 2010 a dne 23. 4. 2013, jakož i odškodňovacím spisem žalované, sp. zn. MSP-3170/2013-ODSK.
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, a uzavřel, že délka řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 K 59/2000 byla ještě přiměřená, i když na samé hranici přiměřenosti, a nedošlo tak k nesprávnému úřednímu postupu. Délka řízení činila 13 let a 6 měsíců, když rozhodným je den, kdy došla přihláška pohledávky ve výši 465 193 Kč právní předchůdkyně žalobkyně konkursnímu soudu, tedy dne 29. 10. 2001, do doby, kdy správce konkursní podstaty splnil pravomocné rozvrhové usnesení, tedy nejpozději do dubna 2015. Soud prvního stupně zdůraznil, že konkursní řízení je specifické, nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, proto vzal v potaz nejen kritéria dle §31a OdpŠk, ale i §14a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, kdy správce je povinen předložit soudu konečnou zprávu do 18 měsíců od prohlášení konkursu, pokud soud v rozhodnutí o prohlášení konkursu nestanovil jinou přiměřenou lhůtu. Lhůtu 18 měsíců i lhůtu stanovenou soudem může soud prodloužit, odůvodňují-li to okolnosti případu. Poté uzavřel, že s ohledem na množství incidenčních sporů a počet přihlášených věřitelů se jednalo o zvlášť složitou a rozsáhlou věc. Incidenční spory se týkaly části konkursní podstaty, proto nemohlo dojít k vydání rozvrhového usnesení dříve, než byl postaven najisto rozsah majetkové podstaty. Konkursní soud nijak neovlivní délku soudních sporů vyvolaných konkursem a na ukončení těchto sporů pak bylo navázáno samotné konkursní řízení, jenž nemohlo býti skončeno dříve. Žalobkyně se na délce konkursního řízení nijak nepodílela. Při hodnocení postupu příslušných orgánů dospěl soud prvního stupně k závěru, že z obsahu konkursního spisu nelze vyvodit, že by v rámci konkursního řízení docházelo k průtahům a obdobím nečinnosti ze strany soudu či správce konkursní podstaty, soud pravidelně požadoval zprávy od správce a tento výzvy soudu plnil. Délka konkursního řízení byla zapříčiněna rovněž neposkytnutím součinnosti věřitelů při plnění rozvrhu, které vyústilo až do řízení o úschovách. Význam řízení pro žalobkyni byl nízký, neboť z hlediska významu je určující částka, jaké se žalobkyni v konkursu dostalo na uspokojení pohledávky, což je v tomto případě částka 379 Kč.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska právního posouzení se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 37 K 59/2000 nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, když celková doba řízení ve vztahu k žalobkyni trvala 13 let a 6 měsíců, tedy od 29. 10. 2001 do dubna 2015. Tuto dobu řízení posoudil odvolací soud jako přiměřenou všem okolnostem. Námitku, že konkursní řízení bylo zahájeno již dne 20. 12. 2000, kdy byl podán návrh úpadce na prohlášení konkursu, považoval odvolací soud za nedůvodnou, neboť co do určení počátku konkursního řízení pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 ve spojení s §13 odst. 1 větou druhou a třetí OdpŠk, je v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, což je v tomto případě den 29. 10. 2001. Pro určení konce doby konkursního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení, je u konkursního věřitele podstatné, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, tedy duben roku 2015. Ohledně zohlednění jednotlivých kritérií při posuzování přiměřenosti délky řízení a aplikaci §14a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, se odvolací soud se soudem prvního stupně ztotožnil v tom, že s ohledem na množství incidenčních sporů a počet přihlášených věřitelů se jednalo o složitou věc, správce konkursní podstaty postupoval v součinnosti s věřitelským výborem a naopak žalobkyně potřebnou součinnost neposkytla. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku, že otázka počtu věřitelů a existence 12 incidenčních sporů nemůže jít žalobkyni k tíži, neboť tyto skutečnosti ospravedlňují délku konkursního řízení. Význam řízení pro žalobkyni byl dle odvolacího soudu nízký.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody:
8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku vlivu incidenčních sporů na přiměřenost délky řízení. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010.
9. Žalobkyně nesouhlasí s hodnocením kritéria přiměřenosti délky posuzovaného řízení.
10. Dále dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem v otázce podílu žalobkyně na délce konkurzního řízení s ohledem na skutečnost, že nebyla účastnicí žádného z incidenčních sporů.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
14. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Pokud se týče námitek uvedených výše v odst. 9 a 10 tohoto rozsudku, žalobkyně v dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tyto otázky. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
16. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu, když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
17. Pokud se žalobkyně domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jak konstatovala v úvodu dovolání), musela by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle ní odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).
18. Dovolání tak v části obsahující námitky uvedené výše v odstavcích 9 a 10 trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
19. U zbývajícího dovolacího důvodu žalobkyně v dovolání vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. výše odst. 8) a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud při posuzování vlivu incidenčních sporů na přiměřenost délky konkurzního řízení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, byť tomu nebylo u kritéria složitosti řízení, jak uvádí žalobkyně, ale u kritéria postupu orgánu veřejné moci.
IV. Důvodnost dovolání
23. Podle §13 odst. 1 OdpŠk je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ve smyslu §13 odst. 2 OdpŠk, ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
24. Podle §31a OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
25. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
26. K otázce posuzování vlivu incidenčních sporů na přiměřenost délky konkurzního řízení se Nejvyšší soud již v minulosti vyjadřoval, když uvedl, že pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. V případě, že délka vedlejšího řízení není přiměřená z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního (hlavního) řízení. V případě, kdy si jiné řízení vynutí přerušení původního řízení, je třeba zkoumat postup orgánů veřejné moci v tomto vedlejším řízení nejen ve vztahu k úvaze o dodržení či porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i ve vztahu k posouzení postupu orgánů veřejné moci z hlediska kritéria §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, a ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).
27. Uvedený vztah hlavního a vedlejšího řízení je dán i v případě konkursního řízení a incidenčních sporů, které s hlavním konkursním řízením souvisejí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 1086/11). Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněném pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 74/2007“), ostatně Nejvyšší soud vysvětlil, že spory vyvolanými konkursem (tzv. incidenčními spory) jsou spory, které ve vlastním konkursním řízení nelze řešit (samo pro jejich řešení není způsobilé, protože sleduje jiný cíl, jímž je určité uspořádání právních vztahů), ač je podstatně ovlivňují a k nimž by – nebýt konkursu – nedošlo. Vzájemná provázanost (hlavního) konkursního řízení a řízení incidenčních je tak zřejmá stejně jako skutečnost, že konkursní řízení zpravidla nelze skončit, dokud nejsou vyřešeny sporné otázky, jejichž vyřešení je vyhrazeno samostatným incidenčním sporům (sporům vyvolaným konkursem). S ohledem na specifika konkursního řízení a s ním souvisejících incidenčních sporů však dovolací soud považuje za důležité dodat následující.
28. Je-li incidenční spor z důvodů přičitatelných státu nepřiměřeně dlouhý, pak to zpravidla nepříznivě ovlivňuje i délku samotného konkursního řízení, která se rovněž může stát nepřiměřenou. Uvedené však nemusí platit bezvýjimečně, neboť incidenční spory mají různorodý charakter (k tomu opětovně srov. R 74/2007 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4353/2013) a mohou být zahajovány v různou dobu za trvání konkursního řízení. Může tak nastat situace, kdy nepřiměřená délka konkrétního incidenčního sporu nebude výlučnou příčinou prodloužení celkové délky konkursního řízení (neboť to nebude možné skončit i z jiného důvodu než jen kvůli probíhajícímu incidenčnímu sporu, např. kvůli tomu, že ještě nebylo dokončeno zpeněžování konkursní podstaty). Rovněž může nastat situace, kdy bude paralelně probíhat dva nebo více nepřiměřeně dlouhých incidenčních sporů, takže důsledek spočívající v prodloužení délky konkursního řízení nebude možno hodnotit u každého z těchto incidenčních sporů odděleně (přičítat státu k tíži kritérium postupu soudu v incidenčních sporech „dvakrát“ či „vícekrát“- k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010).
29. Uvedené obtíže při skutkovém a právním hodnocení mnohdy složitého vzájemného vztahu mezi (hlavním) konkursním řízením a incidenčními spory překlenul rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 106/2018, následovně. Poškozeného konkursního věřitele tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní (§118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) ohledně existence incidenčních sporů, jejichž (nepřiměřená) délka je v příčinné souvislosti s prodloužením délky hlavního konkursního řízení. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016), a proto musí být tvrzena a musí být dokazováním najisto prokázána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Je pak na žalované, aby ke své obraně případně tvrdila a prokazovala skutečnosti příčinnou souvislost přetrhávající. Nepřiměřenost délky incidenčního sporu musí být nepochybná a zjevná, neboť hodnotící kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk lze aplikovat jen přiměřeně.
30. To se týká zejména případů jako je tento, kdy konkursní věřitelka poškozená nepřiměřenou délkou konkursního řízení nebyla účastnicí incidenčního sporu a bylo by tak obtížné v rámci tohoto incidenčního sporu samostatně hodnotit kritérium chování poškozeného, jakož i význam předmětu řízení pro poškozeného. Závěr o zjevně nepřiměřené délce incidenčního sporu se tedy musí opírat zejména o rámcové srovnání celkové délky incidenčního sporu s kritériem jeho složitosti, přičemž jako podstatné se jeví i to, zda se soud projednávající incidenční spor nedopustil průtahů (období nedůvodné nečinnosti).
31. Hodnocení uvedeného kritéria postupu soudů v incidenčních sporech přitom má význam i při stanovení výše peněžitého zadostiučinění u (hlavního) konkursního řízení. Platí totiž, že kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk – tedy i kritérium postupu soudů v souvisejících incidenčních sporech – se na závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného (hlavního) konkursního řízení a v návaznosti na něm i na závěru o výši peněžitého zadostiučinění musí projevit ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce posuzovaného řízení podílela (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce posuzovaného konkursního řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky (hlavního) konkursního řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (včetně postupu soudu v souvisejících incidenčních sporech, do jejichž skončení nebylo možno skončit ani hlavní konkursní řízení) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 106/2018).
32. Vyšel-li tak odvolací soud ze svého právního názoru, podle něhož délka incidenčních sporů sama o sobě ospravedlňuje délku konkurzního řízení, je jeho právní posouzení ve světle předestřených závěrů neúplné a tudíž i nesprávné.
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
34. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu