ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1233.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1233/2021- 862
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 12. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2021 č. j. 7 To 164/2021-814, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 81/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2021 č. j. 5 T 81/2020-721 byl obviněný T. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že
dne 21. 10. 2019 v blíže neurčené době po 13:40 hodin (nejpravděpodobněji v době od 13:47 do 13:52 hodin) v Brně, 84 metrů východně od domu č. XY na ulici XY, v lese na asfaltové cestě, maskován kapucí a slunečními brýlemi, zezadu strhl na zem do částečného sedu P. K., narozenou XY, přičemž sám dřepěl za ní a nezjištěným způsobem ji držel, a když P. K. neartikulovaně křičela, zakřičel na ni: „neřvi, nebo tě zabiju“ a zezadu před ni dal pravou rukou nůž, tak aby nůž viděla, a když stále křičela, řekl jí: „chci si šáhnout“, načež jí sáhl rukou přes legíny do rozkroku, P. K. se ohnala rukou dozadu, přičemž ho otevřenou dlaní udeřila do obličeje a u tohoto stále křičela, a svého jednání zanechal až když se k místu blížilo osobní vozidlo řízené D. K. (která událost oznámila ve 14:02 hodin na linku 158), a poté z místa utekl směrem k XY na ulici XY, čímž způsobil poškozené P. K. zcela povrchové poranění spočívající v pohmoždění pravého ramene, pohmoždění horního rtu, škrábanci pod pravou paží délky 13 mm a šířky 2 mm, škrábanci na ukazováku pravé ruky o délce 20 mm a šířce 1 mm, drobných oděrkách kůže na levé noze, škrábanci na holeni levé nohy o délce 30 mm a šířce 2 mm, odřenině pod levým kolenem o velikosti 5 x 5 mm, vpichu o délce 2 mm nad levým kolenem a odřeninu z vnějšího boku levého kolene o velikosti 10 x 10 mm,
přičemž rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 6 Tm 2/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tmo 18/2008 ze dne 6. 11. 2008 a s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010 č. j. 6 Tm 2/2008-879 byl odsouzen za provinění vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, provinění znásilnění podle §241 odstavce 1 trestního zákona, provinění znásilnění podle §241 odstavec 1, 2 trestního zákona, pokusu provinění vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. b), h) trestního zákona a provinění řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona č. 140/1961 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 7 roků a 11 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 9. 11. 2015, a trestnímu opatření zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 roků, s podmíněným upuštěním od jeho výkonu na zkušební dobu v trvání do 27. 3. 2021, a současně mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě, které bylo usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě j. č. 0 Nt 2612/2017-48 ze dne 12. 7. 2017 přeměněno na ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě, přičemž z tohoto léčení byl propuštěn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 Nt 2301/2020 ze dne 10. 2. 2020.
Za to byl obviněný podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné opatření – zabezpečovací detence.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 6. 2021 č. j. 7 To 164/2021-814 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný T. K. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm jednak namítl, že žalovaný skutek byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, a dále to, že skutková zjištění soudů byla učiněna v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Právní kvalifikace zvolená soudy prvního i druhého stupně je podle dovolatele chybná, neboť vykládá „ pohlavní styk “ v rozporu s judikaturou a odbornou literaturou. Dovolatel argumentoval tím, že pohlavní styk je široký pojem zahrnující „ jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby […]“ včetně intenzivního osahávání intimních míst přes šaty. Nestačí tedy jakékoliv osahávání, tím více oblečených intimních partií oběti pachatelem, ale toto osahávání musí dosahovat vyšší intenzity. Takový charakter jednání dovolatele nemělo, jestliže údajně sáhl poškozené do rozkroku, aniž by dále rukou jakkoliv pohyboval. Kontakt přitom trval pouze několik sekund, a tudíž nebyly naplněny všechny znaky objektivní skutkové podstaty dle §185 odst. 1 tr. zákoníku. Bez potřebné intenzity osahávání intimních partií poškozené se mohlo jednat maximálně o trestný čin vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Reklamovaný extrémní rozpor v provedeném dokazování spatřuje dovolatel konkrétně v nesprávném vyhodnocení znaleckého posudku Ing. Jelínka, který pomocí dat z aplikace Google Maps analyzoval možný pohyb jeho mobilního telefonu v inkriminovaný den. Z příslušných dat znalec vyvodil pouze jediný pěší pohyb obviněného v obci XY, a to přibližně 20 minut před tím, než došlo k žalovanému skutku. V místě, kde ke skutku mělo dojít, aplikace žádný pěší pohyb obviněného a ani jinou významnou zastávku nezaznamenala. Tento rozpor však soudy nevysvětlily. Nezdůvodnily, jak se obviněný mohl dopustit žalovaného skutku, jestliže předmětná aplikace nezaznamenala jeho pěší pohyb, případně jak se obviněný měl dopustit posuzovaného jednání v pohybujícím se vozidle. Namísto toho se při nepřístupné aplikaci „obráceného důkazního břemena“ uchýlily k neprokázaným hypotézám o vypnutém mobilním telefonu obviněného, nebo jeho následné editaci dat aplikace Google Maps. Vzhledem k tomu, že v řízení byly městským soudem vydány celkem tři odsuzující rozsudky a z nich dva byly Krajským soudem v Brně zrušeny pro nesrozumitelnost, nepřezkoumatelnost a pro pochybení v procesu dokazování, má dovolatel za to, že senát nalézacího soudu svým opakovaně vadným rozhodováním prokázal svoji neschopnost vydat ve věci takový rozsudek, který by neporušoval ústavně zaručená práva.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2021 č. j. 7 To 164/2021-814 i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2021 č. j. 5 T 81/2020-721 zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu (§265 l odst. 3 tr. ř.).
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a obsah dovolací argumentace obviněného. Následně upozornila na skutečnost, že v dovolání užité námitky obviněný uplatňoval od samého počátku trestního řízení, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Tvrzení obviněného o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry podle ní nemá žádnou oporu v realitě. Jeho vina totiž byla prokázána výpověďmi poškozené a svědků, s nimi korespondujícím odborným vyjádřením z oboru genetiky, které rovněž prokázalo, že obviněný přišel do styku s poškozenou, když stopy jeho DNA byly zjištěny na legínách poškozené, dále závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, podle nichž jednání pachatele odpovídá chování obviněného v obdobných situacích, a konečně i závěry znaleckého posudku z oboru kybernetiky, vypracovaného znalcem Ing. Jelínkem. Ve vztahu k samotné právní kvalifikaci skutku státní zástupkyně připomněla, že pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží je takový styk, při jehož realizaci je situace srovnatelná s tou, jaká nastává u soulože. Jinými slovy jde o jednání, kterým dochází k vniknutí do pohlavních orgánů (či srovnatelných částí těla) oběti útočníkem, srovnatelnému svou intenzitou a charakterem s pohlavním stykem. Do této definice pak spadá i vnikání prstů do pochvy ženy, a to i v případech menší intenzity a povrchního vniknutí, pokud konkrétní okolnosti po pečlivém posouzení snesou srovnání se souloží. V projednávané věci s ohledem na intenzitu jednání obviněného bylo možné situaci srovnatelnou se souloží dovodit bezpečně.
Z výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný T. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že vzhledem k procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm obsažených námitek. Zaměřil se tedy na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný výslovně odkázal.
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a má povinnost zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a přezkoumán v řádném opravném řízení. Těžištěm dokazování je totiž prvoinstanční soud, který dle zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) provádí a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) tak, aby byla spolehlivě zjištěna skutková podstata. Případné nedostatky a pochybení může obviněný namítat prostřednictvím řádného opravného prostředku především v podobě odvolání včetně vad ve zjištěném skutkovém stavu díky apelačnímu principu a možnosti opakovat či provést nové dokazování (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Oproti tomu dovolací soud vedený kasačním principem a omezený taxativním výčtem dovolacích důvodů tuto možnost nemá, neboť není oprávněn provádět a přehodnocovat důkazy, což podtrhuje unikátní postavení dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, který slouží k nápravě právních vad (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Jinými slovy polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí nemůže být zásadně sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu.
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel z podstatné části o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v této části založil primárně na zpochybnění jejich skutkových zjištění, domáhal se zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a převážně na tomto půdorysu namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání tedy uplatnil částečně na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. To se týká především jeho výhrad vůči znaleckému posudku z oblasti kybernetiky vypracovaného Ing. Jelínkem a jeho výslednému posouzení coby důkazu oběma nižšími soudy, včetně jeho související myšlenkové konstrukci, že zmíněný posudek vyvrací jeho přítomnost přímo na místě činu. Dále prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž v lokalitě místa činu pouze projížděl motorovým vozidlem, a konečně jeho obhajoby, podle níž soudy vycházely z neprokázaných hypotéz o vypnutém mobilním telefonu, či editaci dat v aplikaci při hodnocení zmiňovaného znaleckého posudku.
K závěru, že výše uvedené námitky obviněného nejsou z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní, dospěl dovolací senát při plném respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny Nejvyšší soud sám ve své rozhodovací praxi připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.
Z dostatečně podrobného a pečlivého odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., totiž nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k obviněným zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a tendenčním hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s jeho obhajobou spočívající ve striktním popírání trestné činnosti, není z hlediska principů formální logiky co vytknout. Obviněnému nelze přisvědčit v námitce, že znalecký posudek z oblasti kybernetiky soud nepodrobil nezbytnému kritickému hodnocení a nekonfrontoval ho s dalšími ve věci provedenými důkazy. Opak je pravdou, jak je patrno zejména ze strukturovaných úvah prezentovaných v bodě 30. písemného vyhotovení rozsudku. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) patřičně vypořádal již odvolací soud. Jestliže vůči městským soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil v bodě 4. odůvodnění napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nemá za to, že by obviněným reklamované skutkové závěry byly projevem nepřípustné soudní libovůle či účelového hodnocení důkazů.
Pokud jde o hmotněprávní námitky obviněného, předně bylo nutno odmítnout jeho úvahu, podle níž v jeho jednání nebylo možno dovodit objektivní znak trestného činu znásilnění ve smyslu §185 tr. zákoníku, jelikož jeho jednání nenabylo dostatečné intenzity. Obecně objektem trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti je sexuální autonomie neboli svobodná vůle jedince rozhodovat o svém pohlavním životě. V případě znásilnění je objektivní stránka charakterizována jako použití násilí (či jeho pohrůžky, nebo jiné těžké újmy), nebo zneužití bezbrannosti za účelem dosažení pohlavního styku, který lze definovat jako ukájení pohlavního pudu na těle jiného člověka. Kromě soulože a jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží sem spadá i jednání, které sice nenavodí podobnost soulože, ovšem stále směřuje k uspokojení pohlavního pudu, čili pohlavní styk v širším slova smyslu jakožto obecnější pojem k souloži. Typickým příkladem je povrchové osahávání spojené s nevýznamným krátkodobým a povrchním vniknutím, či v případě muže méně intenzivním drážděním pohlavního údu (jak ostatně dovozuje i literatura použitá dovolatelem ŠČERBA, Filip. §485 [Znásilnění]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1523). Ustálená judikatura pak dále poskytuje extenzivní výklad pojmu „pohlavní styk“ a zahrnuje i případy, kdy pachatel osahával oběť na prsou a líbal ji na ústa, krk, uši či prsa (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 4 Tdo 273/2013), či případy osahávání prsou a genitálií oběti přes oblečení (srov. usnesení Nejvyššího soudu 2. 7. 2014 sp. zn. 8 Tdo 775/2014). Ve smyslu této definice se tedy pohlavním stykem, na nějž dopadá skutková podstata podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, rozumí jakékoli ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, které je méně závažnou formou jednání nežli soulož či jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Závažnější jednání v daném ohledu pak jsou postihována již v rámci kvalifikované skutkové podstaty podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, což v posuzovaném případě obviněného shledáno nebylo.
Nejvyšší soud s ohledem na takto vymezená kritéria definující pohlavní styk neakceptoval výhrady obviněného, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Bylo prokázáno, že oběť byla donucena jeho násilným jednáním doprovázeným výhrůžkami ještě většího násilí („neřvi, nebo tě zabiju“) k podvolení se vůli obviněného strpět zásah do její sexuální autonomie v podobě osahávání genitálií. Judikatura Nejvyššího soudu jasně dovozuje, že osahávání intimních oblastí oběti samo o sobě konstituuje pohlavní styk (viz citované usnesení sp. zn 8 Tdo 775/2014) za předpokladu, že jsou naplněny ostatní znaky skutkové podstaty znásilnění, a tudíž námitka nedostatečného pohybu rukou obviněného po prvotním kontaktu s tělem oběti neobstojí. Pro posouzení pohlavního styku a na to navazující základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění je důležitá skutečnost samotného fyzického kontaktu s jiným člověkem zasahujícím do sexuální oblasti. Provedení či způsob onoho kontaktu vytváří rozdíl mezi pohlavním stykem a souloží, jelikož se nejedná o zcela totožný zákonný znak. Stejně tak je pro právní kvalifikaci irelevantní délka trvání útoku. Účel objektu skutkové podstaty znásilnění (neboli ochrana lidské důstojnosti v sexuální oblasti) z logiky věci nemůže být vymezen časovým limitem, a proto takovýto faktor obecně vzato nemá rozhodující význam pro řešení otázky případné trestní odpovědnosti pachatele za znásilnění. Hodnocení, zda došlo ke spáchání trestného činu znásilnění, stojí především na zjištění překonání vůle oběti za účelem uspokojení pohlavního pudu pachatele. Dovolatelovu argumentaci, která je soustředěna na intenzitu jeho zásahu, tak soudy nižší instance správně posoudily v tom směru, že intenzita zásahu zde nebyla směrodatná pro aplikaci základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, která zde bezpochyby byla naplněna. Z toho důvodu nebylo ani možno přisvědčit názoru dovolatele, že posouzený skutek měl být kvalifikován pouze jako trestný čin vydírání ve smyslu §175 tr. zákoníku.
Zároveň je zde třeba poznamenat, že předchozí soudy při právní kvalifikaci neposuzovaly spáchaný skutek jako znásilnění formou soulože, proti čemuž dovolatelova argumentace svým způsobem směřovala, ale jako donucení k pohlavnímu styku, kterého bylo dosaženo za pomoci zbraně – v konkrétním případě nože. Pokud tedy obviněný použil k překonání odporu oběti nůž a dosáhl tím (byť krátkodobě) pohlavního styku, naplnil již kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, což se odrazilo ve výsledném právním posouzení podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto konstatuje, že i v tomto ohledu rozhodnutí soudů obou stupňů obstála, a žádnou vadou zakládající deklarovaný dovolací důvod postižena nejsou.
Bylo tedy možno uzavřít, že námitky obviněného T. K. dílem nerespektovaly věcné zaměření důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dílem z hlediska tohoto ustanovení postrádaly jakékoli věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu