ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.618.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 618/2020-150
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, proti žalovanému M. U. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Kojzarem, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Lidická 784, o zaplacení částky 137 070 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 123 C 18/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 23 Co 186/2019-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 23 Co 186/2019-123, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 137 070 Kč s příslušenstvím jako regresní úhrady podle §17 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), ve výši stanovené dle §95 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, za škodu, kterou nahradila poškozenému v souvislosti s nesprávným úředním postupem vedoucím k odcizení zajištěného vozidla ze dvora Obvodního oddělení Policie České republiky Hostivice.
2. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 123 C 18/2018-97, zamítl žalobu o zaplacení částky 137 070 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení.
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 6. 2017, č. j. 5 C 444/2013-111, byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě škody poškozenému majiteli vozidla XY ve výši 906 000 Kč s příslušenstvím, k níž došlo odcizením vozidla v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky. Předmětné vozidlo bylo odcizeno v době, kdy bylo uloženo na oploceném pozemku (parkovišti) v objektu Obvodního oddělení Policie České republiky Hostivice za situace, kdy byl objekt přístupný neuzamčenými a otevřenými vjezdovými vraty a vozidlo v uvedeném prostoru nebylo řádně zajištěno. Dále zjistil z obsahu trestního spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 99/2013, že brána do areálu se nezavírala, neboť parkoviště uvnitř bylo využíváno policisty, služebními funkcionáři i návštěvníky obvodního oddělení, zámek byl objednán, ale ještě nebyl k dispozici. V době, kdy vykonával dozorčí službu žalovaný, jeho nadřízený vydal rozkaz k umístění „botičky“ na vozidlo, kterou přítomným policistům předal. Podle soudu prvního stupně žalovaný před soudem vypověděl, že dal pokyn svým podřízeným, aby nasadili na vozidlo „botičku“, což odmítli s odůvodněním, že nemají potřebné proškolení, a poté tuto záležitost již neřešil, ale učinil další běžné opatření proti možnému odcizení vozidla tak, že služební vozidlo zaparkoval do vjezdu do areálu. Před ukončením své služby v pondělí 10. 12. 2012 (v rozsudku soudu prvního stupně nesprávně uvedeno datum 9. 12. 2012 – poznámka Nejvyššího soudu) žalovaný předával materiály k zajištěnému vozidlu svému nadřízenému a sdělil policistovi XY, který jej ve službě střídal, že vozidlo není řádně zajištěno. Z předmětného trestního spisu soud prvního stupně dále zjistil, že policista XY, ačkoliv mu nebyl předán spis týkající se předmětného vozidla ani samotné vozidlo (zápisem), od žalovaného věděl, že hlídka odmítla pokyn žalovaného k nasazení „botičky“. Skutečnost, že vozidlo nebylo takto zajištěno, vyplývala i z dokumentace o ohledání vozidla, které bylo v pondělí provedeno na pokyn nadřízeného žalovaného za asistence kriminalistického technika.
4. Soud prvního stupně na podkladě shora uvedených zjištění dospěl k závěru, že došlo k řadě pochybení před dozorčí službou žalovaného a to již při umístění vozidla na policejní dvůr bez zabezpečení uzamčení brány. Ačkoli obvodní oddělení disponovalo „botičkami“, nedošlo k proškolení policistů k nasazování tohoto zajišťovacího prostředku. Navíc bylo zcela běžné, že dozorčí služba mohla přijmout i jiné opatření, které by zamezilo odcizení zaparkovaného vozidla, a to postavení služebního vozidla před bránu areálu, což učinil i žalovaný v situaci, kdy nedocílil nasazení „botičky“ na vozidlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke krádeži předmětného vozidla nedošlo v rámci služby žalovaného a nebyla naplněna příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, naopak žalovaný postupoval dovoleným způsobem a v důsledku jeho jednání k újmě nedošlo.
5. Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 137 070 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a nahradit žalobkyni a České republice náklady řízení (výroky II a III).
6. Odvolací soud po skutkové stránce „z obsahu soudního spisu“ zjistil, že v noci z 8. 12. 2012 na 9. 12. 2012 bylo na dvůr Obvodního oddělení Policie České republiky Hostivice přivezeno zajištěné vozidlo XY dříve nahlášené jako odcizené, neboť o víkendu nebyl k dispozici služební odtah, který by vozidlo převezl na odtahové policejní parkoviště v Kutné Hoře. V té době měl na oddělení dozorčí službu prap. XY. Po přivezení nebylo vozidlo ohledáno, nebylo zaneseno do soupisu zajištěných věcí a vozidel, nebylo zajištěno zabezpečovacím zařízením, tzv. botičkou. Dvůr policejního objektu byl oplocen a pokryt kamerovým systémem, avšak brána se neuzamykala (nebyl zámek). Byl dán pokyn, aby bylo ve vjezdu odstaveno služební vozidlo, ale to tam nemohlo stát trvale, neboť s ním bylo nutno vyjíždět. Dne 9. 12. 2012 převzal službu dozorčího žalovaný. Žalovaný již měl k dispozici „botičku“ a dal pokyn k jejímu nasazení na vozidlo. K tomu však nedošlo, neboť žádný z přítomných policistů k tomuto úkonu nebyl proškolen a obávali se poškození vozu. Žalovaný jiné opatření neprovedl. Dne 10. 12. 2012 v 7:30 hodin předal žalovaný službu dozorčího prap. XY. Na pokyn vedoucího oddělení npor. XY bylo provedeno dodatečné vnější ohledání vozidla. Na způsobu zajištění vozidla se nezměnilo nic. Dne 11. 12. 2012, mezi 0:58 – 1:00 hodin bylo vozidlo ze dvora neznámým pachatelem odcizeno, což však bylo na oddělení zaznamenáno až 13. 12. 2012, kdy tam vozidlo hledal jeho majitel. Do té doby se službu konající policisté domnívali, že vozidlo si odvezli pražští kriminalisté. Na základě šetření celé události byli žalovaný a policisté XY a XY rozhodnutím Policie České republiky, vedoucího územního odboru Praha venkov – západ ve věcech kázeňských, ze dne 26. 8. 2013, č. j. 19/2013, které nabylo právní moci dne 2. 9. 2013, uznáni vinnými ze spáchání kázeňského přestupku porušení základních povinností příslušníka podle ustanovení §45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., tj. dodržování služební kázně, která podle ustanovení §46 odst. 1 tohoto zákona spočívá v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů, konkrétně z čl. 6 odst. 5 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta ČR č. 110/2008, o plnění úkolů pořádkové a železniční policie. Tohoto porušení se podle citovaného rozhodnutí dopustil žalovaný tím, že „při výkonu dozorčí služby v době od 7:30 hodin dne 9. 12. 2012 do 7:30 hodin dne 10. 12. 2012 na Obvodním oddělení Hostivice, Litovická 20/783, Hostivice, řádně nezabezpečil vozidlo tov. zn. XY, bez přidělené RZ, VIN: XY, které bylo zajištěno jako nalezené a zaparkováno na dvoře OOP Hostivice, proti odcizení“. Policista XY byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 11. 2013, č. j. 14 T 99/2013-496, zproštěn návrhu na potrestání s tím, že skutek, který mu byl kladen za vinu (zestručněno: v průběhu dozorčí služby na OOP Hostivice ve dnech 10. – 11. 12. 2012 nedbal na provádění ostrahy areálu OOP, nepřijal žádné opatření k zamezení neoprávněného nakládání se zajištěným vozidlem, nezjistil, že k odcizení vozidla vůbec došlo, tedy ani nepřijal žádná opatření k napravení či zamezení škodlivého následku), není trestným činem. Odvolací soud dále konstatoval, že v odůvodnění tohoto rozhodnutí trestní soud podrobně rozebral situaci na předmětném oddělení, jehož příslušníky nebyly důsledně dodržovány služební předpisy, nikdo z těch, co věděli o zajištěném vozidle, neprovedl žádná či dostatečná opatření k jeho zabezpečení, dozorčí si vzájemně nepředávali důsledně službu tak, aby v konečném důsledku obžalovaný K. s jistotou věděl o tom, že na dvoře je umístěno zajištěné vozidlo, u něhož je riziko, že pachatel předchozí krádeže stále disponuje klíčky od vozu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 6. 2017, č. j. 5 C 444/2013-111, bylo žalobkyni uloženo nahradit poškozenému škodu ve výši 906 000 Kč s příslušenstvím vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky.
7. Při právním posouzení odvolací soud s poukazem na ustanovení §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) uzavřel, že žalovaný porušením svých povinností, za které byl kázeňsky potrestán, přispěl (spolu s dalšími příslušníky OOP Hostivice) k vytvoření situace, která vyústila v odcizení zajištěného vozidla a v konečném důsledku vedla ke vzniku škody, k jejíž náhradě podle zákona č. 82/1998 Sb. byla následně žalobkyně odsouzena a kterou nahradila celkovou částkou 1 143 992,55 Kč, přičemž zavinění žalovaného vyplývá z rozhodnutí o jeho kázeňském postihu, jímž je soud vázán. Měl tedy za splněné všechny předpoklady pro uplatnění nároku na regresní náhradu vůči žalovanému. Uplatněná výše regresní náhrady podle odvolacího soudu nepřesahovala čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního služebního příjmu žalovaného. Ve vztahu k podílu žalovaného na nesprávném úředním postupu příslušníků dotčeného obvodního oddělení Policie České republiky, odvolací soud poznamenal, že žalovaný byl pouze jedním z těch, kteří se nesprávného úředního postupu dopustili, avšak současně uzavřel, že lze se značnou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že kdyby kterýkoliv z nich, tedy i žalovaný, beze zbytku dodržel své povinnosti vyplývající ze služebních předpisů, k odcizení vozidla a vzniku škody by nedošlo. Nárokovaná výše regresní náhrady představující přibližně 1/8 z celkové výše vyplacené náhrady škody pak podle odvolacího soudu nikterak nepřesahuje míru spoluodpovědnosti žalovaného na vzniku škody.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný, výslovně ve všech výrocích, včasným dovoláním, ve kterém navrhuje jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Namítá nesprávné právní posouzení věci v otázkách vázanosti rozhodnutím v kárném řízení a odpovědnosti za systémové chyby.
9. Otázku vázanosti rozhodnutím v kárném řízení i v řízení o náhradě škody, je podle názoru žalovaného „s ohledem na rozdílnou praxi nižších soudů“ potřeba „vyřešit judikaturně“ (z uvedeného je zřejmé, že žalovaný uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena). Žalovaný prezentuje názor, že kárné rozhodnutí ze své podstaty nemůže v řízení o náhradě škody představovat rozhodnutí ve smyslu §135 o. s. ř. tak, aby soud bez dalšího mohl usoudit, že kárně odpovědný příslušník policie je současně odpovědným i za škodu. V tomto směru namítá neúplnost (nedostatečnost) právního posouzení odvolacího soudu projevující se v tom, že odvolací soud se nezabýval tím, zda skutečně porušení, jež bylo shledáno v kárném řízení, je příčinou vzniku škody a zda je jedinou, či právně relevantní příčinou vzniku škody. Dodává, že kárnému postihu se tehdy (z důvodu nákladnosti takového postupu pro jeho osobu) nebránil a že charakter takového řízení je odlišný od řízení přestupkového či trestního, k čemuž by měl soud přihlédnout při posuzování váhy takového rozhodnutí. Žalobce také namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2086/2005 (jde o usnesení ze dne 18. 5. 2006, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), jehož závěry cituje.
10. Žalovaný dále spatřuje přípustnost dovolání též v tom, že je potřeba „vyřešit judikaturně“ i otázku (tj. má se podle něj také jednat o otázku dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu), „zda jako příslušník policie může být shledán odpovědným za systémové chyby a nedostatky Policie ČR, jež plynou zejména z podfinancování obvodních oddělení v malých obcích“. V tomto směru zdůrazňuje, že odvolací soud přehlíží některé zásadní skutečnosti, jež vylučují odpovědnost žalovaného (příslušné parkoviště nemělo nikdy sloužit jako odtahové parkoviště Policie České republiky, přičemž z finančních důvodů a z důvodu složitých a zdlouhavých postupů nebylo vozidlo odtaženo na řádně hlídané a zabezpečené odtahové parkoviště v Kutné Hoře; pracoviště bylo objektivně personálně poddimenzováno, nebylo v silách příslušníků plnit všechny úkoly služby; obvodní oddělení Hostivice nebylo dostatečné technicky vybaveno, tj. chyběl zámek, o který bylo opakovaně žádáno, kamerový systém měl nedostatečnou kvalitu; k nasazení „botičky“, za jehož nezajištění byl žalovaný shledán odpovědný, nebyl policista proškolen, a pokud by při jejím nasazení způsobil škodu, odpovídal by za ni, což byla právně bezvýchodná situace; ke krádeži by zřejmě došlo, i pokud by žalovaný žádné služební předpisy neporušil, neboť byla provedena dosti sofistikovaně). Odvolací soud tak podle žalovaného umožnil, aby za systémové selhání byl postižen jednotlivec a pochybil, pokud řádně neidentifikoval, co je právně relevantní příčinnou vzniku škody, zda mezi jednáním žalovaného, které bylo shledáno jako kárné provinění a vznikem škody existuje příčinná souvislost, zda tato není přetržená a zda se na vzniku škody podílely či mohly podílet jiné okolnosti, na něž žalovaný nemohl mít vliv.
11. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
13. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je s kutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že pro napadené rozhodnutí bylo určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
15. Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda „příslušník policie může být shledán odpovědným za systémové chyby a nedostatky Policie ČR, jež plynou zejména z podfinancování obvodních oddělení v malých obcích“, neboť na řešení takto formulované otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud neučinil skutkový závěr o systémových chybách a nedostatcích plynoucích z podfinancování obvodních oddělení v malých obcích, ze kterého žalovaný při formulaci této otázky vychází. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
16. Napadl-li žalovaný rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tedy i ve výrocích II a III, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, je třeba zdůraznit, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
17. Dovolání však je přípustné pro řešení otázky, zda je soud vázán ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím příslušného orgánu Policie České republiky o tom, že byl spáchán kázeňský přestupek podle zákona č. 361/2003 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017, a kdo jej spáchal tak, aby mohl bez dalšího (bez bližšího zkoumání příčinné souvislosti) usoudit, že kárně odpovědný příslušník policie je současně odpovědným i za škodu, neboť tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2)
20. Podle §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017, kázeňským přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje služební povinnost, ale nejde o trestný čin nebo o jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu. Za takové jednání se považuje i dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení.
21. Z ustanovení §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017 (tj. v době, kdy bylo vydáno předmětné rozhodnutí o kázeňském přestupku žalovaného, dále též jen „v rozhodném znění“) je zřejmé, že rozhodnutí o kázeňském přestupku vydané v řízení vedeném služebním funkcionářem podle §186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., v rozhodném znění, nebylo rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo jej spáchal, ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř., neboť kázeňský přestupek byl v tomto ustanovení definován jako deliktní jednání (porušující služební povinnost), pro nějž současně platilo, že nešlo právě o trestný čin či jednání naplňující znaky přestupku či jiného správního deliktu. Skutečnost, že rozhodnutí o kázeňském přestupku bylo i svou povahou rozhodnutím odlišným od rozhodnutí vyjmenovaných v §135 odst. 1 o. s. ř., je pak zřejmá z toho, že podle §186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., v rozhodném znění, mohl služební orgán vést též řízení „o jednání, které má znaky přestupku“, pro něž platila zčásti jiná pravidla (srov. §186 odst. 2 a odst. 10, §189 či §189a předmětného zákona), a že podle §51 odst. 2 tohoto zákona mohl služební funkcionář uložit některé z druhů kázeňských trestů, které jsou svou povahou trestními sankcemi typickými pro systém trestního práva (pokuta, propadnutí věci nebo zákaz činnosti) pouze za jednání, které má znaky přestupku, zatímco za kázeňský přestupek bylo možno uložit pouze kázeňské tresty písemného napomenutí, snížení základního tarifu až o 25 % na dobu nejvýše 3 měsíců, odnětí služební medaile a odnětí služební hodnosti, tj. sankce svou povahou disciplinární, dotýkající se pouze služebního poměru příslušníka ozbrojeného sboru a státu.
22. Vzhledem k tomu, že ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. je ustanovením, které je výjimkou ze zásady vyjádřené v první větě §135 odst. 2 o. s. ř., tj. že předběžné (prejudiciální) otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám, je třeba je vykládat restriktivně. Nelze tak jeho působnost rozšiřovat též na jiné rozhodnutí, jehož účelem je pouze disciplinární a nikoliv trestní postih.
23. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud rozhodující v občanském soudním řízení není vázán ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. rozhodnutím příslušného orgánu Policie České republiky o tom, že byl spáchán kázeňský přestupek podle zákona č. 361/2003 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017, a kdo jej spáchal.
24. Pokud tedy v projednávané věci odvolací soud vycházel z vázanosti takovým rozhodnutím podle §135 odst. 1 o. s. ř., již v tomto ohledu je jeho právní posouzení nesprávné. Odvolací soud byl oprávněn sám posoudit, zda došlo k zaviněnému porušení povinností žalovaným, a zda právě v příčinné souvislosti s takovým porušením vznikla škoda, kterou nahradila žalobkyně poškozenému (v případě regresního nároku posuzovaného podle §18 OdpŠk – toto právní posouzení nebylo dovoláním zpochybněno a není předmětem dovolacího přezkumu – bylo třeba prokázat existenci protiprávního jednání, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi). Z vydaného rozhodnutí o kázeňském přestupku měl při tomto posouzení odvolací soud pouze vycházet (srov. §135 odst. 2 větu druhou o. s. ř.).
25. Odvolací soud však pochybil též v rozsahu, v jakém se cítil být rozhodnutím o kázeňském přestupku vázán.
26. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že soud rozhodující v občanskoprávním sporu je vázán výrokem odsuzujícího trestního rozsudku (§135 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv jeho odůvodněním. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele a ve sporu o náhradu škody (újmy) jsou pro splnění podmínek odpovědnosti závazná zjištění obsažená v takovém rozsudku, a to v rozsahu, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném občanskoprávním nároku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/2008, ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3912/2018). Z těchto závěrů vychází judikatura Nejvyššího soudu i ve vztahu k rozhodnutím příslušného orgánu o spáchání přestupku či jiného správního deliktu (srov. například rozsudek ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99).
27. V projednávané věci odvolací soud učinil závěr, že škoda, kterou žalobkyně nahradila poškozenému (tu měl za zjištěnou na základě soudního rozhodnutí o povinnosti žalobkyně k její náhradě poškozenému) byla způsobena též zaviněným porušením povinností žalovaného. Vycházel přitom výlučně z výše citovaného rozhodnutí příslušného služebního funkcionáře o spáchání kázeňského přestupku a vázaností jeho výrokem, z nějž vyplývalo, že žalovaný porušil služební kázeň (spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů) tím, že řádně nezabezpečil předmětné vozidlo proti jeho odcizení. Z popsané skutkové podstaty kázeňského přestupku a jednání, jímž žalovaný naplnil její znaky, se však nepodává, že by znakem skutkové podstaty daného kázeňského přestupku bylo i to, že právě tímto jednáním žalovaného byla způsobena škoda, tedy nevyplývala z něj existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a újmou poškozeného. Odvolací soud přitom z uvedeného rozhodnutí o kázeňském přestupku dovodil též závěr o existenci příčinné souvislosti. Nezohlednil, o jakém přestupku bylo rozhodováno, jaké znaky skutkové podstaty konkrétní přestupek zahrnuje a jakým jednáním tyto znaky naplnila osoba, jež se přestupku podle příslušného rozhodnutí dopustila, tedy neposuzoval, zda rozsah jednání obsaženého v rozhodnutí o kázeňském přestupku vyčerpává rozsah jednání vedoucího ke škodě. I v tomto ohledu je jeho právní posouzení nesprávné.
28. Uvedené skutečnosti jsou přitom podstatné též pro určení, v jakém rozsahu měl odvolací soud z uvedeného rozhodnutí o kázeňském přestupku vycházet ve smyslu §135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Pokud se příslušný orgán ve výroku svého rozhodnutí otázkami vzniklé škody ani příčinné souvislostí mezi jím zjištěným jednáním a vzniklou škodou vůbec nezabýval, nelze v tomto rozsahu z jeho rozhodnutí ani vycházet.
29. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že samotná skutečnost, že žalovaný porušil své povinnosti příslušníka Policie České republiky tím, že nezajistil umístění tzv. botičky na předmětné vozidlo, čímž ve smyslu jemu uložených služebních povinností naplnil znak „řádného nezabezpečení“ vozidla proti odcizení, za což byl kázeňsky potrestán, bez dalšího nevypovídá o tom, že by právě toto jednání bylo v příčinné souvislosti se škodou způsobenou poškozenému jeho odcizením, ke kterému došlo až následující den poté, co žalovaný již nevykonával dozorčí službu, tj, o tom, zda právě toto porušení služebních povinností ve vztahu k zabezpečení vozidla bylo vzhledem k dalším okolnostem podstatnou příčinou jeho odcizení. O vztah příčinné souvislosti jde, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo ( conditio sine qua non ). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (tedy takovou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo). Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají. Pro existenci kausálního nexu je v takovém případě nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, nebo ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014). Odvolací soud se ve smyslu shora citovaných judikaturních závěrů řádně nezabýval posouzením příčinné souvislosti, nehodnotil na základě dokazováním zjištěných skutečností (nikoliv na základě rozhodnutí o kázeňském přestupku), zda bylo jednání žalovaného podstatnou příčinou škody, případně zda nedošlo k přerušení příčinné souvislosti. Za řádné posouzení nelze považovat stručný závěr odvolacího soudu, že „lze se značnou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že kdyby kterýkoliv z nich (z policistů, kteří se nesprávného úředního postupu podle rozhodnutí o kázeňském přestupku dopustili), tedy i žalovaný, beze zbytku dodržel své povinnosti vyplývající ze služebních předpisů, k odcizení vozidla a vzniku škody by nedošlo“.
30. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
31. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud svá skutková zjištění učinil s odkazem na „obsah soudního spisu“ (z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem, je zřejmé, že odvolací soud žádné dokazování sám neprováděl) a konstatoval, že soud prvního stupně skutkový stav zjistil dostatečně, věc pouze nesprávně právně posoudil. I přes toto konstatování však odvolací soud učinil skutková zjištění zčásti odlišná od zjištění učiněných soudem prvního stupně, neboť uzavřel, že žalovaný poté, co jeho podřízení odmítli provést pokyn k nasazení „botičky“ na předmětné vozidlo, jiné opatření neprovedl a že nedošlo k předání služby dozorčího prap. K. tak, aby tento policista s jistotou věděl, že na dvoře je umístěno policií zajištěné vozidlo, u něhož je riziko, že pachatel předchozí krádeže stále disponuje klíčky od vozidla. Oproti tomu soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný poté, co jeho podřízení odmítli nasadit tzv. botičku, následně do vjezdu do areálu postavil služební vozidlo, aby zabránil případné krádeži, a že při skončení služby předal materiály k zajištěnému vozidlu svému nadřízenému a sdělil policistovi K., že vozidlo není řádně zajištěno (zabezpečeno „botičkou“). Tato (vzájemně rozdílná) zjištění přitom mohla mít význam pro posouzení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaným a vznikem škody. Hodlal-li odvolací soud odlišně hodnotit důkazy provedené soudem prvního stupně a učinit jiné skutkové závěry, byl podle §213 odst. 2 o. s. ř. povinen dokazování zopakovat, případně ve vztahu k listinným důkazům v rozhodnutí alespoň vysvětlit o jaké (konkrétní) důkazy své odlišné zjištění opírá a na základě jakých úvah tak činí (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 803/2005, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1509/2006, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2468/2014, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 43/2017). Jestliže tak odvolací soud v projednávané nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř., zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti žalovaného) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
33. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu