ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.59.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 59/2020-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. D. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem Brno, Hlinky 155/86, proti žalovaným 1) P. H. a 2) L. H. , oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Ivanem Brambaškim, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 1079/3, o 1 188 240 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 589/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. 22 Co 130/2019-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 1. 2019, č. j. 3 C 589/2014-227, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení 1 188 240 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobce se jako nástupce původního zhotovitele, který pro žalované na základě uzavřené smlouvy provedl dílo, domáhal úhrady prací provedených zhotovitelem nad rámec původní objednávky. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že předchůdce žalobce jako zhotovitel a žalovaní jako objednatelé uzavřeli 17. 7. 2009 smlouvu o dílo spočívající ve zhotovení projektové dokumentace pro stavební povolení, základové desky a přípojky, stavby nízkoenergetického difuzně otevřeného dřevěného domu, a v měření průzvučnosti. Cena díla byla ve smlouvě ujednána jako konečná; strany si dohodly, že případné vícepráce mohly být sjednány písemnou objednávkou či souhlasem objednatelů včetně vyčíslení jejich ceny. Dílo, jež bylo předmětem smlouvy, bylo dokončeno a předáno žalovaným dne 1. 7. 2010. Zhotovitel ve dnech 12. a 13. 12. 2011 vystavil čtyři faktury, jimiž žalovaným vyúčtoval „ vícepráce dle smlouvy o dílo č. 17/2009 “.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce ani přes výzvu neupřesnil a neprokázal, které vícepráce měly být fakturovány, ani jakým způsobem je žalovaní objednali a písemně odsouhlasili, jak bylo sjednáno ve smlouvě, tudíž zhotoviteli nemohl vzniknout nárok na jejich úhradu. Krom toho shledal důvodnou žalovanými uplatněnou námitku promlčení nároku, vycházeje z toho, že dnem, kdy bylo možné právo uplatnit, bylo dokončení víceprací – což podle tvrzení žalobce bylo k datu 1. 7. 2010 (u víceprací provedených v průběhu provádění díla), resp. k datu 12. 12. 2011, kdy zhotovitel vícepráce vyúčtoval, takže k datu podání žaloby (dne 22. 12. 2014) bylo promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud (i) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo (ii) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, (iv) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013).
Formulace, podle níž „přípustnost dovolání spatřuje žalobce v ustanovení §237 o. s. ř., které připouští dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“, nýbrž dovolatel se domáhá, aby dovolací soud věc posoudil odlišně od odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a již proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platné úpravy občanského soudního řádu jde o podmínku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.). Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
V projednávané věci odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, který byl založen na dvou závěrech: 1) nebyl prokázán vznik práva na úhradu ceny za vícepráce, a 2) právo na úhradu ceny za vícepráce je promlčeno; každý z nich sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Jelikož podaným dovoláním nebyl zpochybněn závěr ohledně neprokázání vzniku práva na úhradu víceprací, stalo se nadbytečným zabývat se druhým dovolacím důvodem, tedy správností závěru, na němž je rozsudek odvolacího soudu souběžně založen (tj. promlčení práva na úhradu víceprací), neboť i kdyby odvolací soud v tomto směru pochybil, nebylo by možné dosáhnout zrušení (či změny) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené - v souvislosti s argumentací týkající se otázky promlčení práva zaplacení víceprací žalobce – nemůže správnost rozhodnutí odvolacího soudu zvrátit polemika žalobce (že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanými bylo dohodnuto, že veškeré vícepráce budou splatné až po dokončení posledních víceprací, v důsledku čehož nemohlo dojít k promlčení jeho práva na zaplacení víceprací), která je navíc z hlediska posouzení přípustnosti dovolání bezcenná, neboť má výhradně skutkový charakter. Skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný.
Výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který dle přesvědčení žalobce vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť nikoli řádně zjistil skutkový stav, neprovedl žalobcem řádně navržené důkazy, nevypořádal se s argumentací žalobce uplatňovanou v odvolání a v celém předcházejícím řízení, a tudíž došlo i k neúplnému a nesprávnému právnímu posouzení věci, k závěru o přípustnosti dovolání nevedou. Těmito námitkami - byť je podpořil odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 a ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017 - žalobce nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že právní posouzení založil na nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne pouze, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Dovolání směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu