ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.289.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 289/2021- 1264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněné S. D. H., nar. XY, bytem XY, a v neprospěch obviněné G. S., se sídlem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 44 To 323/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 86/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání Nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 8 T 86/2019, byly obviněné S. D. H. a společnost G. S. (dále jen obviněné) podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěny obžaloby, podle níž se měly dopustit obviněná S. D. H. (jednání pod bodem I) a obviněná společnost G. S. (jednání pod bodem II) přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měly dopustit tím, že:
I. obžalovaná S. D. H.
od 14.12.2016 v Praze 1, XY, jako předseda představenstva obchodní společnosti G. S. (dříve U. K. s.), IČ: XY, se sídlem XY (dále též jen „obviněná PO“), do 30.11.2018 užívala bez právního důvodu nebytové prostory nacházející se na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY, k.ú. XY, obec XY, konkrétně první a druhé podzemní podlaží a první až třetí nadzemní podlaží o celkové výměře 894,19 m 2 , ve vlastnictví Hlavního města Prahy, se sídlem XY, a nebytové prostory nacházející se na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba – budova s č. p. XY, k.ú. XY, obec XY, konkrétně první a druhé podzemní podlaží a první nadzemní podlaží o celkové výměře 181,64 m 2 , ve vlastnictví Hlavního města Prahy, se sídlem XY (dále též jen „předmětné prostory“), a jako předsedkyně představenstva obviněné PO nezajistila vyklizení těchto předmětných prostor ke dni 13.12.2016, ačkoliv k tomuto datu obžalované PO skončilo uplynutím doby právo užívat předmětné prostory a k tomuto datu vznikla obžalované PO povinnost je předat vyklizené Hlavnímu městě Praze, což vyplývalo jednak z uzavřených nájemních smluv na předmětné prostory, a dále na to byla i obžalovaná PO písemně upozorněna Hlavním městem Prahou dopisem ze dne 30.11.2016, který osobně převzala obžalovaná S. D. H. dne 14.12.2016, a tuto skutečnost ostatně věděla obžalovaná S. D. H. již od dubna 2016, kdy bylo vypsáno výběrové řízení na pronájem předmětných prostor a do tohoto obviněnou PO jako zájemce nepřihlásila a ani její žádosti o prodloužení pronájmu předmětných prostor nebylo vyhověno,
přičemž od 14.12.2016 nehradila v souvislosti v předmětnými prostorami Hlavnímu městu Praze žádné platby, a to ani částku odpovídající dříve sjednanému nájemnému ani úhrady za služby poskytované v souvislosti s užíváním předmětných prostor
v důsledku čehož nemohlo Hlavní město Praha přistoupit k uzavření nové nájemní smlouvy č. NAN/35/01/000144/2017 na předmětné prostory s obchodní společností P., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jen „obchodní společnost P.“), která vyhrála výběrové řízení ze dne 01.04.2016 evidované pod č. SVM-6587/2016, přičemž na základě této nájemné smlouvy měla být obchodní společnost P. oprávněna předmětné prostory užívat od 01.02.2017 a zároveň povinna od této doby hradit roční nájemné ve výši 10.939.200,- Kč, k čemuž však z důvodu jednání obviněné a nepředání vyklizených předmětných prostor nemohlo dojít,
a obžalovaná tak tímto svým jednáním způsobila za dobu od 14.12.2016 do 30.11.2018 poškozenému Hlavnímu městu Praze, se sídlem XY (dále jen „poškozený“ nebo „HMP“) na ušlém zisku škodu ve výši 20.055.200 Kč, a za rok 2016 a 2017 na neuhrazených službách škodu ve výši 378.425 Kč, tedy celkovou škodu ve výši 20.433.625 Kč,
II. Obžalovaná právnická osoba G. S.
od 14.12.2016 v Praze 1, XY, obchodní společnost G. S. (dříve U. K. s.), IČ: XY, se sídlem XY, jednající předsedkyni představenstva obžalovanou S. D. H. do 30.11.2018 užívala ke svému podnikání v pohostinství bez právního důvodu nebytové prostory nacházející se na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY, k.ú. XY, obec XY, konkrétně první a druhé podzemní podlaží a první až třetí nadzemní podlaží o celkové výměře 894,19 m 2 , ve vlastnictví Hlavního města Prahy, se sídlem XY, a nebytové prostory nacházející se na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba – budova s č. p. XY, k.ú. XY, obec XY, konkrétně první a druhé podzemní podlaží a první nadzemní podlaží o celkové výměře 181,64 m 2 , ve vlastnictví Hlavního města Prahy, se sídlem XY (dále též jen „předmětné prostory“), a nevyklidila tyto předmětných prostor ke dni 13.12.2016, ačkoliv k tomuto datu obžalované PO skončilo uplynutím doby právo užívat předmětné prostory a k tomuto datu vznikla obžalované PO povinnost je předat vyklizené Hlavnímu městě Praze, což vyplývalo jednak z uzavřených nájemních smluv na předmětné prostory, a dále na to byla i obžalovaná PO písemně upozorněna Hlavním městem Prahou dopisem ze dne 30.11.2016, který osobně převzala předsedkyně představenstva obžalovaná S. D. H. dne 14.12.2016, a tuto skutečnost ostatně věděla předsedkyně představenstva obžalovaná S. D. H. již od dubna 2016, kdy bylo vypsáno výběrové řízení na pronájem předmětných prostor a do tohoto se obviněná PO jako zájemce nepřihlásila a ani její žádosti o prodloužení pronájmu předmětných prostor nebylo vyhověno,
přičemž od 14.12.2016 nehradila v souvislosti v předmětnými prostorami Hlavnímu městu Praze žádné platby, a to ani částku odpovídající dříve sjednanému nájemnému ani úhrady za služby poskytované v souvislosti s užíváním předmětných prostor
v důsledku čehož nemohlo Hlavní město Praha přistoupit k uzavření nové nájemní smlouvy č. NAN/35/01/000144/2017 na předmětné prostory s obchodní společností P., IČ: XY, se sídlem XY (dále též jen „obchodní společnost P.“), která vyhrála výběrové řízení ze dne 01.04.2016 evidované pod č. SVM-6587/2016, přičemž na základě této nájemné smlouvy měla být obchodní společnost P. oprávněna předmětné prostory užívat od 01.02.2017 a zároveň povinna od této doby hradit roční nájemné ve výši 10.939.200,- Kč, k čemuž však z důvodu jednání obžalované PO a nepředání vyklizených předmětných prostor nemohlo dojít,
a obžalovaná PO tak tímto svým jednáním způsobila za dobu od 14.12.2016 do 30.11.2018 poškozenému Hlavnímu městu Praze, se sídlem XY (dále jen „poškozený“ nebo „HMP“) na ušlém zisku škodu ve výši 20.055.200 Kč, a za rok 2016 a 2017 na neuhrazených službách škodu ve výši 378.425 Kč, tedy celkovou škodu ve výši 20.433.625 Kč.
2. Podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo poškozené Hlavní město Praha, se sídlem XY, s náhradou škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 8 T 86/2019, podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odvolání v neprospěch obou obviněných, které směřovalo do zprošťujícího výroku. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 44 To 323/2020, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 44 To 323/2020, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obou obviněných z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., ačkoli rozhodnutí mu předcházející spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Nejvyšší státní zástupce nejprve shrnuje průběh trestního řízení před soudy nižších stupňů a připomíná důvody zprošťujícího výroku soudu prvního stupně a postoj soudu druhého stupně ohledně odvolacích námitek státní zástupkyně. Následně konstatuje, že se se závěrem soudů obou stupňů, podle kterých stíhaný skutek není trestným činem pro nedostatek jeho společenské škodlivosti, neztotožňuje. V obecné rovině uvádí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba za jeho spáchání vyvodit trestní odpovědnost, když toliko v případě méně závažných trestných činů je korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Stran subsidiarity trestní represe dále akcentuje skutečnost, že se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Současně zdůrazňuje skutečnost, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe a je ji třeba zvažovat v konkrétních případech, u nichž je nutné zhodnotit intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
6. Ve vztahu k jednání obou obviněných zdůrazňuje, že podle soudů nižších stupňů svým jednáním naplnily po subjektivní i objektivní stránce všechny znaky minimálně základní skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, což platí i případě, že by byly akceptovány pochybnosti soudu druhého stupně o možnosti přičítat obviněným v plné výši způsobení v obžalobě uvedené škody, když škoda není znakem základní skutkové podstaty předmětného trestného činu. K tomuto nejvyšší státní zástupce jen dodává, že spoluzavinění poškozeného by mohlo mít podle jeho názoru význam spíše pro rozhodování o náhradě škody, nikoli však pro vlastní posouzení škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty žalovaného trestného činu.
7. Ohledně společenské škodlivosti jednání obviněných konstatuje, že ze strany soudů nižších stupňů nedošlo k objektivnímu a vyváženému zohlednění všech okolností majících vliv na vyhodnocení závažnosti jednání obviněných, neboť soudy nezohlednily dobu dopuštění se protiprávního jednání. Připomíná, že jednání obviněných započalo dne 14. 12. 2016 po uplynutí smluvně dohodnuté doby nájmu nebytových prostor, když vlastník objektu obviněné již dne 30. 11. 2016 na tuto skutečnost upozornil a vyzval je k vyklizení a předání prostor nejpozději ke dni 13. 12. 2016. Následně bylo protiprávní jednání pácháno po dobu téměř dvou let, a to i poté, kdy vlastník objektu podal dne 20. 3. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 1 návrh na vyklizení nebytových prostor, čímž došlo využití prostředků civilního práva k odstranění protiprávního stavu navozeného jednáním obviněných, když akcentuje, že toto použití prostředků civilního práva nebylo postačující a míjelo se účinkem. Z tohoto důvodu považuje za zcela nepřiléhavé tvrzení soudů o správném řešení sporu v občanskoprávním řízení, přičemž uváděný postup by byl namístě pouze v případě řádného vyklizení předmětných prostor, a kdyby sporné zůstaly jen některé otázky peněžních nároků mezi nájemcem a pronajímatelem. Pro úplnost dodává, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 52/2017 skončilo až dne 27. 9. 2019, kdy byl návrh vzat zpět.
8. Nejvyšší státní zástupce poukazuje rovněž na užívání předmětných prostor po určitou dobu po zahájení trestního stíhání obviněnými, a to nejméně do dne 29. 4. 2019, kdy fakticky ukončily obviněné provozování pohostinské činnosti a klíče od objektu předaly správcovské firmě, čímž není podporován závěr soudů o tom, že nešlo o osobu, která „zarputile odmítala prostory opustit“. Za podstatnou z hlediska posouzení závažnosti jednání obviněných považuje užívání předmětných prostor zdarma, byť samy z užívání nebytových prostorů finančně profitovaly, neboť v předmětném objektu nalézajícím se na vysoce lukrativním místě i nadále provozovaly restaurační zařízení. Vlastníkovi objektu tak byla nepochybně způsobena i majetková újma, která jen na neuhrazených službách za období od 14. 12. 2016 do 31. 12. 2017 dosahuje částky 378 425 Kč, přičemž další majetkovou újmu představuje ušlý zisk odpovídající v daném místě obvyklému nájemnému.
9. Stran neposkytnutí potřebné součinnosti Magistrátem hl. m. Prahy při předání předmětných prostor, resp. prodeji mobiliáře restaurace mezi obviněnými a novým nájemcem nebytových prostor, jakož i následný postup nájemce (zrušení výběrového řízení, neuzavření smlouvy s novým nájemcem), namítá, že takový postup poškozeného nemůže ničeho změnit na skutečnosti, že obviněné byly po ukončení doby nájmu povinny nebytové prostory vyklidit, přičemž splnění této povinnosti nelze podmiňovat tím, že jejich vlastník bude zprostředkovávat či jiným způsobem vstupovat do vzájemných majetkových vztahů mezi dosavadním a novým nájemcem nebytových prostor. Nejvyšší státní zástupce však v tomto směru poukazuje na opomenutí soudů v souvislosti následného postupu vlastníka právě s dlouhodobými průtahy při vyklizení předmětných prostor, a dodává, že obviněné měly možnost účastnit se vyhlášeného výběrového řízení. V opačném případě nelze jejich následně zvolený způsob dalšího již protiprávního užívání nebytových prostor nemístně bagatelizovat.
10. Nejvyšší státní zástupce považuje jednání obviněných za zcela typický, běžný případ stíhaného přečinu. Protiprávní užívání nebytových prostor trvalo téměř dva roky, bylo cílené a vedené záměrem navzdory uplynutí smluvně dohodnuté doby nájmu i nadále zachovat si možnost využívat lukrativní nebytové prostory za účelem výdělečné podnikatelské činnosti, a to i za cenu, že bude majiteli těchto prostor způsobena škoda na neuhrazených službách a ušlém nájemném. Nelze proto dospět k závěru, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty a že je namístě neuplatnění trestního postihu s odkazem na nedostatek společenské škodlivosti činu a zásadu subsidiarity trestní represe.
11. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 44 To 323/2020, dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2020 sp. zn. 8 T 86/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjadřuje i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
12. Obviněná S. D. H. se za sebe jako fyzickou osobu a obviněnou právnickou osobu společnost G. S. zaslala Nejvyššímu soudu vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce. Zásadní důvod pro podání dovolání spatřuje v bodě 6., v němž nejvyšší státní zástupce uvádí, že se nelze ztotožnit s názory obou soudů o neposouzení skutku jako trestný čin. Obviněná se následně vyjadřuje k subsidiaritě trestní represe, zásadě in dubio pro reo a principu presumpce neviny vycházející z čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
13. Na svoji obranu uvádí, že nenaplnila subjektivní stránku trestného činu, pro něhož byla podána obžaloba. Obviněná ve své podstatě opakuje argumentaci, jíž uplatnila v průběhu trestního řízení. Poukazuje na návrh na další pokračování v užívání, převzetí mobiliáře novým nájemcem, neakceptaci návrhu hlavním městem Praha, obnovení nájemního vztahu či přesvědčení oprávněnosti užívání. Dále akcentuje, že výzva k vyklizení nemovitosti nedokládá, že by nebytové prostory užívala neoprávněně. Rovněž jednání o předání nebytového prostoru obviněné s hlavním městem Prahou nedokládá její vědomost o protiprávnosti užívání nebytových prostor, neboť po celou dobu činila kroky k předání předmětného prostoru. Vysoutěžený nájemce byl neustále hlavním městem Prahou ujišťován o uzavření nájemní smlouvy, a proto prostory nevyklízela. Obviněná je toho názoru, že byla správně zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro nenaplnění všech znaků skutkové podstaty – subjektivní stránky. Pro případ, že by soudy obou stupňů shledaly naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu, její jednání nenabylo společenské škodlivosti vyžadující trestněprávní postih. V tomto smyslu obviněná polemizuje s argumenty nejvyššího státního zástupce uvedené pod body 11. – 16. odůvodnění dovolání.
14. Ve vztahu k nevyklizení předmětných prostor dále argumentuje tím, že teprve výrokem soudu v civilním řízení byl deklarován protiprávní stav a až její následné chování by bylo možno kvalifikovat jako míjící se účinkem pravomocného rozhodnutí soudu. Nesouhlasí s názorem nejvyššího státního zástupce ohledně možnosti aplikace subsidiarity trestní represe pouze v případě řešení sporných peněžních nároků, neboť takové tvrzení považuje v rozporu s pravidly formální logiky. Podle názoru obviněné tak nejvyšší státní zástupce přehlíží, že usnesením o zahájení trestního stíhání není deklarován protiprávní stav, nýbrž skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu a odkazuje na presumpci neviny.
15. Obviněná současně připomíná snahu nového nájemce uzavřít kupní smlouvu na mobiliář restaurace až poté, co s ním hlavní město Praha uzavře nájemní smlouvu, aby mohl bez přerušení pokračovat v provozování restaurace. Hlavní město Praha však trvalo na vyklizení předmětných prostor, ačkoliv vědělo, že v prostorách restaurace byly již věci ve vlastnictví nového nájemce. Stran zápočtu vzájemných pohledávek mezi ní a hlavním městem Prahou tvrdí, že oprávněnost zápočtu je primárně okolnost vyplývající z občanskoprávních vztahů, jež má být řešena před civilními soudy a v době neoprávněného užívání ještě vyřešena nebyla a nelze jí tak přičítat užívání prostor zcela zdarma. Zmínku o finančním profitu tak považuje za zcela nepřípadnou a spekulativní, přičemž znakem základní skutkové podstaty trestného činu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku není škoda a rovněž není vyloučeno, aby zásada subsidiarity trestní represe byla uplatněna i v případě kvalifikované skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1362/2016).
16. Ve vztahu k bodu 15. odůvodnění dovolání nejvyššího státního zástupce je přesvědčena o skutečnosti, že tento poněkud dezinterpretoval posouzení poskytnutí součinnosti mezi starým a vysoutěženým nájemcem. Zdůrazňuje, že hlavní město Praha odmítlo uzavřít s vysoutěženým nájemcem nájemní smlouvu z důvodu nevyklizení prostor a neodstraněním úprav obviněnou, byť tento chtěl uzavřít nájemní smlouvu k prostorám ve stavu, v jakém se nacházely, na čemž se dohodl s ní a mobiliář nakonec odkoupil. Obviněná připomíná skutečnost, že dodnes nejsou nebytové prostory nikým užívány a hlavní město Praha z nich nemá žádný příjem, ačkoliv tvrdí, že mu jejich užíváním její osobou vznikla škoda. Obviněná zastává názor, že takto jistě nevypadá typický přečin neoprávněného zásahu do práv k nebytovému prostoru, aby při posuzování jejich jednání nemohlo dojít k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
17. K řízení o vyklizení cituje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04, jenž se vztahuje k bytu, který je použitelný i v případě nebytového prostoru na základě četných rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž ve shodě s Ústavním soudem judikuje, že postačí k regulaci protiprávního jednání prostředky správního nebo civilního práva a že v širším slova smyslu jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i z pohledu principu právního státu nepřípustné (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 474/19). Za situace nepřípustnosti trestněprávní represe tak navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce v dané věci namítá, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Zde se pro jistou přesnost sluší poznamenat, že námitku extrémního rozporu může uplatnit toliko obviněný jako dovolatel, nikoliv nejvyšší státní zástupce v případě dovolání podaného v neprospěch obviněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018).
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že nejvyšší státní zástupce uplatnil námitky právně relevantním způsobem, podřaditelným pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá nesprávnou aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy použití zásady tzv. subsidiarity trestní represe, což představuje hmotněprávní námitku vztahující se k pojmu trestný čin (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1607/2016).
25. Obecně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
26. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
27. Ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud považuje za nutné ještě zdůraznit, že dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „ I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ‚ultima ratio‘, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné .“
28. Jak již bylo naznačeno v předchozím odstavci, zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Současně platí, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
29. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, II. ÚS 474/19, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud musí zvažovat zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. S ohledem na to uplatnění principu „ultima ratio“ přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde některé znaky by mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti (např. výše škody nebo rozsah u některých hospodářských trestných činů), ale ochrana konkrétního právního statku v posuzovaném případě je lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
30. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 4 Tdo 445/2017). Trestní odpovědnost je vyloučena jen tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 nebo např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).
31. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Jinak vyjádřeno, základním předpokladem úvah o aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je, že jednání pachatele naplňuje všechny znaky konkrétního trestného činu.
32. Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Objektem přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, a to především oprávnění svůj předmět vlastnictví užívat (ius utendi, popř. ius utendi et fruendi) a disponovat s ním (ius disponendi); může však jít také o výkon těchto práv jiného oprávněného držitele než vlastníka. Protiprávním užíváním domu, bytu nebo nebytového prostoru se rozumí setrvání v uvedeném objektu jiného bez právního důvodu. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
33. S ohledem na napadená rozhodnutí soudů, obsah dovolání nejvyššího státního zástupce a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je předmětem rozhodování Nejvyššího soudu otázka, zda soudy nižších stupňů při svém rozhodování postupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio .
34. Z pohledu těchto shora naznačených východisek bylo přistoupeno k dovolání nejvyššího státního zástupce. Předně je třeba zdůraznit, že přes jisté formulační nejasnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, který v některých částech svého rozhodnutí formuloval závěr, že obě obviněné nenaplnily skutkovou podstatu žalovaného přečinu (např. bod 9., str. 17 rozsudku soudu prvního stupně), není pochyb o tom, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněné svým jednáním naplnily základní skutkovou podstatu přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. tr. zákoníku (viz bod 9., str. 22 rozsudku soudu prvního stupně, bod 5. a 10. rozhodnutí soudu druhého stupně), když poté shledaly, že na místě je aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ve vztahu k uplatněné dovolací argumentaci je nezbytné uvést, že v podstatě obdobnou argumentaci uplatnila státní zástupkyně v rámci podaného odvolání, přičemž soud druhého stupně na ni řádně reagoval, když se jednak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně), jednak sám reagoval na odvolací námitky státní zástupkyně (viz body 6. – 10. usnesení soudu druhého stupně), kdy rozvedl, proč je zcela na místě aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásadu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud předně pro stručnost na úvahy soudů nižších stupňů zcela odkazuje.
35. Bez ohledu na shora uvedené, považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné se námitkami nejvyššího státního zástupce dále blíže zabývat. Jak již bylo konstatováno, nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s aplikací §12 odst. 2 tr. zákoníku, když považuje projednávanou věc za běžný a ničím se nevymykající případ přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Předně je třeba zdůraznit, že v dané věci je nesporné, že byly naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak objektivní, tak i subjektivní stránka daného trestného činu. V tomto směru lze stručně odkázat na provedené dokazování, zejména na výpověď obviněné S. D. H., která nerozporovala zjištěný skutkový stav, tj. že nevyklidily předmětné pronajaté prostory od Magistrátu města Prahy využívané k provozu restauračního zařízení a setrvávaly tam, přestože byly obviněné několikrát magistrátem vyzývány k vyklizení předmětných prostor.
36. Při posuzování otázky správnosti aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku bylo nezbytné vzít v úvahu všechny relevantní zjištěné skutečnosti. Především nelze skutečně pominout, že obviněné před spácháním předmětné trestné činnosti dlouhodobě měly pronajaty předmětné prostory, do těchto nepochybně investovaly nemalé finanční částky, jak vyplývá z provedeného dokazování (např. mobiliář), přičemž po celou dobu trvání nájemního vztahu bylo ze strany obviněných řádně hrazeno nájemné včetně plateb za služby, když jisté problémy s úhradou nájemného a služeb započaly až poté, co jim nebyla pronajata předzahrádka a podle přesvědčení obviněných nebyla dodržena řádně výpovědní lhůta. Aniž by Nejvyšší soud nějak hodnotil, zda postup magistrátu ohledně neuzavření smlouvy o pronájmu předzahrádky byl v souladu se zákonem či nikoliv a zda skutečně měly obviněné právo užívat předzahrádku ještě 3 měsíce (tvrzená výpovědní lhůta) a tedy zda měly obviněné nárok na případnou náhradu škody (svědek H. mluvil o škodě 9 milionu korun), neboť toto není předmětem daného řízení, je nepochybné, že jisté problémy s placením nájemného a služeb nastaly krátce před koncem nájemní smlouvy, což nezpochybňuje poškozený ani obviněné a že do té doby se jednalo o dlouhodobé nájemce, kteří řádně hradili nájemné a služby spojené s užíváním předmětných prostor. Současně není důvod zpochybňovat tvrzení obviněné S. D. H., které sice nemá význam pro posouzení projednávaného přečinu z hlediska naplnění objektivní, i subjektivní stránky daného přečinu, že se mylně domnívala, že bude vyzvána jako stávající nájemník k dorovnání nabídkové ceny, takže z tohoto pohledu její tvrzení, proč se nepřihlásily do výběrového řízení, lze považovat za logické a z této skutečnosti nelze dovozovat, že by snad soudy nižších stupňů jejich jednání bagatelizovaly. Pokud nejvyšší státní zástupce poukazuje na dobu páchání trestné činnosti, tak předně je třeba zdůraznit, že není zcela správné jeho tvrzení, že doba páchání započala 14. 12. 2016, přestože není pochyb o tom, že obviněné měly předmětné prostory původně vyklidit k 13. 12. 2016. Zde je třeba uvést, že z provedeného dokazování vyplývá, že ze strany magistrátu byl obviněným zaslán návrh smlouvy na prodloužení pronájmu o 1 měsíc, což nakonec vyplývá nejen z předložených listinných důkazů, ale i výpovědi svědka R., který kromě jiného připustil, že jako vedoucí oddělení odboru hospodaření s majetkem Magistrátu hlavního města Prahy několikrát s obviněnou jednal ohledně provozování restaurace i po ukončení nájemní smlouvy. Lze tedy mít za to, že i po ukončení nájemní smlouvy ke dni 13. 12. 2016 se jistým způsobem situace vyvíjela, když i ze strany poškozeného byly činěny určité kroky k prodloužení nájemní smlouvy. Za takové situace mohla mít obviněná důvodně za to, že svým jednáním přinejmenším do konce ledna 2017 v zásadě neporušuje zákon, když i v dalším období byl postup poškozeného jistým způsobem ve vztahu k obviněným rozporuplný. Obviněným bylo sice Magistrátem hlavního města Prahy prostřednictvím advokátní kanceláře sděleno, že mají předmětné prostory vyklidit, ovšem zároveň jiným odborem téhož magistrátu bylo obviněným naznačováno, že by bylo vhodné zachovat chod restaurace a dohodnout se s novým nájemcem panem K., jenž vyhrál výběrové řízení, na odkoupení mobiliáře. Za takového stavu nelze jistým způsobem zmatečné jednání magistrátu přičítat k jen k tíži obviněné.
37. Při posuzování jednání obviněných současně nelze pominout, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněné zahájily aktivní kroky k vyklizení předmětných nemovitostí k datu 13. 12. 2016 (viz ukončení pracovních poměrů) a že to byl právě svědek K., jehož výpověď lze považovat ve věci za zcela objektivní, neboť to byl nakonec on, přesněji řečeno jeho společnost, která na celé situaci výrazně ztratila (smlouva nebyla uzavřena, jeho firma odkoupila zařízení poškozených a toto musela na vlastní náklady vyklidit), který je ještě před tímto datem oslovil s tím, že má vyhrát výběrové řízení a chtěl převzít předmětné nemovitosti se zaměstnanci a zařízením, když takový postup byl pro něho výhodný, přičemž tento postup mu doporučil i magistrát. Společnost P., kterou zastupoval právě svědek K., pak skutečně výběrové řízení vyhrála, což bylo známo nejpozději v lednu 2017. Z provedeného dokazování je rovněž zřejmé, že o jednání mezi obviněnými a společností P., odbor hospodaření s majetkem Magistrátu hlavního města Prahy věděl a že ho podporoval. Zde je třeba uvést, že není pochyb o tom, že to byl právě svědek K., který chtěl do jednání mezi jeho společností a obviněnými zapojit i poškozeného (Magistrát hlavního města), když se nepochybně právem obával jistého nebezpečí spočívajícího v tom, že jeho společnost předmětný imobiliář od obviněných odkoupí a že nakonec může dojít k tomu, že nedojde k uzavření nájemní smlouvy s jeho společností a jemu zůstane zařízení, které v takovém případě pro něho bude bezcenné, což se nakonec i fakticky stalo. Lze sice připustit, že obviněné mohly předmětné prostory opustit a zařízení zanechat v těchto prostorách pro společnost P., ale i v takovém případě bylo nutno právně vyřešit s poškozeným, kdo bude vlastníkem tohoto zařízení, poté co prostory obviněné opustí, což opětovně vyžadovalo jistou součinnost ze strany poškozené společnosti, které se ani obviněným a zejména svědkovi K. nedostávalo a to přestože majetkový odbor Magistrátu hlavního města Prahy jednání mezi svědkem K. a obviněnými podporoval.
38. Nadto je vhodné předestřít, že zvolený postup Magistrátu hlavního města Prahy ohledně podmínění vyklizením uzavření nové nájemní smlouvy i přes vědomost o dohodě mezi stávajícím a novým nájemcem byl naprosto nesmyslný a formalistický , když svědek K. jako nový zájemce měl zcela logicky o mobiliář restaurace zájem. Magistrát hlavního města Prahy sice na jedné straně tvrdil, že měl zájem v předmětných prostorech zachovat restaurační zařízení zaměřující se na českou kuchyni, tj. ve stavu, jako to probíhalo doposud, a narušit tak co nejméně chod restaurace, ovšem fakticky tak nepochybně nedostatkem vhodné součinnosti zapříčinil zastavení provozu restaurace, demontáž mobiliáře pořízeného na míru do dané restaurace a následné úplné vyklizení předmětných prostor (původní mobiliář by byl znehodnocen). Takže svým jednáním, když odmítl fakticky jakoukoliv nezbytnou součinnost (např. zda mohou obviněné ponechat zařízení, které bylo v jejich vlastnictví v pronajatých prostorách pro nového nájemce a za jakých podmínek), navodil situaci, že obviněné měly pronajaté prostory zcela vyklidit i za cenu znehodnocení mobiliáře, a nový nájemce K. si měl totéž vybavení restaurace zcela absurdně pořídit znovu. Jednání magistrátu se jeví o to více nepochopitelné, když se záměrem obviněných a svědka K. byl opakovaně seznámen a dokonce s nimi v tomto duchu vedl i jednání a jistým způsobem ho podporoval (svědek R.), tudíž obviněná mohla oprávněně předpokládat, že trojstranná dohoda, byť zcela neformální a ústní, o předání objektu od starého novému nájemci existuje, a spoléhat na to, že magistrát příslušnou součinnost k předání objektu za těchto podmínek poskytne, k čemuž však ze strany Magistrátu hlavního města Prahy nedošlo. Lze sice připustit, že k takovému vstřícnému přístupu nebylo možno Magistrát hlavního města Prahy nutit, ovšem za takové situace neměl majetkový odbor jednání mezi obviněnými a svědkem K. podporovat a měl ihned na počátku dát bez jakýchkoliv pochybností najevo, že jejich jednání nepodporuje a že se na něm nějakým způsobem nebude podílet, což však neučinil (viz zejména výpověď svědka K.). Lze tedy uzavřít, že k celé situaci nepochybně výrazným způsobem přispělo i jednání poškozeného.
39. Důležitým aspektem při posuzování otázky oprávněnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe je také bezpochyby konečný stav věci s ohledem na skutečnost, že Magistrát hlavního města Prahy po dvou letech od vyhodnocení a vyhlášení výběrového řízení o nového nájemce předmětných prostor na Staroměstském náměstí toto výběrové řízení zrušil bez udání důvodu a nájemní smlouvu se společností P. neuzavřel, takže nastala situace, které se svědek K. obával a která ho vedla k tomu, že chtěl, aby na dohodě mezi jeho společností a obviněnými poškozený participoval. Byť magistrát jako důvod takového postupu uváděl nevyklizení předmětných prostor obviněnou, tak se s ohledem na všechny relevantní okolnosti celé věci jeví takto udávaný důvod jako nepřiléhavý, neboť ve svém důsledku konečné vyklizení předmětných prostor obviněnou záviselo na uzavření smlouvy o koupi mobiliáře společností P. (novým nájemcem) a zejména uzavřením právě nové nájemní smlouvy, aby mohla smlouva o koupi mobiliáře býti vůbec uzavřena. Jak již bylo opakovaně naznačeno, jednání mezi obviněnými a svědkem K., si byl magistrát dostatečně vědom a byl s podstatou jednání seznámen, a proto pokud by nechtěl, aby mu byla způsobena škoda na ušlém zisku, měl a mohl uzavřít novou nájemní smlouvu s výhercem výběrového řízení, popř. celou situaci nějakým adekvátním způsobem vyřešit, zejména pokud pracovníci magistrátu obviněným a svědkovi K. několikrát doporučili, aby se obviněná dohodla na odkoupení mobiliáře novým nájemcem nebo mohl od počátku navrhnout jiný způsob řešení, který by vedl k vyřešení situace v souladu se zájmy všech zúčastněných, včetně jeho proklamovaného zájmu uzavřít nájemní smlouvu s firmou P. O ušlý zisk se tak poškozený magistrát připravil ve svém důsledku v podstatné míře sám, když neposkytl potřebnou součinnost obviněné a svědku K. a je tedy na celé vzniklé situaci spolupodílníkem.
40. Se shora naznačenými úvahami pak souvisí i otázka výše způsobené škody. Vyčíslení škody poškozeným sehrála v projednávané věci podstatnou roli při právní kvalifikaci skutku v podané obžalobě, když jednání obviněných bylo kvalifikováno jako způsobení škody velkého rozsahu, tedy přísnější právní kvalifikací, na základě níž nejvyšší státní zástupce odvozuje rozpor či překážku pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud v tomto ohledu však musí přisvědčit názoru soudů nižší instance, že uváděná škoda poškozeným představuje poměrně spekulativní otázku. Způsobená škoda na neuhrazeném nájemném a službách, byť ty si v podstatné míře hradila sama obviněná, nebyla způsobena pouze jednáním obviněné spočívající v nevyklizení pronajatých prostor, ale i faktickým jednáním poškozeného Magistrátu hlavního města Prahy. A právě jednání a postoj Magistrátu hlavního města Prahy jako celku ovlivňuje nejen výši způsobené škody, ale i samotné právní posouzení soudy nižší instance, že skutek popsaný v podané obžalobě není trestným činem, neboť nenaplňuje danou míru potřebné společenské škodlivosti a naplňuje tak princip ultima ratio, kdy projednávaná věc postačí být vyřešena v rámci občanskoprávního řízení, nikoliv v mezích trestního práva.
41. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s postojem soudu druhého stupně, který v bodě 10. usnesení vyslovil názor, že nelze k tíži obviněných přičítat opticky vysokou technicky vypočtenou výši škody ohledně údajného ušlého zisku magistrátu. Nejenže v době páchání skutku nebyla vyřešena otázka vzájemných protipohledávek, které sice mohly být sporné, ale nic to nemění na faktu, že tyto byly uplatněny v rámci civilního řízení (kompenzační námitky), takže se obviněné domnívaly, že tyto existují a že na ně mají nárok, ať již z titulu náhrady škody (např. neumožnění pronájmu předzahrádky) či vložených investic, přičemž právě jejich oprávněnost musela být zkoumána a vyřešena v civilním řízení, neboť obviněné a poškozená měli na jejich oprávněnost rozdílný právní názor, když pokud by byly kompenzační námitky shledány oprávněné, mělo by to vliv na výši způsobené škody jako znaku dané kvalifikované skutkové podstaty, neboť by připadal v úvahu zápočet pohledávek. A teprve poté, by bylo možno stanovit výši způsobené škody. Současně také nelze pominout, že magistrát se o příjem z nájemného „připravil“ ve své podstatě svým laxním přístupem, když obviněným a svědkovi K. poskytoval rozporuplné informace. Obviněná byla připravena předmětné prostory vyklidit v podstatě v krátkém časovém horizontu, jestliže by magistrát uzavřel novou nájemní smlouvu s vítězem výběrového řízení, neboť byla dohodnuta s výhercem společnosti P. převést mobiliář v restauraci na nového nájemce, jakož i zachovat personální substrát zaměstnanců pro nového nájemce, což právě výherce výběrového řízení považoval pro sebe za přínosné. Opakovaně se obviněná se svědkem K. setkala se svědkem R., pracovníkem magistrátu, se kterým se snažili dohodnout trojstrannou smlouvu o koupi mobiliáře restaurace, v níž měl být upraven převod mobiliáře restaurace z původního nájemce na nového nájemce za součinnosti vlastníka nemovitosti, tj. Magistrátu města Prahy. Nicméně byť byly obviněné a svědek K. svědkem R. ujišťováni, že dohoda s novým vybraným nájemcem o převodu mobiliáře je pro všechny strany nejlepším řešením, tak oficiálního vyjádření od magistrátu se nedočkali a magistrát činil protichůdné kroky ve vztahu k obviněným. Jeden odbor (odbor legislativní) žádal okamžité vyklizení, zasílal výzvy k vyklizení (prostřednictvím advokátní kanceláře), ale druhý odbor (odbor hospodaření s majetkem Magistrátu hlavního města Prahy) podporoval obviněné ve vyjednávání s výhercem výběrového řízení na novou nájemní smlouvu, aby nebyl narušen chod restauračního zařízení. Z pohledu těchto závěrů je třeba souhlasit se soudy nižších stupňů, že v dané věci nebylo prokázáno naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle §208 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Bez ohledu na tento závěr je vhodné pro jistou přesnost konstatovat, že skutečnost, že pachatel měl spáchaným trestným činem naplnit i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, nevylučuje závěr o jen nepatrném stupni nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost, tj. o chybějící materiální stránce trestného činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 885/2016).
42. Jestliže se tedy důkladně zhodnotí veškeré aspekty a okolnosti projednávaného případu, lze uzavřít, že obviněné jednaly sice protiprávně, když předmětné prostory nejpozději po doručení výzvy k vyklizení dne 23. 1. 2017 a doručení dalších výzev včetně žaloby na vyklizení prostor, bezodkladně nevyklidily, nicméně obviněné nejednaly zcela svévolně, když na jejich jednání a chování nepochybně měl vliv a způsob jakým s nimi jednal odbor hospodaření téhož magistrátu. Stran nevyklizení předmětných prostor je na okraj potřebné zdůraznit, že obviněná S. D. H. a její otec měli k restauračnímu zařízení v předmětných prostorech jisté pouto, kdy zejména svědek H. celé restaurační zařízení vybudoval a toto dlouhodobě provozovali, přičemž restaurace velmi dobře prosperovala a nájemné řádně hradila. Zde je třeba uvést, že v tomto směru nelze také pominout, že obviněné již v roce 2014 požádaly o prodloužení nájmu, tedy nepochybně s velkou časovou rozervou (nájem skončil 13. 12. 1016) se snažily zajistit, aby mohly v podnikání pokračovat, přičemž magistrát na jejich žádost v podstatě dlouhodobě nereagoval, přičemž vzhledem k tomu, že se jednalo o dlouhodobé nájemce, tito mohli přinejmenším očekávat, že nějakým způsobem bude na jejich nabídku v přiměřené době reagováno, ať již pozitivně či negativně. Takže Magistrát hlavního města Prahy ve vztahu k obviněným jednal do značné míry laxně. Lze připustit, že vlastník nemovitosti sice nemusí neprodloužení smlouvy odůvodnit, nicméně pro udržení dobrých vztahů v mezích slušnosti mohl obviněným v přiměřené lhůtě od podání žádosti sdělit, že jejich žádost neakceptuje a že bude vypsáno výběrové řízení na nového nájemce, do něhož se v případě zájmu o novou nájemní smlouvu mohou přihlásit.
43. Ani skutečnost, že nakonec nebyla nová nájemní smlouva se společností P. (svědkem K.) uzavřena, nelze klást zcela k tíži obviněných. Jak již bylo naznačeno, z provedeného dokazování vyplývá, že mezi obviněnými a svědkem K. existovala ústní dohoda o odkupu mobiliáře, s níž byl prokazatelně Magistrát hlavního města Prahy seznámen (alespoň prostřednictvím svědka R.), což následně bylo stvrzeno dokonce odkoupením mobiliáře od obviněných před tím, než došlo k uzavření nájemní smlouvy mezi Magistrátem města Prahy a společností P., přičemž jak již bylo shora uvedeno, nájemní smlouva mezi těmito subjekty nakonec uzavřena nebyla z důvodu zrušeného výběrového řízení, které společnost P., regulérně vyhrála v rámci podaných nabídek. Skutečnost, že tzv. trojstranná dohoda nebyla písemně potvrzena, není pro projednávanou věc relevantní, neboť platí „pacta sunt servanda“, což představuje zásadu, jež symbolizuje podstatu institutu smlouvy, byť v tomto případě ústní a nikoliv písemné, a celého závazkového práva vůbec. Bez dodržování uzavřených dohod by nemohly existovat společenské vztahy. Na zásadě závazku daného slibu a plnění smluv je postaven i občanský zákoník [srov. §3 odst. 2 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů].
44. Nejvyšší soud samozřejmě nechce projednávanou věc zcela bagatelizovat, nicméně je nutné poukázat na skutečnost, že se věc obviněných nachází na hranici společenské škodlivosti a aplikace trestního práva ultima ratio. Na jedné straně skutečně nelze pominout, že obviněné téměř dva roky užívaly předmětné prostory bez právního důvodu, avšak zároveň si je Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižšího stupně, vědom významného spoluzavinění na nastalé situaci poškozeným Magistrátem města Prahy, jenž k faktickému stavu nevyklizení předmětných prostor po tak dlouhou dobu přispěl svou nečinností, laxností, neuzavřením nové nájemní smlouvy s výhercem výběrového řízení, jemuž měl být mobiliář restaurace obviněnou prodán. Jistým způsobem absurdním se pak jeví skutečnost, že Magistrát města Prahy nakonec nájemní smlouvu se společností P. neuzavřel a škoda nakonec vznikla i svědkovi K., když bez uzavřené nájemní smlouvy odkoupil mobiliář, který následně na své náklady musel z restauračního zařízení odstranit, neboť s ním Magistrát města Prahy nájemní smlouvu neuzavřel, čímž došlo mimo jiné i k zásahu do vzduchotechniky, rozvodů plynu, elektřiny, vody či osvětlení. I tato skutečnost nepochybně celou situace jistým způsobem dokresluje.
45. Nadto je nutné zdůraznit, že z průběhu celého řízení není pochyb o tom, že obviněná S. D. H. se snažila nastalou situaci vyřešit sjednáním trojstranné dohody. Právě i tato skutečnost nevypovídá o lhostejnosti obviněné k nastalé situaci. Proto lze uzavřít, že jednání obviněné se vymyká jiným obdobným případům přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. Nejedná se o zcela typický, běžný případ tohoto trestného činu.
46. Lze tedy uzavřít, že projednávaná věc je s ohledem na shora uváděné skutečnosti natolik specifická a vymyká se výrazným způsobem ve formě podstatného spoluzavinění poškozeného na vzniklém stavu a užívání prostor bez oprávněného právního důvodu, že bylo namístě nutné zvážit všechny okolnosti případu v širších souvislostech a konstatovat, že v tomto konkrétním případě se uplatní §12 odst. 2 tr. ř. a aplikace ultima ratio, kdy postačí a současně je i vhodnější vyřešení vztahů mezi obviněnými, Magistrátem města Prahy, popř. panem K., v řízení občanskoprávních, včetně stanovení výše způsobené škody. V projednávané věci se tak jedná o spor mezi obviněnými a Magistrátem hlavního města Prahy, který by měl být primárně řešen v občanskoprávním řízení, což nakonec je i řešen, a nikoli v řízení trestním.
47. Nejvyšší soud považuje za nutné ještě zdůraznit, že zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), kterým projednává věc bez větších pochybností jistě je.
48. Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16, Nejvyšší soud konstatuje, že právě s tímto nálezem jsou rozhodnutí soudů obou stupňů v naprostém souladu. V tomto rozhodnutí Ústavní soud v kontextu s okolnostmi daného případu vyzdvihl povinnost obecných soudů zaměřit se na existenci a možnost efektivního použití jiných prostředků k dosažení sledovaného legitimního cíle. Pokud princip subsidiarity trestní represe neaplikují, musí konkrétně odůvodnit, proč podle jejich názoru takové prostředky k dispozici nebyly a proč neexistovala jiná možnost než trestní postih stěžovatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1026/2018).
49. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
50. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání nejvyššího státního zástupce, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu