ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.165.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 165/2021- 539
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání obviněné V. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 80/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 3/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 51 T 3/2020, byla obviněná V. K. uznána vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v přesně nezjištěné době, kolem 12:00 hodiny, dne 4. 1. 2020 ve XY, XY ulici čp. XY, v kuchyni bytu č. XY, v průběhu slovní hádky, v přesně nezjištěném postavení ve vzájemné dosahové vzdálenosti, při vědomí nebezpečnosti svého jednání a možnosti bezprostředního ohrožení života, zasáhla kuchyňským nožem o celkové délce 27,5 cm, s délkou čepele 14,5 cm, poškozeného R. D., narozeného XY, do horní části břicha, v důsledku čehož poškozený utrpěl bodnou ránu nadbřišku, těsně vlevo u střední čáry, s defektem v kůži délky 1,2 cm orientovaným příčně, s navazující dučejí pod dolním koncem hrudní kosti směrem vzhůru a doprava směrem k srdečnímu hrotu, s porušením vaku osrdečníku a nevelkým zakrvácením do osrdečníkového vaku, přičemž pouhou shodou náhod bez možnosti ovlivnění ze strany obžalované nedošlo k významnému zasažení srdeční komory, když způsobené zranění vedlo k hospitalizaci poškozeného po dobu 4 dnů, v rámci které došlo k sešití rány a postupnému vstřebávání zakrvácení do osrdečníkového vaku, s nutností po svém propuštění dodržovat klidový a fyzicky nenáročný režim po dobu jednoho měsíce.“
Za uvedené jednání byla obviněná V. K. odsouzena podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, škodu v částce 77 778 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 51 T 3/2020, podala obviněná V. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 80/2020, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 80/2020, podala následně obviněná V. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci dovolatelka namítla, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, neboť její jednání mělo být kvalifikováno jako pokus těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku a to vzhledem k tomu, že ve věci neexistuje jediný přímý důkaz jednání obviněné a pochybnosti se nepodařilo v průběhu řízení odstranit, ale pouze minimalizovat. Dále uvedla, že soud prvního stupně nepochopitelně přehlédl a ignoroval důkazy svědčící ve prospěch obviněné, když jednání obviněné nebylo úmyslné, ale nedbalostní, neboť odhození nože za sebe bez ohlédnutí je jednáním z nedbalosti. V této souvislosti vyjádřila názor, že soudy bezdůvodně uvěřily znalkyni MUDr. A. Vlčkové, přičemž v rámci dovolání rozebírala závěry znaleckého posudku.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 51 T 3/2020, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že je třeba plně souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že vzhledem k závěrům znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství o vzniku zranění poškozeného je možno bezpečně uzavřít, že ke zranění poškozeného nemohlo dojít způsobem, který líčí obviněná i poškozený, tedy že by obviněná směrem, kde se nacházel poškozený, nůž pouze vztekle odhodila. Naopak utrpěné zranění mohlo v určitém stadiu trestního řízení vyvolat i podezření ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, pro který také byla podána obžaloba. Zranění totiž vzniklo jistě prudším bodnutím prakticky do středu těla poškozeného a směřovalo směrem vzhůru k srdci. Právní kvalifikace jednání obviněné jako úmyslného jednání tím způsobem, že poškozený musel být obviněné nadosah a právní kvalifikace pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku je tedy zcela namístě.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněná obdobné námitky vznesla již v rámci předchozích řízení před soudy obou stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto její námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněné nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněné a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení úplného dokazování – bez bližší konkretizace, jaké důkazy nebyly provedeny), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
Obviněná založila dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se odvíjely od jejího tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustila, resp. že předmětný nůž pouze odhodila za sebe. Dovolatelka tedy jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně – z uvedených skutkových výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Pokud obviněná namítla nedostatek úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, vyvozovala to právě z té verze napadení, kterou prezentovala v rámci své obhajoby, a nikoli ze skutkových okolností, jak je zjistily soudy. Tímto pojetím uplatněných námitek se obviněná ocitla mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze uzavřít, že obviněná sice formálně deklarovala tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnila námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Přitom jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatelku vinnou právě pokusem výše uvedeného trestného činu.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněná neuplatnila žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zcela zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. K přezkumu jejich skutkových zjištění může ze strany Nejvyššího soudu dojít ve zcela výjimečných situacích, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný pro zajištění práva obviněného na spravedlivý proces, jak konečně uvádí sama dovolatelka. Pokud tedy dovolatelka dovozuje existenci extrémního rozporu z toho, že konání její trestné činnosti soudy neprokazují, ale pouze ji dovozují, resp. že v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. k tomu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další), tak i v této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
V posuzovaném případě neshledal Nejvyšší soud žádné důvody pro vyslovení závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (který obviněná ostatně ani nenamítá). Soudy obou stupňů se s touto námitkou správně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (str. 7-12 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 usnesení odvolacího soudu), když s poukazem na závěry znaleckého posudku bylo vyvráceno tvrzení obviněné stran vzniku zranění poškozeného. Soud prvního stupně pečlivě zhodnotil jednotlivé důkazy a zabýval se obhajobou obviněné, odvolací soud se přesvědčivě vypořádal s jejími odvolacími námitkami (když přezkoumal i výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně). Postup soudů nevykazuje prvky libovůle, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou řádně odůvodněna a v podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat. Není smyslem a obsahem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu sám přehodnocoval provedené důkazy a činil vlastní skutková zjištění.
Námitka, že jednání obviněné je třeba posoudit jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku, není vztahována ke skutkovému stavu zjištěnému soudy. Navíc jde o námitku vznesenou zcela paušálně a bez jakékoli bližší konkretizace. Za tohoto stavu se nemůže Nejvyšší soud vypořádat se zmíněnou námitkou obviněné jinak než rovněž obecným konstatováním, že tento skutek evidentně vykazuje znaky pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodů, které vyložily soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích.
Nejvyšší soud vzhledem ke všemu shora uvedenému proto rozhodl o dovolání obviněné V. K. tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu