ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.441.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 441/2020-133
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce V. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 79/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, č. j. 30 Co 273/2019-105, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, č. j. 30 Co 273/2019-105, v části výroku II co do požadavku na zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III a IV, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 5. 2019, č. j. 26 C 79/2018-74, v části výroku III co do požadavku na zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení náhrady škody ve výši 24 865,50 Kč s příslušenstvím (jako náhrady nákladů vynaložených na obhajobu) a náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč příslušenstvím, které vznikly v souvislosti s nezákonným trestním stíháním proti němu vedeným pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod. sp. zn. 3 T 34/2016, jež skončilo vydáním zprošťujícího rozsudku. Žalobce tvrdil, že v důsledku trestního stíhání došlo k zásahu do jeho osobního, rodinného a profesního života, též k citové a morální újmě, zásahu do jeho integrity, tedy do jeho pověsti cti, vážnosti, dobrého jména a soukromí. Současně žádal omluvu za příkoří, které mu trestní stíhání způsobilo. Žalovaná v průběhu řízení poskytla žalobci na základě jeho žádosti o předběžné projednání na náhradu škody částku 19 965 Kč, zaplatila peněžitou satisfakci ve výši 10 000 Kč a žalobci se za trestní stíhání omluvila. V tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět. Co do částky 29 965 Kč bylo řízení částečně zastaveno.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 26 C 79/2018-74, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 29 965 Kč od 10. 4. 2018 do 29. 5. 2018 (výrok I), zastavil řízení o povinnosti žalované omluvit se žalobci (výrok II), žalobu o zaplacení 194 900,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že výše citované trestní stíhání žalobce trvalo celkem rok a 4 měsíce (od 6. 1. 2016 do 10. 5. 2017). V jeho průběhu nejprve soud žalobce uznal vinným a uložil mu podmíněný trest a následně jej odvolací soud obžaloby zprostil. Žalobce bral toto trestní stíhání velmi úkorně, blízcí přátelé a rodina se k žalobci nestavěli negativně, trestní stíhání rodinu postihlo. Souběžně probíhalo další trestní stíhání pro závažnější trestný čin, kde také hrozil trest odnětí svobody. V souvislosti s výpovědí ze zaměstnání, k níž došlo v průběhu trestního stíhání, se rodině zhoršila finanční situace. Trestní stíhání bylo známo mezi bankami na trhu, tj. v oboru, v němž žalobce pracoval. Pracovní poměr v Deutsche Bank, který žalobce získal v průběhu trestního stíhání, byl ukončen hlavně z důvodu, že žalobce při přijímacím pohovoru neuvedl skutečnost, že je proti němu vedeno trestní stíhání, pokud by toto uvedl, přinejmenším by se jeho nástup do banky zvažoval. Žalobce následně získal méně placenou práci mimo bankovnictví.
4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl nezákonně trestně stíhán (došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání) a má proto podle §5a a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném od 27. 4. 2006, (dále též jen „OdpŠk“) nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s trestním stíháním v podobě nákladů na obhajobu, jež shledal důvodný ve výši 19 965 Kč (tj. v částce již žalovanou uhrazené). Současně dospěl k závěru, že nezákonným trestním stíháním došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, za který žalobci náleží podle §31a odst. 1 a 2 OdpŠk přiměřené zadostiučinění. Při stanovení formy a výše zadostiučinění vyšel z předpokladu, že každé trestní stíhání zasáhne do života stíhané osoby, přihlédl k dalšímu souběžně vedenému významnějšímu trestnímu stíhání pro trestný čin vydírání, v jehož průběhu byl žalobce dokonce ve vazbě. Konstatoval, že trestní stíhání netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a že i jedno trestní stíhání by mělo významný vliv na chod rodiny i na pohodu v rodině, a to i ve vztahu k nezletilým dětem. Peněžitou satisfakci 10 000 Kč a omluvu, jichž se žalobci dostalo od žalované v průběhu řízení, proto považoval za zcela přiměřenou kompenzaci za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s předmětným nezákonně vedeným trestním stíháním.
5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o věci samé potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku IV o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 34 190 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Zcela se ztotožnil s právním posouzením nároku na náhradu škody, jak jej učinil soud prvního stupně. Při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na závěry judikatury Nejvyššího soudu, podle kterých se při stanovení formy a výše zadostiučinění vychází především 1) z povahy trestní věci (závažnost trestného činu, hrozící druh a výše trestu a společenského odsouzení), 2) z délky trestního stíhání a 3) především z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. K tomu dodal, že při hodnocení kritéria délky řízení je třeba věnovat zvýšenou pozornost možnému zdvojení uplatňovaného nároku zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou řízení, která typicky způsobuje újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, zatímco samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života. Třetí ze jmenovaných kritérií pak umožňuje zohlednění výše citovaných negativních dopadů trestního stíhání do osobnosti poškozeného, jež mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Odvolací soud též vycházel z názoru zastávaného v soudní praxi, podle kterého výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 OdpŠk za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že takovou přímou komparaci s obdobnými případy neprovedl. Jeho závěr o náhradě nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč však akceptoval, neboť podle něj obstojí ve srovnání s výsledkem řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 36/2016 přezkoumávaným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, č. j. 72 Co 340/2017-102, v níž bylo posuzováno trestní stíhání trvající 10 měsíců, poškozený byl ohrožen stejnou trestní sazbou, šlo o osobu netrestanou a délka řízení byla přiměřená. Poškozenému bylo přiznáno jen konstatování porušení práva. Rozdíl spočíval v kratší délce řízení v porovnávané věci. V nyní projednávané věci bylo nutno zohlednit delší dobu řízení a jistý, byť limitovaný, zásah do profesní pověsti žalobce, a z tohoto důvodu částku 10 000 Kč považoval odvolací soud za přiměřenou. Obdobně provedl srovnání s řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 73/2013 (verifikováno rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 3. 9. 2014, č. j. 19 Co 274/2014-70), v němž bylo posuzováno trestní stíhání dosud netrestaného poškozeného trvající 435 dnů, který byl ohrožen sazbou 6 měsíců až 4 roky, a bylo mu přiznáno rovněž pouze konstatování porušení práva. Závěr o tom, že odpovídající satisfakcí je částka 10 000 Kč, podle odvolacího soud obstojí i v situaci, kdy byl žalobce souběžně stíhán pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání, neboť podle judikatury není vyloučen vznik nemajetkové újmy za každé takové trestní řízení. Zásah do profesního života žalobce odvolací soud nepovažoval za natolik devastující, neboť žalobce kontinuálně pokračoval v zaměstnání u různých společností a navíc zamlčel při nástupu do zaměstnání u Deutsche Bank probíhající trestní stíhání, což bylo důvodem k rozvázání pracovního poměru.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v rozsahu části jeho výroku II, kterou bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 190 000 Kč (a jejího příslušenství). Navrhl zrušení napadeného rozsudku, též rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítá nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje předně v tom, že otázka přiměřené výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a rozsahu vzniklé nemajetkové újmy „má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak tuto vyřešily soudy obou stupňů“. Soudům obou stupňů dále vytýká, že se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2495/2012, a rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ) žalobce připomíná, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Je přesvědčen, že částka zadostiučinění ve výši 10 000 Kč je zjevně nepřiměřenou rozsahu nemajetkové újmy. Svůj nesouhlas vyjadřuje žalobce i s tím, jak odvolací soud hodnotil zásah trestního stíhání do žalobcova profesního života a pro srovnání uvádí, že přiznaná částka zadostiučinění odpovídá tomu, co vydělal za cca dva pracovní dny při práci v bankovnictví.
9. Žalobce se domnívá, že odvolací soud nesprávně provedl komparaci s obdobnými případy, „srovnával nesrovnatelné“, neboť oba případy zmíněné v napadeném rozhodnutí se od jeho případu v zásadních znacích podstatně odlišují, zejména při srovnání pracovních, rodinných a společenských poměrů žalobce s ostatními poškozenými (sám tyto poměry popisuje). Uvádí, že obdobná rozhodnutí nezná, neboť nemá přístup do katalogu rozhodnutí prvoinstančních a odvolacích soudů, pokud však neexistuje dostupná judikatura, měl odvolací soud rozhodnout na základě principů spravedlnosti. Podle žalobce provedl odvolací soud srovnání též zcela nedostatečně, neboť u zmiňovaných věcí se podrobněji nezabýval konkrétními okolnostmi, jejich shodou či odlišnostmi s posuzovanou věcí (pouze částečně u první z porovnávaných věcí). V této souvislosti odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015.
10. Žalobce také tvrdí, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky, zda má provést komparaci odvolací soud nebo žalobce. Odvolací soud se podle něj odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou sám citoval (rozsudků ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), pokud v situaci, kdy se komparací soud prvního stupně nezabýval a v tomto smyslu nebyl žalobce ani soudem prvního stupně poučen, tuto provedl sám místo toho, aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně a přikázal mu vyzvat žalobce k provedení komparace a poučit jej podle §118a občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že se tím odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006) dopustil vydání překvapivého rozhodnutí, odňal žalobci možnost právně a skutkově argumentovat k otázce souměřitelnosti tohoto případu s porovnávanými případy, neboť o aplikované judikatuře ke komparaci a o samotné komparaci se žalobce dozvěděl až z odůvodnění napadeného rozsudku.
11. Odvolací soud podle žalobce posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4289/2017, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010, a ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011) otázku, „jakým způsobem je poškozeným možno uplatnit a v soudním řízení třeba posoudit nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou porušením jiných práv než práva na spravedlivý proces, zde práv osobnostních“, pokud „smíchal“ několik nároků (zásah do osobního a rodinného života vs. zásah do cti a pověsti) a nerozlišil, v čem konkrétně spočívá tvrzená újma, za níž je náhrada požadována, a zda se jedná o nároky se samostatným skutkovým základem, či zda žalobce požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více jinak samostatně uplatnitelných nároků, z nichž však jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy.
12. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce i v porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se podle něj odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz ) při způsobu hodnocení důkazů. Namítá extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a provedenými důkazy při provedení komparace, neboť odvolací soud uvedl, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 36/2016 šlo o osobu netrestanou, ačkoliv se jednalo o osobu čtyřikrát pravomocně odsouzenou, a též při hodnocení výslechu svědka B., z nějž vyplynulo, že k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo mimo jiné z důvodu, že žalobce o probíhajícím trestním stíhání zaměstnavatele předem neinformoval, avšak soud podle žalobce opomněl uvést, že svědek současně potvrdil, že pokud by žalobce při pohovoru takto zaměstnavatele informoval, zaměstnavatel by jej s největší pravděpodobností do pracovního poměru vůbec nepřijal.
13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř.
15. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Spatřuje-li žalobce předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že jím citovaná otázka „má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak tuto vyřešily soudy obou stupňů“, přehlédl, že takovou námitkou přípustnost dovolání založit nelze, neboť poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl nyní odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá žalobce, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Přípustnost dovolání nemohou založit samotné námitky žalobce o „zjevně nepřiměřené výši zadostiučinění“, při kterých pouze zpochybňuje správnost celkové výše přiznaného zadostiučinění, nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil zásah trestního stíhání do žalobcova profesního života, a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2495/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Takto neformuluje právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo, a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od jím citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázky řešené v žalobcem citovaných rozhodnutích se týkaly posouzení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a posuzováním jednotlivých kritérií ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk. Míjí se tak s právním posouzením učiněným odvolacím soudem v projednávané věci, jež se týkalo nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným rozsudkem (návrh na odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, při kterém by mohla být posuzována kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk, nebyl předmětem řízení).
18. Ani otázka, „jakým způsobem je poškozeným možno uplatnit a v soudním řízení třeba posoudit nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou porušením jiných práv než práva na spravedlivý proces, zde práv osobnostních“ přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vycházel z tvrzení žalobce o tom, v čem spočívala jemu vzniklá újma, a pokud na základě těchto tvrzení posoudil nárok žalobce jako jediný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním spočívající v morálním poškození osobnosti (integrity) žalobce v době trestního stíhání a v narušení jeho soukromého, rodinného a profesního života, jež byla zvyšována konkrétně popsanými okolnostmi případu, tedy i tím, že žalobce pociťoval zásah do více svých základních práv (srov. žalobcem zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4289/2017, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010).
19. Přípustnost dovolání není způsobilá založit též námitka porušení práva na spravedlivý proces, jež mělo podle žalobce spočívat v extrémním rozporu mezi skutkovým zjištěním učiněným z výslechu svědka B. a tímto provedeným důkazem. Z obsahu spisu je zřejmé, že takový extrémní rozpor není dán, neboť uvedený svědek ve své výpovědi před soudem nepotvrdil skutečnosti žalobcem v dovolání tvrzené (srov. obsah protokolu o jednání před soudem prvního stupně založený na č. l. 67 – 69 spisu).
20. Dovolání však je přípustné pro řešení otázky stanovení výše přiměřeného zadostiučinění na základě komparace s obdobnými případy (a postupu soudu při jejím provádění), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §31a odst. 1 a 2 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
23. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že při stanovení formy a případné výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, přihlédne soud zejména k povaze trestní věci, délce trestního stíhání a především k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno zejména s ohledem na zmíněná kritéria) s projednávanou věcí shodují. Neměla by se tedy bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
24. Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž doplnil, že pokud nelze nalézt případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
25. V rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, pak Nejvyšší soud dodal, že nepochybně je též v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy svědčícími naopak její námitce, že je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené výši, a není vyloučeno, naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí. Současně Nejvyšší soud apeloval na Ministerstvo spravedlnosti, které v rámci předběžného projednání nebo na základě rozhodnutí soudu vyplácí náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, aby zveřejnilo způsobem dostupným soudům, ale i potenciálním žalobcům a jejich zástupcům částky, které v minulosti z tohoto titulu vyplatilo, včetně uvedení kritérií, na jejichž základě byla výše zadostiučinění stanovena.
26. Nejvyšší soud poté v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, upřesnil, že pokud žalobce neoznačí vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, pak uvedená skutečnost není důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž je na soudu, aby provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí v rámci principu předvídatelnosti rozhodnutí seznámí. V této souvislosti dodal, že Ministerstvo spravedlnosti již uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena. Tuto databázi je možné nalézt na https://www.justice.cz/web/msp/odskodnovani2? clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou -trestnim-stihanim.
27. V projednávané věci odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl srovnání s obdobnými případy a poté sám učinil srovnání s věcmi vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 36/2016 a sp. zn. 22 C 73/2013. Lze však souhlasit s dovolacími námitkami žalobce, že toto srovnání neprovedl v souladu s výše citovanými judikatorními závěry. Odvolací soud porovnával kritéria povahy trestní věci a délky řízení (též osobu poškozeného). Při porovnání však blíže nehodnotil zásadní kritérium dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, neboť ve vztahu k němu nelze z napadeného rozhodnutí zjistit, jaké dopady do osobnostních práv byly v porovnávaných věcech soudy zjištěny (rozhodnutí v uvedených věcech nejsou součástí spisu, odvolacímu soudu byly zřejmě známy z jeho úřední činnosti). Pokud za dané situace uzavřel, že jde o srovnatelné případy a bylo-li v nich přiznáno jen konstatování porušení práva, měl za odpovídající satisfakci v projednávané věci částku 10 000 Kč s přihlédnutím k limitovanému zásahu do profesní pověsti žalobce a souběžnému stíhání žalobce pro odlišný skutek, je takové právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Při absenci relevantních údajů o dopadech trestního stíhání do osobnostní sféry poškozených v porovnávaných věcech nebylo možno uzavřít, zda skutečně jde o případy srovnatelné, v čem případně spočívá jejich odlišnost, jaké jsou naopak jejich společné znaky a jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítají do výše stanoveného zadostiučinění, případně z jakého důvodu tyto případy vůbec nelze pro porovnání použít. V úvahách odvolacího soudu ohledně stanovení výše přiznaného odškodnění tak (v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) dosud absentuje úplné a relevantní srovnání s jinými případy, v nichž byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy (vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání, popřípadě i z jiného důvodu) se skutkovým stavem, jaký odvolací soud zjistil v projednávané věci.
28. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. Důvodné jsou také námitky žalobce o překvapivosti napadeného rozhodnutí. Odvolací soud provedl výše zmíněné (nedostatečné) srovnání s jinými případy (jemu zřejmě známými z úřední činnosti), aniž by s nimi účastníky v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí před jeho vydáním seznámil a dal jim tak příležitost se k nim vyjádřit (tj. například namítnout, že poznatek z takové soudu tzv. úředně známé skutečnosti není správný, jak ostatně činí žalobce v dovolání ve vztahu k první porovnávané věci, když tvrdí, že v ní věci nešlo o netrestaného poškozeného, což uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku), případně navrhnout srovnání s případy jinými. Odvolací soud tak při komparaci postupoval v rozporu s výše citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu a zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc v situaci, kdy soud prvního stupně žádné srovnání neprovedl, bylo na odvolacím soudu (pokud z uvedeného důvodu nehodlal rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení), aby před provedením srovnání s jinými obdobnými případy, které mu byly známy z jeho činnosti, žalobce poučil o tom, že je primárně jeho povinností zvolit přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
30. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř., zrušil v rozsahu napadené části jeho výroku II, kterou bylo rozhodováno o nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 190 000 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí též na rozsudek soudu prvního stupně (soud prvního stupně neprovedl srovnání žádné) Nejvyšší soud zrušil v uvedené části též rozsudek soudu prvního stupně (opět včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
31. Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu