ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3055.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3055/2019-697
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně MAO a. s. , se sídlem v Kladně, Huťská 1557, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 16978307, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalovanému Statutárnímu městu Plzeň , se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 1/1, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 00075370, zastoupenému Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, o náhradu škody ve výši 651 391 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 35 C 31/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019, č. j. 64 Co 8/2019-650, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019, č. j. 64 Co 8/2019-650, v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 9. 2018, č. j. 35 C 31/2011-589, v části výroku pod bodem I o zamítnutí žaloby pro zaplacení částky 651 391 Kč a ve výrocích o nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 9. 2018, č. j. 35 C 31/2011-589, v části výroku pod bodem I o zamítnutí žaloby pro zaplacení částky 651 391 Kč a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Ve zde souzené věci se žalobkyně po žalovaném domáhala náhrady škody ve výši 651 391 Kč, která jí měla vzniknout v důsledku prodlení žalovaného s úhradou pohledávky z titulu práva na náhradu škody ve formě ušlého zisku, přisouzené ve výši 4 024 000 Kč pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 11. 2010, č. j. 35 C 76/2005-319. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jí svým prodlením způsobil výpadek v cash-flow, čímž ji přinutil v období od 1. 5. 2006 do 24. 6. 2010 čerpat dva na sebe navazující kontokorentní úvěry, z nichž byla povinna platit úroky. Škoda, jejíž náhrady se domáhá, spočívá ve smyslu §369 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), v rozdílu mezi výší zaplacených úroků z úvěru a výší přisouzených úroků z prodlení. Nárok uplatnila podáním doručeným soudu dne 28. 6. 2010, jímž navrhla připuštění změny žaloby projednávané v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 35 C 76/2005. Tento soud změnu žaloby připustil a následně věc ohledně tohoto nároku vyloučil k samostatnému řízení, jež je vedeno pod sp. zn. 35 C 31/2011. Podáním doručeným dne 11. 10. 2016 žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně svůj žalobní návrh rozšířila o zákonný úrok z prodlení z částky 651 391 Kč od 16. 2. 2011 do zaplacení.
2. Žalovaný v rámci své procesní obrany namítl nepředvídatelnost vzniku předmětné škody ve smyslu §379 věty druhé obch. zák. a zpochybnil rovněž existenci příčinné souvislosti mezi jeho prodlením a vznikem škody. V průběhu řízení pak uplatnil námitku absolutní neplatnosti smlouvy o dílo, založenou na tvrzené absenci schválení rady Městského obvodu Plzeň 4, vyžadovaného zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění platném ke dni podpisu předmětné smlouvy. Namítl rovněž promlčení.
3. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 35 C 31/2011-589, žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit náklady řízení žalovanému a státu.
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 35 C 76/2005 domáhala po žalovaném zaplacení zisku, který jí jako zhotoviteli ušel tím, že žalovaný jako objednatel zmařil splnění smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 12. 9. 2002, a rozsudkem ze dne 26. 11. 2010, č. j. 35 C 76/2005-319, jenž nabyl dne 9. 2. 2011 právní moci, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 427 201 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 4 024 000 Kč od 24. 5. 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 403 000 Kč od 10. 10. 2010 do zaplacení. Soud konstatoval, že soudy v předchozím řízení jako předběžnou otázku zkoumaly rovněž platnost smlouvy o dílo, a to i z pohledu, zda byla za žalovaného uzavřena orgánem, který k tomu byl oprávněn, a dovodily, že smlouva byla uzavřena platně. Přezkoumáním námitky neplatnosti smlouvy o dílo za nezměněné skutkové situace by podle jeho názoru došlo k nepřípustnému zásahu do právní jistoty účastníků a nedovolenému přezkumu „pravomocně uznaného“ nároku žalobkyně, neboť žaloba ve zde souzené věci vychází právě z nároku žalobkyně, který jí byl v předchozím řízení pravomocně přiznán.
5. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela s Českou spořitelnou, a. s., dne 16. 3. 2006 smlouvu o kontokorentním úvěru č. 148-024-2006, na jejímž základě se banka zavázala poskytnout žalobkyni prostředky až do výše 20 000 000 Kč z důvodu financování časového nesouladu v cash-flow žalobkyně. Dne 13. 4. 2007 žalobkyně uzavřela s totožnou bankou smlouvu o kontokorentním úvěru č. 914/07/LCD, na jejímž základě byla oprávněna čerpat na běžném účtu kontokorentní úvěr do výše 25 000 000 Kč.
6. Ze znaleckého posudku (znaleckého ústavu INFO 7 – znalecká organizace, s. r. o.) ze dne 27. 7. 2012 nařízeného na návrh žalobkyně k zjištění příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou a k výši škody soud prvního stupně zjistil, že podle závěru znalce činí výše zaplacených úroků za debetní zůstatek kontokorentního účtu, která nebyla kryta úrokem 2 % ročně z částky 4 024 000 Kč, částku 653 932,85 Kč. V dodatku č. 2 znaleckého posudku byla tato částka zvýšena na 685 431,48 Kč. V dodatku č. 1, vyhotoveném na základě upozornění soudu, že je nutno posoudit otázku příčinné souvislosti, znalecký ústav konstatoval, že opožděná plnění některých odběratelů (včetně prodlení žalovaného s úhradou škody) způsobila problémy s financováním časového nesouladu v cash-flow žalobkyně, což bylo důvodem pro otevření kontokorentního úvěru u České spořitelny, a. s., který byl průběžně v průběhu analyzovaných roků využíván. Vedle trvalého časového nesouladu v cash-flow jako rozdílu mezi závazky a pohledávkami po lhůtě splatnosti v nízké běžné likviditě byly problémem hospodaření žalobkyně i důsledky recese (krize) z roku 2008, která se velmi silně projevila i ve stavebnictví a návazně ovlivnila výkony společnosti a její hospodářské výsledky. Znalec uzavřel, že pokud by škoda způsobená žalovaným byla uhrazena, došlo by ke zlepšení koeficientu běžné likvidity žalobkyně, neuhrazená škoda ve výši 4 024 000 Kč tak zhoršila v posuzovaném období stav cash-flow a běžnou likviditu žalobkyně, přičemž byla příčinně souvislá s čerpáním kontokorentního úvěru a úhrady z této částky vzniklých úroků. Znalec shledal, že prodlení žalovaného s náhradou škody v uvedeném rozsahu negativně ovlivnilo hospodaření žalobkyně a že v provedeném globálním rozboru hospodaření žalobkyně nebyly zjištěny žádné další příčinné souvislosti náhrady škody ve výši 4 024 000 Kč a škody ve výši 653 932,85 Kč vzniklé z úroků, které žalobkyně musela uhradit z čerpání kontokorentních úvěrů.
7. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni se podařilo prokázat vznik nákladů vynaložených v souvislosti s využitím kontokorentních úvěrů, nelze však dovodit, že žalovaný porušil svoji povinnost, když určenou částku zaplatil až ve lhůtě stanovené uvedeným rozsudkem, neboť do pravomocného skončení sporu nebylo postaveno na jisto, jakou částku mu má zaplatit.
8. Vedle toho soud prvního stupně usoudil, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou. Konstatoval, že „k prokázání této skutkové okolnosti žalobkyně označila výše zmíněný znalecký posudek včetně jeho dodatků“ a že znalec v posudku prohlásil, že neuhrazená škoda ve výši 4 024 000 Kč byla příčinně souvislá s čerpáním kontokorentního úvěru a úhradou z této částky vzniklých úroků, vyjádřil však názor, že znalec tímto závěrem překročil své oprávnění, neboť jde o otázku právní, nikoli skutkovou. Zdůraznil, že znalec sám spatřoval problém v trvalém časovém nesouladu v cash-flow a poukázal i na důsledky krize z roku 2008. Argumentoval, že úvěrový rámec smluv o poskytnutí kontokorentního úvěru činil v prvním případě 20 000 000 Kč, ve druhém 25 000 000 Kč, přičemž žalobce průběžně čerpal ve většině případů částku převyšující zmíněných 4 024 000 Kč, z čehož lze usoudit, že i v případě dřívější úhrady této částky by s největší pravděpodobností došlo k uzavření smluv o kontokorentním úvěru a k průběžnému čerpání poskytnutých prostředků. Z toho usoudil, že náklad za zřízení těchto úvěrů (v celkové výši 170 000 Kč) nemůže být v žádném případě v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného. Poukázal též na to, že podle dodatků znaleckého posudku měla žalobkyně pohledávky po splatnosti ve výši 124 880 000 Kč, které ve velké části přesahovaly i dlužné období jednoho roku, a vyjádřil mínění, že stejnou měrou jako na dluh žalovaného je třeba nahlížet na dluhy jiných dlužníků žalobkyně. Nelze tedy podle něho dovodit, že právě v příčinné souvislosti pouze s jednáním žalovaného žalobkyni vznikla škoda ve vyčíslené částce. K uzavření smluv o kontokorentních úvěrech a jejich čerpání naopak došlo v návaznosti na hospodaření žalobkyně; ze znaleckého posudku má soud za prokázané, že její hospodaření nebylo dlouhodobě vyrovnané, chybějící finanční prostředky spočívaly jak ve velkém rozsahu jejích dlouhodobě nesplacených závazků, tak i v návaznosti na její další zakázky, kdy mohla své pohledávky vyúčtovat až po skončení prací. Částka 4 024 000 Kč byla při porovnání globálního hospodaření žalobce a celkové výše kontokorentních úvěrů zanedbatelná a nemohla tudíž být příčinou pro vznik těchto nákladů žalobce.
9. Námitku promlčení shledal soud prvního stupně ve vztahu k žalované jistině nedůvodnou. Vyšel totiž z názoru, že promlčecí doba podle §398 obch. zák. počala běžet ode dne, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o opodstatněnosti základu nároku žalobkyně ve věci sp. zn. 35 C 76/2005, neboť v té době bylo zřejmé, že žalobkyni bude přisouzena náhrada škody. Mezitímní rozsudek nabyl právní moci dnem 17. 3. 2008 a promlčecí doba tak uplynula dnem 17. 3. 2012. Právo na úrok z prodlení však soud prvního stupně posoudil jako promlčený, neboť žalobkyně rozšířila žalobu o tento nárok až dne 11. 10. 2016, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby.
10. Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 27 201 Kč (druhý výrok).
11. Odvolací soud především dovodil, že soud prvního stupně nepochybil, když se nezabýval otázkou platnosti smlouvy o dílo, neboť žalobou není uplatněn nárok z této smlouvy, nýbrž nárok na náhradu škody způsobené pozdním zaplacením pohledávky, jejíž existence byla postavena na jisto pravomocným rozhodnutím soudu. Za správná označil též zjištění soudu prvního stupně týkající se výše výdajů představujících tvrzenou škodu. Neztotožnil se však s jeho závěrem o absenci protiprávního jednání žalovaného; zdůraznil, že přisuzující rozsudek v předchozím řízení neměl konstitutivní povahu.
12. V otázce existence příčinné souvislosti odvolací soud usoudil, že žalobkyně přes výzvu nevylíčila (a tudíž neprokázala) skutečnosti, z nichž by šlo dovodit, že úhrada úroků byla nutně zapříčiněna prodlením žalovaného, bez něhož by k čerpání úvěru nedošlo. Zdůraznil, s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1818/2009, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 358/2008 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), že otázka příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a škodou je sice v prvé řadě otázkou skutkovou, přičemž soud zjišťuje její existenci, nicméně závěr, zda v konkrétním případě je, či není dána příčinná souvislost, je současně otázkou právní. Hodnocení jevů, které mají být ve vztahu příčiny a následku, a zjištěných souvztažností, spadá čistě do oblasti právní, stejně jako určení, mezi kterými okolnostmi má být příčinná souvislost určena.
13. Odvolací soud vyslovil názor, že zjištění znalce, podle něhož včasná úhrada ušlého zisku by vedla ke „zlepšení koeficientu běžné likvidity“ žalobkyně, o příčinném vztahu mezi prodlením žalovaného s úhradou jednoho konkrétního závazku a čerpáním úvěru žalobkyní nic nevypovídá. Jakýkoliv příjem povede vždy ke zlepšení likvidity podnikatele, podstatné je i to, jak podnikatel s utrženou hotovostí naloží. Poukázal na to, že znalec nezkoumal a ve svých závěrech nijak nezhodnotil, z čeho žalobkyně hradila své výdaje a jak naložila s dosaženými tržbami a zda tedy skutečně nebylo možné pokrýt výpadek úhrady dluhu žalovaného.
14. Potřebu čerpat úvěr jako bezprostřední následek prodlení se zaplacením konkrétní pohledávky podnikatele by bylo podle mínění odvolacího soudu možno dovodit např. existencí nutného výdaje podnikatele, ohledně kterého důvodně předpokládal, že jej uhradí z očekávaného výnosu pohledávky svého dlužníka, s nímž mohl důvodně počítat a která navzdory tomu zaplacena nebyla. Žádný takový výdaj však žalobkyně netvrdila, naopak, při jednání před odvolacím soudem uvedla, že v roce 2004, kdy došlo k prodlení žalovaného, si „po určitou dobu vystačila“. Z toho je zřejmé, že vztah mezi prodlením žalovaného a čerpáním úvěru jako jediné a bezprostřední příčiny a následku dán nebyl.
15. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně netvrdila ani řetězec jevů, z nichž by bylo možno dovodit, že neprovedení úhrady v květnu 2004 vedlo nezbytně k tomu, že objektivně musela o dva roky později přistoupit k čerpání úvěru a tento úvěr z tohoto důvodu udržovat až do splacení dluhu žalovaným. Naopak již to, že úvěr byl čerpán ve výši pětinásobku dluhu žalovaného, jakož i vzhledem k vývoji znalcem zjištěných ukazatelů o hospodaření žalobkyně, především k podstatnému nárůstu jejího obratu, ale i např. zásob, svědčí pro závěr, že čerpání úvěru žalobkyní bylo zapříčeno její běžnou činností, nikoliv dva až sedm let (ke konci žalovaného období) starým dluhem žalovaného. Tento závěr posiluje i zjištění, že žalobkyně kontokorentní úvěr v průběhu vymezené doby, kdy prodlení žalovaného nepřetržitě trvalo, opakovaně splatila. Pokud jí byl následně úvěr znovu čerpán, pak důvodem musely být nutně jiné okolnosti než dluh žalovaného.
16. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že předpoklady odpovědnosti žalovaného k náhradě žalobkyní tvrzené újmy prokázány nebyly, a žaloba tak důvodná není.
17. Vedle toho se odvolací soud neztotožnil se způsobem, jímž se soud prvního stupně vypořádal s námitkou promlčení ve vztahu k žalované jistině, neboť posoudil jako nesprávnou úvahu, že žalobkyně mohla uplatnit svůj nárok až poté, kdy bylo v původním řízení mezitímním rozsudkem rozhodnuto o základu povinnosti žalovaného. Argumentoval, že žalobkyně věděla, že žalovaný je v prodlení s úhradou ušlého zisku od 24. 5. 2004, neboť takto svůj nárok uplatnila žalobou. Současně každý den, kdy čerpala úvěr, věděla, jaká je denní výše úroku, kterým je úvěr zatížen. Nárok na náhradu úroků placených žalobkyní před 28. 6. 2006 by byl promlčen, i pokud by se ukázal důvodným.
II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Rozsudek odvolacího soudu, podle obsahu dovolací argumentace toliko v potvrzujícím výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení dvou právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázky, „zda rozhodnutí soudu je překvapivým, pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit“, a „zda je soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost znaleckého posudku“.
19. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, a usnesením téhož soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016, potvrdil zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že neunesla břemeno tvrzení stran příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody, aniž by ji seznámil se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a aniž jí umožnil se k tomuto názoru vyjádřit.
20. Zároveň dovolatelka poukazuje na to, že v odvolání s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu namítala, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou a že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že znalec překročil své oprávnění, neboť znalecký posudek neobsahuje žádná právní hodnocení. Vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, a v usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2016, podle nichž soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce. Argumentuje, že má-li soud o závěrech znalce pochybnosti, popř. je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže soud názor znalce nahradit názorem vlastním, ale má postupovat dle pravidel zakotvených v §127 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu.
21. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil (zřejmě příslušnému) soudu k dalšímu řízení.
22. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl. Je přesvědčen, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a judikatura, na níž dovolatelka odkazuje, je nepřiléhavá. Dovolatelka podle něho zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu. Popírá tvrzení, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně z jiného důvodu. Odmítá rovněž opodstatněnost námitky, že odvolací soud přezkoumával odborné závěry znalce. Prosazuje názor, že odvolací soud k závěru o absenci příčinné souvislosti, který ve shodě s odvolacím soudem považuje za závěr právní, mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem škody dospěl na základě závěrů znalce, jakož i na základě skutkového stavu zjištěného v průběhu řízení. Žalovaný však nesouhlasí se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou neplatnosti smlouvy o dílo, a žádá, aby se dovolací soud, shledá-li dovolání přípustným a důvodným, zabýval i touto otázkou.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
25. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
27. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxe vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. již usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a dále např. důvody usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z poslední doby usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Ve zde souzené věci jde právě o takovouto procesní situaci. Ačkoliv soudy nižších stupňů shodně shledaly žalobu v části požadující zákonný úrok z prodlení z částky 651 391 Kč nedůvodnou též proto, že i kdyby právo dovolatelky na tento úrok vzniklo, nebylo by možno je přiznat z důvodu promlčení, dovolatelka toto posouzení nikterak nezpochybnila, natož pak způsobem, který by vyhověl požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
28. V tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
29. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně usoudil, že promlčená je i ta část žalobou uplatněné jistiny, která spočívá v náhradě za úroky zaplacené v době před 28. 6. 2006. Ani toto posouzení dovolatelka nezpochybnila, leč v tomto případě shora popsaným způsobem postupovat nelze, neboť odvolací soud částku, v níž shledal žalobou uplatněné právo promlčeným, nevyčíslil a nejsou tedy podmínky pro to, aby Nejvyšší soud dovolání v konkrétním rozsahu odmítl.
30. Ve vztahu k přísudku ve výši 651 391 Kč Nejvyšší soud dovolání přípustným shledal, a to pro otázku náležitého postupu soudu při odstraňování nedostatků znaleckého posudku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
31. Prostřednictvím námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, dovolatelka podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Nicméně jedná se tu o námitku takové vady řízení, s níž se dovolací soud, shledá-li dovolání přípustným, vypořádat musí, což činí v závěru odůvodnění tohoto rozhodnutí.
IV. Důvodnost dovolání
32. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou ustálenou rozhodovací praxi při řešení otázky, pro něž je dovolání přípustné, měnit, je dovolání v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, též důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
33. Podle §127 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce (odstavec 1). Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem (odstavec 2).
34. Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi důsledně z názoru, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní [srov. např. rozsudek ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod číslem C 1025], protože v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 5514).
35. Odvolací soud tyto judikatorní závěry relativizuje a významově posouvá do té míry, že se s nimi dostává do rozporu. V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1818/2009, o který se opírá, Nejvyšší soud uzavřel, že otázka příčinné souvislosti mezi určitým protiprávním úkonem a konkrétní škodou je sice v prvé řadě otázkou skutkovou, přičemž soud zjišťuje její existenci, nicméně závěr, zda v konkrétním případě je či není dána příčinná souvislost, je současně otázkou právní, neboť soud tak činí závěr o existenci jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu; tento právní závěr je samozřejmě závislý na skutkovém zjištění. Tím se nemá na mysli nic jiného, než že skutkový závěr o existenci příčinné souvislosti mezi určitým jednáním a určitou škodou opodstatňuje právní závěr, že znak příčinné souvislosti jako jeden ze zákonem stanovených předpokladů odpovědnosti za škodu je naplněn. Ani z tohoto rozhodnutí, ani z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 358/2008 pak nevyplývá, že čistě do oblasti právní spadá hodnocení zjištěných souvztažností. Jak jinak chápat v tomto kontextu slovní spojení „zjištěné souvztažnosti“, než právě jako kauzalitu.
36. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že soud sice hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz postupem podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení podle tohoto ustanovení nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. To, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (srov. např. rozsudky ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, a ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016).
37. V projednávané věci odvolací soud citované judikatorní závěry nerespektoval. Na základě rozboru znaleckého posudku, který provedl a jemuž nelze upřít racionalitu, nahradil explicitní závěr znaleckého posudku o existenci příčinné souvislosti mezi prodlením žalované s úhradou přisouzené částky 4 024 000 Kč a škodou vzniklou dovolatelce tím, že platila úroky z čerpání kontokorentních úvěrů, svým vlastním, opačným názorem, namísto toho, co by postupoval podle §127 odst. 2 o. s. ř. a k němu vztažené shora citované judikatury a pokusil se odstranit pochyby o správnosti znaleckého posudku výslechem znalce (pověřené osoby, která jménem znaleckého ústavu posudek zpracovala), popřípadě poté, vzhledem k rozsahu a vážnosti výhrad, nařídil revizní posudek.
38. Právní posouzení procesní otázky, pro niž bylo shledáno dovolání přípustným, tedy není správné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Procesně nekorektním postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
39. Již z těchto důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se jistiny žalobou uplatněné pohledávky obstát, je proto nadbytečné zabývat se zevrubně námitkou překvapivosti. Postačí poznamenat, že rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro dovolatelku překvapivé, nejen proto, že k závěru o neunesení důkazního břemene dospěl již soud prvního stupně, nýbrž i vzhledem ke zcela jasnému poučení, kterého se dovolatelce (jejímu advokátovi) dostalo při jednání odvolacího soudu konaného dne 2. 4. 2019 (srov. protokol na č. l. 647 spisu).
40. Požadavku žalovaného na přezkum závěru o platnosti smlouvy dílo Nejvyšší soud vyhovět nemohl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
41. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v rozsahu, v němž bylo otevřeno dovolacímu přezkumu, správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech odvolacího řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil též toto rozhodnutí, vyjma zamítavého výroku o úrocích z prodlení, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
42. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu