ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2328.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2328/2020-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václavy Dudy ve věci žalobkyně DaD Real Invest s. r. o. , se sídlem v Ostřešanech 401 (identifikační číslo osoby 242 48 959), zastoupené JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1301/26, proti žalovaným 1) D. H. a 2) J. H. , oběma bytem XY, o 68.992,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 108 C 31/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 11. 2019, č. j. 18 Co 66/2019-150, 18 Co 305/2019, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2. 11. 2018, č. j. 108 C 31/2017-102, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 11. 7. 2019, č. j. 108 C 31/2017-130, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 11. 2019, č. j. 18 Co 66/2019-150, č. j. 18 Co 305/2019, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 100.000 Kč s úroky z prodlení. Uvedla, že její právní předchůdkyně uzavřela s žalovanými dohodu o vybudování a financování inženýrských sítí v lokalitě XY. Na financování inženýrských sítí měli žalovaní uhradit celkem 379.312,50 Kč, z čehož částku 100.000 Kč měli doplatit jako poslední splátku do 15 dnů od kolaudace komunikace na pozemku č. XY, k. ú. XY. Svou pohledávku za žalovanými právní předchůdkyně žalobkyně postoupila 8. 10. 2012 žalobkyni. Do částky 31.007,15 Kč (s úroky z prodlení) vzala žalobkyně žalobu zpět.
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2018, č. j. 108 C 31/2017-102, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 108 C 31/2017-130, žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení 68.992,85 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2019, č. j. 18 Co 66/2019-150, č. j. 18 Co 305/2019, rozsudek soudu prvního stupně ve znění jeho doplňujícího rozsudku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní jako budoucí kupující uzavřeli se společností PYRAMIDA FINANCE – INVEST s. r. o. (dále jen „PFI“) jako budoucí prodávající smlouvu o budoucí kupní smlouvě, v níž se strany zavázaly do 15 dnů od právní moci územního rozhodnutí pro výstavbu inženýrských sítí pro rodinné domy v lokalitě Sobětuchy a poté, kdy budoucí prodávající nabude vlastnické právo k pozemkům, uzavřít kupní smlouvu, kterou budoucí prodávající prodá budoucím kupujícím pozemek o výměře 850 m 2 vytvořený označeným geometrickým plánem za kupní cenu 340.000 Kč. Budoucí prodávající se zavázal zajistit výstavbu inženýrských sítí, za což se mu budoucí kupující zavázali zaplatit 379.313 Kč; budoucí prodávající se zavázal pro případ, že kolaudační rozhodnutí na inženýrské sítě nebude vydáno do 15. 2. 2008, zaplatit budoucím kupujícím penále 0,1 % denně z částky 100.000 Kč, kterou zálohově složili. Smlouvou ze dne 7. 3. 2008 prodala PFI žalovaným pozemek č. XY v katastrálním území XY za sjednanou kupní cenu 340.000 Kč a strany smlouvy se dohodly, že prodávající kupujícím předá zkolaudované inženýrské sítě, jejichž cenu potvrdily ve výši 379.313 Kč, do 31. 5. 2008; pro případ nedodržení tohoto termínu se prodávající zavázal kupujícím uhradit penále ve výši 0,1 % denně z částky 100.000 Kč za každý den prodlení. Dne 21. 10. 2009 uzavřeli PFI a žalovaní „Dohodu o vybudování a financování inženýrských sítí v lokalitě XY“ (dále jen „Dohoda“); v ní se žalovaní jako stavebníci zavázali zaplatit PFI za vybudování inženýrských sítí celkem 392.584 Kč (100.000 Kč zaplatili zálohově, 192.584 Kč se zavázali zaplatit po vydání stavebního povolení na rodinný domek, nejpozději do 30. 1. 2009, a 100.000 Kč měli zaplatit do 15 dnů od vydání pravomocného kolaudačního rozhodnutí na komunikaci na pozemku č. XY v katastrálním území XY a na vodovodní řad). Žalovaní se vzdali práva na penále z kupní smlouvy a PFI se zavázala, že inženýrské sítě budou zkolaudované v náhradním termínu do 30. 9. 2010, přičemž pro případ nedodržení tohoto termínu se zavázala zaplatit žalovaným penále ve výši 0,1% z částky 100.000 Kč za každý den prodlení. Vodovod v lokalitě XY byl zkolaudován 25. 6. 2012, účelová komunikace na pozemku č. XY (jako poslední z budovaných inženýrských sítí) byla zkolaudována 23. 3. 2016. Smlouvou o postoupení pohledávek z 8. 10. 2012 postoupila PFI (tehdy ještě nedospělou) pohledávku za žalovanými žalobkyni, a to v rozsahu 68.992,85 Kč; žalobkyně žalovaným 3. 11. 2016 sdělila, že jí PFI pohledávku postoupila, a vyzvala je k úhradě 111.009,20 Kč do 20. 11. 2016. Dne 15. 11. 2016 zaslali žalovaní PFI přípis (doručen byl 29. 11. 2016), kterým učinili úkon k započtení své pohledávky za PFI z titulu smluvní pokuty za dobu od 30. 9. 2010 do 23. 3. 2016, kdy byla v prodlení se zajištěním kolaudace komunikace na pozemku č. XY, proti pohledávce PFI z titulu doplatku 100.000 Kč podle Dohody; žalobkyni o zápočtu informovali s tím, že jim jako postupník neprokázala postoupení pohledávky, a proto úkon směřující k započtení učinili vůči PFI, čímž došlo k zániku jejich dluhu.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyložil ujednání obsažené v Dohodě ve smyslu §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), tak, že vůle stran směřovala k tomu, aby v případě, že PFI nedodrží povinnost vybudovat inženýrské sítě ve sjednaném termínu, vznikl jí nový závazek uhradit stavebníkům (žalovaným) finanční plnění, tzv. „penále“, které ve své podstatě bylo smluvní pokutou. Protože komunikace na pozemku XY byla zkolaudována 23. 3. 2016, vznikla žalovaným téhož dne povinnost uhradit PFI do 15 dnů doplatek ve výši 100.000 Kč (vznik práva postupitele pohledávky na zaplacení 100.000 Kč byl mezi účastníky nesporný). Komunikace na pozemku p. č. XY v k. ú. XY a vodovodní řad měly být podle Dohody zkolaudovány do 30. 9. 2010. Vzhledem k datu uzavření Dohody (21. 10. 2009) mohly být jejím předmětem jen inženýrské sítě, které nebyly do doby jejího uzavření zkolaudované, tedy vodovodní řad, u kterého bylo dne 26. 6. 2009 povoleno jen předčasné užívání (zkolaudován byl až 25. 6. 2012), a komunikace na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, jejíž dokončení bylo spojeno s doplacením částky 100.000 Kč žalovanými. Protože inženýrské sítě jako celek byly zkolaudovány teprve 23. 3. 2016, kdy došlo ke kolaudaci komunikace na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, vznikla právnímu předchůdci žalobkyně v důsledku prodlení se splněním závazku do 30. 9. 2010 povinnost zaplatit žalovaným smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 100.000 Kč za každý den prodlení. Jelikož postoupení pohledávky nebylo žalovaným postupitelem oznámeno nebo postupníkem prokázáno, žalovaní správně adresovali své právní jednání směřující k započtení postupiteli jako svému věřiteli. Odvolací soud neshledal důvodnou žalobkyní vznesenou námitku promlčení práva žalovaných na smluvní pokutu. Přisvědčil soudu prvního stupně, že podle §581 odst. 2 obč. zák. nemohli žalovaní započíst promlčenou pohledávku, tedy pohledávku na úhradu smluvní pokuty za dobu delší než 3 roky předtím, kdy se pohledávky setkaly. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že pohledávka postupitele na zaplacení doplatku 100.000 Kč dospěla dne 7. 4. 2016 (uplynutím 15 dnů od kolaudace komunikace na pozemku č. XY), takže promlčeno není právo žalovaných na smluvní pokutu za dobu od 7. 4. 2013 do 23. 3. 2016 v celkové výši 108.100 Kč (nikoli 109.600 Kč, jak dovodil soud prvního stupně). Žalovaní započetli svou pohledávku z titulu smluvní pokuty jen do částky 100.000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že odvolací soud „ vyšel ze závěrů o skutkovém stavu věci, které náležitě nezohledňují dílčí a pro rozhodnutí významná zjištění a prokázané skutečnosti…Takové rozhodnutí je nutno považovat za kolidující s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu jako rozhodnutí stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II ÚS 312/2015) “. V dovolání žalobkyně formuluje tři „ otázky zásadního právního významu “, aniž uvádí, které z kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má ve vztahu k nim za naplněné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Protože dovoláním (mimořádným opravným prostředkem) lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu, občanský soudní řád ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. §104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů, proto řízení o dovolání žalobkyně výslovně směřujícímu proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 2. 11. 2018, č. j. 108 C 31/2017-102, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 108 C 31/2017-130, zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, ze dne 26. 10 2011, sp. zn. 20 Cdo 3313/2011, nebo ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4856/2016).
Dále se dovolací soud zabýval dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Protože ve vztahu k otázkám, které v bodě 6 pod písm. a) až c) dovolání formuluje a které označuje za „otázky zásadního právního významu“, žalobkyně nevymezila přípustnost dovolání (a tuto vadu již nelze odstranit), nemohou být ani předmětem dovolacího přezkumu.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně - dovolávajíc se nálezu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k výjimečným případům, kdy je skutková otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, - zpochybnila rozsudek odvolacího soudu námitkami proti skutkovým zjištěním, na nichž je založeno právní posouzení věci. Brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že podle dohody o vybudování a financování inženýrských sítí uzavřené dne 21. 10. 2009 měla společnost PFI do 30. 9. 2010 zkolaudovat rovněž komunikaci na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, neboť je přesvědčena, že soud v tomto směru nepřípustně „ dotvářel obraz skutkového stavu věci, který neměl žádnou oporu v odkazovaném důkazu “ (tj. dohodě o vybudování a financování inženýrských sítí). Prosazuje, že vůle smluvních stran vybudovat a zajistit kolaudaci komunikace vybudované na pozemku č. 404/16 Sobětuchy do 30. 9. 2010 z dohody nevyplývá, resp. že její čl. VI. se na zmíněnou komunikaci (stejně jako na přístupové cesty po pozemcích č. XY, XY a XY) nevztahuje, neboť povinnost žalovaných doplatit 100.000 Kč je vázána na kolaudační rozhodnutí, resp. na uplynutí 15 dnů po nabytí jeho právní moci. Kdyby smluvní strany projevily vůli stanovit konkrétní termín dokončení přístupové komunikace na pozemku č. XY, pak by tak učinily, ale v takovém případě by se tento termín objevil v ujednání o splatnosti částky 100.000 Kč. To se nestalo, neboť částka 100.000 Kč měla být zaplacena podle dohody po dokončení komunikace na pozemku XY, aniž byl termín jejího dokončení stanoven.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; pro dovolací soud je závazný. Nicméně, jak bylo výše avizováno, ve výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Námitce dovolatelky, že hodnocení listinného důkazu (dohody o vybudování a financování inženýrských sítí) odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry, nelze přisvědčit. Podle odstavce „C“ Smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy, kterou uzavřeli žalovaní s PFI dne 13. 9. 2007, inženýrské sítě zahrnovaly: vodovod, jednotnou kanalizaci, elektrickou přípojku, plynovod, komunikace a veřejné osvětlení. Dohoda z 21. 10. 2009 ve svém článku I. na odstavec „C“ smlouvy o budoucí kupní smlouvě výslovně odkazuje, takže výčet inženýrských sítí se vztahuje i na ni. Z článku VI. dohody se podává, že si její strany sjednaly, že se PFI „ zavazuje, že inženýrské sítě dle projektové dokumentace (kromě přístupové komunikace po pozemcích p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY) budou zkolaudovány a předány v náhradním termínu do 30. 9. 2010… a pokud tento náhradní termín nebude dodržen, PFI zaplatí penále ve výši 0,1 % z částky 100.000 Kč za každý den prodlení “. Komunikace na pozemku č. 404/16 ve výčtu komunikací, na které se předmětné ujednání nevztahuje, uvedena není. Odvolací soud svůj skutkový závěr, že článek VI. dohody se vztahuje na všechny dotčené komunikace s výjimkou komunikací v něm výslovně zmíněných, mezi nimiž komunikace na pozemku č. XY není, řádně a logicky zdůvodnil; akcentoval, že žalobkyně nevysvětlila, proč byly přístupové komunikace na některých pozemcích výslovně vyloučeny z povinnosti vybudovat a kolaudovat do 30. 9. 2010, avšak komunikace na pozemku č. XY mezi nimi není. Nepovažoval za „zarážející“, že komunikace na pozemku č. XY a vodovodní řad měly být podle dohody uzavřené 21. 10. 2009 dokončeny a zkolaudovány do 30. 9. 2010 (tedy kdykoliv od jejího uzavření dne 21. 10. 2009 do 30. 9. 2010) a doplatek 100.000 Kč byl splatný do 15 dnů po kolaudaci. Smluvní strany totiž v době uzavření dohody (tj. k 21. 10. 2009) nevěděly, zda a kdy v uvedeném časovém rozmezí dojde ke kolaudaci, a pokud by k ní došlo v rámci náhradní lhůty, nebyl by žádný důvod, aby postupitel čekal na splnění doplatku 100.000 Kč až do 30. 9. 2010; naopak, jestliže ke kolaudaci (všech) inženýrských sítí v náhradní lhůtě nedošlo, pohledávka postupitele na doplacení ceny za inženýrské sítě se splatnou k 30. 9. 2010 pochopitelně nestala.
Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení listinného důkazu (dohody o vybudování a financování inženýrských sítí uzavřené 21. 10. 2009), při prezentaci úvah, jaký postup smluvních stran lze mít za logický, předkládá vlastní verzi skutku, že komunikace na pozemku č. XY neměla být podle dohody smluvních stran vybudována a zkolaudována do 30. 9. 2010, nelze dovozovat, že hodnocení důkazu odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci nejde.
Namítá-li dovolatelka, že to, jak odvolací soud posoudil důvodnost námitky promlčení, kterou vznesla proti smluvní pokutě uplatněné žalovanými, „neodpovídá ústavnímu požadavku nalézání spravedlivého řešení souzené věci“, resp., koliduje se závěry dovozenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, přehlíží, že v citovaném nálezu se Ústavní soud vyjadřoval k promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy. Odvolací soud se tak pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz nemohl od citovaného nálezu odchýlit.
Nepřiléhavý je rovněž odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017, neboť v něm byla posuzována situace, kdy jeden z účastníků namítal, že kupní smlouva, která byla předmětem sporu, nevyjadřuje pravou vůli účastníků, ale je simulovaným právním jednáním. Nic takového však žalobkyně v nyní posuzované věci nenamítala, takže - logicky vzato – odvolací soud se takovou právní otázkou nezabýval a jeho rozhodnutí nemůže být s citovaným judikátem v kolizi.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí nepředvídatelné a nepřezkoumatelné, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu