ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2859.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2859/2021-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václavy Dudy ve věci žalobce F. K. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8 , proti žalovaným 1) H. V. a 2) A. Č. , oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Kryštofem Kobedou, advokátem se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, o zaplacení 802.454 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 363/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 21 Co 12/2021-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 802.454 Kč (s příslušenstvím) z titulu smluvní pokuty podle smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 5. 2. 2016.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 8 C 363/2019-141, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 802.454 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od 20. 12. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 21 Co 12/2021-225, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal mimo jiné za prokázané, že žalobce jako zapůjčitel uzavřel s žalovanými a s J. Č. (vydlužiteli), kterého na základě plné moci zastupovala žalovaná A. Č., dne 5. 2. 2016 smlouvu o zápůjčce, v níž se zavázal poskytnout vydlužitelům zápůčku ve výši 2.487.825 Kč v 10 hotovostních platbách po 200.000 Kč a jedné platbě 167.412; v rozsahu 320.413 Kč byl vyplacen nesplacený dluh ze smlouvy o půjčce uzavřené 28. 11. 2013 (což obě smluvní strany svými podpisy potvrdily, přičemž žalobce prohlásil, že tímto je jeho pohledávka z uvedené půjčky zcela uhrazena). Částka 2 167 412 Kč byla vydlužitelům v hotovosti skutečně poskytnuta, byť zřejmě jiným způsobem, než byl uveden ve smlouvě o zápůjčce. Vydlužitelé se zavázali zápůjčku vrátit v 59 měsíčních splátkách po 17.160 Kč splatných vždy k 25. dni v měsíci počínaje 25. 3. 2016 a konče 25. 1. 2021 s tím, že poslední splátka ve výši 1.577.160,25 Kč je splatná 25. 2. 2021; součástí splátek byly i úroky. Podle čl. I. odst. 4 smlouvy byla zápůjčka vydlužitelům poskytnuta pro účely bydlení, přičemž pohledávka z ní byla zajištěna zástavním právem. Pro případ prodlení se třemi splátkami byla sjednána ztráta výhody splátek a možnost následného zesplatnění zápůjčky dnem následujícím po marném uplynutí doby k úhradě třetí splátky. Pro případ prodlení vydlužitelů se splácením dluhu si smluvní strany v čl. II. odst. 4 sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky po splatnosti za každý den prodlení až do úplného zaplacení dluhu. Podpisy na smlouvě, jejíž text do konečné podoby upravila tehdejší právní zástupkyně žalovaných JUDr. Ludmila Puršlová, byly touto advokátkou úředně ověřeny. Protože vydlužitelé po čase přestali splátky hradit řádně a včas, ztratili k 25. 11. 2017 výhodu splátek a zápůjčka se tímto dnem stala splatnou. Ke dni zesplatnění nebyla uhrazena jistina ve výši 2 198 505 Kč. Smluvní pokuta z této částky za dobu od 26. 11. 2017 do 25. 11. 2018 čítá 802 454 Kč (365 dní po 2 198,505 Kč). Protože odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce poskytl žalovaným dne 5. 2. 2016 zápůjčku jako fyzická osoba a v právním vztahu upraveném ustanovením §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), s nimi nevystupoval jako podnikatel, popř. jako jednatel obchodní společnosti, nepřisvědčil námitce žalovaných, že jde spor ze smlouvy o úvěru a že jim svědčí ochrana spotřebitele. Bez ohledu na to, zda žalobce měl či neměl větší znalosti v oblasti financí než žalované, nelze smluvní vztah účastníků podřadit pod spotřebitelský, a to ani podle §2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů; jeho ustanovení se totiž nevztahují na půjčky na bydlení zajištěné zástavním právem, jejichž účelem je změna stavby, ani na půjčky vyšší než 1.880.000 Kč. Uzavřel, že žalobci vzniklo podle smlouvy o zápůjčce právo na smluvní pokutu, kterou jsou žalované povinny zaplatit společně a nerozdílně. Výši smluvní pokuty 0,1 % denně neshledal nepřiměřenou zajišťované pohledávce a riziku, které na sebe žalobce poskytnutím zápůjčky vzal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, na jehož přípustnost usuzují z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že „ napadený rozsudek závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny “. Odklon od rozsudků sp. zn. 33 Odo 469/2006 a sp. zn. 33 Cdo 2648/2016, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k institutu smluvní pokuty, spatřují v tom, že odvolací soud nevzal v potaz, že smluvní pokuta nebyla sjednána pro případ porušení jejich smluvní povinnosti, nýbrž pro případ, nastane-li objektivní skutečnost – prodlení s plněním dluhu, a neshledal tudíž ujednání o smluvní pokutě neplatným. Dále prosazují, že spor měl být poměřován zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o zápůjčce, neboť žalobce vystupoval jako podnikatel a profesionál v oblasti financí, zatímco ony se nacházely v pozici spotřebitele. Odvolacímu soudu vytýkají, že vyšel z jimi zpochybněného zjištění, že zápůjčka byla poskytnuta na bydlení a rovněž nezkoumal, zda šlo o některý z účelů vyjmenovaných v bodech 1 až 5 §2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru. Dále zpochybňují zjištění, že jim byla poskytnuta zápůjčka vyšší, než se uvádí v §2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru. Ujednání účastníků o smluvní pokutě mají za nepřiměřené ve smyslu §1815 o.z. a smlouvu o zápůjčce za neplatnou (včetně ujednání o smluvní pokutě) z důvodu, že žalobce nezkoumal jejich schopnost úvěr splácet.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nelze přisvědčit námitce dovolatelek, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v jimi připomínaných rozsudcích ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006, a ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2648/2016 (ale i v dalších rozhodnutích ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96, ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1529/96, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 675/99, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009), k institutu smluvní pokuty zakotvenému v (kogentních) ustanoveních §544 a §545 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Jestliže si v nyní posuzovaném případě smluvní strany sjednaly, že v případě prodlení se splácením dluhu zaplatí vydlužitelé (tj. žalované aj. Č.) zapůjčiteli (tj. žalobci) za každý den prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky po splatnosti až do úplného zaplacení dluhu, byla sankce sjednána pro případ porušení smluvní povinnosti dlužníků zaplatit věřiteli dluh řádně a včas.
To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní; skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá. Výtku, že odvolací soud pochybil, jestliže právní vztah účastníků nepoměřoval ustanoveními zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, zakládají dovolatelky na vlastní skutkové verzi. Nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že smlouvu, podle níž žalovaným a J. Č. poskytl finanční obnos v celkové výši 2.487.825 Kč s ujednáním, že mu jej vrátí v dohodnutých splátkách, žalobce uzavřel 5. 2. 2016 jako fyzická osoba, nikoli v pozici podnikatele, popř. statutárního orgánu právnické osoby. Naopak prosazují, že žalobce v právním vztahu vystupoval jako profesionál v oblasti financí a jako podnikatel disponující živnostenským oprávněním pro poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru a odvolací soud viní z nedostatečných zjištění ohledně účelu zápůjčky a její výše. Pomíjejí přitom, že zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Přípustnost dovolání není s to založit dovolací námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010 /dovolatelkami uváděné rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2029/2009 neexistuje/) v otázce důkazního břemene. Dovolatelkám lze přisvědčit potud, že důkazní břemeno ohledně předání finančních prostředků ležela na žalobci. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o zápůjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno, totiž spočívá na věřiteli. Důkazní břemeno ohledně existence právní skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, však leží na dlužníkovi. Zatímco žalobce písemnou smlouvou o zápůjčce obsahující podpisy žalovaných, ověřené advokátkou JUDr. Ludmilou Puršlovou, e-mailovou korespondencí účastníků po poskytnutí zápůjčky a doklady o splátkách, které žalované poukázaly na jeho bankovní účet, prokázal, že žalovaným smluvené finanční částky poskytl (zapůjčil), žalované neprokázaly, že nastala některá z právních skutečností, která měla za následek zánik dluhu.
Vytýkají-li dovolatelky odvolacímu soudu, že první žalované neumožnil účastnit se jeho jednání, resp., že nevyhověl její žádosti o odročení jednání, nenapadají žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž namítají, že řízení zatížil vadou ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
K doplnění dovolání, jímž dovolatelky navrhly přiznání odkladného účinku dovolání, dovolací soud nepřihlížel, neboť bylo učiněno po lhůtě určené k podání dovolání (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolatelky nepředložily k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu