ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.2688.2019.3
sp. zn. 32 Cdo 2688/2019-714
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Matco, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 26425033, zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalovaným 4) D. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, a 5) Z. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem v Brně, Ječná 1321/29, o zaplacení částky 1 851 107,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (17) 41 Cm 155/2000, o dovolání žalovaného 5) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2019, č. j. 4 Cmo 170/2018-664, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2019, č. j. 4 Cmo 170/2018-664, v části prvního výroku, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ukládající žalovanému 5) povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 846 178,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16,5 % ročně z částky 8 126 597,78 Kč od 1. 12. 1999 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním z žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného, v druhém výroku a v té části třetího výroku, kterou byla uložena žalovanému 5) povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 19 408,40 Kč s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním z žalovaných zaniká povinnost plnění druhého žalovaného, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2018, č. j. (17) 41 Cm 155/2000-620, v části výroku I, kterou byla žalovanému 5) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 846 178,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16,5 % ročně z částky 8 126 597,78 Kč od 1. 12. 1999 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním z žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného, a v té části výroku III, kterou byla žalovanému 5) uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 822 854,40 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Konsolidační banka Praha, s. p. ú. (původní žalobkyně) se v řízení domáhala po žalovaných 4) a 5) – původně také po společnostech C. [dále jen „dlužník“ či „původní žalovaná 1)“], C. B. [dále jen „původní žalovaná 2)“], a C. [dále jen „původní žalovaná 3)“] – zaplacení částky 8 872 873,90 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 5. 11. 1992, ve znění jejích dodatků, poskytla Česká spořitelna, a. s. (dále též jen „spořitelna“), jako její právní předchůdkyně, dlužníku úvěr ve výši 10 000 000 Kč, který byl vyčerpán a měl být splacen do 30. 11. 1996. Původní žalovaný 3) a žalovaní 4) a 5) převzali ručení za závazek dlužníka z úvěrové smlouvy ručitelským prohlášením ze dne 12. 10. 1993 a původní žalovaná 2) přistoupila k závazku dlužníka smlouvou ze dne 30. 4. 1996. Po žalovaných takto v řízení požadovala úhradu nesplacené jistiny úvěru ve výši 5 566 266,18 Kč, úroků ve výši 2 556 912,60 Kč, poplatků ve výši 3 835 Kč, úroků z prodlení za dobu od 1. 6. 1999 do 30. 11. 1999 ve výši 745 860,12 Kč a úroků z prodlení ve výši 16,5 % p. a. z částky 8 123 178,18 Kč (ze součtu požadované jistiny a úroků) za dobu od 1. 12. 1999 do zaplacení. V průběhu řízení byl připuštěn vstup žalobkyně do řízení na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 5. 2007 a řízení též bylo zastaveno vůči původním žalovaným 1) a 3) z důvodu jejich zániku. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2013, č. j. 41 Cm 155/2000-229, bylo žalobě zcela vyhověno a vůči původní žalované 2) tím bylo řízení pravomocně skončeno. Na základě odvolání žalovaných 4) a 5) bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2015, č. j. 4 Cmo 93/2015-475, pravomocně rozhodnuto o nároku žalobkyně vůči žalovaným 4) a 5) co do částky 7 021 766,18 Kč (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2013 byl v tomto rozsahu potvrzen) a ve zbylém rozsahu byl citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V dalším průběhu řízení žalobkyně požadovala po žalovaných 4) a 5) zaplacení částky 1 851 107,80 Kč (po haléřovém zaokrouhlení) sestávající z neuhrazených úroků ve výši 1 101 412,66 Kč (úroky ve výši základní sazby spořitelny navýšené o 3 % z částky 5 999 800 Kč za dobu od 23. 3. 1998 do 1. 6. 1999), z poplatků ve výši 3 835 Kč a z úroků z prodlení ve výši 745 860,12 Kč (úroky z prodlení ve výši 16,5 % p. a. z částky 9 006 214,36 Kč od 1. 6. 1999 do 30. 11. 1999). Dále se domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši 16,5 % p. a. z částky 8 123 178,18 Kč za dobu od 1. 12. 1999 do zaplacení.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. (17) 41 Cm 155/2000-620 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovaným 4) a 5) povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 846 178,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16,5 % p. a. z částky 8 126 597,78 Kč od 1. 12. 1999 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného (výrok I), žalobu co do zaplacení částky 4 929,60 Kč s úrokem z prodlení z částky 3 419 Kč ve výši 16,5 % p. a. od 1. 12. 1999 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně předně vyšel ze závěrů svého předchozího pravomocného rozsudku ve vztahu k otázce aktivní a pasivní legitimace účastníků. Měl za prokázané čerpání úvěru ve výši 10 000 000 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi Českou spořitelnou, a. s. a dlužníkem dne 5. 11. 1992, v jejímž článku V byla sjednána úroková sazba ve výši 17 % nad základní sazbu spořitelny a dlužník se zavázal zaplatit úvěr nejpozději do 30. 11. 1996 v termínech a splátkách sjednaných v čl. II bodu b). Za prokázané považoval také přistoupení původní žalované 2) k dluhu, ručení původní žalované 3) a žalovaných 4) a 5) za dluh dlužníka a opakované postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy až na žalobkyni. Dále vyšel ze zjištění, že dodatkem k úvěrové smlouvě č. 6 ze dne 30. 4. 1996 (dále jen „dodatek č. 6“) byly specifikovány pohledávky ze smlouvy o úvěru ke dni 12. 4. 1996 a takto též byla uznána ve smyslu §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen obch. zák.“), jistina do splatnosti ve výši 1 990 600 Kč, jistina po splatnosti ve výši 4 000 200 Kč se sankčním úrokem 17 % p. a., dlužný úrok po splatnosti ve výši 1 021 550,18 Kč, dlužné poplatky ve výši 416 Kč. Tímto dodatkem byl také sjednán splátkový kalendář, podle kterého měly být veškeré pohledávky uhrazeny do 30. 12. 2000 a pohledávka na úvěrovém účtu měla být dále úročena základní sazbou spořitelny + 3 %. Dlužník splátkový kalendář neplnil, z tohoto důvodu došlo dne 26. 4. 1999 k výpovědi úvěrové smlouvy s účinností ke dni 1. 6. 1999 a k zesplatnění celé dlužné částky, která byla nadále úročena úrokem z prodlení ve výši 16,5 % p. a. Výši úrokových sazeb vzal soud prvního stupně za prokázanou z potvrzení České spořitelny, a. s. o tzv. základních úrokových sazbách. Podle soudu prvního stupně žalobkyně též prokázala, že v období po účinnosti výpovědi úvěrové smlouvy dlužník uhradil tři splátky ve výši celkem 373 033,82 Kč na jistině po splatnosti, částku 1 526 878 Kč na úrocích (ve vztahu k těmto částkám přitom žalobkyně tvrdila jejich úhradu dlužníkem v období od uznání závazku do účinnosti výpovědi smlouvy a soudem prvního stupně k tomu byly provedeny důkazy listinami z doby předcházející účinnosti výpovědi smlouvy) a následně částku 60 500 Kč na jistině po splatnosti. Na jistině do splatnosti neuhradil ničeho.
4. Uplatněný nárok na poplatky po splatnosti ve výši 3 835 Kč posuzoval soud prvního stupně s přihlédnutím k dodatku č. 6, v němž byly dlužné poplatky uznány co do výše 416 Kč. Konstatoval, že povinnost hradit poplatky byla zakotvena v úvěrové smlouvě na základě Sazebníku odměn spořitelny, který však žalobkyně nedoložila a neunesla tak důkazní břemeno co do výše požadovaných poplatků. Proto žalobu co do částky 3 835 Kč zamítl (uznané poplatky ve výši 416 Kč již byly přiznány v předchozím pravomocném rozhodnutí). Ve vztahu k požadovaným úrokům po splatnosti ve výši 1 101 412,63 Kč soud prvního stupně uzavřel, že na základě výše dlužné jistiny 5 999 800 Kč a prokázané výše základních úrokových sazeb v jednotlivých obdobích s připočtením 3 % p. a. činily dlužné úroky za dobu od uznání dluhu 30. 4. 1999 (správně 30. 4. 1996) do 1. 6. 1999 částku 3 002 579,36 Kč. Domáhala-li se žalobkyně v řízení úroku z prodlení od 23. 3. 1998 do 7. 5. 1999 (správně úroku od 23. 3. 1998 do 1. 6. 1999) při sazbách, které tvrdila, za počet dnů odvozený ze splátkového kalendáře, pak zůstatek nároku na úroky z prodlení (správně úroky) skutečně činil podle soudu prvního stupně částku 1 101 412,66 Kč. Ohledně nároku žalobkyně na úroky z prodlení ve výši 16,5 % p. a. od 1. 6. 1999 do 30. 11. 1999 požadované v částce 745 860,12 Kč pak soud prvního stupně učinil závěr, že dlužná částka k datu zesplatnění úvěru (1. 6. 1999) činila 9 002 795,36 Kč a byla složena z neuhrazené jistiny ve výši 5 999 600 Kč (správně zřejmě 5 999 800 Kč), z narostlého úroku ke dni zesplatnění ve výši 3 002 579,36 Kč a z uznaných poplatků ve výši 416 Kč. Z této částky pak při úrokové sazbě 16,5 % p. a. za celkem 183 dnů prodlení za období od 1. 6. 1999 do 30. 11. 1999 činil úrok z prodlení 744 765,49 Kč. V této částce proto soud prvního stupně žalobě vyhověl a co do částky 1 094,63 Kč žalobu zamítl. Současně rozhodl o povinnosti žalovaných k zaplacení úroku z prodlení ve výši 16,5 % p. a. z částky 8 126 597,78 Kč od 1. 12. 1999 do zaplacení s tím, že v tomto rozsahu byla pohledávka žalobkyně nepochybně prokázána. Vzhledem k datu podání žaloby nepovažoval (zejména s odkazem na §397 obch. zák.) za důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanými. Nepřihlédl k obraně žalovaných, kteří namítali, že v žalobě se žalobkyně domáhala pouze úroků a nikoliv úroků z prodlení. Absenci slov „v prodlení“ v petitu žaloby považoval pouze za písařskou chybu, neboť v žalobě žalobkyně tvrdila a odůvodňovala nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 16,5 % p. a. z částky 8 123 178,78 Kč.
5. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných 4) a 5) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), ve výroku III o nákladech řízení jej změnil pouze tak, že částku 822 584,40 Kč jsou povinni zaplatit žalovaní 4) a 5) s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnění druhého žalovaného (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
6. Odvolací soud měl za prokázaná tvrzení žalobkyně, že Česká spořitelna a. s. uzavřela s dlužníkem smlouvu o úvěru ve výši 10 000 000 Kč, v níž byla sjednána sazba 3 % nad základní sazbu spořitelny ze skutečně čerpaného úvěru. Smlouva obsahovala ujednání (čl. V), že „opožděná úhrada splátky nebo úroku je považována za porušení podmínek smlouvy. K úhradě splátky nebo úroku v prodlení spořitelna zároveň s klientem sjednává, že mu poskytne na účtě č. XY krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků s úrokovou sazbou 17 % nad základní sazbou spořitelny se splatností 1 měsíc“. Současně bylo sjednáno, že věřitel byl oprávněn požadovat okamžité splacení celého úvěru (vyčerpané částky) po předchozí výpovědi úvěru dané s jednoměsíční lhůtou při nesplnění podmínek v části 2 smlouvy. Dne 30. 4. 1996 byl mezi Českou spořitelnou a. s. a dlužníkem sjednán dodatek č. 6, v němž byl uznán dluh ve výši 7 021 766,18 Kč sestávající z jistiny ve výši 5 999 800 Kč, úroků ve výši 1 021 550,18 Kč a poplatků ve výši 416 Kč. Dále se strany dohodly na změně obsahu závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy tak, že otázky, jichž se dohoda týkala, se nadále řídily pouze ujednáním dodatku, přičemž ostatní podmínky smlouvy o úvěru zůstávaly v platnosti beze změny. Změna spočívala v tom, že dlužník se zavázal uznaný závazek uhradit nejpozději do 30. 10. 2000, a to v pořadí dlužné poplatky do 30. 4. 1996, dlužné úroky počínaje měsícem dubnem 1996 pravidelnými měsíčními splátkami vždy k 30. dni každého měsíce ve výši 115 000 Kč s tím, že poslední splátka bude zaplacena k 30. 12. 1996 ve výši 101 966,18 Kč, dále dlužné splátky počínaje měsícem prosincem 1996 ve výši 13 033,82 Kč a dále pravidelnými měsíčními splátkami vždy k 30. dni každého měsíce ve výši 115 000 Kč do 30. 12. 1998 a dále od 30. 1. 1999 ve výši 150 000 Kč s tím, že poslední splátka bude zaplacena 30. 9. 1999 ve výši 27 166,18 Kč. Strany se dále dohodly, že pohledávka na účtu č. XY bude nadále úročena podle smlouvy o úvěru, tj. základní sazba + 3 %. Dlužník se zavázal splácet úvěr počínaje měsícem dubnem (roku 1993) ve výši 666 700 Kč s tím, že další splátka ve stejné výši bude provedena ve dnech 20. 11. 1993, 20. 12. 1993 a dále pravidelnými čtvrtletními splátkami k 20. dni posledního měsíce čtvrtletí, poslední splátka měla být provedena 20. 3. 1996. Další splátky měly být prováděny počínaje měsícem září roku 1999 ve výši 122 833,82 Kč a dále pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 150 000 Kč vždy k 30. dni každého měsíce s tím, že poslední splátka bude zaplacena dne 30. 10. 2000 ve výši 76 766,18 Kč. V bodě 4 dodatku č. 6 pak bylo dohodnuto, že úvěr, tj. zůstatek jistiny a závazky po lhůtě splatnosti, budou od účinnosti dodatku č. 6 vedeny na novém úvěrovém účtu č. XY. K dodatku č. 6 byl vyhotoven splátkový kalendář.
7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na základě výpovědi úvěrové smlouvy, jejíž účinnost nastala 1. 6. 1999, došlo k zesplatnění celé dlužné částky sestávající z původní uznané jistiny 5 999 800 Kč a narostlých úroků ode dne uznání dluhu do dne účinnosti výpovědi v částce 3 002 579,30 Kč. Uzavřel, že výše citované ujednání čl. V smlouvy o úvěru je svou podstatou dohodou o přirůstání dlužných úroků k jistině a současně dohodou o stanovení výše úroku z prodlení. Nová takto vzniklá jistina úvěru tak podle odvolacího soudu činila 9 002 379,36 Kč. Námitky žalovaných zpochybňující důkazní hodnotu předložených listinných důkazů, zejména obratovou historii k úvěru, považoval za bezvýznamné, neboť žalovaní netvrdili, nadto neprokazovali, že by v období od podpisu dodatku č. 6, jehož součástí bylo uznání dluhu co do důvodu a výše, bylo uhrazeno cokoliv nad rámec částek, které podle tvrzení žalobkyně dlužník sám zaplatil (odvolací soud v předchozí části odůvodnění konstatoval tvrzení žalobkyně, že od data uznání závazku do data účinnosti výpovědi úvěru byla uhrazena na jistině po splatnosti částka 373 033,82 Kč, na úrocích částka 1 526 878 Kč a že následně došlo do data postoupení pohledávky na žalobkyni k úhradě částky 60 500 Kč na jistinu po splatnosti). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o správnosti výpočtu nároku na úroky, jak jej učinila žalobkyně v podání ze dne 15. 5. 2018, v němž vycházela ze základní úrokové sazby prokázané potvrzením České spořitelny, a. s. navýšené o 3 %. Měl tedy za prokázaný nárok na zaplacení úroků takto vypočtených z částky poskytnutého úvěru 5 999 800 Kč narostlých od 23. 3. 1998 do 1. 6. 1999 ve výši 1 101 412,66 Kč. Výpočet úroků z prodlení podle něj vycházel ze skutečnosti, že v čl. V úvěrové smlouvy byla sjednána úroková sazba ve výši 17 % nad základní sazbu spořitelny (tuto sazbu měl za roční, neboť nebylo uvedeno jinak), kterou měly být úročeny platby v prodlení, žalobkyně uplatnila pouze část nároku ve výši 16,5 % p. a. Za situace, kdy napadeným rozsudkem byla žaloba zamítnuta v částce 3 835 Kč z titulu neuhrazených poplatků a v částce 1 094,63 Kč z titulu úroků z prodlení (správně úroků), odvolací soud považoval za správný postup soudu prvního stupně, který úrok z prodlení ve výši 16,5 % p. a. za dobu od 1. 6. 1999 do 30. 11. 1999 vypočetl z jistiny 9 002 795,36 Kč na částku 744 765,49 Kč. Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku promlčení nároku na zaplacení úroku z prodlení, neboť ze žaloby bylo zcela zřejmé, že kromě jistiny a nesplacených úroků z úvěru se žalobkyně domáhala též úhrady úroků z prodlení, byť v petitu úroky z prodlení ve výši 16,5 % označila pouze jako 16,5% úrok.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 5) dovolání (podle obsahu jen proti prvnímu výroku), jehož přípustnost spatřuje předně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Napadený rozsudek podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje jej zrušit. Současně navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozsudku (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, č. j. 32 Cdo 2688/2019-709, bylo návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku vyhověno).
9. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že oproti zjištění soudu prvního stupně, podle kterého byla v čl. V úvěrové smlouvy sjednána úroková sazba ve výši 17 % nad základní sazbu spořitelny, učinil zřejmě výkladem tohoto článku smlouvy závěr, že ujednání v něm učiněné je svou podstatou dohodou o přirůstání dlužných úroků k jistině a současně dohodou o stanovení výše úroku z prodlení. Dovolatel přitom s poukazem na výkladová pravidla obsažená v §266 odst. 3 a 4 obch. zák. namítá, že pro takový výklad neměl odvolací soud oporu v žádném z provedených důkazů a není zřejmé, jak k takovému závěru dospěl. Toto zjištění proto považuje za neurčité. V čl. V úvěrové smlouvy podle něj byla zcela určitě a srozumitelně projevena vůle smluvních stran, jak řešit tam předvídanou situaci, a v řízení podle dovolatele nebylo prokázáno čerpání jakékoliv částky na zvláštní účet v úvěrové smlouvě specifikovaný, tj. že byl krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků předpokládaný v čl. V smlouvy o úvěru skutečně poskytnut, respektive že byl dlužníkem čerpán, když žalobkyně poskytnutí takového úvěru ani netvrdila. Podle dovolatele závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky, „zda ujednání úvěrové smlouvy o tom, že k opožděné úhradě splátky nebo úroku z (v) prodlení se poskytne dlužníkům krátkodobý úvěr vedený na zvláštním účtu úrokovaný samostatnou sazbou, lze bez dalšího považovat za dohodu o přirůstání dlužných úroků k jistině a současně dohodu o stanovení výše úroku z prodlení“, kterou považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
10. Dovolatel také vyslovuje názor, že nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění pro neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně.
11. Žalobkyně nepovažuje dovolání za důvodné. Zcela se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů o posouzení nároků na úroky a úroky z prodlení. Sazba úroků z prodlení byla podle ní určena v souladu s úvěrovou smlouvou a s rozhodnutím úvěr vypovědět a nadále jej úročit stanoveným úrokem z prodlení, s čímž koresponduje zmiňovaný čl. V smlouvy, v němž si strany sjednaly vlastně dohodu o dalším úročení a krátkodobém úvěru při prodlení. Znění smlouvy má za jasné a jeho interpretaci ze strany soudů za správnou.
III. Přípustnost dovolání
12. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
13. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Těmto požadavkům dovolatel nedostál, pokud v úvodu dovolání avizoval, že dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žádné konkrétní otázky hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se měl podle jeho přesvědčení odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ostatně ani žádná taková konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, však dovolatel neuvedl.
16. Z další argumentace dovolatele je zjevné, že odvolacímu soudu vytýká pochybení při řešení otázky výkladu čl. V úvěrové smlouvy, jež mělo spočívat v tom, že odvolací soud nepostupoval podle výkladových pravidel uvedených v §266 obch. zák. a bez dalšího posoudil znění tohoto článku úvěrové smlouvy jako ujednání o přirůstání dlužných úroků k jistině a současně jako dohodu o stanovení výše úroku z prodlení, byť pro svůj výklad neměl jakoukoliv oporu v provedených důkazech. Dovolatel se mýlí, má-li za to, že otázka, zda může soud bez dalšího provést určitý výklad smluvního ujednání (tj. otázka postupu soudu při výkladu smlouvy), dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Otázkou postupu soudu při výkladu právního úkonu (smlouvy) se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zabýval již opakovaně. Dovolání je pak podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
19. Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
20. Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ). Podle ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jsou pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány objektivně v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014).
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v případě pochybností o obsahu právního úkonu se zjišťuje jeho obsah za použití interpretačních pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v §266 obch. zák. (srov. například rozsudky ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012).
22. V již výše zmíněném rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, Nejvyšší soud vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
23. Ústavní soud pak zdůrazňuje (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tyto závěry přijala i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
24. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze závěru, že ujednání čl. V úvěrové smlouvy je svou podstatou dohodou o přirůstání dlužných úroků k jistině a současně dohodou o stanovení výše úroku z prodlení. Tento závěr však v odůvodnění napadeného rozhodnutí není podepřen žádným výkladem podle interpretačních pravidel či jakýmikoliv úvahami odvolacího soudu. Z jazykového znění předmětného smluvního ujednání přitom na závěr, jaký učinil odvolací soud, bez dalšího usuzovat nelze. O přirůstání úroků k jistině se v něm výslovně nehovoří, naopak je předpokládáno poskytnutí dalšího úvěru na úhradu nejen úroků v prodlení (již splatných), ale též splátek (již existující jistiny). Též úroky v tomto ujednání zmíněné nejsou výslovně označeny jako úroky z prodlení, ale jako úroky z poskytnutého úvěru, jímž má dojít k úhradě splátek či úroků v prodlení. Z jazykového vyjádření tedy nelze vyloučit, že vůle stran projevená v čl. V úvěrové smlouvy mohla naopak směřovat k tomu, aby prodlení dlužníka s úhradou splátek či úroků z úvěru bylo ukončeno tím, že dojde formou poskytnutí nového úvěru ke splnění (úhradě) již existující pohledávky či jejího příslušenství a tedy ke vzniku nové úvěrové pohledávky, dosud nesplatné, s výší úroku z úvěru odlišnou od té, která byla sjednána pro původně poskytnutý úvěr, a že výše úroku z prodlení vůbec sjednána nebyla.
25. Navíc z dalších skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývalo, že dodatkem č. 6 mělo dojít ke změně v obsahu závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru tak, že otázky, jichž se dodatek č. 6 týkal, se nadále měly řídit pouze ujednáními tohoto dodatku a ostatní podmínky smlouvy o úvěru měly zůstat v platnosti bez změny (srov. čl. II. dodatku č. 6). V tomto dodatku si přitom oproti původní smlouvě strany sjednaly nový splátkový kalendář pro úhradu závazků po splatnosti týkající se výslovně dlužných poplatků, úroků a splátek s tím, že pohledávky vedené právě na účtu XY (tj. na účtu, který byl zmíněn v čl. V úvěrové smlouvy) budou nadále úročeny základní sazbou spořitelny navýšenou o 3 % (srov. čl. II bod 2 dodatku č. 6). Současně též ujednaly, že úvěr, tj. zůstatek jistiny a závazky po lhůtě splatnosti, bude od účinnosti dodatku č. 6 veden na novém úvěrovém účtu číslo XY (srov. čl. II bod 4 dodatku č. 6).
26. Objektivně tak existovaly pochybnosti o skutečné vůli smluvních stran projevené v čl. V smlouvy o úvěru (a to i v návaznosti na sjednaný dodatek č. 6, jenž mohl mít vliv též na změnu původního obsahu ujednání čl. V smlouvy), které indikovaly nezbytnost výkladu podle §35 odst. 2 obč. zák. a podle §266 obch. zák. v souladu s výše citovanou judikaturou. Odvolací soud však na takový výklad zcela rezignoval. Výklad citovaných smluvních ujednání byl přitom podstatný pro závěr, zda bylo lze požadovat úroky z prodlení též z neuhrazených úroků a zda byla sjednána výše úroků z prodlení či nikoliv. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho právní posouzení je neúplné a tedy nesprávné. Navíc tím, že pouze sdělil svou představu o obsahu čl. V smlouvy o úvěru, aniž by ozřejmil důvody, které jej k takovému závěru vedly, odvolací soud nedostál ani požadavkům na odůvodnění rozsudku stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř.
27. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
28. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zatížil řízení vadou, pokud nijak nereagoval na (vnitřně logicky rozporná) tvrzení žalobkyně týkající se úhrad provedených dlužníkem na jistinu. Žalobkyně tvrdila, že v době uznání činila jistina do splatnosti celkem 1 999 600 Kč a jistina po splatnosti 4 000 200 Kč, tj. neuhrazená jistina úvěru celkem 5 999 800 Kč. Dále tvrdila, že od data uznání závazku (30. 4. 1996) do data účinnosti výpovědi smlouvy o úvěru (1. 6. 1999) uhradil dlužník na jistině po splatnosti celkově částku 373 033,82 Kč, a dále pak po datu účinnosti výpovědi smlouvy o úvěru uhradil na jistinu po splatnosti další částku 60 500 Kč (ostatně proto v žalobě požadovala na jistině úvěru zaplacení pouze částky 5 566 266,18 Kč, tj. 5 999 800 Kč – 373 033,82 Kč – 60 500 Kč). Tato tvrzení žalobkyně přitom považoval odvolací soud za zjevně nesporná, neboť jako bezvýznamné posoudil námitky žalovaných zpochybňující důkazní hodnotu listin předložených žalobkyní k prokázání transakční historie v situaci, kdy nad rámec takto žalobkyní tvrzených plateb žádné jiné úhrady žalovaní netvrdili a neprokazovali. Žalobkyně však v rámci odůvodnění svého nároku na úhradu úroků ve výši 1 101 412,66 Kč v rozporu s výše uvedeným tvrdila, že po celou dobu od 30. 4. 1996 do 1. 6. 1999 zůstala dlužná jistina v původní uznané výši 5 999 800 Kč (tj. že na ni nebylo hrazeno) a z takové částky jistiny též vypočítávala požadovaný úrok. Uvedený výpočet pak měl vliv také na jí tvrzený výpočet úroků z prodlení, neboť i v něm vycházela z výše úroku určeného z jistiny 5 999 800 Kč za celé zmíněné období, tj. z částky 3 002 579,36 Kč, kterou po účinnosti výpovědi smlouvy považovala za součást dlužné částky, z níž byl úrok z prodlení vypočítáván. Odvolací soud uzavřel, že výpočty úroků i úroků z prodlení, jak je žalobkyně učinila, jsou správné, aniž by jakkoliv tento rozpor vypořádal a případné platby (k nimž též byly v řízení předloženy důkazy - transakční historie) zohlednil. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v této části nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 210/2003). Tato vada přitom mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve vztahu k posouzení uplatněných nároků na úroky z úvěru a úroky z prodlení.
29. Vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatížil řízení též soud prvního stupně, pokud v situaci, kdy byly žalobkyní uplatňovány v žalobě úroky z prodlení za dobu od 1. 12. 1999 do zaplacení ve výši 16,5 % p. a. z částky 8 123 178,18 Kč, což ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku sám konstatoval, přiznal v rozsudku za toto období žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši 16,5 % z částky 8 126 597,78 Kč, tj. úrok z prodlení z částky vyšší než žalobou požadované. Odvolací soud pak tuto vadu řízení nenapravil a rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu potvrdil. Tím také sám zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
30. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. v prvním výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), vždy však pouze ve vztahu k žalovanému 5), tj. dovolateli, neboť žalovaní měli v řízení postavení samostatných společníků (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 786/2006). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně v té části jeho výroků I a III, jež se týkala žalovaného 5), a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
31. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozsudkem dovolacího soudu se řízení nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu