ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1336.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 1336/2020- 1604
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 sp. zn. 9 To 14/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 8/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. 1 T 8/2019 byl ohledně obviněného J. M. podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky mající svůj podklad ve výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 41 T 6/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 12 To 5/2018, a obviněný byl nově uznán vinným dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsaná v bodech I. a II. výroku o vině.
Trestná činnost obviněného (dále také „dovolatele“) podle skutkových zjištění soudu spočívala zkráceně v tom, že:
I.
V roce 2014 pod různými záminkami podvodně vylákal finanční prostředky od několika poškozených, jejichž důvěru si nejprve získal předchozím navázáním obchodních či osobních vztahů. Takto se v roce 2013 seznámil s poškozeným M. O., nar. XY, kterému se prezentoval jako úspěšný podnikatel a jemuž nabídl možnost zhodnocení finančních prostředků poskytováním půjček na údajné vypořádání majetkových podílů rozvádějících se manželů s tím, že poskytnutá půjčka, navýšená o sjednaný úrok, bude vrácena v řádech měsíců, k čemuž ve dvou případech došlo, ovšem následně dne 8. 5. 2014 opět obviněný s poškozeným jako věřitelem uzavřeli smlouvu o půjčce na částku 100.000 CHF se splatností do 8. 9. 2014, kdy finanční prostředky byly stejně jako v ostatních případech poškozeným poukázány na účet společnosti E., vystupující v uzavřených smlouvách jako ručitel, načež obviněný již tyto finanční prostředky ani sjednané úroky poškozenému nevrátil, což od počátku ani neměl v úmyslu. Půjčené peníze jednak bezhotovostně a jednak převody na účty dalších fyzických a právnických osob z účtu společnosti E., odčerpal za zcela jiným než deklarovaným účelem a faktickým „vynulováním“ bankovních účtů společnosti E. zcela zmařil uspokojení poškozeného, jemuž tak způsobil škodu v přepočtu ve výši 2.250.200 Kč.
Obdobným způsobem obviněný uzavřel smlouvu o půjčce s poškozeným M. O., nar. XY, jako věřitelem, a to rovněž na částku 100.000 CHF, a to nejprve dne 8. 2. 2014 a posléze dne 8. 5. 2014, kdy se jednalo de facto o prolongaci původní smlouvy, z níž byly poškozenému vyplaceny pouze úroky, zatímco z posledně uzavřené smlouvy mu již nebylo vyplaceno vůbec nic. Přitom i s tímto poškozeným obviněný dříve uzavřel smlouvu o půjčce 75.000 CHF, kterou jako dlužník řádně zaplatil. I M. O. tak obviněný podvodným jednáním způsobil škodu v přepočtu ve výši 2.250.200 Kč. Kromě toho s ním uzavřel další smlouvu o půjčce na částku 84.000 EUR se splatností do 8. 11. 2014, přičemž tyto finanční prostředky byly poškozeným zaslány na účet společnosti E. již dne 8. 7. 2014. Z půjčené částky ani ze sjednaných úroků však již poškozenému nic zpětně nezaplatil, neboť to neměl v úmyslu od samého počátku, a tím mu způsobil škodu v přepočtu ve výši 2.304.540 Kč.
Nakonec obviněný po získání důvěry M. a M. O. vylákal finanční prostředky i od poškozené P. O., nar. XY, s níž uzavřel dne 14. 7. 2014 smlouvu o půjčce, v níž opět vystupoval jako dlužník a poškozená jako věřitel, a to na částku 100.000 CHF se platností do 14. 11. 2014, avšak ani z této smlouvy již nebylo ničeho plněno a peníze poškozené nebyly vráceny. Obviněný, aniž by učinil reálné kroky k vrácení půjčených peněz, je znovu odčerpal za zcela jiným než sjednaným účelem z bankovních účtů společnosti E. tím zmařil uspokojení pohledávky poškozené a takto jí způsobil škodu v přepočtu ve výši 2.260.500 Kč.
Dále obviněný vylákal finanční prostředky od poškozené společnosti M. C., registrační číslo XY, se sídlem XY, kdy předstíral před jejím jednatelem M. O. vážný zájem o společnou koupi nemovitosti za účelem následného prodeje či pronájmu v ní umístěných bytů. Konkrétně se jednalo o činžovní dům na adrese XY, za kupní cenu 25.000.000 Kč. Na základě jednání o tomto společném podnikatelském záměru uzavřel obviněný s poškozeným M. O. jako jednatelem společnosti dohodu, že předmětnou nemovitost společně zakoupí prostřednictvím obchodní korporace - společnosti P. S., se sídlem XY, kterou budou ovládat stejným dílem, a to obviněný prostřednictvím společnosti E. a poškozený prostřednictvím společnosti M. C. Na koupi nemovitosti se měl podle dohody poškozený jako jednatel společnosti M. C. podílet částkou 12,5 milionů Kč a dalších 500.000 Kč měl obviněnému poskytnout na náklady spojené s jejím zakoupením. Za tímto účelem uzavřeli dne 1. 8. 2014 poškozený jménem společnosti M. C. a obviněný jako jednatel společnosti E. a jediný společník společnosti P. S. smlouvu o přechodu obchodního podílu, kterou společnost E. převedla společnosti M. C. 50% vlastnický podíl ve společnosti P. S. Současně byl ještě téhož dne rozhodnutím jediného společníka v působnosti valné hromady posledně uvedené společnosti, tedy společností E. jmenován poškozený do funkce druhého jednatele společnosti. Oba jednatelé společnosti P. s. se pak společně dostavili dne 1. 8. 2014 do Reiffeissenbank, a. s., kde obviněný J. M. požádal o založení bankovního účtu pro tuto společnost se společným podpisovým právem obou jednatelů, na který dne 7. 8. 2014 prostřednictvím poškozeného poukázala společnost M. C. na základě předchozí dohody a následně písemně uzavřené smlouvy o půjčce finanční částku ve výši 13.191.875 Kč, určenou k nákupu výše uvedené nemovitosti a k úhradě nákladů s tím spojených, přičemž však obviněný poškozenému zamlčel, že jako jednatel E. zároveň dne 5. 9. 2014 převedl v Praze 1, XY, druhý 50% vlastnický podíl ve společnosti P. S. na S. K., nar. XY, zemřelého dne 13. 7. 2015, a současně v blíže nezjištěné době vyhotovil jako jednatel E. s datem 1. 8. 2014 další duplicitní rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady společnosti P. S. kterým odvolal z funkce jednatele vlastní osobu a novými jednateli jmenoval poškozeného a S. K., jemuž také zřídil dispoziční právo k účtu společnosti P. S. Právě tyto listiny o uskutečněných změnách ve společnosti P. S., o nichž obviněný poškozeného záměrně neinformoval, pak nechal předložit dne 16. 9. 2014 k zápisu změn ve společnosti do Obchodního rejstříku, a dále před poškozeným zamlčel, že společnost P. S., zastoupená zcela neznámým S. K., uzavřela se společností E. v blíže nezjištěné době Smlouvu o zápůjčce bez číselného označení ve výši 21.670.300 Kč, datovanou dnem 1. 8. 2014, a dále Smlouvu o zápůjčce č. 2014000701, datovanou dnem 8. 9. 2014, ve výši 25.000.000 Kč, na jejichž základě měla společnost P. S. poskytnout výše uvedené finanční prostředky společnosti E. Následně obviněný dne 1. 9. 2014 zaslal poškozenému návrh kupní smlouvy na koupi činžovního domu, v němž předstíral, že nemovitost za částku 25.000.000 Kč prodává společnosti P. S. společnost Bubenečská RE, s. r. o., a vyzval ho, aby jménem společnosti M. C. smlouvu podepsal a obratem mu ji zaslal zpět k jeho rukám, což poškozený učinil, a poté obviněný v souladu se sjednaným omezením dispozičního práva každého z jednatelů s majetkem společnosti do výše 100.000 Kč poškozeného e-mailem požádal o souhlas s čerpáním finanční částky ve výši 25.000.000 Kč na smlouvu č. 2014000701, aniž tuto smlouvu blíže specifikoval a k e-mailu připojil. Poškozený M. O. v důvěře, že se jedná o realizaci koupě předmětné nemovitosti, téhož dne obratem požadovaný souhlas s čerpáním finanční částky obviněnému poskytl, neboť mu nebylo známo, že pod výše uvedeným číslem obviněný uzavřel se S. K. smlouvu o zápůjčce na shodnou finanční částku, datovanou dnem 8. 9. 2014. Na základě poškozeným uděleného souhlasu s čerpáním finanční částky dal obviněný dne 15. 9. 2014 elektronicky pokyn k převodu podstatné části finančních prostředků zaslaných společností M. C. z účtu společnosti P. S. na účet společnosti E., k němuž měl dispoziční právo, a tyto jednak převodem na účty dalších spřízněných fyzických a právnických osob, a to zejména společnosti A. N. a N. a M. K., odčerpal a zcela tak zmařil možnost poškozené společnosti na navrácení částky svěřené za účelem nákupu nemovitosti, k němuž nedošlo. Obviněný si přitom byl vědom, že nemovitost není na prodej, neboť byla na základě nedávno uzavřené kupní smlouvy převedena na nového vlastníka a již dne 17. 7. 2014 byly v katastru nemovitostí vyznačeny plomby pro zápis změn, přičemž sám s původním či novým vlastníkem nemovitosti vůbec nejednal. Shora uvedeným jednáním tak způsobil poškozené společnosti M. C. škodu ve výši 13.191.875 Kč.
Všemi shora popsanými podvody tak obviněný způsobil škodu na cizím majetku v celkové výši 22.257.315 Kč.
II.
Obviněný pod různými záminkami a poté, co s nimi navázal ať už pracovně kamarádský nebo partnerský vztah, vylákal v období let 2016 a 2017 od poškozených V. A., nar. XY, E. S., nar. XY, a J. H., nar. XY, finanční obnosy v úhrnné výši 5.900.000 Kč, a to za situace, kdy od samého počátku věděl, že poskytnuté finanční prostředky poškozeným nevrátí, protože to neodpovídalo jeho finančním ani majetkovým poměrům.
Takto od poškozené V. A. postupně získal peněžní prostředky ve výši 2.400.000 Kč za deklarovaným účelem zhodnocení nemovitosti na adrese XY, které mu byly částečně poskytnuty převodem na účet společnosti E., a to v částkách 1.000.000 Kč a 700.000 Kč, a dílem v několika hotovostních platbách v celkové výši 700.000 Kč. Poškozená přitom z popudu a iniciativy obviněného uzavřela smlouvu o zápůjčce ze dne 21. 2. 2017 se společností E., za níž formálně vystupoval jako jednatel P. Z., ačkoli tato společnost byla fakticky ovládaná obviněným, kdy předmětem smlouvy byla půjčka ve výši 2.000.000 Kč se splatností do 31. 3. 2017 s deklarovaným účelem zhodnocení výše uvedené nemovitosti. Po převedení části finančních prostředků (které si poškozená sama dílem zapůjčila od V. H.) na účet společnosti E., obviněný písemně přistoupil k závazku společnosti E., a to nejprve dne 27. 2. 2017 v částce 1.000.000 Kč a následně dne 14. 6. 2017 v částce 2.300.000 Kč, kdy se zavázal uhradit dluh, pokud jej společnost do sjednaného termínu 15. 7. 2017 nesplatí. Po tomto písemném přistoupení k závazku, jímž se obviněný zavázal případně splatit celý dluh do 15. 8. 2017, mu poškozená zaslala ještě dalších 100.000 Kč. Obviněný přitom od počátku věděl, že veškeré výše uvedené peněžní prostředky nevrátí ani jako fyzická osoba ani prostřednictvím společnosti E., kterou fakticky ovládal, neboť jejich vrácení neodpovídalo jeho stávajícím ani budoucím finančním možnostem ani možnostem společnosti E. a svým jednáním tak poškozené způsobil škodu ve výši 2.400.000 Kč.
Dále v úmyslu vylákat od poškozené E. S. finanční prostředky pro svou osobu předstíral vážnou známost, slib svatby a budoucí společné podnikání, přičemž v přesně nezjištěné době ve 2. polovině roku 2016, pod záminkou finanční výpomoci a pomoci do podnikání, si od poškozené na základě ústní dohody zapůjčil postupně v různých částkách celkem 2.500.000 Kč, a to tím způsobem, že poškozená buď prováděla obviněným požadované platby na účet, nebo mu předala peníze v hotovosti. Dne 27. 2. 2017 obviněný vystavil poškozené směnku na částku 2.500.000 Kč s termínem splacení dne 30. 4. 2017, kterou oba podepsali v kavárně Starbucks v XY, ovšem od počátku věděl, že finanční prostředky nevrátí, neboť jejich vrácení ve sjednaném termínu neodpovídalo jeho stávajícím ani budoucím finančním možnostem, a tímto jednáním způsobil poškozené škodu ve výši 2.500.000 Kč.
Od třetí poškozené J. H. získal obviněný peněžní prostředky tak, že sám zajistil a zprostředkoval smlouvu o zápůjčce ze dne 4. 4. 2017 mezi poškozenou jako zapůjčitelem a společností Z.-C., zastoupenou L. H., jako vydlužitelem, kdy předmětem smlouvy byla půjčka ve výši 1.000.000 Kč se splatností do 30. 4. 2017, s úrokem ve výši 200.000 Kč. Při podpisu smlouvy a ověřování podpisu, které proběhlo na poště v XY, obviněný předložil jednatelce Z.-C. ke kontrole výtisky předmětných smluv, kde byl jako účet, na který měla poškozená H. zaslat půjčku, uveden účet společnosti Z.-C., ovšem při vlastním podpisu smluv podstrčil L. H. k podpisu ještě jeden výtisk smlouvy o půjčce, na kterém úmyslně změnil účet, který již nepatřil společnosti Z.-C., ale společnosti B. m., jednatele P. Z., fakticky však ovládané jím samotným. Poté obviněný učinil písemné přistoupení k závazku společnosti Z.-C., ve výši 1.200.000 Kč, plynoucímu z uzavřené smlouvy o zápůjčce, v němž se zavázal uhradit poškozené H. celý tento dluh do 30. 4. 2018, pokud ho nesplatí společnost Z.-C. Poškozená následně odeslala dne 29. 5. 2017 ze svého bankovního účtu částku 1.000.000 Kč na účet společnosti B. m., ovládané obviněným, který jí zatajil, že ve smlouvě o zápůjčce předtím úmyslně čísla účtů zaměnil a že ve skutečnosti se nejedná o účet dlužníka. Obviněný tyto peněžní prostředky prostřednictvím P. Z. vybral, ale jednatelce společnosti Z.-C. je fakticky nepředal a v úmyslu zastřít skutečnost, že peníze určené na půjčku výše uvedeným způsobem vyvedl na účet společnosti B. m., a následně použil nezjištěným způsobem, předložil poškozené H. pokladní doklady z dřívější doby, tehdy bianco podepsané J. H., na něž doplnil částky 2 x 320.000 Kč a 1 x 350.000 Kč, které měl údajně J. H. jako manžel jednatelky Z.-C., L. H. převzít od P. Z. Tímto jednáním vylákal od poškozené finanční prostředky, ačkoli věděl, že je neuhradí ani jako fyzická osoba ani prostřednictvím společnosti B. m., kterou fakticky ovládal a na jejíž účet byly peněžní prostředky odeslány, neboť uhrazení dlužné částky ve stanoveném termínu neodpovídalo jeho stávajícím ani budoucím finančním možnostem a stejně tak ani možnostem společnosti B. m.
Za skutek uvedený pod bodem I. a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. 4 T 57/2015 byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl též uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem ve výši 50.000 Kč, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena v obchodních korporacích na dobu sedmi let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. 4 T 57/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek popsaný pod bodem II. byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř., §228 odst. 1, odst. 3 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání jednak obviněný a jednak poškozený M. O., který je zaměřil do výroku, jímž byl podle §229 odst. 2 tr. ř. s částí uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 13. 5. 2020 sp. zn. 9 To 14/2020, jímž obě tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. M. následně dovoláním , v němž s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodnutí nižších soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a současně na tzv. jiném nesprávném právním posouzení. Tyto vady měly konkrétně spočívat v tom, že byla chybně posouzena otázka naplnění subjektivní stránky trestného činu v jeho jednání a zároveň došlo k nesprávné aplikaci ustanovení o souhrnném trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel předeslal, že si je vědom skutkové povahy svých námitek vůči výroku o vině, které obecně deklarovaný dovolací důvod nenaplňují. Domnívá se však, že trestní řízení bylo zatíženo natolik závažnými procesními pochybeními, že v duchu konstantní judikatury Ústavního soudu dovolacímu přezkumu podléhají. Závěr soudů, že jednal v podvodném úmyslu, je podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Pokud jde o zápůjčku od poškozené V. A., dovolatel namítl, že ta byla fakticky zajištěna nemovitostí s podstatně vyšší hodnotou a sama poškozená měla současně dluh vůči dalším zúčastněným osobám. Obviněný chtěl, aby prodala společnost M. c., kterou „tak nějak budovali spolu“, a nabízel jí k započtení pohledávky svůj podíl z případného výtěžku. Ona však společnost prodat nechtěla, protože si nebyla jistá, jestli vůbec a kdy se prodá. Sjednaným obchodním záměrem přitom bylo, že do nemovitého prostoru bude „zainvestováno“ a poté ho poškozená odkoupí. Nejednalo se tedy mezi nimi o smlouvu o zápůjčce v pravém slova smyslu, ale o investici do budoucího vlastnictví poškozené. Obviněný podotkl, že mezi společností aurelis global finance LLC coby nabyvatelem a poškozenou A. jako převodcem byla uzavřena smlouva o převodu podílu ve společnosti M. c., ve výši 50 %, odpovídající vkladu ve výši 100.000 Kč, kterou předložil již ke svému odvolání, přičemž tato smlouva je nadále platná, byť poškozená návrh na zápis změn společníka podle výše uvedené smlouvy o převodu obchodního podílu nikdy na obchodní rejstřík nepodala. Společnost M. c., přitom měla v roce 2017 aktiva v hodnotě cca 2,5 milionu Kč a čistý zisk 700.000 Kč. Společnost M. T., tedy další společnost obviněného, vedle toho zapůjčila společnosti M. C. na skladové zásoby a její chod částku 3.000.000 Kč, jejíž vrácení bylo zajištěno směnkou vystavenou dne 3. 11. 2017, přičemž originál této směnky má nadále v držení M. T. Z toho obviněný dovozuje, že oproti pohledávce poškozené z titulu vrácení půjčky, přesněji investicí do jejího zamýšleného budoucího vlastnictví, stály v době její splatnosti pohledávky jeho společnosti a pohledávky společnosti vlastnící E. za poškozenou. Půjčka poškozené byla fakticky zajištěna nemovitostí podstatně vyšší hodnoty a současně ona sama měla k dalším zúčastněným osobám dluhy.
Dostatečným zajištěním své pohledávky podle dovolatele disponovala i poškozená E. S. Dne 27. 2. 2017 jí totiž vystavil směnku na částku 2.500.000 Kč splatnou do 30. 4. 2017 a současně jí jako zajištění předal jako jediný akcionář společnosti a. g. f. 49 ks akcií, které představují 98% podíl na této společnosti. Ta je zároveň jediným majitelem společnosti E., která zakoupila v rozsudku popsaný nebytový prostor a byla tak jeho výlučným vlastníkem. Po vypořádání zajištěného dluhu byla tato směnka obviněnému vrácena. Jinými slovy, poškozená S. se tak pro případ neuhrazení směnky ve lhůtě splatnosti mohla plně uspokojit prodejem akcií nebo prodejem nebytového prostoru.
Podle mínění dovolatele oba obchodní případy měly být řešeny v soukromoprávní rovině. Vyvození trestněprávní odpovědnosti zde bylo pouze důsledkem skutečnosti, že vůči němu bylo vedeno trestní řízení v jiné kauze. Zjevné zajištění pohledávek obou poškozených odvolací soud zcela ignoroval, obhajobou předložené důkazy v tomto ohledu hodnotil povrchně a předpojatě s tím, že mají jen nepatrnou nebo dokonce nulovou důkazní hodnotu, čímž zcela dezinterpretoval jejich reálný význam a k jejich obsahu se vyjádřil naprosto nedostatečným a nepřezkoumatelným způsobem. Odhad obvyklé ceny nemovitosti označil za nepotřebný pro dané trestní řízení s tím, že se na něj nemůže spolehnout. Tento odhad byl přitom zpracován k datu 6. 6. 2017 a stanovil její obvyklou cenu na více jak 9 milionů Kč. Již před rekonstrukcí byla nemovitost ve výhradním vlastnictví společnosti E. objektivně zakoupena za částku 3.850.000 Kč, tj. částku vyšší, než činila tvrzená půjčka od poškozené A. Tato společnost jakožto přímý dlužník poškozené ji přitom vlastnila až do 30. 10. 2017, tedy ještě po termínu splatnosti půjčky. Obdobně poškozená S. měla v držení akcie společnosti, která nemovitost vlastnila, a nadto jako její majoritní akcionář mohla bez dalšího rozhodnout o jakékoli dispozici se společností i s jejím majetkem. Pak ovšem nebylo možno dovodit, že obviněný svým jednáním vůči oběma ženám naplnil subjektivní stránku přisouzeného trestného činu podvodu.
Dovolatel dále doplnil, že provedeným dokazováním byla zjištěna vzájemná obchodní kooperace mezi ním a poškozenou A., které v minulosti pro změnu on zapůjčil finanční prostředky, zatímco nyní tomu bylo naopak. Na podvodné vylákání peněžních prostředků v jeho případě nelze usuzovat, natož aby bylo přímo prokázáno. V uvedené souvislosti dále upozornil na to, že písemná smlouva o půjčce mezi poškozenou a společností E. byla z právního hlediska tzv. reálným kontraktem, k jehož uzavření dochází až fyzickým předáním hotovosti nebo připsáním finančních prostředků na bankovní účet. Zde byla smlouva uzavřena s tím, že zapůjčitel je povinen zapůjčit částku 2.000.000 Kč nejpozději do 28. 2. 2017, resp. do 31. 3. 2017, přičemž poškozená A. do uvedených termínů poukázala na účet dlužníka toliko částku 1.000.000 Kč. Další částka ve výši 700.000 Kč byla na účet E. poukázána až dne 15. 6. 2017 a teprve poté poškozená podle svého tvrzení předala obviněnému v hotovosti postupně dvě částky po 300.000 Kč. V souladu se smlouvou byla tedy jako půjčka poskytnuta pouze částka 1.000.000 Kč, přičemž jiná smlouva ani písemný dodatek ke smlouvě původní uzavřeny nebyly. Pokud obviněný dne 14. 6. 2017 přistoupil k závazku, resp. uznal dluh ze smlouvy o půjčce ve výši 2.300.000 Kč, pak takový dluh ani neexistoval, neboť do té doby poškozená reálně poskytla společnosti E. pouze 1.700.000 Kč. V případě poškozené S. nebyla prokázána žádná reálná smlouva o půjčce. Soudy její existenci nikterak neprokázaly a pouze se spokojily s tvrzením poškozené, že něco měla našetřeno a něco si půjčila. S ohledem na její věk a pracovní pozici (kadeřnice a uklízečka) lze však podle dovolatele důvodně pochybovat o tom, že tvrzené finanční částky skutečně měla a že mu je mohla poskytnout. Poškozená toliko disponovala směnkou vystavenou obviněným a v postavení svědka u soudu zatajila, že jí ve skutečnosti bylo na směnku vyplaceno o 225.000 Kč více, než kolik skutečně činila její pohledávka. To ji ovšem jako svědkyni činí naprosto nevěrohodnou.
K dílčímu útoku (skutku), v němž je spatřován podvod na poškozené J. H., je podle dovolatele důkazní situace naprosto nepřesvědčivá. Trvá na tom, že ani v tomto případě peněžní prostředky nevylákal, ale stejně jako v minulosti zprostředkoval půjčku. Obdobná smlouva už byla mezi jednotlivými aktéry uzavřena dříve, přičemž žádná ze stran tehdy nesporovala, že by finanční prostředky neskončily v dispozici manželů H., ani že by nebyly vráceny. Dovolatel tedy vlastně další půjčku zprostředkoval k opakovaným žádostem manželů H. Skutečnost, že v inkriminované smlouvě je uveden účet společnosti B. m., k němuž nikdy neměl dispoziční právo, logicky odpovídá majetkové dispozici manželů H., kdy v rámci jiného řešení by jejich finanční prostředky byly postiženy exekutorem. V souladu s tímto stavem byl i jejich následný požadavek, aby dovolatel poukázanou částku z účtu společnosti vybral a předal jim ji v hotovosti, což bylo stvrzeno podpisem příjmových dokladů. Oproti této věrohodné skutkové verzi však manželé H. staví naopak zcela nepřesvědčivé a lživé tvrzení, podle nějž si měl dovolatel při podpisu smluv nechat podepsat pátý prvopis smlouvy s jiným účtem a pak zneužil podpisu J. H. na příjmových dokladech v souvislosti s poskytnutím jiné částky.
V další části dovolání obviněný namítl, že soudy v řízení neprovedly řadu navržených důkazů, které mohly významně ovlivnit celé posouzení věci. Konkrétně se jednalo o výslechy svědků H. B., M. N. a M. K. ke kontaktům S. K. s poškozeným M. O., který je odmítal, a k podnikatelským aktivitám S. K. a obchodní situaci společnosti E. Odvolací soud takové doplnění dokazování odmítl s premisou, že by pro posouzení věci „převážně“ neměly potřebný význam, čímž v podstatě posoudil věc neúplně a v rozporu s kritérii, která pro spravedlivé zhodnocení obžaloby předpokládá právní řád. Ke kauze poškozených A., S. a H. přistupoval optikou poplatnou rozhodnutí ve věci poškozených O., kde o jeho vině rovněž neexistoval dostatečný důkazní podklad, jak obviněný dále rozvedl na str. 12 a 13 textu dovolání. V této pasáži zdůraznil, že mezi ním a členy rodiny O. reálně existovalo mnohem větší než projednávané množství smluv, o jejichž rozsahu poškození zjevně lhali. Popírá, že by s nimi dopředu sjednával účel jednotlivých půjček, který poškozené naopak vůbec nezajímal. Šlo jim pouze o to, aby jim tyto „obchody“ přinášely v krátkém časovém horizontu lukrativní zisky. Ani zde se navíc odvolací soud nevypořádal s obhajobou obviněného, že společnost E. měla v rozhodné době dostatek finančních prostředků na úhradu svých závazků, ani s prokazatelným faktem, že průběžně vyvíjela obchodní činnost „ve smyslu struktury příjmů a výdajů“ tvořených vymožením pohledávky 8,5 milionu Kč, nákupem a prodejem luxusních automobilů, půjčováním finančních prostředků, takže i inkriminované pohledávky poškozených byly zajištěny, což současně vylučovalo jeho podvodný úmysl.
Nesprávné právní posouzení ve vztahu k výroku o trestu spatřoval dovolatel v tom, že mu byly za jednání popsaná pod body I. a II. výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu uloženy dva samostatné tresty namísto jednoho trestu souhrnného. Tyto tresty v součtu zároveň podle jeho názoru představují nepřiměřenou sankci, odporující zákonným principům trestání. Soudům vytkl, že v nynější trestní věci postupovaly ryze formalisticky, aniž by si vyřešily předběžnou otázku, zda a kdy došlo k faktickému zahlazení jeho odsouzení (uloženého peněžitého trestu) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. 4 T 57/2015. Právě ten totiž současně vzaly za dělící mezník pro rozlišení mezi vícečinným souběhem a recidivou jeho trestné činnosti. Dovolatel míní, že k zahlazení peněžitého trestu z výše zmíněného rozsudku, který zaplatil dne 4. 9. 2015, došlo ve skutečnosti k datu 3. 8. 2016, tedy téměř rok a půl před vyhlášením rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 41 T 6/2017, který nabyl právní moci dne 29. 5. 2018. V tomto směru nepokládá za významné, že formální rozhodnutí o zahlazení předmětného odsouzení vydal Obvodní soud pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 40/2018 až dne 19. 7. 2018. Dovozuje, že ve vztahu k tomuto zahlazenému odsouzení mu neměl být rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 41 T 6/2017 vůbec ukládán souhrnný trest a v nyní posuzované věci tak soudům ve skutečnosti nic nebránilo v tom, aby jednání pod body I. a II. posoudily jako sbíhající se trestnou činnost a uložily mu za všechny tyto skutky jediný souhrnný trest. Závěr o nutnosti uložit mu za tato jednání dva samostatné tresty je založen na neakceptovatelném a neodůvodněném požadavku existence explicitního zahlazujícího rozhodnutí i tam, kde byly reálně splněny podmínky pro zahlazení odsouzení mnohem dříve.
Dovolatel se kromě toho domnívá, že i kdyby bylo reklamované rozhodnutí o uložení dvou samostatných trestů v daném případě správné, měly soudy s přihlédnutím ke specifikům daného případu aplikovat ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18, v němž byla mimo jiné označena za problematickou praxe spočívající v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, jejichž celková délka může být v důsledku striktní (byť formálně správné) aplikace zákonných norem zjevně nepřiměřená k závažnosti vytýkaného jednání a silně ztěžovat uplatnění principu individualizace trestní represe. Je přesvědčen, že s přihlédnutím k citovanému judikátu by Nejvyšší soud měl revidovat svůj dlouhodobě zastávaný právní názor, že nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Domnívá se, že takový postup obecných soudů za určitých okolností lze podřadit pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to tehdy, jestliže posouzení důvodnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody vybočilo z rámce spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách a k zásahu do rodinného života obviněného ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tak se podle jeho přesvědčení stalo i v jeho případě, kdy výkon dvou na sebe navazujících trestů odnětí svobody představuje nepatřičné vyjádření represe vůči jeho osobě a zničení jeho budoucnosti.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020 sp. zn. 9 To 14/2020, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. 1 T 8/2019, a poté aby buď postupem podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního či druhého stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, nebo za podmínek §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám zprošťujícím rozsudkem.
Součástí dovolání byl i návrh obviněného na vydání rozhodnutí o odložení výkonu napadeného rozhodnutí. Ten zdůvodnil tím, že momentálně vykonává trest odnětí svobody uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 41 T 6/2017 a vzhledem k napadenému odsuzujícímu rozsudku v nynější věci je na něho nahlíženo jako na recidivistu, čímž je objektivně omezen minimálně potud, že ho nelze přeřadit do mírnějšího typu věznice, nelze mu umožnit pracovní zařazení a pohyb mimo věznici a výkon stávajícího trestu není možno v případě potřeby přerušit z rodinných, zdravotních či sociálních důvodů.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. předeslal, že obviněný ve vztahu k výroku o vině v dovolání zopakoval vesměs procesní námitky uplatňované již v předcházejících stadiích soudního řízení, které jednak nelze podřadit pod žádný dovolací důvod a jednak se s nimi pečlivě a věcně správně vypořádaly už oba soudy nižších stupňů. To se týká jak jeho výhrad k posouzení otázky zavinění, tak i tvrzení, že pohledávky poškozených byly zajištěny zástavami. K posledně uvedenému argumentu obhajoby státní zástupce zmínil, že reklamované zajištění bylo jednak nereálné, jak se nakonec potvrdilo po nesplacení dluhu, a jednak právně nerozhodné pro otázku, zda došlo k naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu. Aby mohla být zástava zohledněna alespoň z hlediska způsobené škody (nikoli však zavinění), musela by podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu efektivně splnit svůj účel, což se v posuzované věci zjevně nestalo, když ze zástav nebylo poškozeným plněno nic a nakonec z nich nebyla uhrazena ani způsobená škoda. Pokud dovolatel namítl, že v řízení byly opomenuty některé důkazy, státní zástupce naopak zdůraznil, že tomu tak nebylo. Ve vztahu k námitkám směřujícím do výroku o trestu pak podotkl, že obviněný se především mýlí v názoru, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat případné nepoužití §58 tr. zákoníku. K tomu poukázal hned na několik rozhodnutí, z nichž lze dovodit, že v dovolání nelze namítat nesnížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, nýbrž toliko jeho nedůvodné snížení. Ani otázka přiměřenosti uloženého trestu není podle státního zástupce v duchu ustálené judikatury Nejvyššího soudu podřaditelná pod jakýkoli z důvodů dovolání a stejně tak se prostřednictvím tohoto mimořádného opravného prostředku nelze domáhat například toho, aby byl obviněnému podmíněně odložen uložený trest odnětí svobody. Nejvyšší soud by zde mohl ku prospěchu obviněného zasáhnout pouze v situacích, kdy by uložený trest byl ve značném rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí a v tomto smyslu mimořádně nespravedlivý. O takový případ se nicméně v dané trestní věci nejedná.
Za právně relevantní z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu označil státní zástupce pouze námitku obviněného, že mu měl být namísto dvou trestů odnětí svobody uložen trest souhrnný. Podle jeho mínění jde nicméně zároveň o výtku neopodstatněnou, přičemž na podporu svého závěru v podrobnostech odkázal na příslušné pasáže odůvodnění obou napadených soudních rozhodnutí. Odmítá tvrzení dovolatele, že nemůže za nastalou procesní situaci, která u něho vedla k uložení dvou samostatných trestů. Podle jeho poukazu to byl totiž právě obviněný, kdo se dopustil další trestné činnosti, aniž by vyčkal na konečný výsledek ostatních neskončených trestních řízení a tedy i na to, zda vhledem k nim bude souhrnný trest zahlazen, zrušen či nahrazen trestem jiným. Právě jednání dovolatele vytvořilo situaci, při níž orgány činné v trestním řízení nestačily rozhodnout o jeho předchozích trestných činech dřív, než se dopustil trestných činů dalších. Z hlediska postupu podle §43 tr. zákoníku je navíc nerozhodné, kdo tu či onu procesní situaci „zavinil“. Podstatné je, že soudy žádné hmotněprávní ustanovení týkající se souhrnného trestu v nynější trestní věci neporušily.
Obsáhleji se státní zástupce vyjádřil k té části dovolací argumentace, podle níž lze přiměřenost trestu posuzovat i mimo dovolací důvody, ovšem jen v případech výjimečných nespravedlností, kdy uložený trest zjevně odporuje zásadě proporcionality trestních sankcí. K tomu podotkl, že naznačený postup uplatnil Nejvyšší soud prozatím jen v ojedinělém případě ženy, které byl jako matce tří týraných dětí původně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Tehdy přitom dovolací senát dovodil, že obviněná bude mít na svobodě lepší šanci získat potřebný náhled na své jednání a uvědomit si, v čem spočívá její role matky a odpovědnost za řádnou výchovu a vývoj dětí (viz usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Porovnání s touto specifickou věcí však podle mínění státního zástupce vyznívá v neprospěch dovolatele. Ten byl totiž především uznán vinným trestným činem s rozpětím trestní sazby od 5 do 10 let, kdežto obviněná byla ve shora citované věci ohrožena toliko trestem odnětí svobody od 2 do 8 let. Pro její podmíněné potrestání přitom hovořila skutečnost, že děti měly ke své matce i nadále pozitivní vztah, který by byl jejím pobytem ve věznici narušen. Nejvyšší soud zároveň uvažoval tím směrem, že trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem by z obviněné, která zároveň projevila ochotu zapracovat na svém chování, lepší matku neudělal. Dovolatel sice na jedné straně uvedl, že výkonem trestu dojde k zásahu do jeho rodinného života, ovšem ke svým rodinným poměrům nic bližšího nezmínil. Podmíněný odklad výkonu trestu u něho navíc s ohledem na rozpětí zákonné sazby pro stíhané trestné činy vůbec nepřicházel v úvahu. Oba soudy navíc uložené tresty pečlivě odůvodnily a nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o sankce nepřiměřené.
Státní zástupce pak závěrem shrnul, že konkrétní námitky vznesené obviněným dílem neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem šlo o námitky, které uplatnil již v předchozích fázích řízení a které nemají věcné opodstatnění. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a tímto způsobem rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Jsou-li výše uvedená výkladová východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především neodpovídá žádná z námitek, jimiž obviněný brojil proti údajné nesprávnosti výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Jakkoli formálně reklamoval vadu právního posouzení stíhaných skutků jako dvou zločinů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, opřel tuto obecně hmotněprávní námitku primárně o výtky vůči rozsahu provedených důkazů a způsobu, jakým je soudy následně hodnotily. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v této části de facto založil na zpochybnění jejich skutkových zjištění, přičemž se domáhal zásadní revize skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady výroku o vině předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ale znamená, že předmětný důvod dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by znamenala neakceptovatelný zásah do ústavně garantované práva obviněného na obhajobu, porušení zásad spravedlivého procesu a současně měla přímý dopad na konečné právní posouzení skutku dovolatele, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo .
K námitce obhajoby, že soudy neprovedly jím navržené důkazy výslechem H. B., M. N. a M. K. je zapotřebí zdůraznit, že trestní řád neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, o těchto důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – důvody svého odmítavého postoje vyložit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé.
Výše uvedené postuláty „fair procesu“ soudy obou stupňů v předložené trestní věci bezezbytku respektovaly. Městský soud v Praze zamítl výše zmíněné i další důkazní návrhy obviněného přímo v hlavním líčení konaném dne 24. 10. 2019, a to procesním usnesením, jež není třeba písemně odůvodňovat (viz pasáž protokolu na č. l. 1170 verte spisu). Důvody svého odmítavého postoje pak podrobně vysvětlil v bodě 53. písemného odůvodnění rozsudku. Obdobně v tomto ohledu postupoval i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, jak je patrno z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 1423 a násl. spisu i z odůvodnění napadeného usnesení v bodě 31. V ústavněprávní rovině lze tedy konstatovat, že k opomenutí zmíněných důkazů ze strany soudů nedošlo .
Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolateli ani v námitce, že by právní závěr nižších soudů o naplnění subjektivní stránky zločinů podvodu v jeho jednání vycházel z takových skutkových zjištění, která by stála v extrémním rozporu s pravým obsahem provedených důkazů. Jejich rozboru se s maximální důsledností věnoval již nalézací soud. Ten podrobně analyzoval podstatu trestné činnosti obviněného a její shodný či obdobný modus operandi při všech dílčích útocích jak vůči rodině O., tak vůči poškozeným V. A., E. S. a J. H. (viz body 51 až 65 odůvodnění rozsudku). S námitkami vůči způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem, které obviněný vtělil i do předloženého dovolání, se pak v rámci řízení o jeho řádném opravném prostředku (§254 odst. 1 tr. ř.) logicky vypořádal také Vrchní soud v Praze. Jeho strukturovaným úvahám, v jejichž rámci mimo jiné odmítl i konstantně prosazovanou obhajobu obviněného, že půjčky od poškozených (pokud se vůbec jednalo o půjčky v pravém slova smyslu) měly pro případ včasného nesplacení dluhu reálné zajištění, což vylučovalo závěr o jeho podvodném úmyslu, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (k tomu viz příslušné pasáže odůvodnění napadeného usnesení v bodech 35 až 49). Nejvyšší soud se s takovým odůvodněním bezvýhradně ztotožnil, v důsledku čehož pokládá za nadbytečné provádět vlastní originální rozbor důkazní situace ve věci (to ostatně ani není jeho úkolem), a proto na ně plně odkazuje. Z hlediska dovolacího přezkumu je podstatné, že nezjistil, že by byl v daném případě zjišťován skutkový stav věci povrchně či nedůsledně a dovolatel se tak stal obětí soudní libovůle, jak naznačuje.
Nad rámec uvedeného pak bylo nutno odmítnout i námitku dovolatele vztahující se ke skutku popsanému v bodě ad II/ 1) výroku o vině (uplatněnou jako naprosté „novum“), a sice že v momentě, kdy dne 14. 6. 2017 písemně přistoupil k závazku společnosti E. ve výši 2.300.000 Kč, tak takový dluh vůči poškozené V. A. vlastně „ani neexistoval“. Související občanskoprávní argumentaci dovolatele nelze vnímat jinak než jako snahu zastřít jasně definovanou podstatu jeho podvodného jednání. V něm sehrály jednotlivé právní úkony roli pouhých prostředků, jimiž poškozenou úspěšně přesvědčil o serióznosti celé transakce a o budoucí návratnosti a zhodnocení jejích investic, ačkoli v jeho představách byl od počátku zahrnut výhradně zcela opačný scénář. Písemné přistoupení k závazku učinil právě proto, aby mu důvěřivá poškozená dál poskytovala peněžní částky minimálně až do výše smluvně sjednané půjčky pro společnost E., které se formálně zavázal vrátit i s úroky v případě, že tak ve sjednané době neučiní dlužník hlavního závazkového vztahu. Svým systematickým a promyšleným postupem od ní nakonec vylákal peněžní částky v celkovém objemu 2.400.000 Kč, které by mu poškozená při znalosti pravého stavu věcí zcela jistě nevyplatila. Při těchto nesporných skutkových zjištěních je poukaz obviněného na chronologii vlastních kroků a kroků poškozené, jak je učinily v rámci závazkového vztahu, podpořený výkladem hypotetických civilněprávních důsledků této časové posloupnosti, z pohledu vyvození jeho trestní odpovědnosti za stíhaný skutek zcela bezpředmětný.
Naproti tomu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkou, že mu měl být za veškeré přisouzené podvodné jednání pod body I. a II. výroku o vině uložen namísto dvou samostatných trestů toliko jeden trest souhrnný. Rovněž tuto výhradu vůči odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně přitom učinil předmětem svého odvolání, takže se s ní v rámci své přezkumné činnosti musel vypořádat již vrchní soud. Ten se danému problému podrobně věnoval v bodě 53. odůvodnění napadeného usnesení a podle názoru dovolacího senátu jej vyřešil věcně správně.
Pokud obviněný oběma soudům vytýkal přepjatý formalismus při posouzení možnosti aplikace ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku ve vztahu k jeho odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. 4 T 57/2015, založil v této části své dovolání na argumentačních východiscích, která záměrně nereflektovala právní úpravu účinnou v době, kdy ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 12 To 5/2018 nabyl právní moci výrok o souhrnném trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 41 T 6/2017. Je nesporné, že ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a především podle §363 tr. ř., ve zněních účinných ke dni 29. 5. 2018, bylo k právně významnému zahlazení peněžitého trestu za úmyslný trestný čin (v daném případě přečin podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku) třeba rozhodnutí příslušného soudu. Procesním předpokladem pro jeho vydání přitom bylo podání žádosti odsouzeným, zájmovým sdružením uvedeným v §3 odst. 1 tr. ř. anebo osobou, která mohla v jeho prospěch podat odvolání, pakliže nešlo o případ upravený v §69 odst. 3 tr. zákoníku, v tehdy účinném znění. Prosté splnění podmínek pro eventuální vydání takového rozhodnutí bez dalšího však žádné právně významné účinky nemělo . Bylo tedy především v dispozici dovolatele, zda případná rizika spojená s dosud nezahlazeným (byť vykonaným) peněžitým trestem eliminuje včasnou žádostí o vydání zahlazujícího rozhodnutí. Jestliže k tomuto kroku přistoupil až dne 26. 2. 2018, tedy teprve poté, co byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 41 T 6/2017 jeho dosud nezahlazený peněžitý trest z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 4 T 57/2015 zrušen a podle pravidel zakotvených v §43 odst. 2 tr. zákoníku mu byl ve vztahu k tomuto odsouzení uložen souhrnný trest za další sbíhající se trestnou činnost, je nutno konstatovat, že měl na vývoji další specifické procesní situace, která nakonec vyústila ve výrok o dvou samostatným trestech v nyní posuzované trestní věci, naprosto zásadní podíl. Především si svou liknavostí zapříčinil, že Obvodní soud pro Prahu 4 vydal teprve dne 19. 6. 2018 v řízení vedeném pod sp. zn. 0 Nt 40/2018 právně nicotné usnesení o zahlazení předmětného peněžitého trestu, když předtím byl výrok o tomto trestu s ohledem na vyhlášení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 12 To 5/2018 již pravomocně zrušen a definitivně přestal existovat. To současně znamenalo, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. 4 T 57/2015 měl a nadále má povahu odsuzujícího rozhodnutí, které bylo soudy v nynější trestní věci důvodně vzato za klíčové hledisko pro posouzení trestné činnosti obviněného z let 2016 a 2017 jako recidivy. K dovolatelově myšlence, že soudy rozhodující v nynější trestní věci měly nejprve jako předběžnou otázku posoudit, zda a kdy došlo k faktickému splnění podmínek pro zahlazení výše zmíněného odsouzení, a v závislosti na tom pak celou jeho podvodnou trestnou činnost „zastřešit“ jediným souhrnným trestem, je nadto vhodné zmínit, že takový postup by šel mimo rámec ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., ze kterého vyplývá, že pokud bylo o konkrétní otázce již pravomocně rozhodnuto soudem nebo jiným státním orgánem, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány. Dané pravidlo se přitom neuplatní pouze tehdy, jde-li o posouzení viny obviněného. V daném případě se však dovolatel domáhá dodatečné revize pravomocného výroku o (souhrnném) trestu , který mu byl uložen v jiném již pravomocně skončeném řízení.
Ostatní výhrady vůči výroku o trestu uplatnil obviněný již mimo obsahové zaměření zvoleného dovolacího důvodu. V uvedené souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zastává ustálený právní názor, podle nějž se obviněný v dovolání (s poukazem na nepřiměřenou přísnost uloženého trestu) zásadně nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí příslušné trestní sazby stanovené zákonem. Jinými slovy, pokud soud nevyužije reklamovaného moderačního oprávnění, ale trest vyměří v rámci zákonné trestní sazby, nejde o pochybení, jež by bylo možno napravit cestou tohoto mimořádného opravného prostředku. Jen nesprávné použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku při výměře trestu odnětí svobody může založit dovolací přezkum, a to ještě jen na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naproti tomu nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) hranice trestní sazby žádný z dovolacích důvodů nenaplňuje. Obhajoba se v tomto směru přidržela spíše ojedinělého právního názoru, který vyslovil dovolací senát v trestní věci sp. zn. 3 Tdo 668/2017, a který byl další bohatou rozhodovací činností Nejvyššího soudu jednoznačně překonán (k tomu srov. přiměřeně jeho usnesení ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, svazek 17/2002, č. 416, a dále např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002, sp. zn. 3 Tdo 311/2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, sp. zn. 3 Tdo 1735/2016, sp. zn. 8 Tdo 672/2017, sp. zn. 11 Tdo 286/2020, sp. zn. 8Tdo 333/2020, sp. zn. 4 Tdo 963/2020 a další).
V posuzované věci nebyly dány ani důvody pro výjimečnou korekci jinak zákonného výroku o trestu, kterou Nejvyšší soud nad rámec zákonných limitů pro dovolací přezkum připustil v rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Takový mimořádný postup lze uplatnit jen tehdy, jestliže má uložený trest povahu extrémně přísné, zjevně nepřiměřené a tudíž nespravedlivé sankce. Situace, kdy potrestání pachatele atakuje obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí, ovšem v předložené trestní věci podle názoru dovolacího senátu nenastala. Nalézací soud totiž odůvodnil oba uložené tresty podrobnými a natolik přesvědčivými úvahami, že je k nim opět nadbytečné cokoli dodávat (viz bod 65. písemného vyhotovení odsuzujícího rozsudku). Výklad nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18, jak jej předložil dovolatel, je přitom krajně zjednodušující a tendenční. Problém řešený citovaným rozhodnutím (a to nikoli s direktivním stanoviskem) se týkal poněkud odlišné situace, a sice kumulace výkonu trestů odnětí svobody v důsledku potrestání pachatele nepodmíněným trestem při současné přeměně podmíněného trestu, který mu byl uložen dříve v řízení o jiném (nesbíhajícím se) trestném činu. O takový případ zde ale zjevně nejde.
Nejvyšší soud tedy na základě všech výše uvedených poznatků a zjištění uzavírá, že námitky obviněného J. M. dílem vůbec nerespektovaly věcné zaměření dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a dílem z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly jakékoli věcné opodstatnění. Proto bylo jeho dovolání (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání bylo za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyhlášeno v neveřejném zasedání.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu nepodala a pokud jde o návrh, přesněji o podnět obviněného k odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, tak předseda senátu Nejvyššího soudu důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. v předložené věci neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu