ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.368.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 368/2021-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce A. M. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, advokátem se sídlem Olomouc, Litovelská 1349/2B, proti žalovanému městu Hodonín , se sídlem Hodonín, Masarykovo nám. 53/1, o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu a zaplacení částky 334 563,53 Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 158/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2020, č. j. 17 Co 199/2017-400, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. 17 Co 199/2017-400, potvrdil výrok I. rozsudku ze dne 31. 5. 2017, č. j. 5 C 158/2012-275, kterým Okresní soud v Hodoníně zamítl návrh žalobce, aby byl žalovaný povinen uzavřít s ním kupní smlouvu.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje dle ustanovení §237 o. s. ř. v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to „zda platné uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní a nedodržení lhůty k uzavření zamýšlené kupní smlouvy může mít vliv na trvání nájemního vztahu mezi stejnými osobami, jelikož vůlí stran bylo nájemní vztah ukončit“. Dále pak namítá, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovodil-li, že uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Zakládá-li dovolatel přípustnost svého dovolání na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou je žalobcem formulovaná otázka „zda platné uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní a nedodržení lhůty k uzavření zamýšlené kupní smlouvy může mít vliv na trvání nájemního vztahu mezi stejnými osobami, jelikož vůlí stran bylo nájemní vztah ukončit“ . Na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000; ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001 sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/1999 a ze dne 27. 5. 2008 sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, v důsledku čehož se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pomíjí skutkovou odlišnost porovnávaných kauz. Totéž platí i pro nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09.
Nejvyšší soud ve své početné judikatuře zabývající se otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se tak příčí dobrým mravům jen ve zcela výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, nebo jeho rozhodnutí ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015 ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5122/2016, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, nebo ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10).
V souzené věci se odvolací soud od výše uvedených závěrů neodchýlil, dovodil-li, že zde žádné okolnosti, jež by důvodně svědčily pro závěr, že je třeba odepřít právo uplatnit námitku promlčení, nejsou. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že se na danou věc uplatní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, neboť to byl žalovaný jakožto územně samosprávný celek, který je ve vztahu k žalobci v nadřazeném postavení, a který od samého počátku jednal v rozporu se zákonem. Kromě toho, že žalobce konkrétně neuvádí, v čem mělo protiprávní jednání žalovaného spočívat, pomíjí, že jediným důvodem, pro který k uzavření dotyčné kupní smlouvy nedošlo, bylo, že žalobce nesplnil podmínky prodeje bytové jednotky, neboť řádně a včas neuhradil celou část kupní ceny, jak se k tomu zavázal, což vedlo k revokaci předchozího souhlasu žalovaného s prodejem bytové jednotky. Takový postup nejen, že není protiprávní, ale nelze ho považovat ani za okolnost, jíž by bylo třeba reflektovat v souvislosti s posouzením uplatněné námitky promlčení. Absence okolností odůvodňujících odepření práva uplatnit námitku promlčení neumožňuje revizi dovolatelem zpochybňovaného právního závěru odvolacího soudu.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé nebylo dosud skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 48/2003).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu