ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1148.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1148/2021-451
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2021 o dovolání obviněného L. H., nar. XY, bytem XY, okres Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 14 To 108/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 92/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 2 T 92/2020, byl obviněný L. H. uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinem pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 6. 8. 2019 okolo 19:00 hodin z území honitby Mysliveckého spolku XY, přibližně ve vzdálenosti 400 metrů od posedu, který se nachází mezi obcí XY a XY u potoku XY na území honitby Mysliveckého spolku XY, jako člen Mysliveckého spolku XY, s platnou povolenkou k lovu vydanou dne 1. 4. 2019 k odlovu přesně charakterizovaných druhů zvěře, mimo jiné i srnce obecného do třetí věkové třídy, v honebním území Mysliveckého spolku XY, neoprávněně ulovil zvěř, srnce obecného středního věku s průměrně silnou trofejí, který se v době, kdy jej ulovil, nacházel v honebním území Mysliveckého spolku XY, v němž nebyl oprávněn k výkonu mysliveckého práva, ačkoli věděl, že se jedná o území cizí honitby, a po té, kdy takto srnce ulovil, ho uchopil za paroží a odtáhl přes hranici obou mysliveckých spolků do honebního území Mysliveckého spolku XY, kde předstíral, že došlo k jeho odlovení, srnce si ponechal včetně trofeje pro svou potřebu a způsobil tak poškozenému Mysliveckému spolku XY, IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 24 160 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný L. H. odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §43 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 250 Kč, tedy 25 000 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Mysliveckému spolku XY, IČ: XY, se sídlem XY, částku 24 160 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Myslivecký spolek XY, IČ: XY, se sídlem XY, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 2 T 92/2020, podal obviněný L. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 14 To 108/2021, tak, že podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 14 To 108/2021, podal následně obviněný L. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V rámci dovolání (které bylo rozděleno do několika částí) namítl, že skutkové závěry soudů obou stupňů a na ně navazující právní hodnocení je v extrémním rozporu s důkazy obsaženými ve spise. Dále vytkl svévolné hodnocení důkazů a vytrhování důkazů ze souvislostí a uvedl, že v některých případech se právní závěry soudů opírají o spekulace a jsou dokonce v rozporu s fyzikálními zákony, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Podle názoru dovolatele se výpověď svědka J. H. příčí zejména zákonům optiky a akustiky. Rovněž rozporoval možnosti změření, resp. určení vzdálenosti k místu, odkud měl být srnec uloven. Poukázal na výpověď I. M. a na odborné vyjádření R. L. a V. A. a znalecký posudek prof. Ing. Luďka Bartoše. Pokud soudy nevěřily svědkům a odborným vyjádřením, mohly samy provést vyšetřovací pokus nebo prověrku na místě. Dále obviněný brojil proti závěru soudů obou stupňů, že vstřel je na pravé straně hrudi zvířete, přičemž dovozuje, že se nejedná o vstřel, ale o výstřel. V této souvislosti rovněž uvedl, že se nemohl dopustit trestného činu krádeže, neboť volně žijící zvěř je věcí ničí. Současně vyjádřil pochybnosti o způsobení škody a polemizoval se znaleckým posudkem zpracovaným Mendelovou univerzitou.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 2 T 92/2020, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí (nesprávně uvedeno odvolacímu soudu).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v rámci námitek obviněného se jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Tento dovolací důvod tak založil primárně na procesním základě a při nerespektování §2 odst. 5 a 6 tr. ř., aniž by z jeho strany následovala adresná argumentace s hmotněprávními výhradami. Obviněný nabízel jinou verzi skutkového děje ve smyslu jím uplatněné obhajoby. Pohyboval se mimo meze zvoleného dovolacího důvodu, čímž své námitky neučinil způsobilými předmětem přezkumného postupu před dovolacím soudem. Obviněný v mimořádném opravném prostředku ani adekvátně neargumentuje založením extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, jak má na zřeteli např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, který by mohl v úzce specifikovaných případech odůvodnit výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištěních. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Z hlediska práva na spravedlivý proces je při takovém posuzování klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. V rozebíraném případě Okresní soud v Pardubicích, resp. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích tomuto požadavku dostál, jelikož své úvahy vedoucí k odsouzení logicky a velice pečlivě odůvodnil. Důležité je, že se soudy při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. K porušení zásady „in dubio pro reo“ by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněného méně příznivou, což však není nyní posuzovaný případ. Obviněný v dovolání napadal hodnocení důkazů, přičemž je třeba zdůraznit, že jeho námitky kopírují obhajobu uplatněnou v dřívějších fázích procesu, zvláště jde-li o situační podmínky, za kterých ulovil srnce, když nakonec popřel, že by zvěř ulovil v cizí honitbě, ale pouze po odstřelu srnce mělo dojít k jeho odskoku do sousední honitby. Proto lze poukázat na jejich vypořádání soudy, které státní zástupce po vyhodnocení považuje za správné.
Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce uzavřel, že nebylo možné dovodit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), resp. písm. l) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již v rámci předchozích řízení před soudy obou stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědí svědků J. H., I. M., odborného vyjádření R. L. a znaleckých posudků Ing. Luďka Bartoše a Mendelovy univerzity v Brně) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný nenamítal nic v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nevykazoval znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil, resp. že se srnec v okamžiku výstřelu nenacházel v honebním území Mysliveckého spolku XY. Dovolatel jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně - z uvedených skutkových výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Tímto pojetím uplatněných námitek se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze uzavřít, že obviněný sice obsahově deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Přitom jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným právě výše uvedenými přečiny.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zcela zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Výjimkou, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, tedy případy svévolného hodnocení důkazů, když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Pardubicích, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný, natož pak extrémní rozpor. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že soudy provedly dostatečné dokazování, umožňující rozhodnout ve věci. Při zjišťování skutkového stavu vycházely zejména z výpovědí svědků L. H. a J. H., který předmětnou událost – odlovení srnce obviněným sledoval, a dále z výpovědi svědků R. L. a B. P., kteří jako členové policejní hlídky byli na místo přivoláni. V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněného L. H. nestaví pouze na uvedených výpovědích, ale i na ostatních provedených důkazech, jež s nimi korespondují (znalecké posudky, listinné důkazy), které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Zmíněné důkazy poskytly dostatečný podklad, že se obviněný dopustil svého jednání tak, jak bylo uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a tedy zmíněný závěr není zatížen žádným, natož extrémním nesouladem, resp. svévolí v hodnocení důkazů. Mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy je adekvátní obsahový vztah vylučující úvahy o tom, že bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení.
Obviněný dále toliko obecně namítl existenci opomenutých důkazů, když blíže výslovně neuvedl, o jaké důkazy by se mělo jednat. Za takové situace se může Nejvyšší soud vypořádat s námitkami obviněného pouze obecně (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Z pohledu shora naznačených východisek je nutno poznamenat, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo soudy náležitě odůvodněno, z jakých důvodů byly důkazní návrhy obhajoby zamítnuty, když soud prvního stupně provedení dalších důkazů odmítl pro nadbytečnost v rámci hlavního líčení. Zde je na místě zdůraznit, že soud prvního stupně není povinen provést všechny navržené důkazy, ale z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Jestliže tedy soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V posuzované trestní věci se soudy, zejména pak soud prvního stupně, věnovaly s odpovídající péčí důkazním návrhům obviněného. Pokud soud prvního stupně k návrhu obviněného důkazy neprovedl a svůj postup řádně vysvětlil a vyložil, že navrhované důkazy jsou nadbytečné, tak nelze jeho postup považovat za vadný. Protože soud druhého stupně okruh pořízených důkazů pro meritorní rozhodnutí ve věci považoval za dostačující, tak označil uvedený postup soudu prvního stupně za správný a zákonný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejednalo o opomenuté důkazy.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Jelikož námitky obviněného nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly naplnit ani druhý důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud vzhledem ke všemu shora uvedenému proto rozhodl o dovolání obviněného L. H. tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu