ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3795.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3795/2019-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. G., bytem v XY , proti žalované Z. K., bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103/17, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 36/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2019, č. j. 20 Co 131/2019-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Dalibora Jandury, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 10 C 36/2017-106, připustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření, kterou následně co do požadavku na zaplacení částky 1.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uzavřel, že se žalobci v řízení nepodařilo prokázat, že žalovaná listinu datovanou dnem 7. (4.) 3. 2013 obsahující uznání dluhu podepsala (tedy že dluh vůči žalobci uznala). Z tohoto důvodu - při posuzování námitky promlčení vznesené žalovanou - soud prvního stupně zdůraznil, že promlčecí lhůta nemůže být desetiletá podle §110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nýbrž „pouze“ tříletá podle ustanovení §100 odst. 1věty první a §101 obč. zák. a nemůže být počítána ode dne, kdy došlo k uznání dluhu, nýbrž ode dne, kdy právo mohlo být poprvé vykonáno (uplatněno u soudu). V situaci, kdy doba vrácení půjček nebyla sjednána (§563 obč. zák.), není počátek běhu promlčecí lhůty spojován s okamžikem splatnosti (tj. na výzvu věřitele), ale se dnem následujícím po vzniku dluhu (viz R 28/1984). S přihlédnutím k okamžiku poskytnutí půjček (rok 2008 a 2009) a datu podání žaloby (6. 2. 2017) je evidentní, že právo žalobce na jejich vrácení je promlčeno, a to i při posuzování nároku na vrácení sporné částky jako plnění z bezdůvodného obohacení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 20 Co 131/2019-133, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že v situaci, kdy žalobce nepředložil originál listiny „uznání dluhu“, žalovaná popírala pravost svého podpisu na ni, a při závěru znalkyně z oboru písmoznalectví o „střední pravděpodobnosti“ pravosti sporného podpisu, ale jen za předpokladu, že zkoumáním originálu listiny by nebyly prokázány průvodní znaky jejího padělání ani technický přenos obrazu podpisu z jiné listiny, že žalobce neprokázal existenci platného uznání dluhu, a jeho právo je tak promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou považuje právní otázku, „zda je třeba na právní jednání, které je prokazováno prostřednictvím vidimované listiny, třeba hledět spíše jako na platné než neplatné.“ Přípustnost svého dovolání dovolatel spatřuje dále v řešení otázky, „zda nese žalobce, který prokázal platnost právního úkonu (resp. pravost podpisu na listině stvrzující předmětný právní úkon) prostřednictvím a) vidimované podepsané listiny a b) znaleckého posudku se závěrem, že se na základě zkoumání podpisu žalované na vidimované listině se střední pravděpodobností jedná o podpis žalované, důkazní břemeno o tom, že podpis na originální listině nebyl technicky přenesen z jiné listiny či jinak padělán“, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou zejména jeho usnesením ze dne 28. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 1144/2014, a zároveň má za to, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešenou. Dovolání je podle přesvědčení žalobce přípustné taktéž pro řešení právní otázky, „zda lze považovat dohodu o uznání dluhu za neplatný právní úkon (resp. listinu nepodepsanou žalovanou), jestliže a) žalobce prokázal pravost podpisu žalované prostřednictvím podepsané vidimované listiny a znaleckého posudku o pravosti podpisu žalované umístěného na vidimované listině, a b) není vyloučeno, že podpis na originálu listiny mohl být padělán či přenesen z jiné listiny technickými prostředky“, neboť její řešení odvolacím soudem odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě (nesprávně uvedeno Nejvyššího soudu) ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 38 ICm 846/2011, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (nesprávně uvedeno Nejvyššího soudu) ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 36 ICm 2025/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp.zn. II. ÚS 2137/2013, a současně má za to, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešenou. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže neprovedl výslech svědka Ř. k existenci dohody o uznání dluhu. Dále namítá, že soudy nepřihlédly k tomu, že žalobce převedl na účet žalované částku ve výši 3.100.000,- Kč, že žalovaná mu spornou částku nevrátila, že uzavřením dohody o uznání dluhu žalovaná dosáhla toho, že se žalobce nedomáhal soudního vrácení částky, neboť spoléhal na nový běh promlčecí lhůty, že žalovaná neposkytla znalkyni pro potřeby znaleckého dokazování originály jí podepsaných listin a že se pokusila „odklonit“ svůj majetek prostřednictvím darovací smlouvy dceři I. K.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Ve vztahu k otázkám v dovolání formulovaným dovolatel řádně ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, neboť Nejvyššímu soudu dává na výběr, aby jím vymezené právní otázky posoudil buď jako otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a zároveň tvrdí, že jde o dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu otázky nevyřešené.
Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 2967/14 ). V nyní souzené věci přitom nejde o případ, kdy by dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vymezil vícero možností plynoucích z §237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20).
Navíc řešení obou otázek dovolatel zakládá na vlastní skutkové verzi, podle níž prokázal pravost podpisu žalované na uznávacím prohlášení, a tedy, že došlo k platnému uznání dluhu, se kterým se pojí desetiletá promlčecí lhůta; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. I proto nemůže být dovolání pro řešení uvedených dvou právních otázek přípustné. Skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) –dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.); o takový případ však v nyní souzené věci nejde.
Jako obiter dictum se sluší poznamenat, že vidimací se rozumí ověření, že opis nebo kopie (vidimovaná listina) se doslovně shoduje s předloženou listinou. Vidimace nepotvrzuje správnost a pravdivost údajů uvedených v listině a jejich soulad s právními předpisy. Institut vidimace neslouží a vzhledem ke způsobu, jakým je vidimace prováděna, ani sloužit nemůže, k ověření platnosti či pravosti vidimované listiny. Vidimace proto nemůže dodat vidimované listině „vyšší kvalitu“ veřejné listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1966/2013). Soudní praxe dospěla k závěru, podle něhož „u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené. Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky; důkazní břemeno opaku, tj. popření pravdivosti listiny, zatěžuje toho, kdo ji popírá, jen tehdy , unesla-li protistrana důkazní břemeno pravosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013).“ Se zřetelem k závěru, k němuž dospěl odvolací, tak i soud prvního stupně, že žalobce neprokázal pravost uznání dluhu ze dne 7. (4.) 3. 2013 (neunesl důkazní břemeno), nedošlo k přenosu důkazního břemene na žalovanou.
Přípustnost dovolání nezakládá ani řešení otázky, „zda je třeba na právní jednání, které je prokazováno prostřednictvím vidimované listiny, hledět spíše jako na platné než neplatné,“ neboť na jejím řešení není rozhodnutí dovolacího soudu založeno. Rozsudek odvolacího soudu totiž vychází z toho, že se žalobci nepodařilo v řízení prokázat, že žalovaná uznání dluhu podepsala, tj. že učinila právní jednání, které je v listině zachyceno. Nejde tak o otázku výkladu právního jednání podle §574 o. z.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nedoplnil dokazování navrženým způsobem a nepřihlédl k dalším rozhodným okolnostem, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu