ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.241.2021.1
sp. zn. 32 Cdo 241/2021-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně Zdravotnický holding Královéhradeckého kraje a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245/2, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 25997556, zastoupené Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1525/39, proti žalované Pyramida CS s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Žirovnická 2389, identifikační číslo osoby 45306770, zastoupené Mgr. Martinem Velíkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Rohenická 71/1, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 275/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 53 Co 380/2019-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem (v pořadí již druhým) ze dne 10. 9. 2019, č. j. 17 C 275/2017-185, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a na nákladech řízení částku 74 806 Kč (výrok pod bodem II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil, ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že výše nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 71 720,50 Kč, jinak je potvrdil (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Námitka, že soudy nižších stupňů v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), dovolatelku „určily jako jediného škůdce, aniž se dále zabývaly otázkou spoluzavinění ze strany žalobkyně a jejích zaměstnanců, jak vyplývalo z prováděných důkazů“, opomíjí, že odvolací soud se otázkou případného spoluzavinění poškozeného zabýval, a to jednak v bodě 14 odůvodnění svého rozhodnutí (ve vztahu k argumentu dovolatelky, že žalobkyně neučinila opatření potřebné k odvrácení škody), jednak v bodě 13, v němž vysvětlil, že tvrzení, podle něhož sama žalobkyně byla odborníkem v oboru zadávání veřejných zakázek, dovolatelka uplatnila v rozporu s §205a o. s. ř.
Dovozuje-li dovolatelka spoluzavinění žalobkyně (respektive dokonce absenci své odpovědnosti za škodu) z toho, že dohodou o narovnání došlo dodatečně „fakticky“ ke změně předmětu zadávacího řízení, pak zcela přehlíží, jak se s touto její námitkou vypořádal odvolací soud, a k příslušným právním závěrům odvolacího soudu nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání.
Další otázkou, která „nebyla při rozhodování v předmětném sporu vzata rozhodujícími soudy v potaz“, je dle dovolatelky otázka předvídatelnosti škody. Dovolatelka má za to, že tato otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena „ve smyslu předvídatelnosti výše škody“, nicméně v této souvislosti rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2017), jenž řeší otázku okamžiku, ke kterému má být vztaženo posuzování předvídatelnosti vzniku škody. Nepředvídatelnost výše škody dovolatelka spatřuje v tom, že správní řízení o spáchání správního deliktu žalobkyně probíhalo zhruba sedm let po ukončení zadávacího řízení, přičemž v té době již ÚOHS uděloval velmi vysoké sankce za pochybení při zadávacím řízení, které byly naprosto nesrovnatelné se sankcemi udělovanými v roce 2008. Tato námitka však přípustnost dovolání založit nemůže již proto, že shora uvedené tvrzení, o nějž námitku opírá, uplatnila dovolatelka poprvé až v dovolání. Nejvyšší soud k němu proto – vzhledem k §241a odst. 6 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy – přihlédnout nemohl.
Otázku „předvídatelnosti výše škody“, kterou má za dosud judikatorně nevyřešenou, dovolatelka srozumitelně nezformulovala a otázka související s předvídatelností výše škody, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, se neotevírá ani v obsahu dovolací argumentace. Právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný pod číslem 23/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě vymezena a není zjistitelná ani z obsahu dovolání, nesplňuje dovolání náležitosti stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, a ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Ústavní soud shledal tento zákonem stanovený požadavek na obsah dovolání ústavně konformním (srov. zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, bod 39).
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani argument, že dovolatelka nemohla předvídat, že po ukončení plnění ze smlouvy dojde k uzavření dohody o narovnání, kterou žalobkyně upraví dodatečně předmět smlouvy. Odvolací soud vyšel ze závěru, že nebyl-li předmět zakázky v době jejího zadání zřejmý, musela to dovolatelka jako odbornice vědět a musela též vědět, že může nastat problém, bude-li zakázka zadaná v jednacím řízení bez uveřejnění (což bylo možné pouze u služeb) nakonec nikoliv službou, ale dodávkou, u které tato forma zadání není v zákoně o veřejných zakázkách dovolena. Pochybení dovolatelky pak odvolací soud spatřoval v tom, že na tyto možné problémy plynoucí z nejasnosti předmětu veřejné zakázky žalobkyni neupozornila a poradila jí zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění. Vyšel tedy implicite z toho, že žalovaná mohla jako odbornice při takovémto ne zcela zřejmém předmětu zakázky, který s žalobkyní nevyjasnila, předvídat, že následek ve formě sankce může přijít, pokud nebude zakázka odpovídat službám, ale půjde o dodávky.
Z dovolání není zřejmé, jak mají námitky, že předmětem mandátní smlouvy nebyla komplexní administrace a že žalobkyně v rozporu s mandátní smlouvou neumožnila dovolatelce přednést argumenty v rámci správního řízení před ÚOHS, souviset s citovanými závěry R 48/2017 a s předvídatelností výše škody vůbec. Jde o tutéž argumentaci, jejímž prostřednictvím dovolatelka před soudy nižších stupňů prosazovala názor, že za škodu neodpovídá (zcela, popřípadě zčásti, v důsledku spoluzavinění žalobkyně).
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též v té části prvního výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, avšak podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu