ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.284.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 284/2021-644
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání obviněné N. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 67 To 343/2020, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 131/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné N. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 10. 2020 sp. zn. 67 T 131/2019 uznal obviněnou N. H. vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že v době od 09. 09. 2017 do 03. 08. 2018 nenahlásila své ošetřující lékařce H. M., že netrvá její zdravotní neschopnost k výkonu služby či k přihlášení se na úřadu práce a nepožádala ošetřující lékařku H. M. o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, kterou ji tato lékařka s diagnózou M5313 vystavila na základě jí tvrzených subjektivních obtíží dne 25. 08. 2017, tj. 7 dnů před zánikem služebního poměru, toto neoznámila ani svému tehdejšímu zaměstnavateli XY, který jí právě na základě ošetřující lékařkou vystavenému potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti a potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti vyplácel dávky nemocenského pojištění, přestože si byla vědoma, že důvody, pro které byla uznána dočasně neschopnou ke službě, již netrvají, a její zdravotní stav je natolik dobrý, že jí umožnil nejméně dne 09. 09. 2017 se zúčastnit vytrvalostního běhu na 10 km pod názvem Birell Grand Prix Praha 2017 s výsledným časem 1:08:30 hodin, dne 16. 09. 2017 běhu Mattoni ½ Maraton Ústí nad Labem o délce 21 km, dne 19. 11. 2017 běhu Maratón Valencia Trinidad Alfonso ve Španělsku o délce 42 km, dne 16. 12. 2017 běhu Čeps Christmas Night Run Praha o délce 5 km, a účelově s cílem vylákat dávky nemocenského pojištění, které by v případě ukončení dočasné pracovní neschopnosti již dále nedostávala, své ošetřující lékařce H. M. v průběhu trvání své dočasné pracovní neschopnosti při kontrolách ve dnech 30. 08. 2017, 07. 09. 2017, 27. 09. 2017, 29. 09. 2017, 11. 10. 2017, 18. 10. 2017, 31. 10. 2017, 23. 11. 2017, 24. 11. 2017 a 30. 11. 2017, uváděla nepravdivě podstatné informace o svém zdravotním stavu a zamlčela jí, že se připravuje na shora uvedené běžecké závody a že jí její zdravotní stav umožnil se účastnit těchto závodů, přičemž popisováním svých zdravotních obtíží v ní vyvolala mylné přesvědčení o nutnosti trvání dočasné neschopnosti, a svému tehdejšímu zaměstnavateli XY pravidelně každý měsíc předkládala potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti vystavené na základě těchto informací ošetřující lékařkou, ačkoliv věděla, že nejpozději dne 09. 09. 2017 ztratila nárok na další vyplacení dávek nemocenského pojištění, které jí byly přiznány v souladu se zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění a Rozkazu ministra obrany č. 26/2009, o nemocenském pojištění vojáků z povolání v působnosti Ministerstva obrany, neboť již nesplňovala podmínky pro trvání dočasné pracovní neschopnosti, čímž poškozené České republice - Ministerstvo obrany zastoupené velitelem XY, IČ: XY, se sídlem XY, způsobila škodu spočívající v neoprávněném vyplacení dávek nemocenského pojištění za období od 9. 9. 2017 do 3. 8. 2018 ve výši 284.255,- Kč .
Za to jí byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněné byla rovněž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené České republice – Ministerstvu obrany ČR, Tychonova 1, 160 00 Praha 1, škodu ve výši 284.255 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 284.255 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení.
Výše citovaný rozsudek napadly odvoláními obviněná do všech jeho výroků a státní zástupkyně do výroku o trestu v neprospěch obviněné. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 67 To 343/2020 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu obou těchto odvolání zrušil ve výroku o trestu. V souladu s §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pak obviněné uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněné zároveň uložil povinnost nahradit poškozené během zkušební doby podle svých sil škodu způsobenou trestným činem. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Tento rozsudek soudu druhého stupně obviněná napadla prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jeho naplnění spatřuje v tom, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Možnost podřadit takovou námitku pod uplatněný dovolací důvod dovozuje z v dovolání citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17 a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. 4 Tdo 357/2018.
Obviněná v konkrétní rovině namítla, že stíhaný skutek spočívající v tom, že zatajila své ošetřující lékařce svou účast na běžeckých závodech, čímž ji uvedla v omyl ohledně své pracovní neschopnosti, není trestným činem. S obviněnou bylo vedeno přestupkové řízení pro jednání spočívající v porušení léčebného režimu – v účasti na běžeckých závodech, které však bylo skončeno z důvodu promlčení. Do okamžiku zahájení závěrečných řečí v hlavním líčení konaném soudem prvního stupně nebyl proveden jediný důkaz svědčící o tom, že obviněná své lékařce cokoli zatajila, čímž mohla být obviněnou uvedena v omyl. Jediným důkazem byla výpověď obviněné svědčící v její prospěch, že o své účasti na běžeckých závodech svou lékařku informovala. Na základě požadavku obhajoby o zproštění obžaloby z tohoto důvodu bylo hlavní líčení soudem přerušeno a odročeno za účelem doplnění dokazování. Jako svědkyně byla předvolána ošetřující lékařka obviněné H. M., jež uvedla, že ji obviněná neinformovala o své účasti na běžeckých závodech. Obviněná již v předchozím řízení upozorňovala, že svědkyně není důvěryhodná, neboť obviněnou nejprve vůbec nepoznala. Poté si ji očividně pletla s jinou pacientkou, přesto si obviněnou údajně pamatovala, že se jednalo o rutinní návštěvu pacientky před třemi lety před její výpovědí před soudem. Ošetřující lékařka a její manžel jsou zaměstnanci poškozené. Svou odlišnou výpovědí ve prospěch obviněné by se svědkyně vystavila nebezpečí trestního stíhání své osoby.
Extrémní nesoulad obviněná spatřuje i v dalších výrocích této svědkyně ohledně toho, jakým způsobem ji měla uvést v omyl. Samotné zamlčení ještě samo o sobě nezakládá trestný čin podvodu, kdy v souvislosti s tímto zamlčením mělo být chybně rozhodnuto ve věci pracovní neschopnosti obviněné. Účast obviněné na běžeckých závodech by znamenala, že svědkyně udělala ve své diagnóze obviněné chybu, kterou by s vědomím o účasti obviněné na závodech měla automaticky napravit tak, že změní její diagnózu a ukončí pracovní neschopnost obviněné. Bez toho nelze mluvit o stíhaném podvodu. Sama uvedla, že jestli může zároveň platit, že diagnóza svědkyně byla správná, vyústilo to v neschopenku, ale zároveň pacient běhal, tak že je to možné. Ošetřující lékařka potvrdila, že účast na bězích se nevylučuje s pracovní neschopností obviněné, neboť bolesti u diagnózy obviněné jsou během dne proměnlivé a odpoledne a večer jsou nižší intenzity. Na schopnost běhat má vliv také užití analgetik a celková kondice osoby. Sama obviněná předtím vypověděla, že běhala pouze večer v době slabší bolesti a užívala velké množství analgetik, aby necítila u běhu bolest. Tvrzení ošetřující lékařky nebylo během trestního řízení nijak vyvráceno a shoduje se i s tvrzením soudního znalce MUDr. Petra Hájka, který ve znaleckém posudku uvedl, že účast na běhu (byť rekreačním) je nanejvýš neobvyklá, zcela jistě nevhodná, jednoznačně ji ale vyloučit nelze. Na dotaz, zda mohla absolvovat běhy, uvedl, že teoreticky a prakticky ano, jednalo se převážně o subjektivní potíže, takže hodně záleží na psychické stránce pacienta – jeho vůli, motivaci a analgetické léčbě pacienta (známé u špičkových sportovců). Obviněná se domnívá, že tyto atributy lze vztáhnout i na příslušníky Armády ČR, jímž byla obviněná, neboť působila i v Afghánistánu. Byla celkově ve vynikající kondici. Dlouhodobě však trpěla vážnými zdravotními problémy několik let a její zdravotní stav se pravidelně zhoršoval. I ve velmi vážném zdravotním stavu zvládala ve své kondici zaběhnout povinné běhy během přezkoušení vyžadující její zaměstnání. Není proto překvapivé, že zvládla i několik lehčích běhů v civilu, a to i přes potíže a bolesti páteře, pro které bylo ze strany ošetřující lékařky správně rozhodnuto o její pracovní neschopnosti. Znalec MUDr. Hájek ve znaleckém posudku taktéž potvrdil, že z lékařské dokumentace obviněné plyne, že potíže udávané obviněnou se shodovaly s lékařskými nálezy, čímž vyloučil, že by obviněná uváděla ošetřující lékařce své potíže nepravdivě. Na dotaz, zda trvaly důvody pracovní neschopnosti po celou dobu jejího trvání ode dne 25. 8. 2017, toto potvrdil. Ze shora uvedeného plyne, že účast na běžeckých závodech se u obviněné nijak nevylučovala s její diagnózou, na základě které bylo rozhodnuto o její pracovní neschopnosti. Zamlčením této účasti tedy nemohla být ošetřující lékařka uvedena v omyl.
Nesprávné hmotněprávní posouzení pak obviněná spatřuje v chybném posouzení institutu pracovní neschopnosti, která neznamená, že daná osoba není doslovně schopna vykonávat jakoukoli práci, ale pouze to, že vzhledem k jejímu stavu je nežádoucí, aby práci či jakoukoli namáhavou aktivitu vykonávala. Zákon se samotným nedodržením léčebného režimu nespojuje ukončení pracovní neschopnosti, nýbrž přímo předpokládá, že léčebný režim poruší osoba, která však je a nadále zůstane uznána jako práceschopná. Sankcionována je právě škodlivost jednání dané osoby, která porušením léčebného režimu během pracovní neschopnosti ohrožuje svůj zdravotní stav. Pracovní neschopnost je institutem chránícím zdraví pacienta, jehož zdravotní stav by se mohl výkonem práce zhoršit, a který není závislý od toho, jestli je reálně možné, aby pacient vykonával práci nebo jinou aktivitu. Skutečností, že obviněná byla schopna zaběhnout pod analgetiky jako trénovaná vojačka závody, není zpochybněno rozhodnutí o její pracovní neschopnosti.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 67 To 343/2020, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2020 sp. zn. 67 T 131/2019, zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že obviněnou zprostí obžaloby z důvodu podle §226 písm. a), respektive písm. b) tr. ř. Zároveň podala podnět k rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti adhezního výroku napadeného rozsudku, a to z důvodu výše částky (284.255 Kč), kterou by měla poškozené nahradit, což kvůli současné pandemické situaci a v důsledku toho propadu svých příjmů coby osoby samostatně výdělečně činné není reálné.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné (§265h odst. 2 tr. ř.) konstatoval, že představuje toliko opakování jejích odvolacích námitek, přičemž obviněná namítla v dovolání i tzv. extrémní nesoulad. I v tomto případě však totožné námitky obviněná uvedla již ve svém odvolání s tím, že nalézací soud „ignoroval trestněprávní zásadu in dubio pro reo“, k jejímuž porušení směřuje obsah dovolatelčiných námitek. Jedná se však o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní, její dodržení proto nelze zkoumat v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016 a další). Dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze v části, kdy obviněná namítá, že napadený rozsudek stojí na „chybném hmotněprávním posouzení institutu pracovní neschopnosti“ a pokud sama vykládá pracovní neschopnost jako „léčebný režim“, či jako „institut chránící zdraví pacienta“. Dovolatelka tím odmítá spojitost mezi nedodržením léčebného režimu, ukončením pracovní neschopnosti a zastavením výplaty nemocenských dávek. S těmito námitkami se pak náležitě vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (nalézací soud v bodech 39-42 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 7-12 odůvodnění napadeného rozsudku), s nimiž se státní zástupce ztotožnil. Při opakovaném namítání totožných odvolacích námitek i v dovolání, přestože se s nimi oba soudy nižších stupňů vypořádaly, je dovolání zjevně neopodstatněné ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002 ) .
V další části vyjádření státní zástupce poukázal, že obviněná se snaží vyložit pojem pracovní neschopnosti za pomoci příkladu z praktického života, aniž by jakkoliv zmínila, co je podstatou a účelem pojmu pracovní neschopnost podle českého právního řádu. Ačkoliv tvrdí, že soudy tento institut posoudily v rozporu s hmotným právem, sama argumentuje jen svými praktickými přirovnáními, co by třeba pracovní neschopnost mohla znamenat – se závěrem, že omezení s ní spojená jsou pouhým lékařským doporučením adresovaným pacientovi, aby se léčil. Pracovní neschopnost je pojmem právním a nikoliv medicínským a nejedná se jen o pojem obecného jazyka. Podstatou pracovní neschopnosti není ochrana zdraví, jak mylně soudí dovolatelka, nýbrž ochrana nemocného před sankcemi z nedodržení povinností plynoucích jim ze smluv podle zákoníku práce a před úplným výpadkem pojištěných příjmů. Základní právní úprava zdravotního práva (nyní zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách) pojem pracovní neschopnost v žádném svém ustanovení neobsahuje. Ustanovení §3 odst. 3 tohoto zákona definuje „individuální léčebný postup“, jehož součástí je i „doporučení dalšího postupu při poskytování zdravotních služeb“ a zejména pak také „léčebný režim, kterým se rozumí soubor opatření, která podporují léčbu a minimalizují její možná rizika, včetně doporučení úpravy životního stylu“. Všechna tato opatření se netýkají pracovní neschopnosti, a existují bez ohledu na to, zda tato nastala, trvá či byla ukončena. Státní zástupce dále blíže rozebral odpovídající ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce a zákona č. 187/2006 Sb. o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění”) vztahující se k pracovněprávní, sociální a finanční podstatě institutu pracovní neschopnosti. Uvedl, že pracovní neschopnost (vedle karantény, mateřské apod.) se podle §3 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění řadí mezi sociální události, s níž tento zákon spojuje vznik nároku na dávku. Pracovní neschopnost definuje ustanovení §55 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, podle něhož se dočasnou pracovní neschopností rozumí stav, který pro poruchu zdraví nebo jiné v tomto zákoně uvedené důvody neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost a trvá-li porucha zdraví déle než 180 kalendářních dní, i jinou než dosavadní pojištěnou činnost. Podle §56 citovaného zákona je práce neschopný pojištěnec povinen dodržovat lékařem stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, včetně povinnosti zdržovat se v místě pobytu a dodržovat rozsah a dobu povolených vycházek.
V neposlední řadě pak zdůraznil, že obviněná staví svou současnou obhajobu na konstrukci, v níž od sebe odděluje svůj zdravotní stav, svou pracovní neschopnost a přijaté nemocenské dávky. Má za to, že zdravotní stav jí umožňoval nerespektovat lékařkou stanovený režim a bez ohledu na to, že v době pracovní neschopnosti cestovala po závodech, měla nárok na výplatu nemocenských dávek. Protože pracovní neschopnost měla jen povahu doporučení, jak se má léčit. Oba soudy její jednání posoudily jako druh podvodu, tedy že dávky čerpala za situace, kdy by na ně žádný nárok neměla, pokud by dotčený úřad sociálního zabezpečení o jejím skutečném zdravotním stavu a nedodržování stanoveného režimu věděl. Státní zástupce má proto za to, že přístup soudů byl správný. Byť se jednalo o podvod obecný, byla podstata jednání dovolatelky obdobná pojistnému podvodu . Slovy pojistného podvodu je lze popsat tak, že obviněná vylákala „pojistné plnění“ na základě tvrzení „pojistné události“, která se nestala nebo při obdobě zatajení „výluky“ z pojištění – dovolatelka nemocná buď vůbec nebyla, nebo porušila lékařkou stanovený režim natolik zásadním způsobem, že by ani v případě své nemoci neměla nárok na výplatu nemocenského.
Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněné dílem neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu a dílem zjevně neopodstatněné bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Současně vyjádřil souhlas pro takový postup i pro případ podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 67 To 343/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ji bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnou namítané výtky týkající se tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů s provedenými důkazy nejsou na místě. Obviněná jeho existenci podpořila jen běžnými výhradami týkajícími se kupř. hodnocení výpovědi její ošetřující lékařky H. M. a to s poukazem na její domnělou nevěrohodnost, když na podporu tohoto tvrzení zejména opakuje, že jmenovanou lékařku o své účasti na běžeckých závodech informovala, což ona ale připustit nemůže, jelikož by se sama vystavila trestnímu stíhání. Dále poukazem na některé dílčí závěry znalce MUDr. Petra Hájka, konkrétně že potíže udávané obviněnou se shodovaly s lékařskou dokumentací, podle níž trvaly důvody pracovní neschopnosti po celou její dobu od 25. 8. 2017, z čehož plyne, že zjištěná diagnóza nevylučovala účast obviněné na běžeckých závodech a tudíž zamlčením této účasti z její strany nemohla být ošetřující lékařka uvedena v omyl. K tomu je třeba ve stručnosti uvést, že z obou rozhodnutí soudů nižších stupňů napadených dovoláním lze zjistit, že se s těmito námitkami obviněné uplatněnými v rámci její obhajoby již v předchozím řízení vypořádaly. Především odvolací soud se otázkou věrohodnosti svědkyně H. M. podrobně zabýval v bodě 7 odůvodnění svého rozsudku, kde vysvětlil, proč tuto svědkyni nemá za nevěrohodnou a proč tvrzení, že svědkyně svou výpovědí pouze chrání sebe sama, nepokládá za opodstatněné. Poukázal taktéž na zřejmý motiv obviněné pro vystavení pracovní neschopnosti, k čemuž došlo pouhých sedm dní před jejím propuštěním ze služebního poměru. Vypořádal se i s tím, že každé nedodržení léčebného režimu nemusí být trestným činem podvodu, avšak pokud obviněná vědomě lékařce zamlčela svoje sportovní výkony neslučitelné s nařízeným léčebným režimem, tak povědomí lékařky o takové aktivitě by z odborného hlediska podpořeného závěry znalců i z laického pohledu vedlo k ukončení pracovní neschopnosti. Odvolací soud také nezpochybnil existenci zdravotních problémů obviněné (především z počátku trvání pracovní neschopnosti), zároveň se ale správně vyjádřil k okolnosti, kdy obviněná vědomě udržovala ošetřující lékařku a v důsledku toho i výplatce dávek v omylu a stav své pracovní neschopnosti udržovala i v situaci, kdy její zdraví a chování již bylo s touto neschopností neslučitelné, čímž si po dobu téměř jednoho roku zajišťovala neoprávněnou výplatu nemocenské. S tímto konstatováním nekoliduje ani okolnost, na níž dovolatelka rovněž poukázala, že podle znalce MUDr. Hájka se v lékařské dokumentaci vedené její ošetřující lékařkou M. nacházely potíže uváděné obviněnou, jež vystavení a trvání pracovní neschopnosti po celou dobu odůvodňovaly. K tomu totiž bezpochyby došlo proto, že podle výpovědi M. byla pracovní neschopnost obviněné vystavena a poté i prodlužována především na základě jí uváděných subjektivních potíží, a to na pozadí jejích dřívějších objektivně potvrzených zdravotních problémů s krční páteří. Čili jinými slovy řečeno, lékařská dokumentace v posuzované souvislosti obsahovala především to, co obviněná sama své ošetřující lékařce sdělila.
Argumentace obviněné neobstojí též s ohledem na závěry soudního znalce doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání a odvětví hygiena se zvláštní specializací hygiena práce, obsažené v jeho výpovědi v hlavním líčení konaném den 14. 5. 2020 ohledně diagnózy obviněné – výhřezu jedné krční meziobratlové ploténky (v komplexu diagnóza cervikobrachiální syndrom v krčně – hrudní krajině). Tento soudní znalec dovodil, že by pacient měl dodržovat určité životní zásady. Je třeba, aby se vyvaroval působení nárazu a otřesu na páteř, dále by se měl vyvarovat zatěžování ramenních pletenců horních končetin a také by se měl vyvarovat činností, které jsou spojeny s celkově zvýšenou fyzickou zátěží a s prochlazením páteře. Pokud by pacient s touto diagnózou neměl subjektivní potíže a běhal by, mohl by se jeho zdravotní stav významně zhoršit. Je nutno zdůraznit, že argument obviněné, že jako fyzicky zdatná vojačka zvládala dlouhodobě sloužit v Armádě ČR a splňovat kritéria pro účely přezkoušení i přes své dřívější zdravotní obtíže, nemá s nyní projednávaným skutkem žádnou souvislost, neboť nebyla zkoumána či zpochybňována její fyzická zdatnost před spácháním stíhaného skutku. Ten totiž spočíval v tom, že svou ošetřující lékařku po dobu téměř jednoho roku mylně informovala o svých údajných zdravotních obtížích a nechala si prodlužovat pracovní neschopnost zahájenou jen pár dní před ukončením jejího služebního poměru u Armády ČR. To celé v situaci, kdy následně byla schopna se zúčastnit několika běžeckých závodů a několikadenního pobytu ve Španělsku spojeného s během na 42 km, o čemž svou ošetřující lékařku též záměrně neinformovala.
Závěr o úmyslném zavinění obviněné pak byl důvodně založen na zjištění, že záměrně zveličovala své subjektivní zdravotní obtíže a stesky před ošetřující lékařkou, rozhodující o trvání její pracovní neschopnosti, z čehož pak vyplýval nárok obviněné na výplatu nemocenských dávek, čímž ošetřující lékařku uváděla v omyl a zároveň jí vědomě zamlčovala podstatné skutečnosti spočívající v její účasti na běžeckých závodech v době trvání zmíněné pracovní neschopnosti. Lze prohlásit, že pokud by její zdravotní potíže byly skutečně natolik zásadního charakteru, jak sama uváděla, tak by jí nejen neumožňovaly vykonávat pracovní povinnosti vyplývající ze zařazení k Hradní stráži, ale tím méně by byla schopna se účastnit vícero běžeckých závodů na delší tratě. Ve spojení s tím je třeba odmítnout i argumentaci obviněné ohledně nesprávného posouzení institutu pracovní neschopnosti. Obviněná spáchaným jednáním flagrantně porušovala režim dočasně práce neschopné pojištěnky, která je v souladu s §56 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, mimo jiné povinna dodržovat stanovený léčebný režim, zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat rozsah a dobu povolených vycházek. Těmto povinnostem obviněná jednoznačně nedostála, když se v kritické době svévolně zúčastnila tří běžeckých závodů v délkách 5, 10 a 21 km a dokonce běžeckého závodu v zahraničí (Maratón Valencia Trinidad Alfonso ve Španělsku o délce 42 km) spojeného s několikadenním pobytem. Obviněná tudíž takovým porušováním léčebného režimu dala dostatečně najevo, že její zdravotní potíže ve skutečnosti nebyly natolik závažné, aby odůvodňovaly trvání její pracovní neschopnosti, a pokud svým klamavým konáním u ošetřující lékařky dosáhla opakovaného prodlužování své pracovní neschopnosti i v období od 9. 9. 2017 do 3. 8. 2018 a tím i neoprávněného čerpání dávek nemocenského pojištění ve svůj prospěch a ke škodě poškozené ČR – Ministerstva obrany v celkové výši 284.255 Kč, bezpochyby se dopustila přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byla zcela důvodně uznána vinnou.
V obviněnou vytýkaných směrech rozhodně nedošlo v žádném ohledu k pochybení, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a tím i k nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Na základě zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž by tak byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a proto v dalších podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění obou ve věci vydaných rozhodnutí těchto soudů.
Z uvedeného je patrné, že s podstatou obhajoby obviněné znovu předkládanou v dovolání se již v předchozím řízení patřičně vypořádal nalézací a poté i odvolací soud, což obvykle vede k závěru o neopodstatněnosti podaného dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Současně bylo i Nejvyšším soudem konstatováno, že nelze přisvědčit vznesené námitce obviněné, že byl nesprávně posouzen podvodný charakter jejího jednání ve smyslu §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a protože ve zbytku představuje předestřená dovolací argumentace toliko výhrady, které nelze s úspěchem namítat s poukazem na uplatněný dovolací důvod, bylo dovolání obviněné N. H. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět dovolatelky k rozhodnutí podle 265o odst. 1 tr. ř., konkrétně k odkladu vykonatelnosti adhezního výroku dovoláním napadeného rozsudku, předseda senátu s ohledem na výše uvedené závěry k takovému rozhodnutí neshledal důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu