ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.191.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 191/2021-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného R. L. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 4 To 297/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 16/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 3 T 16/2020, byl obviněný R. L. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (jednání pod bodem 1.) a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem 2.), kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1. dne 9. 10. 2019 v 17,47 hodin v ulici XY ve XY, okres Litoměřice, v samoobslužném supermarketu TESCO v různých částech prodejny vložil do nákupního košíku potraviny a drogistické zboží v celkové prodejní ceně 981,60 Kč, ke škodě společnosti Tesco Stores ČR a.s., IČ 45308314, které bez zaplacení vynesl z prodejny až do vestibulu objektu, kde byl zadržen pracovníkem ostrahy,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 31T 56/2015 dne 23. 5. 2017, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mj. pro přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, který vykonal dne 7. 4. 2019 ve věznici s dozorem, přičemž byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6T 10/2016 ze dne 17. 8. 2016 a z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 4T 118/2016 ze dne 27. 2. 2017, jímž byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku,
2. dne 9. 10. 2019 v době kolem 17,48 hodin v ulici XY ve XY, okres Litoměřice, v prostoru vestibulu samoobslužného supermarketu TESCO při zadržení ostrahou Z. U., nar. XY, jeho výzvě k následování do prodejny a vyčkání příjezdu policie, do něho nejprve strčil, a když ho poté Z. U. natlačil zpět do prostor prodejny, položil košík se zbožím na podlahu s tím, aby si ho Z. U. vzal a jeho nechat odejít, a když mu poškozený zopakoval, že má na místě zůstat, začal mu vyhrožovat, že ho bodne, pokud ho nepustí, protože je dvojkovej a nebude čekat na benga, přičemž měl pravou ruku v kapse, což u poškozeného vyvolalo obavu že má u sebe nůž, a proto ho nechal z prodejny volně odejít.
2. Za uvedený přečin krádeže a vydírání a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 10. 2019, č. j. 24 T 108/2019-68, který nabyl právní moci dne 29. 11. 2019, uložil Okresní soud v Litoměřicích obviněnému podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 10. 2019, č. j. 24 T 108/2019-68, který nabyl právní moci dne 29. 11. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině pod bodem 2. a do výroku o trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 4 To 297/2020 tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 4 To 297/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání do výroku o vině a trestu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel předně namítá neprovedení všech navrhovaných důkazů způsobilých prokázat jeho nevinu v případě spáchání trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákona (správně tr. zákoníku), neboť byl usvědčen pouze svědeckou výpovědí ostrahy supermarketu. V rámci trestního řízení nebyly předloženy kamerové záznamy dokazující použití pohrůžky bezprostředního násilí jeho osobou vůči ostraze a ani nebyla vyslechnuta navrhovaná svědkyně N. Z. nacházející se v inkriminované době před vchodem do supermarketu Tesco, jež měla incident sledovat. Obviněný dále rozporuje postup soudů nižší instance, neboť tyto podle jeho názoru zohlednily pouze přitěžující okolnosti ve smyslu §42 tr. zákona (správně tr. zákoníku), aniž by v dostačující míře přihlédly k okolnostem polehčujícím podle §41 tr. zákona (správně tr. zákoníku). Současně poukazuje na skutečnost, že se jednalo o bagatelní trestnou činnost, když nevznikla žádná škoda a rovněž na skutečnost, že spáchal čin v hmotné nouzi, měl hlad, potřeboval se umýt a realizovat základní hygienu.
6. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 1130/2020, nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uplatněný dovolací důvod a argumentaci obviněného. Ve vztahu k uplatněným dovolacím námitkám uvádí, že výhrady obviněného míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění, které zásadně nejsou v dovolacím řízení relevantní. Přihlížet k nim lze pouze výjimečně, a to například tehdy, jestliže lze na jejich základě dovodit vadu opomenutých důkazů. V projednávané věci státní zástupce opomenuté důkazy ve smyslu ustálené judikatury však neshledává. Soudy totiž předmětné důkazní návrhy nepřehlédly, naopak na ně výslovně reagovaly a vysvětlily, proč jsou bezpředmětné, a jako takové je zamítly, přičemž není povinností soudů provést veškeré navržené důkazy. Stran námitky ohledně přitěžujících okolností a polehčujících okolností státní zástupce upozorňuje na skutečnost, že výhrady směřující proti údajné nepřiměřenosti a tvrdosti trestu, včetně např. nezohlednění všech kritérií pro jeho výměru nebo údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících či přitěžujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze je však přiřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 149/2003).
8. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž vyslovil souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud proto musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí a reagovaly na ni. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
15. Bez ohledu na shora naznačený závěr, lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Namítané vady nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod.
16. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Zde je vhodné odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil (viz bod 7. rozsudku soudu prvního stupně), když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (výpověď svědka U., rozpory ve výpovědích obviněného). Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný, jak již bylo naznačeno, uplatnil stejné námitky jako v dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu uplatněných námitek obviněného (viz body 5. – 6. usnesení soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
17. Obviněný implicitně namítá tzv. opomenuté důkazy, když soudům vytýká neprovedení výslechu svědkyně N. Z. a kamerových záznamů z vestibulu prodejny Tesco. Z pohledu této argumentace je třeba uvést, že tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). O takový případ se v dané věci jedná.
18. V tomto směru je třeba uvést, že z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že soud prvního stupně před ukončením dokazování podle §216 odst. 1 tr. ř. zamítl návrh obviněného na výslech svědkyně N. Z. pro nadbytečnost, neboť skutkový stav byl dostatečně zjištěn z výpovědi svědka U. a dalších provedených důkazů. Soud prvního stupně přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč považoval výpověď pracovníka ostrahy U. za věrohodnou, a naopak proč neuvěřil výpovědi obviněného (viz bod 7. rozsudku soudu prvního stupně), když svědek Z. U. na rozdíl od dovolatele vypovídal zcela konzistentně. Zdůraznil, že dovolatel se od své výpovědi z přípravného řízení odchyloval, popíral, že sdělil, že je „dvojkový“, přičemž u bezúhonného člověka si lze jen stěží představit, že by znal takový pojem typický pro kriminální prostředí, a naopak svědčí pro pachatele, který má s krádežemi značné zkušenosti. Na návrhy obviněného na doplnění dokazování následně reagoval i soud druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz bod 5. usnesení soudu druhého stupně), když tento soud se řádně vypořádal s důvody neprovedení těchto požadovaných důkazů (nadbytečnost výslechu navrhované svědkyně Z., jejíž bližší údaje ani obviněný nezná a neexistence kamerového záznamu z prostoru vestibulu). Proto se z tohoto pohledu tedy nejedná o tzv. opomenuté důkazy.
19. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když se soudy prvního i druhého stupně s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).
20. Námitka obviněného, že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem pak nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je třeba uvést, že k možnostem uplatnění dovolacích důvodů ve vztahu k výroku o trestu se vyjádřil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí. Na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu se sluší připomenout, že proti výroku o trestu lze zásadně brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který mu nelze uložit nebo mimo trestní sazbu. Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje námitka týkající se toho, zda byly či nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, popř. společného trestu, která naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě ani zjevně není dán, když předmětná námitka je zcela lichá a neodpovídá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
21. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného ohledně uloženého trestu odnětí svobody považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod. Nicméně i přes to je třeba pro stručnost poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, ze kterých je zřejmé, že soudy při ukládání trestu vycházely jak z přitěžujících, tak i polehčujících okolností. Současně je nutno uvést, že je nezbytné vždy zkoumat obě misky vah a při ukládání trestu přihlížet na obě strany, tj. ke skutečnostem polehčujícím, tak i přitěžujícím, a najít s ohledem na ně spravedlivý trest v rámci zákonné sazby, což soudy nižších stupňů splnily.
22. Přesto Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že kromě částečného přiznání obviněného, které jak již uvedl soud prvního stupně, nebylo ani třeba, neboť skutkový stav byl zjištěn i bez jeho doznání na základě dalších důkazů, soudy nemohly zohlednit další polehčující okolnosti, protože žádné relevantní k zohlednění ani neexistovaly. Dovolatelem tvrzená tíživá finanční situace a potřeba něco jíst a umýt se, v dané věci nemohla naplňovat polehčující okolnost. Jak totiž správně zjistil již soud prvního stupně, obviněný nebyl po posledním výkonu trestu evidován na úřadu práce a zároveň dlouhodobě užívá pervitin. Lze mít za to, že osoba, která nepracuje a ani pracovat nechce, když neučiní ani minimální kroky k tomu, aby získala zaměstnání, nemůže svoji trestnou činnost obhajovat nedostatkem finančních prostředků, když také nelze pominout, že obviněný podle vlastního vyjádření užívá návykovou látku pervitin, jehož pořizovací cena není zanedbatelná. Proto nelze k tvrzením dovolatele ohledně tíživé situace přihlížet. Nadto dále Nejvyšší soud poznamenává, že obviněnému byl ukládán souhrnný (a zároveň úhrnný) trest za tři úmyslné trestné činy, kdy mu soud nakonec uložil dva roky nepodmíněně, přičemž byl ohrožen trestem v rozmezí 6 měsíců až 4 roky, přičemž mu musel být fakticky uložen trest odnětí svobody ve výměře vyšší než 8 měsíců, neboť souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, tedy než rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 24 T 108/2019. Trest odnětí svobody tak byl dovolateli uložen v zákonem stanovené míře.
23. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
24. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu