ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.106.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 106/2018-280
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. E. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 280/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 35 Co 255/2017-212, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 35 Co 255/2017-212, a ve výrocích II - IV též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2017, č. j. 28 C 280/2015-152, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 18. 8. 2015 na žalované domáhá zaplacení částky 600 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 26. 8. 2015 do zaplacení coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 98 K 70/96 (dále jen „posuzované řízení“), v němž měl žalobce procesní postavení konkursního věřitele. V průběhu řízení žalovaná žalobci dobrovolně uhradila částku 84 150 Kč a podáním ze dne 3. 11. 2016 žalobce vzal ohledně požadavku na zaplacení této částky žalobu částečně zpět.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 28 C 280/2015-152, řízení zastavil co do částky 84 150 Kč (výrok I), žalobě vyhověl v rozsahu částky 7 933 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 27. 8. 2015 do zaplacení, jakož i z částky 84 150 Kč za dobu od 26. 8. 2015 do 2. 11. 2016 (výrok II), zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku ohledně lhůty k plnění, jakož i v zamítavém výroku co do částky 487 800 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III ve věci samé změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku (dalších) 20 117 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % za dobu od 26. 8. 2015 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 98 K 70/96, byl na majetek společnosti U.D., s.r.o., se sídlem v Praze 4, nám. bratří Synků 3/7, identifikační číslo osoby 61064963, prohlášen konkurs. Žalobce přihlásil svoji pohledávku ve výši 3 500 000 Kč do konkursního řízení dne 13. 2. 1998. V průběhu řízení byly správcem konkursní podstaty podávány konkursnímu soudu zprávy o stavu řízení a opakovaně proběhla schůze věřitelů. Správce konkursní podstaty postupoval ve věci v přiměřených lhůtách a jeho činnost směřovala ke zjištění a zpeněžení majetku úpadce a k uspokojení věřitelů. Konečná zpráva byla konkursním soudem i věřitelským výborem opakovaně projednávána; její konečná podoba byla schválena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, č. j. 98 K 70/96-1204, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 11. 2011, č. j. 98 K 70/96-1214. Následně byl správcem konkursní podstaty opakovaně podáván návrh na rozvrh konkursní podstaty. Žalobce byl uspokojen co do částky 78 231,47 Kč (správně 604 286,64 Kč – pozn. dovolacího soudu) na základě rozvrhového usnesení ze dne 7. 11. 2013, č. j. 98 K 70/96-1338, které bylo potvrzeno odvolacím soudem usnesením ze dne 28. 7. 2014. Dodatečným rozvrhovým usnesením ze dne 14. 7. 2015, č. j. 98 K 70/96-1416, byl žalobce dále uspokojen co do částky 307,36 Kč (správně 2 374,17 Kč – pozn. dovolacího soudu). Konkursní řízení bylo po splnění rozvrhových usnesení zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2015, č. j. 98 K 70/96-1435, které nabylo právní moci dne 3. 3. 2016. Soud prvního stupně rovněž vzal za prokázané, že v průběhu konkursního řízení byla vedena řada incidenčních sporů.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Posuzované řízení ve vztahu k žalobci považoval za zahájené dne 13. 2. 1998, kdy žalobce uplatnil přihlášku své pohledávky, a za skončené dne 7. 11. 2013, kdy bylo rozvrhovým usnesením rozhodnuto o výši uspokojení žalobcovy pohledávky. Posuzované řízení dle soudu prvního stupně trvalo ve vztahu k žalobci 15 let a 8 měsíců. Celkovou délku posuzovaného řízení považoval soud prvního stupně za nepřiměřenou a shledal tak nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Dle soudu prvního stupně je žalobci nutné poskytnout přiměřené peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a OdpŠk, a to ve výši odpovídající stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Za základ odškodnění za dobu od 13. 2. 1998 do 26. 4. 2006 vzal soud prvního stupně částku 10 000 Kč za jeden rok řízení, neboť tato se soudu jevila jako částka odpovídající tehdejší ekonomické realitě České republiky s tím, že první dva roky řízení byly ohodnoceny částkou o polovinu nižší. Za období od 27. 4. 2006 do 7. 11. 2013 pak soud prvního stupně vyšel ze základní částky 15 000 Kč. Celkovou částku upravil na základě kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk tak, že přistoupil k jejímu snížení o 40 %, neboť věc byla procesně, právně i skutkově složitá, a to rovněž s přihlédnutím k řadě incidenčních a dalších sporů. Dále ponížil základní částku o 10 % z důvodu sníženého až nepatrného významu předmětu řízení pro žalobce s tím, že žalobci byla v posuzovaném řízení přiznána částka 604 286,64 Kč, což je v poměrech konkursního řízení částka standardní. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přiměřenou částkou odškodnění je 50 % základní částky, tj. 92 083 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že žalobce již byl žalovanou částečně dobrovolně uspokojen částkou ve výši 84 150 Kč, přiznal soud prvního stupně žalobci částku ve výši 7 933 Kč s příslušenstvím.
6. Odvolací soud zopakoval dokazování usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, č. j. 98 K 70/96-1338, jež nabylo právní moci 18. 8. 2014, z něhož vzal za prokázané, že žalobci byla k uspokojení v rozvrhu přiznána částka 604 286,65 Kč, přičemž byl jedním z 96 uspokojovaných konkursních věřitelů a dále usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2015, č. j. 98 K 70/96-1416, jež nabylo právní moci 14. 8. 2015, z něhož vzal za prokázané, že žalobci byla k uspokojení v dodatečném rozvrhu dále přiznána částka 2 374,17 Kč jako jednomu ze 77 uspokojovaných konkursních věřitelů. V ostatním pak vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud se neztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně, k jakému datu bylo posuzované konkursní řízení vůči žalobci z hlediska odškodnění vzniklé újmy skončeno, přičemž za skončení posuzovaného řízení určil den vydání dodatečného rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2015, č. j. 98 K 70/96-1416, tj. 14. 7. 2015. Podle odvolacího soudu tak posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo 17 let a 6 měsíců. Odvolací soud vzhledem k celkové délce posuzovaného řízení vyšel při stanovení výše zadostiučinění ze zvýšené základní roční částky 17 000 Kč s tím, že za první dva roky náleží žalobci částka poloviční. Celkovou základní výši zadostiučinění 280 500 Kč odvolací soud stejně jako soud prvního stupně ponížil o 40 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení a o dalších 10 % z důvodu nižšího významu řízení pro žalobce, neboť žalobce vystupoval v posuzovaném řízení jako konkursní věřitel s vědomím, že z majetku dlužníka bude uspokojen jen poměrně, neboť věřitelé v konkursních řízeních si svými nároky vzájemně konkurují, což význam posuzovaného řízení pro žalobce snižuje (k tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 132/2012“). Vzhledem ke skutečnosti, že posuzované řízení opakovaně probíhalo na více stupních soudní soustavy, pak odvolací soud navíc snížil základní částku o dalších 10 %. Takto upravené výši zadostiučinění odpovídá částka 112 200 Kč, přičemž po odečtení žalobci již přiznaných částek dospěl odvolací soud ke konečné částce 20 117 Kč s příslušenstvím. Dle odvolacího soudu bylo nadbytečné doplňovat dokazování ohledně průběhu incidenčních sporů, neboť soud projednávající náhradu nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky konkursního řízení „nemá důvod zkoumat, zda bylo incidenční řízení nepřiměřeně dlouhé, zohlední však, že v průběhu konkursního řízení byly řešeny incidenční spory“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které směřoval proti výroku I ve věci samé v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III co do částky 487 800 Kč s příslušenstvím. V dovolání dovolatel uplatnil následující dovolací důvody.
9. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud nesprávně určil základní roční částku zadostiučinění ve výši 17 000 Kč. Dovolatel je toho názoru, že délku posuzovaného řízení je možné považovat za extrémně nepřiměřenou, neboť posuzované řízení trvalo 17,5 roku, přičemž za extrémní délku řízení je nutné považovat délku nad 10 let (k tomu dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 36/04, nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05). Základní částka by se tak podle dovolatele měla pohybovat u horní hranice základní částky uvedené ve Stanovisku, tj. u částky 20 000 Kč ročně, popřípadě by měla být ještě vyšší (k tomu dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13). Dovolatel v této souvislosti dále namítal porušení svého práva na spravedlivý proces a základního principu právní jistoty zakotveného v §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jelikož soudy v jiných případech vycházely při kratší době řízení z vyšších základních částek (k tomu dovolatel poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
10. Odvolací soud podle dovolatele dále nesprávně zhodnotil kritérium postupu orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], neboť při zkoumání celkové délky posuzovaného řízení je podle dovolatele nutné zohlednit i průběh souvisejících incidenčních řízení. Dovolatel má za nesprávný úsudek odvolacího soudu, že není třeba zkoumat, zda bylo incidenční řízení nepřiměřeně dlouhé, když dle Stanoviska se nepřiměřená délka vedlejších řízení promítá do závěru o nepřiměřené délce hlavního (původního) řízení; incidenční řízení je možné svou povahou považovat za vedlejší řízení.
11. Dovolatel nadto odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení kritéria typového významu předmětu posuzovaného konkursního řízení [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Namítá, že nejedná-li se o řízení s typově vyšším významem pro poškozeného, jedná se o řízení se standardním významem (k tomu poukazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Dle dovolatele tak konkursní řízení představuje řízení pro poškozeného se standardním, nikoliv sníženým významem. Nadto dovolatel zdůrazňuje, že v posuzovaném konkursním řízení uplatňoval přihláškou pohledávky částku 3 500 000 Kč, což je částka přesahující možnosti většiny občanů České republiky a nelze tak význam této částky hodnotit jako snížený.
12. Odvolací soud se podle dovolatele rovněž odchýlil od Stanoviska v otázce možnosti celkového snížení základní částky. Dle dovolatele odvolací soud celkovou přiznanou částku ponížil o 70 % (správně o 60 % – pozn. dovolacího soudu), přičemž ze Stanoviska plyne, že v obecné rovině by mělo být dostačující snížení nepřesahující 50 %.
13. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud při řešení předestřených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména Stanoviskem a dovolatelem uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu, jakož i od dovolatelem odkazované judikatury Ústavního soudu.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud s ohledem na datum vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
20. Otázka, zda odvolací soud správně určil základní roční částku zadostiučinění, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že základní částka pro určení výše přiměřeného zadostiučinění za 17,5 let trvající posuzované řízení činí 17 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4945/2016). Dle Stanoviska by se základní částka pro určení výše přiměřeného zadostiučinění měla pohybovat v rozmezí mezi 15 000 až 20 000 Kč za první dva a každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. bod VI Stanoviska), přičemž úvaha o její výši se odvíjí od všech okolností daného případu, kdy ani při konstatování extrémní délky řízení nemusí být použita základní částka ve výši 20 000 Kč a lze vyjít i z nižší základní částky. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti hodnocené v rámci kritéria složitosti posuzovaného řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výše základní částky, jak se toho dovolává žalobce, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého bylo již dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což činí jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4276/2017).
21. Ani otázka, zda je možné snížit základní částku zadostiučinění o více než 50 %, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť řešení přijaté odvolacím soudem (snížení celkem o 60 % za současného vysvětlení jednotlivých důvodů snížení základní částky v rámci posouzení kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk) není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť z bodu VI. Stanoviska plyne, že se zvýšení nebo snížení celkové přiznané částky o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk vůči výsledné výši zadostiučinění, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit situace, kdy při zachování požadavku přiměřenosti bude přiznané peněžité zadostiučinění nižší o více než 50 % oproti základní částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5091/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11).
22. Dovolání je nicméně přípustné pro řešení otázky hmotného práva, zda je třeba v rámci hodnocení kritéria postupu soudů během posuzovaného konkursního řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] zohlednit průběh souvisejících incidenčních řízení (viz bod 10), neboť se jedná o otázku, která nebyla doposud v plné šíři dovolacím soudem vyřešena, a rovněž pro řešení otázky typového významu konkursního řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] (viz bod 11), neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
26. Odvolací soud při řešení otázky, jaký je typový význam konkursního řízení pro dovolatele, jenž v posuzovaném řízení vystupoval v procesním postavení konkursního věřitele, vyšel z povahy konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu, což zpravidla snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (srov. R 132/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 211/2013). Vždy je ovšem třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem projednávané věci, neboť podle označené judikatury je z hlediska významu předmětu konkursního řízení pro konkursního věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky. Má-li se význam předmětu posuzovaného řízení odvíjet od toho, v jaké výši byl dovolatel v konkursním řízení uspokojen, pak se v poměrech projednávané věci nemůže jednat o význam snížený (jak dovodil odvolací soud), neboť dovolateli bylo v konkursním řízení uhrazeno více než 600 000 Kč.
27. Ohledně posouzení kritéria postupu soudu v posuzovaném řízení dovolací soud již v bodě III. Stanoviska přijal a odůvodnil závěr, že pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. V případě, že délka vedlejšího řízení není přiměřená z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního (hlavního) řízení.
28. V případě, kdy si jiné řízení vynutí přerušení původního řízení, je třeba zkoumat postup orgánů veřejné moci v tomto vedlejším řízení nejen ve vztahu k úvaze o dodržení či porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i ve vztahu k posouzení postupu orgánů veřejné moci z hlediska kritéria §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).
29. Dovolací soud dále dovodil, že uvedený vztah hlavního a vedlejšího řízení je dán i v případě konkursního řízení a incidenčních sporů, které s hlavním konkursním řízením souvisejí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 1086/11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 687/2010). Již ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněném pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 74/2007“), ostatně Nejvyšší soud vysvětlil, že spory vyvolanými konkursem (tzv. incidenčními spory) jsou spory, které ve vlastním konkursním řízení nelze řešit (samo pro jejich řešení není způsobilé, protože sleduje jiný cíl, jímž je určité uspořádání právních vztahů), ač je podstatně ovlivňují a k nimž by – nebýt konkursu – nedošlo.
30. Vzájemná provázanost (hlavního) konkursního řízení a řízení incidenčních je tak zřejmá stejně jako skutečnost, že konkursní řízení zpravidla nelze skončit, dokud nejsou vyřešeny sporné otázky, jejichž vyřešení je vyhrazeno samostatným incidenčním sporům (sporům vyvolaným konkursem). S ohledem na specifika konkursního řízení a s ním souvisejících incidenčních sporů však dovolací soud považuje za důležité dodat následující.
31. Je-li incidenční spor z důvodů přičitatelných státu nepřiměřeně dlouhý, pak to zpravidla nepříznivě ovlivňuje i délku samotného konkursního řízení, která se rovněž může stát nepřiměřenou. Uvedené však nemusí platit bezvýjimečně, neboť incidenční spory mají různorodý charakter (k tomu opětovně srov. R 74/2007 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4353/2013) a mohou být zahajovány v různou dobu za trvání konkursního řízení. Může tak nastat situace, kdy nepřiměřená délka konkrétního incidenčního sporu nebude výlučnou příčinou prodloužení celkové délky konkursního řízení (neboť to nebude možné skončit i z jiného důvodu než jen kvůli probíhajícímu incidenčnímu sporu, např. kvůli tomu, že ještě nebylo dokončeno zpeněžování konkursní podstaty). Rovněž může nastat situace, kdy bude paralelně probíhat dva nebo více nepřiměřeně dlouhých incidenčních sporů, takže důsledek spočívající v prodloužení délky konkursního řízení nebude možno hodnotit u každého z těchto incidenčních sporů odděleně (přičítat státu k tíži kritérium postupu soudu v incidenčních sporech „dvakrát“ či „vícekrát“ – k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010).
32. Uvedené obtíže při skutkovém a právním hodnocení mnohdy složitého vzájemného vztahu mezi (hlavním) konkursním řízením a incidenčními spory (jichž mohou být desítky, ve výjimečných případech rozsáhlých konkursních řízení však i stovky) se dovolacímu soudu jeví jako rozumné překlenout následovně. Poškozeného konkursního věřitele tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní (§118a odst. 1, 3 o. s. ř.) ohledně existence incidenčních sporů, jejichž (nepřiměřená) délka je v příčinné souvislosti s prodloužením délky hlavního konkursního řízení. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016), a proto musí být tvrzena a musí být dokazováním najisto prokázána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Je pak na žalované, aby ke své obraně případně tvrdila a prokazovala skutečnosti příčinnou souvislost přetrhávající (viz např. situace popsané v bodu 31).
33. Nepřiměřenost délky incidenčního sporu musí být nepochybná a zjevná, neboť hodnotící kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk lze aplikovat jen přiměřeně. To se týká zejména případů, kdy konkursní věřitel poškozený nepřiměřenou délkou konkursního řízení nebyl účastníkem incidenčního sporu a bylo by tak obtížné v rámci tohoto incidenčního sporu samostatně hodnotit kritérium chování poškozeného, jakož i význam předmětu řízení pro poškozeného. Závěr o zjevně nepřiměřené délce incidenčního sporu se tedy musí opírat zejména o rámcové srovnání celkové délky incidenčního sporu s kritériem jeho složitosti, přičemž jako podstatné se jeví i to, zda se soud projednávající incidenční spor nedopustil průtahů (období nedůvodné nečinnosti).
34. Hodnocení uvedeného kritéria postupu soudů v incidenčních sporech přitom má význam i při stanovení výše peněžitého zadostiučinění u (hlavního) konkursního řízení. Platí totiž, že kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk – tedy i kritérium postupu soudů v souvisejících incidenčních sporech – se na závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného (hlavního) konkursního řízení a v návaznosti na něm i na závěru o výši peněžitého zadostiučinění musí projevit ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce posuzovaného řízení podílela (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo rozsudek ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce posuzovaného konkursního řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky (hlavního) konkursního řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (včetně postupu soudu v souvisejících incidenčních sporech, do jejichž skončení nebylo možno skončit ani hlavní konkursní řízení).
35. Vyšel-li tak odvolací soud ze svého právního názoru, podle něhož „nemá důvod zkoumat, zda bylo incidenční řízení nepřiměřeně dlouhé, zohlední však, že v průběhu konkursního řízení byly řešeny incidenční spory“, je jeho právní posouzení ve světle předestřených závěrů neúplné a tudíž i nesprávné.
36. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení však dovolací soud neshledal.
37. Není důvodná námitka dovolatele, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a zasáhl do jeho právní jistoty tím, že stanovil jinou (nižší) výši základní částky zadostiučinění, než ve skutkově obdobných věcech stanovily jiné soudy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že odchylka od řešení v případech, které se v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí, je možná, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Odvolací soud přitom své rozhodnutí řádně odůvodnil, když poukázal na skutečnost, že žádné z dovolatelem předkládaných rozhodnutí se netýkalo zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou konkursního řízení, jež má svá specifika rozebraná v R 132/2012.
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zrušen jako celek (včetně výroku vyhovujícího), neboť dovolací soud není s ohledem na §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem dovolacího návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zrušen byl i výrok II napadeného rozsudku o nákladech řízení před soudy nižších stupňů jako výrok závislý na výroku ve věci samé [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
39. Důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně v odpovídajícím rozsahu (ve výrocích II a III ve věci samé a výroku IV o náhradě nákladů řízení) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
40. Soudy nižšího stupně jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
41. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby znovu určil výši přiměřeného peněžitého zadostiučinění žalobce za vzniklou nemajetkovou újmu, když nejprve poskytne žalobci odpovídající procesní poučení o jeho povinnosti tvrzení a důkazní (§118a odst. 1 o. s. ř.), a to jednak ohledně existence incidenčních sporů vyvolaných posuzovaným konkursním řízení a jednak ohledně příčinné souvislosti mezi tvrzenou nepřiměřenou délkou těchto incidenčních sporů a prodloužením doby posuzovaného konkursního řízení. Pokud po splnění uvedených procesních povinností a po doplnění dokazování soud prvního stupně dojde k závěru, že nepřiměřená délka incidenčních sporů měla vliv na prodloužení celkové délky posuzovaného konkursního řízení, bude se při stanovení výše peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu řídit úvahami vyslovenými v bodech 31-34.
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu