ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1276.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1276/2021- 2808
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o dovolání obviněného P. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021 sp. zn. 8 To 103/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 140/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 19 T 140/2020 v trestní věci obviněných P. S., nar. XY (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), P. S., nar. XY, P. S., nar. XY, a P. S., nar. XY, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a to z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 6. 2020 č. j. 3 T 10/2020-229, z výroku pod bodem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 10. 2020 sp. zn. 51 T 47/2019, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 3 T 135/2019, z výroku pod bodem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. 5 To 98/2020 v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 52/2019, a z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. 7 To 258/2020 v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 140/2019.
Dovolatel byl poté nově uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal dílem samostatně a dílem jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, vše za jednání popsané pod I. písm. a), c) výroku o vině, dále pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, který spáchal dílem samostatně a dílem jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, za jednání popsané pod I. písm. d), e) v bodech 7. – 11., 13. – 25., 27., 28., 30. výroku o vině, přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném pod III. výroku o vině, dále zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném pod IV. výroku o vině a konečně přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku za jednání popsané pod V. výroku o vině. Za trestnou činnost popsanou pod I. písm. a), c) výroku o vině byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Za trestné činy popsané pod I. písm. d), e), III., IV. a V. výroku o vině mu byl uložen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, společný úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice s ostrahou. Obvodní soud rozhodl rovněž o vině a trestech u ostatních obviněných a výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. též o uplatněných nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody.
Následné odvolání obviněného P. S. proti shora citovanému rozsudku Městský soud v Praze v rámci rozsudku ze dne 22. 7. 2021 sp. zn. 8 To 103/2021 samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval tento obviněný dovoláním , v němž odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Městskému soudu předně vytkl, že zcela rezignoval na svou přezkumnou povinnost ve vztahu k nesprávným a neodůvodněným dílčím skutkovým závěrům z rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně pak ve vztahu k jednání popsanému pod bodem IV. výroku o vině. Tam uvedený skutek byl posouzen jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c/ tr. zákoníku, kdy mu bylo kladeno za vinu, že dne 7. 2. 2020 v prodejně Albert na ulici XY v XY, ve snaze vyhnout se svému zadržení bezprostředně po krádeži zboží, vytáhl na zasahující zaměstnance injekční stříkačku s jehlou, namířil ji konkrétně na svědka R. U. a tomu vyhrožoval, že pokud ho nenechá odejít, tak ho bodne. Dovolatel v uvedené souvislosti zmínil, že údajnému skutku byli přítomni hned tři pracovníci prodejny, ovšem v hlavním líčení byl soudem vyslechnut právě jen svědek U., který navíc ani nedokázal s jistotu potvrdit, zda útočník jehlu s injekční stříkačkou v ruce skutečně měl nebo ne. Místo toho uvedl, že jehlu v jeho sevřené ruce neviděl a že mu ji pravděpodobně vykroutili ostatní zasahující kolegové. To je ale v příkrém rozporu s kamerovým záznamem, po jehož vyhodnocení ani policejní orgán nedospěl s jistotou k závěru, že ke skutku došlo tak, jak nakonec dovodil nalézací soud. Záznam spíše podpořil obhajobu dovolatele, že injekční stříkačka mu vypadla z batohu, který předtím upustil na zem a který k němu následně přikopl jeden z pracovníků prodejny. Ačkoli na daný rozpor při hodnocení klíčového důkazu důvodně upozornil ve svém řádném opravném prostředku, odvolací soud ho odbyl s tím, že hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně, před kterým jsou prováděny, a takovým hodnocením je i on při svém rozhodování vázán. Sám pak ve veřejném zasedání záznam nepřehrál, daný důkaz tedy nezopakoval a tím dovolateli odepřel jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Stran uložených trestů se dovolatel ohradil proti závěru městského soudu, že reklamované sankce jsou přiměřené a plně odpovídají zjištěným přitěžujícím okolnostem, konkrétně jeho trestní minulosti, speciální recidivě, počtu dílčích útoků pokračujícího trestného činu i násilné povaze jeho jednání popsaného právě pod bodem IV. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. V opozici s tímto argumentem upozornil na to, že jeho trestná činnost sestává prakticky výhradně z krádeží drobného zboží, které páchá v naléhavé potřebě obstarat si prostředky pro uspokojení svých základních životních potřeb. Pro ni byl v minulosti opakovaně trestně stíhán, což vedlo k vydání velkého množství odsuzujících rozsudků pražskými obvodními soudy. Ty nezřídka v rozporu se zákonem odmítaly jednotlivá řízení spojit a zároveň mnohdy nedůsledně aplikovaly zákonná ustanovení o ukládání souhrnného a společného trestu. Ve vydaných rozhodnutích tak vznikl chaos bez možnosti jednoduše určit, které výroky již byly zrušeny a které na své zrušení teprve čekají. V uvedené souvislosti obviněný předložil seznam vybraných soudních rozhodnutí s konstatováním, že ještě před pravomocným skončením nynějšího trestního řízení mu bylo za 10 skutků spočívajících v relativně bagatelní majetkové trestné činnosti uloženo hned několik trestů odnětí svobody v celkové výši 49 měsíců, což samo o sobě znamenalo jeho naprosto nepřiměřené potrestání. Stávající stav pak znamená, že spolu s ním má za další drobné majetkové delikty postupně vykonat tresty odnětí svobody v úhrnné délce 80 měsíců. Odvolací soud však výše uvedené specifické okolnosti případu vůbec nezohlednil a jeho neadekvátní postih bez rozumných důvodů aproboval jako správný.
Z výše rekapitulovaných důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2021 sp. zn. 8 To 103/2021 v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve zopakovala obsah dříve vydaných soudních rozhodnutí, jakož i samotného dovolání obviněného. Zároveň označila námitky obviněného za opakující se od počátku trestního řízení. Nesouhlasí s jeho výtkou, že mezi výsledky dokazování, skutkovým stavem a právním posouzením existuje extrémní rozpor. Veškeré námitky totiž kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů. Dále se podrobně vyjádřila k jednání obviněného v bodě 4. výroku rozsudku soudu prvního stupně a vyslovila souhlas s jeho konečným závěrem ohledně skutkového zjištění i právní kvalifikace podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Poté se státní zástupkyně zaměřila na námitky obviněného směřující k uloženým úhrnným i společným trestům, které označila za přiměřené. V závěru uvedla, že napadené meritorní rozhodnutí není zatíženo vadou, kterou by bylo nezbytné napravit cestou dovolání, když uplatněný dovolací důvod naplněn nebyl.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání a aby v této formě jednání bylo rozhodováno i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. S. byl podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkaly. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že vzhledem k procesní situaci měl obviněný ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení jeho obsahu a v něm obsažených námitek. Zaměřil se tedy na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo tvrzenými vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný výslovně odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak obecně není možné domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel ve vztahu k výroku o vině formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení skutku popsaného v bodě ad IV. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výhradně o výtky vůči způsobu, jakým zejména obvodní soud hodnotil ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil primárně na zpochybnění příslušných skutkových závěrů, domáhal se zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání tudíž uplatnil na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K tomuto závěru dospěl dovolací senát při plném respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny Nejvyšší soud sám ve své rozhodovací praxi připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo .
Předně je nutno konstatovat, že z dostatečně podrobného a pečlivého odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., rozhodně nelze dovodit, že by soud prvního stupně dospěl k obviněným zpochybňovanému skutkovému zjištění po neobjektivním a tendenčním hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se v bodě 37. písemného vyhotovení rozsudku vypořádal s jeho obhajobou spočívající ve striktním popírání žalované trestné činnosti, není z hlediska principů formální logiky co vytknout. Dlužno dodat, že poukazovaný kamerový záznam nebyl zdaleka jediným důkazem o vyděračském charakteru jednání dovolatele, kterého usvědčovaly minimálně výpověď přímo ohroženého svědka R. U. a pozdější nález právě oné jehly v prostorách, kde došlo ke vzájemné konfrontaci mezi nimi. Soud přitom náležitě vysvětlil, proč neměl důvod o věrohodnosti výpovědi slyšeného svědka jakkoli pochybovat. K přesvědčení o její pravdivosti dospěl poté, co ji důsledně konfrontoval právě se zajištěnými obrazovými výstupy z bezpečnostních kamer. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) patřičně vypořádal také odvolací soud. Jestliže vůči obvodním soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko k věci odůvodnil v bodě 9. odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tedy nemá za to, že by příslušný skutkový závěr byl projevem nepřípustné soudní libovůle, jak je prezentováno v předloženém dovolání. Prostý fakt, že nalézací soud hodnotil jeden z provedených důkazů v rozporu s představami obviněného, ještě neznamená, že tím zatížil svůj rozsudek vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů, která by zakládala povinnost odvolacího soudu reagovat na ni kasačním rozhodnutím.
Obsahovému vymezení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly ani námitky dovolatele směřující proti pravomocnému výroku o trestu. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze totiž za tzv. „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ považovat jen specifické vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, jako je nesprávný závěr o tom, zda pachateli měl či neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Takové vady však obviněný napadeným rozhodnutím kvalifikovaně nevytkl.
Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání obecně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednu z těchto vad obviněný rozsudku soudu prvního stupně výslovně nevytkl a úspěšně ani vytknout nemohl, neboť oba společné a úhrnné tresty odnětí svobody, které mu byly ukládány za dvojí sbíhající se trestnou činnost podle zásad zakotvených v §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, evidentně nepředstavují nezákonné sankce ani co do druhu, ani pokud jde o jejich výměru.
Nejvyšší soud ve věci neshledal ani žádnou jinou mimořádnou okolnost, pro niž by tyto jinak zákonné tresty bylo třeba korigovat. K takovému výjimečnému postupu sahá pouze při zjištění, že konkrétní trest je svou povahou extrémně přísnou, zjevně nepřiměřenou a tudíž nespravedlivou sankcí (k tomu srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). Dané parametry ovšem potrestání dovolatele nesplňuje. Dovolací senát se naopak plně ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, jimiž postupně odůvodnil výměru obou ukládaných trestů (viz body 52. a 53. písemného vyhotovení rozsudku). Nemá, co by jim vytknul, stejně tak jako způsobu, jakým se s příslušnými odvolacími námitkami, které obviněný v podstatě zopakoval i v předloženém dovolání, vypořádal Městský soud v Praze v bodě 21. odůvodnění napadeného rozsudku. Dovolatel se tendenčně stylizoval do role „drobného zlodějíčka“ v supermarketech, který se zaměřuje na zboží nepatrné hodnoty a krade tak trochu ze zoufalství pouze proto, aby saturoval své základní životní potřeby. Takové sebehodnocení je však v příkrém rozporu s realitou. Ve výčtu jeho skutků (dílčích útoků) nelze přehlédnout skutečnost, že pokud se mu naskytne příležitost, neváhá se zmocnit ani majetku fyzických osob v rozličném prostředí (viz zjištěné krádeže v baru, restauraci a hotelové úschovně zavazadel), ani to, že objektem jeho zájmu jsou příležitostně i na první pohled cenné věci, typicky v prodejně vystavené mobilní telefony v ceně několika tisíc korun. Jestliže jako spolupachatel participoval například na četných krádežích zboží v pražských drogeriích, ani tehdy se rozhodně spolu se svými komplici nespokojoval s odcizením jednotlivostí nižší ceny, ale jejich „kolektivní práce“ zpravidla znovu směřovala ke způsobení škody v řádech tisíců Kč. Společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců (bod II. odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně) mu navíc nebyl ukládán pouze za nesčetné majetkové delikty, ale mimo jiné i za nepoměrně závažnější trestný čin vydírání se zbraní, kde byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let. Pokud mu soud prvního stupně vyměřil tento trest výrazně v dolní polovině zákonného rozmezí, navíc jako společný a úhrnný za další sbíhající se trestnou činnost, pak takové potrestání v ústavněprávním testu proporcionality nesporně obstojí. To, že dovolatel v minulosti již vykonal celou řadu trestů odnětí svobody uložených mu za jinou trestnou činnost, samo o sobě není a nemůže být důvodem k tomu, aby soudy rezignovaly na jeho další postihy, jak si patrně sám představuje.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody obsažené v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Protože v konečném výsledku bylo shledáno, že námitky obviněného P. S. nerespektovaly věcné zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu