ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.1074.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1074/2020-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ŠKO-ENERGO, s. r. o. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Třída Václava Klementa 869, identifikační číslo osoby 61675938, zastoupené Mgr. Petrem Fojtkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, proti žalované ČEZ Prodej, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, identifikační číslo osoby 27232433, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o zaplacení částky 34 113 767,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 319/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, č. j. 51 Co 124/2019-355, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 35 441 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
V řízení se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky (po částečném zpětvzetí žaloby snížené na 33 700 248,93 Kč) s úrokem z prodlení s tvrzením, že na základě smlouvy o sdružených dodávkách elektřiny, kterou jako odběratelka uzavřela se žalovanou v pozici dodavatelky, tuto částku zaplatila žalované v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 jako součást ceny za elektrickou energii odebranou v příslušných odběrných místech, přičemž šlo o položku účtovanou jako „cena na podporu výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie“ (dále jen „příspěvek na POZE“). Žalobkyně tvrdila, že jde o bezdůvodné obohacení žalované, která tuto částku účtovala neoprávněně, neboť právní úprava účinná v předmětném období žalobkyni výslovně neukládala příspěvek na POZE žalované platit a nestanovila jeho výši, žalovaná nebyla oprávněna po žalobkyni příspěvek na POZE požadovat a přijmout.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 8. 2018, č. j. 19 C 319/2016-222, zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 413 518,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 086 830,03 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (druhý výrok), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 28 613 418,90 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (třetí výrok), a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované (čtvrtý výrok).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně i žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I), rozhodl o tom, že po právní moci usnesení se věc postupuje Energetickému regulačnímu úřadu (dále jen „ERÚ“) jako orgánu ve věci příslušnému (výrok II), a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to „otázky pravomoci soudu rozhodnout o předmětu sporu“, při jejímž řešení se podle ní odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4165/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3008/2017 (která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ). Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla změnu napadeného rozhodnutí tak, že rozsudek soudu prvního stupně se nezrušuje, řízení se nezastavuje a věc se nepostupuje ERÚ, případně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považovala dovolání za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při řešení žalobkyní vymezené otázky procesního práva od (již) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Po vydání žalobkyní citovaných usnesení Nejvyššího soudu došlo v reakci na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. Konf 45/2017, ke změně v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, a ta je nyní ustálena v závěru, že právní kvalifikace žalované pohledávky jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nevyjímá spor, jehož samotným základem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), či sjednané na jeho základě, z dosahu pravomoci ERÚ ve smyslu §52 odst. 2 tohoto zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2177/2018, ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4291/2017, ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2249/2019, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1130/2019, a ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3505/2019). V těchto rozhodnutích bylo současně konstatováno, že s ohledem na závěry rozhodnutí zvláštního senátu sp. zn. Konf 45/2017 je nutno považovat za překonanou část dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované usneseními citovanými žalobkyní v dovolání.
V usnesení sp. zn. Konf 45/2017 se zvláštní senát zabýval otázkou pravomoci rozhodnout spor, v němž se výrobce elektřiny domáhal po provozovateli regionální distribuční soustavy a operátorovi trhu vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že uzavřel s provozovatelem regionální distribuční soustavy smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy do distribuční sítě vysokého napětí, resp. velmi vysokého napětí, že v období od ledna do září 2013 vyrobil mj. elektřinu, kterou sám spotřeboval, aniž využil služeb distribuce, a že provozovateli regionální distribuční soustavy v uvedeném období uhradil předmětnou částku jako platbu složky ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie a kombinované výroby elektřiny a tepla vyúčtovanou bez opory v zákoně o POZE (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013) i vztahu k výše zmiňovaným dodávkám elektřiny pro vlastní potřebu výrobce, při nichž nevyužil distribučních služeb. Po operátorovi trhu se uvedené částky domáhal z důvodu, že takto vybraná složka ceny za distribuci byla operátorovi trhu provozovatelem regionální distribuční soustavy v mezidobí převedena.
Zvláštní senát při posouzení věci vzal v úvahu, že předmětný spor měl svůj právní základ v existenci převážně soukromoprávního vztahu, neboť peněžité plnění, jehož vrácení se výrobce v daném sporu domáhal, bylo poskytnuto ve smluvním vztahu mezi výrobcem a provozovatelem regionální distribuční soustavy. Při posouzení, zda existuje explicitní a dostatečně určité ustanovení zákona, odnímající rozhodování předmětného sporu soudům v občanském soudním řízení, dospěl k závěru, že pravomoc ERÚ podle ustanovení §52 odst. 2 zákona o POZE rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona o POZE. Zvláštní senát dále vyložil, že jestliže zákonodárce svěřil správnímu orgánu (ERÚ) pravomoc rozhodovat „spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona“, bylo by absurdní, aby spory založené na věcně shodném základu, jež však nelze stricto sensu označit za spor o splnění peněžité povinnosti, řešil soud. Současně se zvláštní senát vymezil též ke své předchozí judikatuře řešící otázku pravomoci k rozhodování nároků na vydání bezdůvodného obohacení, jíž si byl při rozhodování v dané věci vědom, a vážil argumentaci, o kterou se opírá. Tuto však považoval za překonanou.
Ke shodným závěrům poté dospěl zvláštní senát též v usneseních ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. Konf 10/2019, ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. Konf 41/2017, a ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. Konf 26/2019. V posledně citovaném usnesení dodal, že nelze činit rozdíl mezi situací, kdy jedna ze stran odmítne poskytnout plnění, a situací, kdy jej sice poskytne, ale následně jej žádá zpět. Na závěry usnesení sp. zn. Konf 45/2017 a sp. zn. Konf 10/2019 odkázal zvláštní senát i v dalších svých rozhodnutích týkajících se pravomoci ERÚ rozhodovat spory o vydání bezdůvodného obohacení při čerpání podpory výroby elektřiny z obnovitelných, přičemž poukázal na společné rysy takových případů s případy projednávanými ve výše citovaných usneseních a zdůraznil, že vždy jde o spory, pro něž je rozhodující vyřešení právní otázky, zda placení určitých částek bylo či nebylo v souladu s příslušným ustanovením zákona o POZE, energetického zákona a předpisů souvisejících (srov. například usnesení ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. Konf 9/2019, či z téhož dne sp. zn. Konf 19/2019 a sp. zn. Konf 20/2019, nebo usnesení ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. Konf 18/2019).
Nejvyšší soud připomíná, že podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. je pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, uveřejněném pod číslem 234/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, vysvětlil, že rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes , zavazuje tedy nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, nýbrž i precedentně dopadá na všechny obdobné případy. Nejvyšší soud pak vyložil, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné nejen pro ty soudy, jež jsou stranami příslušného kompetenčního sporu, nýbrž pro všechny soudy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2966/2012), a je tedy závazné i pro dovolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011).
V nyní řešené věci jde o spor o vrácení peněžitého plnění, které žalobkyně, jež byla se žalovanou ve smluvním vztahu týkajícím se sdružených dodávek elektřiny, zaplatila žalované jako příspěvek na POZE za elektřinu spotřebovanou v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013, k jehož úhradě podle svého názoru nebyla povinna podle zákona o POZE ve znění účinném v tomto období. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (vycházející z rozhodnutí zvláštního senátu), pokud – s odkazem na §28 odst. 4 zákona o POZE ve znění účinném od 2. 10. 2013 do 20. 5. 2014, v němž bylo mimo jiné stanoveno, že a) cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny hradí zákazník za množství elektřiny jím spotřebované, b) výrobce provozující výrobnu elektřiny za množství elektřiny jím spotřebované, včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy – dovodil, že povinnost poskytnout peněžité plnění k financování podpory elektřiny (zaplatit příspěvek na POZE) nevyplývá z obecných soukromoprávních předpisů, ale je založena zákonem o POZE, a proto je dána podle §52 odst. 2 zákona o POZE pravomoc ERÚ k rozhodování této věci. I v této věci tedy šlo o spor o vydání bezdůvodného obohacení, jehož samotným základem byla (spornost) splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE či sjednané na jeho základě, tj. otázka, zda placení takové částky bylo či nebylo v souladu s příslušným ustanovením zákona o POZE (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3334/2020).
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení zjevně nesprávně označil postavení účastnic řízení (jako výrobce elektřiny a provozovatelka regionální soustavy). Na správnosti jeho závěru, že sporná povinnost k plnění je upravena v §28 zákona o POZE a je tudíž (v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) dána pravomoc ERÚ k rozhodnutí sporu, však toto pochybení nic nemění.
Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy i ve výroku III, jímž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 5. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu