ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.131.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 131/2020-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M & M reality holding a.s., se sídlem Praha 1, Krakovská 583/9, identifikační číslo osoby 27487768, zastoupené Mgr. Petrem Harmečkem, advokátem se sídlem Ostrava, Macharova 302/13, proti žalované V. M., bytem XY, o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 186/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, č. j. 21 Co 171/2019-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím představující provizi za zprostředkování prodeje nemovitostí ve vlastnictví žalované.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 21 Co 171/2019-101, potvrdil rozsudek ze dne 5. 4. 2019, č. j. 10 C 186/2018-81, kterým Okresní soud v Berouně zamítl žalobu o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, jež učinil soud prvního stupně, že žalovaná zmocnila svědka B. k prodeji svých nemovitostí v katastrálním území XY. Poté, co B. neúspěšně nabízel nemovitosti žalované k prodeji, kontaktovala jej žalobkyně s nabídkou zajištění zájemce o koupi, kterou podmínila úhradou provize ve výši 60 000 Kč. Žalovaná dne 21. 9. 2016 písemně zmocnila B. k prodeji nemovitostí zájemkyni Š. K. Dne 24. 9. 2016 B. za žalovanou uzavřel se žalobkyní smlouvu o spolupráci, v níž bylo uvedeno, že žalovanou zastupuje na základě plné moci. V této smlouvě byla sjednána provize pro žalobkyni ve výši 60 000 Kč splatná do deseti dnů po zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch Š. K., která se stala vlastníkem prodávaných nemovitostí. Žalovaná B. k uzavření smlouvy o spolupráci nezmocnila.
Odvolací soud v dané věci akcentoval, že předmětem odvolacího přezkumu bylo toliko právní posouzení otázky, zda byl B. oprávněn za žalovanou uzavřít smlouvu o spolupráci ze dne 24. 9. 2016 a zavázat ji tak povinností zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o spolupráci, kterou za žalovanou uzavřel dne 24. 9. 2016 B. jako její zástupce na základě údajné plné moci, žalovanou nezavazuje. Dovodil, že neexistuje plná moc, která by opravňovala B. uzavřít smlouvu o spolupráci se žalobkyní, přičemž by se muselo jednat o písemnou plnou moc, jak vyžaduje §560 a §2128 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). B. k uvedenému právnímu jednání neopravňovalo ani zplnomocnění ze dne 21. 9. 2016, kterým byl žalovanou zmocněn výslovně jen k vypracování a k uzavření smlouvy o rezervaci nemovitostí za sjednanou kupní cenu 1 900 000 Kč s Š. K., k zajištění vypracování kupní smlouvy u advokátky JUDr. Tahotné, ke složení kupní ceny do advokátní úschovy do doby zápisu změny vlastnického práva na kupující, a k podání návrhu na vklad kupní smlouvy na katastrální úřad. Podle odvolacího soudu žalobkyni jakožto realitní kanceláři podléhající režimu §5 odst. 1 o. z. muselo být bez pochybností zřejmé, že B. podpisem smlouvy o spolupráci překračuje své zástupčí oprávnění, resp. že zástupčí oprávnění k uzavření smlouvy o spolupráci nemá, neboť nedisponoval plnou mocí od žalované. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná není ze smlouvy o spolupráci ze dne 24. 9. 2016 ve smyslu §446 věty druhé o. z. zavázána, a žalobu jako nedůvodnou proto zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaná neudělila B. zmocnění k uzavření smlouvy o spolupráci se žalobkyní. Naopak prosazuje, že žalovaná udělila B. platné ústní zmocnění a je tak z této smlouvy sama zavázána. Nesouhlasí ani s tím, že k platnosti zmocnění je vyžadována písemná forma. Odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval její námitkou, že pokud by B. skutečně překročil své zástupčí oprávnění, měla žalovaná dle §446 o. z. bez zbytečného odkladu po dni 20. 1. 2017, kdy jí B. předal veškeré doklady týkající se prodeje jejích nemovitostí, žalobkyni oznámit, že s tímto právním jednáním nesouhlasí. Jelikož tak neučinila, je smlouvou o spolupráci vázána. K dovolacímu přezkumu předkládá následující otázky:
1) Je potřeba k uzavření inominátní smlouvy či zprostředkovatelské smlouvy, tedy smlouvy, pro jejíž platnost zákon nepředepisuje písemnou formu, zmocněncem písemné plné moci nebo postačuje plná moc ústní?
2) Nevypořádá-li se soud ve svém rozhodnutí s veškerým tvrzením procesní strany, zakládá tato skutečnost nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí a představuje tak zásah do práva dotčené procesní strany na soudní ochranu?
3) Je zmocnitel zavázán z právního jednání, jímž zmocněnec překročí zástupčí oprávnění, pokud osobě, s níž zmocněnec právně jednal, neoznámí bez zbytečného odkladu svůj nesouhlas s tímto právním jednáním?
Dovolatelka má za to, že odvolací soud předložené otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, vyřešil chybně, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (viz rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3168/16, sp. zn. II. ÚS 571/06, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, I. ÚS 625/03, sp. zn. III. ÚS 593/17, sp. zn. III. ÚS 183/03, sp. zn. I. ÚS 74/06, sp. zn. III. ÚS 529/06 a sp. zn. I. ÚS 2568) a Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, sp. zn. 23 Cdo 1303/2008, sp. zn. 33 Odo 533/2005, sp. zn. 33 Cdo 1850/2010 a sp. zn. 33 Cdo 4080/2008), případně jde o otázky doposud v praxi dovolacího soudu nevyřešené.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je tak povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Žalobkyně své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostála, uvádí-li, že „je dovolání přípustné podle §237 OSŘ s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně napadené rozhodnutí závisí též na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ , aniž ke všem formulovaným otázkám individuálně a kvalifikovaně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání; dává Nejvyššímu soudu na výběr, aby tyto právní otázky posoudil buď jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, nebo jako otázky, doposud dovolacím soudem neřešené.
Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného či procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou není žalobkyní formulovaná otázka, zda „ je potřeba k uzavření inominátní smlouvy či zprostředkovatelské smlouvy, tedy smlouvy, pro jejíž platnost zákon nepředepisuje písemnou formu, zmocněncem, písemné plné moci nebo postačuje plná moc ústní “. Žalobkyně přehlíží, že odvolací soud žádné skutkové zjištění o tom, že by žalovaná zmocnila (písemně nebo jen ústně) B. k uzavření smlouvy neučinil. Žalobkyně tak řešení nastolené otázky zakládá na vlastní skutkové verzi – odlišné od té, z níž vycházel odvolací soud, který zjistil, že žalovaná ústní zmocnění B. k uzavření smlouvy se žalobkyní neudělila. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky dovolatelky týkající se udělení zmocnění B. k uzavření smlouvy se žalobkyní mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Vzhledem k uvedenému neobstojí ani odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3168/16, sp. zn. II. ÚS 571/06, sp. zn. IV. ÚS 1783/11 a sp. zn. I. ÚS 625/03 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008 a sp. zn. 28 Cdo 1303/2008, vztahující se k prioritě výkladu smluv, který nezakládá neplatnost, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Závěry v nich uvedené se v projednávané věci neuplatní.
S ohledem na výše uvedené je bezcenná polemika žalobkyně, zda pro uzavření smlouvy o spolupráci zmocnitelem je třeba plné moci písemné či ústní.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že se nezabýval její námitkou, že žalovaná ve smyslu §446 o. z. překročení schválila a formuluje-li v této souvislosti otázku, zda „ je zmocnitel zavázán z právního jednání, jímž zmocněnec překročí zástupčí oprávnění, pokud osobě, s níž zmocněnec právně jednal, neoznámí bez zbytečného odkladu svůj nesouhlas s tímto právním jednáním “, přehlíží, že odvolací soud se překročením zástupčího oprávnění B. zabýval a uzavřel, že žalovaná nemůže být ve smyslu §446 věty druhé za středníkem o. z. jeho jednáním zavázána, neboť žalobkyni muselo být známo, že B. zástupčím oprávněním k uzavření smlouvy o spolupráci nedisponoval. Namítá-li dovolatelka, že žalovaná poté, co se o existenci dotyčné smlouvy dozvěděla, žalobkyni nesdělila svůj nesouhlas, z čehož dovozuje, že podle §446 věty druhé o. z. nastala nevyvratitelná právní domněnka, že překročení schválila, pomíjí část druhé věty za středníkem tohoto ustanovení: „to neplatí, pokud osoba, s níž zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje.“ A právě tato situace, právně řešená ve větě druhé za středníkem §446 o. z., nastala v souzené věci, neboť podle zjištění, z nichž odvolací soud vyšel, žalobkyně měla pochybnosti, zda je B. oprávněn podepsat smlouvu o spolupráci za žalovanou (…), přičemž smlouvu o spolupráci podepsali, aniž byla předána plná moc, kterou B. slíbil dodat (srov. odstavec 14 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud na základě toho uzavřel, že žalobkyni (s přihlédnutím k tomu, že jde o osobu hlásící se k odbornému výkonu jako realitní kancelář) muselo být zřejmé, že B. žádné zástupčí oprávnění nemá, neboť žádnou plnou mocí k uzavření smlouvy o spolupráci nedisponoval a žalobkyni ji ani dodatečně nepředložil, ačkoliv si předložení plné moci (dokonce v písemné formě) sama výslovně vyžádala. Z řečeného vyplývá, že od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2008, se odvolací soud neodchýlil, neboť dřívější úprava smluvního zastoupení (§33 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), z níž zmíněné rozhodnutí vycházelo, pravidlo dodatečného schválení překročení zástupčího oprávnění, resp. nevyvratitelnou právní domněnku schválení překročení zástupčího oprávnění, nevázala na žádnou podmínku - na rozdíl od současné úpravy (§446 o. z.), která formuluje výjimku, že se toto pravidlo neuplatní v případech, kdy osoba, se kterou zmocněnec právně jednal, měla a mohla z okolností, za kterých právní jednání probíhalo, bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje. Z výše předestřených skutkových zjištění, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, přitom vyplývá, že tak tomu bylo v projednávané věci.
Žalobkyní formulovanou otázkou, zda „ nevypořádá-li se soud ve svém rozhodnutí s veškerým tvrzením procesní strany, zakládá tato skutečnost nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí a představuje tak zásah do práva dotčené procesní strany na soudní ochranu “, žalobkyně nenapadá žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou. K vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná výtka - doprovázená odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03, sp. zn. I. ÚS 74/06, sp. zn. III. ÚS 529/06 a sp. zn. I. ÚS 2568/07 - že odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v porušení jejího práva na soudní ochranu, jestliže se nevypořádal s veškerými jejími tvrzeními.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu