ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1618.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1618/2021-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. S. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Andrejem Gundelem, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 58/26, proti žalované A. S. , bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Stavitelská 1099/6, o 5% úrok z prodlení ročně z částky 81.266,38 EUR od 3. 2. 2019 do zaplacení, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 221/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 Co 151/2020-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Andreje Gundela, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2020, č. j. 3 C 221/2019-32, zamítl žalobu, kterou žalobce požaduje po žalované zaplacení úroku z prodlení v kapitalizované výši z částky 90.000,- EUR za dobu od 3. 2. 2018 do 29. 5. 2019 a ve výši 5% z téže částky od 30. 5. 2019 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná sice neuhradila žalobci částku odpovídající hodnotě zrušeného podílu ke společné věci v určené lhůtě, avšak jeho jednání, spočívající v podání návrhu na zabezpečovací (předběžné) opatření v době, kdy exekuční titul nebyl vykonatelný, nesměřovalo k zamezení ztížení budoucího výkonu rozhodnutí, nýbrž ke způsobení škody žalované. Jednání žalobce nebylo poctivé, nýbrž bylo v rozporu s požadavkem na čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany v právních vztazích. Za použití §1 odst. 2, §3, §39, §517 odst. 1, §520 a §522 zákona č. 40/1964 Z.z., občianského zákoníku, a §134 odst. 1 zákona č. 233/1995 Z.z., exekučného poriadku, uzavřel, že takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5 % úrok z prodlení ročně z částky 81.266,38 EUR od 3. 2. 2019 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu zamítavého výroku o věci samé jej potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že jsou zde důvody pro odepření práva na zaplacení zákonného úroku z prodlení žalobci, avšak nikoli po celou dobu prodlení. Vyšel z toho, že žalovaná v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví ke společné věci převzala nejen závazek zaplatit žalobci vypořádací podíl, ale rovněž riziko spojené se zamýšleným způsobem získání prostředků na jeho vyplacení. Přestože slovenský právní řád umožňuje vypořádání podílového spoluvlastnictví nařízením prodeje nemovitostí a rozdělením výtěžku, na svou povinnost k zaplacení vypořádacího podílu zcela rezignovala a neuhradila žalobci ničeho, ačkoli by jí i při uzavření smlouvy o hypotečním úvěru vznikla povinnost k placení splátek úvěru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, konkrétně, „zda lze součinnost věřitele vnímat i jako nezasahování do majetkových poměrů dlužníka a zda aktivní bránění věřitele ve splnění dluhu požívá právní ochrany.“
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, resp. jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka sice napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se však podává, že jím vyjádřila nesouhlas pouze s tou částí výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje pro řešení vymezené právní otázky za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Dovolatelka spojuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny. Odvolacímu soudu však zároveň vytýká, že jeho rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou v dovolání označila.
Dovolatelka přehlíží, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, neboť z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 20/2019, či ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
Dovolatelkou formulované otázky navíc přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou. Jednak se jejich řešení podává z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a pokud odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí skutečně založil (viz níže), vyřešil je v souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí, jednak je dovolatelka nepřípustně staví na vlastní verzi skutkového stavu.
Nejvyšší soud se otázkami součinnosti věřitele ke splnění dluhu a korektivu dobrých mravů v souvislosti s právem věřitele na zákonný úrok z prodlení v minulosti zabýval mnohokrát. V rozsudku ze dne 11. 12. 2008. sp. zn. 33 Cdo 1842/2008, 33 Cdo 1843/2008, dospěl k závěru, který dopadá i na nyní souzenou věc, že součinnost věřitele pohledávky, která mu vznikla na základě zániku a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci, spočívá výlučně v jednostranném právním úkonu přijetí finančního plnění, přičemž je pouze na dlužníkovi, jakým způsobem si obstará finanční prostředky na úhradu svého dluhu, a že „věřitel nemá žádnou právní povinnost napomáhat dlužníkovi získat finanční prostředky, aby ten mohl dluh v penězích splnit. Hovoří-li ustanovení §520 obč. zák. o poskytnutí součinnosti věřitele ke splnění dluhu, nelze tím rozumět součinnost směřující k zajištění solventnosti dlužníka.“ V usnesení ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1873/2017, Nejvyšší soud zopakoval, že „účelem institutu úroků z prodlení je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému a včasnému splnění smluvní povinnosti. Je-li požadavek věřitele na úroky z prodlení poměřován korektivem dobrých mravů, je na místě reflektovat funkce institutu úroků z prodlení (sankční a motivační) a přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, takže její vymezení ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1041/2017, ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3838/2014, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, nebo ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4412/2011. Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62). Vycházeje z uvedeného, soudní praxe při úvaze o právu věřitele na úhradu zákonných úroků z prodlení akcentovala, že je třeba přihlédnout k již zmíněnému účelu úroků z prodlení a k okolnostem daného případu. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o přiznání úroků z prodlení v konkrétní věci odpovídalo obecně sdílenému pojetí ekvity a mravnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001). Úvahy nalézacích soudů o aplikovatelnosti §3 odst. 1 obč. zák. může dovolací soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).“
V nyní projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a přihlédl ke všem rozhodným okolnostem případu. Nejprve dospěl ke správnému závěru, že v jednání žalobce nelze spatřovat nedostatek jeho součinnosti ke splnění dluhu a následně se zabýval otázkou existence skutečností, které by odůvodňovaly odepření práva na zaplacení úroků z prodlení s ohledem na korektiv dobrých mravů. Přesvědčivě přitom vysvětlil, proč za takové skutečnosti považoval pouze první návrh žalobce na vydání předběžného (zabezpečujícího) opatření, částečně rovněž jeho exekuční návrh, a proč jiné okolnosti odepření práva na úroky z prodlení za delší časový úsek již neodůvodňují (viz body 24 a 25 rozsudku odvolacího soudu). Zohlednil přitom především to, že dovolatelka s přikázáním nemovitostí do svého vlastnictví výslovně souhlasila a deklarovala, že disponuje prostředky na zaplacení vypořádacího podílu, aniž tomu tak bylo a aniž (jak sama tvrdí) žalobci sdělila, že je hodlá získat pomocí hypotečního úvěru.
Z napadeného rozhodnutí se nepodává, že z hlediska dobrých mravů se závadné jednání žalobce mělo podle odvolacího soudu pouhým plynutím času stát mravně nezávadným, jak tvrdí dovolatelka. Naopak, odvolací soud se jednáním žalobce z hlediska jeho důsledků a jejich časového ohraničení podrobně zabýval a při posouzení věci vzal tyto aspekty v úvahu. Otázku, zda ke zhojení následků protiprávního jednání žalobce došlo pouhým plynutím času, odvolací soud vůbec neřešil, a proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tato otázka nemůže založit. Namítá-li dovolatelka, že i po 3. 2. 2019 jí jednání žalobce bránilo splnit svůj dluh, je toto její tvrzení polemikou nikoli s právními závěry, ale se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, které však nelze podrobit dovolacímu přezkumu, neboť ten je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Lze uzavřít, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že v jejích mezích je i úvaha odvolacího soudu týkající se aplikace §3 odst. 1 obč. zák.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Podané dovolání obsahuje rovněž žádost dovolatelky o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jelikož Nejvyšší soud o dovolání bez zbytečných odkladů po předložení věci rozhodl, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu