ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3380.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3380/2020-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce statutárního města Liberec , se sídlem v Liberci, Dr. E. Beneše 1/1, proti žalované V. S. , bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem v Liberci, Vrchlického 802/46, o žalobě pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000, č. j. 35 Co 541/2000-21, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 213/2018, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 4 Co 155/2019-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. 4. 2019, č. j. 30 Co 68/2019-38, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalovanou proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000, č. j. 35 Co 541/2000-21, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobu pro zmatečnost podala prostřednictvím ustanoveného hmotněprávního opatrovníka dne 30. 1. 2017. V žalobě uplatnila důvody zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. c) a podle §229 odst. 3 o. s. ř., neboť trpí od dětství lehkou mentální retardací a v roce 2013 jí byla diagnostikována demence. V důsledku toho nebyla schopna porozumět soudnímu jednání a pro svou procesní nezpůsobilost nemohla udělit plnou moc advokátce Mgr. Lence Vitebské, která ji zastupovala v řízení, vedeném tehdy u Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 10 C 413/2000. Podle přesvědčení žalované lhůta k podání žaloby pro zmatečnost začala běžet až dnem 18. 9. 2017, kdy jí byl v řízení o omezení svéprávnosti ustanoven opatrovník - její syn J. H. Žalobou pro zmatečnost napadený rozsudek byl doručen právní zástupkyni žalované Mgr. Lence Vitebské dne 15. 1. 2001. Lhůta k podání žaloby pro zmatečnost tak začala běžet den následující po doručení a uplynula dne 16. 4. 2001. Byla-li žaloba pro zmatečnost podána dne 30. 1. 2017, stalo se tak opožděně. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná podala proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2000, č. j. 10 C 413/2000-10, včasné odvolání a předložila soudu plnou moc udělenou Mgr. Lence Vitebské ze dne 14. 9. 2000. Při jednání odvolacího soudu byla tato advokátka osobně přítomna, a tedy hájila zájmy žalované jako profesionálka. V roce 2000 se v řízení nezjistilo, že žalovaná trpí duševní poruchou, která jí brání účastnit se jednání a hájit náležitě svá práva. Nebylo tak nutno postupovat podle §29 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, a žalované k ochraně jejích práv ustanovit opatrovníka, jelikož žalovaná byla zastoupena advokátkou, a dostalo se jí tak kvalitativně vyšší právní ochrany, srovnatelné s ochranou, kterou by si sama zvolila. Byla-li žalovaná zastoupena zvolenou advokátkou, nemohla jí být odňata možnost jednat před soudem. Ve vztahu k počátku běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost, za rozhodný okamžik soud prvního stupně považoval den doručení rozsudku právní zástupkyni. Pro opožděnost žalobu pro zmatečnost zamítl. Mimo to soud prvního stupně dospěl k závěru, že opatrovník žalované nebyl oprávněn za žalovanou podat žalobu pro zmatečnost, neboť nejde o běžnou záležitost žalované, která nepodléhá schválení soudem. Opatrovník souhlas s podáním žaloby neměl. I s tímto odůvodněním soud prvního stupně žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 5. 2020, č. j. 4 Co 155/2019-105, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přihlédl k tomu, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu – pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000, č. j. 35 Co 541/2000-21, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2000, č. j. 10 C 413/2000-10, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 290/2018, odmítnuto pro opožděnost, přičemž tento závěr byl odůvodněn tím, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 11. 2000, č. j. 35 Co 541/2000-21, nabyl právní moci dne 16. 1. 2001, zatímco dovolání bylo podáno dne 16. 10. 2017, tedy po uplynutí lhůty k dovolání; ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 26 Cdo 290/2018-177, byla odmítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila. Není totiž úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatelky.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
Předpoklady přípustnosti dovolání (§237 a §241a odst. 2 o. s. ř.) žalovaná -posuzováno podle celého obsahu jejího dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - vymezila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, představované nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3598/14, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3055/16, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 3976/14, ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2932/18, a jeho usnesení ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 1170/18, a to tím, že:
a) neprovedl (stejně jako před ním soud prvního stupně) potřebné důkazy, bez nichž nebylo možné ve věci rozhodnout o opožděnosti žaloby,
b) jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nepředvídatelné a není řádně odůvodněné,
c) dovoláním napadené usnesení porušuje její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Shora uvedenými výhradami dovolatelka ovšem nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, který se uplatní i ve vztahu k námitce porušení základních práv a svobod. V nálezech ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3432/15, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, Ústavní soud zaujal právní názor, že námitka porušení základních práv a svobod bez vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a řádného uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nenahrazuje splnění povinnosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř. dovolatelem, neboli samotné uplatnění námitky porušení základních práv a svobod neznamená, že by v takovém případě bylo dovolání projednatelné, aniž by obsahovalo náležitosti stanovené v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaná tomuto požadavku nedostála.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit námitka, že odvolací soud porušil právo dovolatelky na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života a právo na ochranu majetku a nabytí budoucích práv podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, neboť na řešení těchto právních otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto nemohl dovolací soud přihlédnout k obsahu podání žalované ze dne 8. 1. 2021 (v podání uvedeno chybné datum 8. 1. 2020) ani k němu připojenému znaleckému posudku MUDr. Jakuba Šimka ze dne 20. 12. 2020.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu