ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3074.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3074/2020-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce V. S. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Doležalem, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 679/5, proti žalovanému V. S. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská 1565/18, o určení platnosti odvolání daru a o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 42/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2020, č. j. 57 Co 109/2020-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.972 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Urbiše, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. 11 Co 42/2019-49, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „odvolání daru, tj. podílu ve výši ½ k celku pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY , a ½ k celku pozemku parc. č. XY, nemovitosti se nacházejí v obci XY, k. ú. XY, žalobcem vůči žalovanému ze dne 17. 4. 2019 bylo učiněno platně“ (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je „podílovým spoluvlastníkem v rozsahu darovaného podílu ve výši ½ k celku pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY , a ½ k celku pozemku parc. č. XY, nemovitosti se nacházejí v obci XY, k. ú. XY“ (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 57 Co 109/2020-89, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, která převzal od soudu prvního stupně, že žalobce je otcem žalovaného. Dne 5. 5. 2009 převedl žalobce na žalovaného bezúplatně (darem) ideální polovinu předmětných nemovitostí v XY, zbývající ideální polovinu nemovitostí na něj převedl téhož dne úplatně za sjednanou cenu 1.150.000 Kč; nemovitosti byly zatíženy zástavním právem a byla nařízena exekuce k vymožení dluhu žalobce ve výši 612.051,25 Kč (se specifikovanými úroky z prodlení) a nákladů řízení. Žalovaný za žalobce dluh před uzavřením smluv o převodu vlastnického práva uhradil prostřednictvím úvěru. Předmětné nemovitosti obýval žalobce i žalovaný s rodinou (manželkou a dcerou). V roce 2015 se soužití účastníků zhoršilo vlivem agresivního chování žalobce, které v roce 2016 donutilo žalovaného s rodinou se odstěhovat. V roce 2016 bylo proti žalobci vedeno trestní stíhání pro přečiny poškození cizí věci, týrání osoby žijící ve společném obydlí, nebezpečného vyhrožování a nebezpečného pronásledování, kterých se dopustil v období od září 2015 do září 2016; žalovaného a jeho manželky jako poškozených se týkaly skutkové podstaty týrání osob žijících ve společném obydlí, nebezpečného vyhrožování a poškozování cizí věci. Během trestního řízení policejní orgán rozhodl o přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vyhodnotil, že u obviněného (žalobce), který se jeví bezprostředně nebezpečným pro své okolí, nelze provést znalecké vyšetření ambulantní formou, a proto znalec navrhl ústavní pozorování s podrobným psychiatrickým, psychologickým i neurologickým vyšetřením, pročež soud nařídil pozorování duševního stavu žalobce ve zdravotnickém ústavu, a to v Psychiatrické nemocnici v Opavě. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který dne 5. 4. 2017 vypracoval soudní znalec MUDr. Hlista, vyplývá, že v inkriminované době (v době páchání vytýkaných jednání) žalobce trpěl těžkou duševní poruchou, a to organickou bludnou poruchou (podobnou schizofrenii), která je trvalého charakteru; duševní porucha negativně ovlivňuje jeho volní a rozpoznávací schopnosti ve vztahu k chování. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno pro nedostatek jeho trestní odpovědnosti pro nepříčetnost a žalobci bylo soudem uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, které bylo usnesením ze dne 2. 8. 2019 změněno na ambulantní. Znalec žalovanému doporučil podat podnět k zahájení řízení o omezení svéprávnosti žalobce. K podnětu žalovaného ze dne 12. 4. 2017 soud omezil svéprávnost žalobce; k odvolání opatrovníka žalobce odvolací soud návrh na omezení svéprávnosti zamítl s tím, že ke dni rozhodování (30. 5. 2019) je žalobce pod dohledem lékařů v tzv. volném režimu, se svým důchodem hospodaří podle svých úvah, stýká se se svou sestrou a dcerou a samotná existence duševní poruchy nemůže být důvodem pro zásah do svéprávnosti fyzické osoby. Dne 26. 11. 2018 rozhodl Obecní úřad v XY na návrh žalovaného o zrušení údaje o místě trvalého pobytu žalobce na adrese XY. Dopisem ze 17. 4. 2019, který byl žalovanému doručen 24. 6. 2019, žalobce žalovaného vyzval k vrácení daru; uváděl, že důvodem pro odstoupení od darovací smlouvy je chování žalovaného vůči němu (slovy žalobce „ nemohu ti prominout, jakým způsobem se k mé osobě chováš, přesto, že po rozvodu s tvou matkou jsem se o tebe staral, jak jsem nejlépe mohl a snažil jsem se, abys měl krásné a bezproblémové dětství “) a skutečnost, že žalovaný podal u obecního úřadu návrh na zrušení jeho trvalého pobytu (tedy učinil vše, aby ho připravil o možnost dožít v domě, který postavil z vlastních prostředků a vlastními silami) a že podal návrh na omezení jeho svéprávnosti. Dopisem z 28. 7. 2019 žalovaný žalobce požádal, aby „stáhl“ žalobu na vrácení daru, protože tím se všechno a všem komplikuje. Připomněl mu, že poté, kdy byl nucen opustit dům v XY, bydlí s rodinou v malém bytě, je zatížen hypotékou, kterou si vzal na úhradu dluhů žalobce, a chce vyřešit nelehkou situaci své rodiny i žalobce. Požádal žalobce, aby dal vědět, kdy bude propuštěn z Psychiatrické léčebny v Opavě, aby pro něho mohl vše zajistit a připravit.
Odvolací soud věc právně posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a dovodil, že nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §630 obč. zák. Uzavřel, že označením (konkrétního) závadného chování žalovaného ve výzvě k vrácení daru z 17. 4. 2019 (tj. žalovaný podal návrh na omezení svéprávnosti žalobce a návrh na zrušení údaje o místu jeho trvalého pobytu), je dán okruh skutečností, které jsou předmětem dokazování; jiné skutečnosti tvrzené žalobcem v průběhu řízení nepovažoval za právně významné a nezabýval se jimi. Chování, které žalobce ve výzvě k vrácení daru žalovanému jako obdarovanému vytkl, odvolací soud nekvalifikoval jako chování v hrubém rozporu s dobrými mravy. Přisvědčil soudu prvního stupně, že údaj o trvalém pobytu je údajem evidenčním, který právo bydlení v domě a užívání nemovitosti nezakládá. K podnětu na omezení svéprávnosti žalobce přistoupil žalovaný na doporučení znalce psychiatra, přičemž výsledek řízení nemohl ovlivnit. Odvolací soud zohlednil, že v důsledku chování žalobce vůči žalovanému a jeho manželce, ovlivněnému jeho duševní poruchou, byl žalovaný nucen se z XY odstěhovat a nemovitosti opustit; přesto vyvíjel opakovaně snahu otázku bydlení s žalobcem řešit.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2016, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně. V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, pak Nejvyšší soud uvedl, že zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně (dříve hrubě) porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem obdarovaného ublížen, avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k relevantnímu závěru o patřičnosti revokace. Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (dárce vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti, chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, a věc je třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.
Odvolací soud se v dané věci zabýval všemi relevantními skutečnostmi. Především správně - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, uzavřel, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru je z hlediska jeho určitosti nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným; obecné, nekonkretizované tvrzení totiž nemůže ani být předmětem dokazování. Odvolací soud při rozhodování neopomenul zohlednit jak chování žalovaného, tak žalobce, zhodnotil jejich vzájemný vztah, zjišťoval, jaké poměry mezi účastníky panují, a to i ve vztahu k dalším rodinným příslušníkům, a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutích k aplikaci §630 obč. zák., obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné vytčené chování žalovaného (obdarovaného) vůči žalobci (dárci) z hlediska subjektivního a objektivního kritéria nenaplňuje důvody pro vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 obč.zák., není zjevně nepřiměřená. Nelze totiž pominout, že to byl žalobce, kdo se výrazně podílel na zhoršení vztahů mezi účastníky, byť tak činil vlivem své duševní nemoci. Chování žalobce vůči žalovanému a jeho manželce bylo předmětem trestního stíhání a přimělo žalovaného k odchodu z domu v XY a k omezení kontaktů s žalobcem. Výtka žalobce, že odvolací soud na danou věc nesprávně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, neboť pominul, že chování žalovaného nebylo pouhým excesem, není důvodná, neboť i v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjadřoval k obecným předpokladům naplnění skutkové podstaty ustanovení §630 obč. zák.
Námitkou, že odvolací soud náležitě nezkoumal pravdivost jeho tvrzení, že žalovaný o něho nejevil zájem, a to zejména v době pobytu v psychiatrické léčebně, a že porušil ústně daný slib, že může v předmětné nemovitosti dožít, žalobce nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení věci založil na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, čímž - jak se dovolatel domnívá - porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný (dovolací soud je povinen z něj vycházet). Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Nad rámec uvedeného se sluší připomenout, že odvolací soud respektoval právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v již shora citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, a v dalších svých rozhodnutích (např. sp. zn. 33 Odo 1499/2005), že právně relevantní je jen dostatečně konkretizované chování, které dárce obdarovanému vytkl ve výzvě k vrácení daru (tj. v jednostranném adresném hmotně právním úkonu), která je jednou ze dvou právních skutečností nezbytných pro zánik darovacího vztahu; bylo tudíž namístě zabývat se pouze těmi důvody odvolání daru, které žalobce dostatečně určitým způsobem formuloval ve výzvě k vrácení daru.
Ani výtka žalobce, že mu odvolací soud během jednání nedal - namítaje, že je právně zastoupen - dostatečný prostor vyjadřovat se (odňal mu možnost jednat před soudem), obsahově nevystihuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž zmatečnostní vadu upravenou v §229 odst. 3 o. s. ř. Přezkum této případné vady je však podle §241a odst. 1 o. s. ř. explicitně v dovolacím řízení vyloučen. K jejímu prověření totiž slouží výhradně žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1890/2016, ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3122/2018, nebo ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4484/2018).
Výhrady dovolatele k rozsahu provedeného dokazování nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Jsou jimi namítány vady řízení. K nim však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 4. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu