ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.355.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 355/2021- 7793
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání obviněné právnické osoby C. l., IČ XY, se sídlem XY, zapsané v obchodním rejstříku u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. C 20768, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 12 To 41/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 2/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 9 T 2/2019, byla obviněná obchodní korporace C. l. uznána vinnou ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve skutkové větě v bodě ad IV.) daného rozsudku.
Za uvedené jednání byla obviněná obchodní korporace C. l. odsouzena podle §212 odst. 5 tr. zákoníku za užití ust. §15 odst. 1 a §18 odst. 1, 2 zákona číslo 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, k peněžitému trestu v počtu 125 denních sazeb po 3 000 Kč, tedy v celkové výši 375 000 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Úřadem práce ČR, generálním ředitelstvím, IČ 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, 170 00 Praha, odkázána se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných L. T., obchodní korporace K. P. a obchodní korporace M.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 9 T 2/2019, podala obviněná L. T., nar. XY v XY, bytem XY, obchodní korporace K. P., IČ XY, se sídle XY, obchodní korporace C. l., IČ XY, se sídlem XY a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 12 To 41/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněnou obchodní korporaci C. l. vinnou ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině v bodě ad IV.) daného rozsudku dopustila tím, že: (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„obžalovaná obchodní korporace C. l., zastoupená jednatelem D. K., příp. jinou zplnomocněnou osobou, ve dnech 30. 10. 2012, 24. 1. 2013, 29. 4. 2013, 25. 7. 2013, 29. 10. 2013, 29. 1. 2014, 28. 4. 2014, 24. 7. 2014, 30. 10. 2014 a 29. 1. 2015 na podkladě údajů poskytnutých obžalovanou L. T. jako osobou ústně pověřenou jednatelem zpracováním podkladů pro mzdovou a dotační evidenci, jakož i jednáním o pracovních podmínkách s osobami se statusem OZP, krom jiného i zaplacením mezd ve stanovených výplatních termínech na bankovní účty zaměstnanců, a realizací úhrad zákonných odvodů ve lhůtách splatnosti, v rámci dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu společnosti, podala na Úřadu práce ČR - krajské pobočce České Budějovice, kontaktní pracoviště v Táboře, písemné žádosti o poskytnutí státního příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě podle ust. §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a novel, včetně všech povinných příloh, a to konkrétně za III. čtvrtletí roku 2012 až IV. čtvrtletí roku 2014, kdy
- za III. čtvrtletí roku 2012 obchodní korporace C. l., požadovala příspěvek na úhradu mzdových nákladů vynaložených na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě v celkové výši 160 000 Kč, a to
· za měsíc září 2012 – 20 zaměstnanců ā 8.000 Kč m ěsíčně, v celkové výši 160 000 Kč,
- za IV. čtvrtletí roku 2012 obchodní korporace C. l., požadovala příspěvek na úhradu mzdových nákladů vynaložených na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě v celkové výši 480 000 Kč, a to
· za měsíc říjen 2012 - 20 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně, v celkové výši 160 000 Kč,
· za měsíc listopad 2012 - 20 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně, v celkové výši 160 000 Kč,
· za měsíc prosinec 2012 - 20 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně, v celkové výši 160 000 Kč,
- za I. čtvrtletí roku 2013 obchodní korporace C. l. požadovala příspěvek na úhradu mzdových nákladů vynaložených na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě v celkové výši 471 318,50 Kč, a to
· za měsíc leden 2013 - 20 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně, v celkové výši 160 000 Kč,
· za měsíc únor 2013 - 19 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně a jednoho zaměstnance ve výši 6 172,50 Kč, tedy v celkové výši 158 172,50 Kč,
· za měsíc březen 2013 – 19 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně a jednoho zaměstnance ve výši 1 146 Kč, tedy v celkové výši 153 146 Kč,
- za II. čtvrtletí roku 2013 obchodní korporace C. l. požadovala příspěvek na úhradu mzdových nákladů vynaložených na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě v celkové výši 438 901,50 Kč, a to
· za měsíc duben 2013 - 19 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně, v celkové výši 152 000 Kč,
· za měsíc květen 2013 - 18 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně a jednoho zaměstnance ve výši 1 911,75 Kč v celkové výši 145 911,75 Kč,
· za měsíc červen 2013 – 17 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně a jednoho zaměstnance ve výši 4 989,75 Kč, tedy v celkové výši 140 989,75 Kč,
- za III. čtvrtletí roku 2013 obchodní korporace C. l. požadovala příspěvek na úhradu mzdových nákladů vynaložených na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě v celkové výši 439 400,25 Kč, a to
· za měsíc červenec 2013 – 17 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně a jeden zaměstnanec ve výši 7 400,25 Kč, tedy v celkové výši 143 400,25 Kč,
· za měsíc srpen 2013 – 18 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně, v celkové výši 144 000 Kč,
· za měsíc září 2013 – 19 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně, v celkové výši 152 000 Kč,
- za IV. čtvrtletí roku 2013 obchodní korporace C. l. požadovala příspěvek na úhradu mzdových nákladů vynaložených na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě, včetně zvýšení o další náklady, v celkové výši 550 516,45 Kč, a to
· za měsíc říjen 2013 – 19 zaměstnanců ā 8 000 Kč m ěsíčně, v celkové výši 152 000 Kč,
· za měsíc listopad 2013 – 18 zaměstnanců ā 7 968 Kč m ěsíčně a jeden zaměstnanec ve výši 8 000 Kč, tedy v celkové výši 151 424 Kč,
· za měsíc prosinec 2013 – 18 zaměstnanců ā 7 968 Kč m ěsíčně, jeden zaměstnanec ve výši 6 378 Kč a další ve výši 6 249,75 Kč, tedy celkové výši 156 051,75 Kč,
· zvýšení příspěvku o další náklady – v celkové výši 91 040,70 Kč,
- za I. čtvrtletí roku 2014 obchodní korporace C. l. požadovala příspěvek na úhradu mzdových nákladů vynaložených na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě, včetně zvýšení o další náklady, v celkové výši 550 355,64 Kč, a to
· za měsíc leden 2014 -18 zaměstnanců ā 7 968 Kč m ěsíčně a jeden zaměstnanec ve výši 8 000 Kč, tedy v celkové výši 151 424 Kč,
· za měsíc únor 2014 – 19 zaměstnanců ā 7 968 Kč m ěsíčně, v celkové výši 151 392 Kč,
· za měsíc březen 2014 – 18 zaměstnanců ā 7 968 Kč m ěsíčně, jeden zaměstnanec ve výši 327 Kč a jeden ve výši 5 811 Kč, tedy v celkové výši 149 562 Kč,
· zvýšení příspěvku o další náklady – v celkové výši 97 977,64 Kč,
- za II. čtvrtletí roku 2014 obchodní korporace C. l. požadovala příspěvek na úhradu mzdových nákladů vynaložených na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě, včetně zvýšení o další náklady, v celkové výši 558 914,40 Kč, a to
· za měsíc duben 2014 – 18 zaměstnanců ā 7 968 Kč m ěsíčně, jeden zaměstnanec ve výši 8000 Kč, tedy v celkové výši 151 424 Kč,
· za měsíc květen 2014 - 19 zaměstnanců ā 7 968 Kč m ěsíčně, v celkové výši 151 392 Kč,
· za měsíc červen 2014 - 19 zaměstnanců ā 7 968 Kč m ěsíčně, v celkové výši 151 392 Kč,
· zvýšení příspěvku o další náklady – v celkové výši 104 706,40 Kč,
- za III. čtvrtletí roku 2014 obchodní korporace C. l. požadovala příspěvek na úhradu mzdových nákladů vynaložených na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě, včetně zvýšení o další náklady, v celkové výši 566 181,68 Kč, a to
· za měsíc červenec 2014 – 17 zaměstnanců ā 7 939,50 Kč měsíčně, jeden zaměstnanec ve výši 5 343,75 Kč a jeden ve výši 7 968 Kč, tedy v celkové výši 148 283,25 Kč,
· za měsíc srpen 2014 – 16 zaměstnanců ā 7 939,50 Kč m ěsíčně, jeden ve výši 8 000 Kč, jeden ve výši 2 160 Kč a další ve výši 7 968 Kč, tedy v celkové výši 145 160 Kč,
· za měsíc září 2014 – 17 zaměstnanců ā 7 939,50 Kč m ěsíčně, jeden zaměstnanec ve výši 8 000 Kč, jeden ve výši 1 069,50 Kč, jeden ve výši 7 968 Kč a další zaměstnanec ve výši 3 969,75 Kč, tedy v celkové výši 155 978,75 Kč,
· zvýšení příspěvku o další náklady – v celkové výši 116 759,68 Kč,
- za IV. čtvrtletí roku 2014 obchodní korporace C. l. požadovala příspěvek na úhradu mzdových nákladů vynaložených na zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě, včetně zvýšení o další náklady, v celkové výši 569 687,64 Kč, a to
· za měsíc říjen 2014 – 18 zaměstnanců ā 7 939,50 Kč m ěsíčně a jeden zaměstnanec ve výši 8 000 Kč, tedy v celkové výši 150 911 Kč,
· za měsíc listopad 2014 – 18 zaměstnanců ā 7 939,50 Kč měsíčně a jeden zaměstnanec ve výši 8 000 Kč, tedy v celkové výši 150 911 Kč,
· za měsíc prosinec 2014 – 18 zaměstnanců ā 7 939,50 Kč m ěsíčně a jeden zaměstnanec ve výši 8 000 Kč, tedy v celkové výši 150 911 Kč,
· zvýšení příspěvku o další náklady – v celkové výši 116 954,64 Kč,
celkem tak obchodní korporace požádala o proplacení státního příspěvku ve výši 4 785 276,06 Kč,
přičemž obžalovaná L. T. takto jednala v úmyslu neoprávněně čerpat státní finanční prostředky a získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor České republiky pro obchodní korporaci C. l. a pro sebe a to přesto, že si byla vědoma skutečnosti, že obchodní korporace použije v žádostech o příspěvek jí zpracované podklady, které neodpovídají pravdě, neboť níže uvedení zaměstnanci se statusem OZP ve skutečnosti nevykonávali žádnou práci nebo jim nebyla vyplácena mzda v deklarované měsíční výši, konkrétně:
· v případě zaměstnance M. B., nar. XY, OZP ve 2. stupni invalidity, nevykonávala jmenovaná po dobu trvání pracovního poměru žádnou práci a po tuto dobu jí nebyla ve skutečnosti vyplácena mzda v deklarované výši, kdy mzdu sice obdržela na svůj bankovní účet v plné výši, avšak z této výplaty určenou částku podle jejího pokynu následně vrátila obžalované L. T., kdy jí tak z vyplacené mzdy zůstala částka cca 2 500 Kč měsíčně, případně vrátila celou výplatu, a tak byl příspěvek na tohoto zaměstnance za měsíce září 2012 až září 2014 požadován neoprávněně – v celkové částce 152 199 Kč,
· v případě zaměstnance M. Ď., nar. XY, OZP ve 3. stupni invalidity, nevykonával jmenovaný na počátku pracovního poměru žádnou práci a po tuto dobu mu nebyla ve skutečnosti vyplácena mzda v deklarované výši, kdy mzdu obdržel za první měsíc v hotovosti pouze v částce 1 000 Kč měsíčně, poté mu byla mzda sice zasílána v plné výši na bankovní účet jeho manželky H. M., avšak z této výplaty určenou částku podle jejího pokynu následně vrátil obžalované L. T., kdy mu tak z vyplacené mzdy zůstala pouze částka cca 2 500 Kč měsíčně, případně vrátil celou výplatu, a tak byl příspěvek na tohoto zaměstnance za měsíce listopad 2013 až září 2014 požadován neoprávněně – v celkové částce 87 562,50 Kč,
· v případě zaměstnance I. D., nar. XY, OZP v 1. stupni invalidity, nebyla jmenované ve skutečnosti vyplácena po dobu trvání pracovního poměru mzda v deklarované výši, kdy mzdu sice obdržela na svůj bankovní účet v plné výši, avšak z této výplaty určenou částku podle jejího pokynu vrátila obžalované L. T., kdy jí tak z vyplacené mzdy zůstala částka cca 2 500 Kč měsíčně, případně vrátila celou výplatu, pokud nevykonávala v daný měsíc žádnou práci, a tak byl příspěvek na tohoto zaměstnance za měsíce září 2012 až prosinec 2012 a za měsíce únor 2013 až listopad 2014 požadován neoprávněně – v celkové částce 207 441,50 Kč,
· v případě zaměstnance V. K., nar. XY, OZP v 1. stupni invalidity, nevykonávala jmenovaná v rámci pracovního poměru po dobu jednoho měsíce žádnou práci a za tuto dobu jí nebyla ve skutečnosti vyplacena žádná mzda, kdy mzdu sice obdržela na svůj bankovní účet v plné výši, avšak celou výplatu podle jejího pokynu následně vrátila obžalované L. T., a tak byl příspěvek na tohoto zaměstnance za měsíc srpen 2013 požadován neoprávněně – v celkové částce 8 000 Kč,
· v případě zaměstnance H. M., nar. XY, OZP v 1. stupni invalidity, nevykonávala jmenovaná na počátku pracovního poměru žádnou práci a po tuto dobu jí nebyla ve skutečnosti vyplácena mzda v deklarované výši, kdy mzdu sice obdržela na svůj bankovní účet v plné výši, avšak z této výplaty určenou částku podle jejího pokynu následně vrátila obžalované L. T., kdy jí tak z vyplacené mzdy zůstala částka cca 2 500 Kč měsíčně, případně vrátila celou výplatu, a tak byl příspěvek na tohoto zaměstnance za měsíce září 2012 až září 2014 požadován neoprávněně – v celkové částce 199 562,50 Kč,
· v případě zaměstnance H. V., nar. XY, OZP v 1. stupni invalidity, nebyla jmenované ve skutečnosti vyplácena na počátku pracovního poměru mzda v deklarované výši, kdy mzdu sice obdržela na svůj bankovní účet v plné výši, avšak z této výplaty určenou částku podle jejího pokynu následně vrátila obžalované L. T., kdy jí tak z vyplacené mzdy zůstala částka cca 2 500 Kč měsíčně, případně vrátila celou výplatu, a tak byl příspěvek na tohoto zaměstnance za měsíce září 2012 až duben 2014 požadován neoprávněně – v celkové částce 129 719,75 Kč,
· v případě zaměstnance M. V., nar. XY, OZP v 1. stupni invalidity, nevykonávala jmenovaná po dobu trvání pracovního poměru žádnou práci, a tak byl příspěvek na tohoto zaměstnance za měsíce září 2012 až prosinec 2014 požadován neoprávněně – v celkové částce 223 381 Kč,
a současně obžalovaná L. T., jako osoba pověřená jednatelem, věděla, že v rozporu s podmínkami stanovenými pro poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za II. čtvrtletí roku 2013 nebyly k datu 30. 6. 2013 za obchodní korporaci C. l., jakožto zaměstnavatele, realizovány v tomto do té doby splatné platby pojistného na sociální zabezpečení, včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvádí z vyměřovacího základu zaměstnance, konkrétně, že
- nebyly za 19 zaměstnanců uhrazeny zákonné odvody vůči OSSZ a zdravotním pojišťovnám za měsíc březen 2013, a tak byl příspěvek za měsíc březen 2013, a to včetně příspěvků ve výši po 8 000 Kč na zaměstnance M. B., nar. XY, I. D., nar. XY, H. M., nar. XY, H. V., nar. XY a M. V., nar. XY, v celkové částce 153 146 Kč požadován neoprávněně, přičemž na základě veřejnosprávní kontroly Úřadu práce ČR provedené ve dnech 9. - 18. 10. 2013 byla tato částka zpětně ze strany obchodní korporace C. l. uhrazena, a
- do data 30. 6. 2013 nebyly uhrazeny za 19 zaměstnanců zákonné odvody vůči OSSZ a zdravotním pojišťovnám za měsíc duben 2013 až květen 2013, přičemž na základě tohoto zjištění nebylo obchodní korporaci vystaveno potvrzení o bezdlužnosti k datu 30. 6. 2013 a státní příspěvek za druhé čtvrtletí roku 2013 tak nebyl žadateli ze strany Úřadu práce ČR v požadované výši 438 902 Kč poskytnut,
celkem tak bylo jen z tohoto titulu neoprávněně požadováno poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve výši 592 048 Kč, ovšem částka 438 902 Kč Úřadem práce ČR poskytnuta nebyla,
přičemž obžalovaná L. T. před osobami jednajícími za obchodní korporaci C. l. veškeré nepravdivé údaje vědomě zamlčela a obchodní korporace C. l. neučinila nic, co by tomuto jednání obžalované L. T. zabránilo,
a v důsledku toho byly obchodní korporaci C. l. ke škodě České republiky, zastoupené Úřadem práce ČR – Generálním ředitelstvím, IČ 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, 170 00 Praha, neoprávněně vyplaceny na účet č. XY vedený u FIO banky, a.s., státní příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením v celkové výši 1 161 012, 25 Kč,
čímž způsobily či chtěly způsobit
►obžalovaná L. T. jednáním pod body I. - IV. škodu v celkové výši nejméně 4 423 398,25 Kč, a
►obžalovaná obchodní korporace C. l. pod bodem IV. škodu v celkové výši nejméně 1 599 914, 25 Kč.“
Za uvedené jednání byla obviněná obchodní korporace C. l. odsouzena podle §212 odst. 5 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1 tr. zákoníku, §1 odst. 2 a §18 odst. 2 zákona číslo 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, k peněžitému trestu v počtu 125 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 250 000 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Úřadem práce ČR, generálním ředitelstvím, IČ 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, 170 00 Praha, odkázána se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných L. T., obchodní korporace K. P. a obchodní korporace M.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 12 To 41/2020, podala následně obviněná obchodní korporace C. l. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že odvolací soud odmítl uplatněné odvolací důvody a konstatoval, že všechny společnosti měly z trestné činnosti obviněné T. prospěch. Obviněná namítla, že žádný prospěch z trestné činnosti obv. T. neměla, neboť mzdové prostředky jednotlivým zaměstnancům skutečně vyplatila. Uvedený prospěch na straně obv. T. byl výlučným prospěchem právě a jen této fyzické osoby. Jednání obv. T. se postavení spol. C. l. v oblasti jejího působení nijak pozitivně nedotklo, potencionálně a ani fakticky jím nemohla získat žádný materiální či imateriální prospěch a ani žádnou výhodu. Činy rozhodně nebyly spáchány v jejím zájmu. Pokud tedy soudy shledávají protiprávnost v tom, že obviněná C. l. použila v žádostech o příspěvek obv. T. zpracované podklady, které neměly odpovídat pravdě, neboť uvedení zaměstnanci se statusem OZP ve skutečnosti nevykonávali žádnou práci nebo jim nebyla vyplácena mzda v deklarované měsíční výši, pak dovolatelka opakovaně namítá, že zaměstnanci, kteří nevykonávali žádnou práci, se na výrobní činnosti společnosti nijak nepodíleli, tj. žádné výrobky nevyrobili a ani vyrobit nepomohli a společnost z jejich nečinnosti tak nemohla mít žádný zisk. Jelikož tedy zaměstnanci, kteří nevykonávali žádnou práci, žádný zisk ani jinou imateriální hodnotu nepřinesli, není možno konstatovat, že by se jednalo o protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu.
Zákonný požadavek „v zájmu právnické osoby“ ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. je třeba vykládat tak, že prospěch právnické osoby plynoucí ze spáchaného trestného činu prostřednictvím tímto trestným činem dosažených benefitů jejich zaměstnanců, společníků, musí mít takovou povahu, aby benefit zaměstnance, společníka právnické osoby podmiňoval benefit samotné právnické osoby jako takové. O to se ale v posuzované věci dle obviněné nejedná, jelikož zde chybí jakékoliv kauzální propojení prospěchu fyzické osoby na straně jedné a jakéhokoliv prospěchu právnické osoby na straně druhé. Jednání obv. T. je v tomto ohledu nutno vnímat jako exces, ve vztahu k němuž není důvod vyvozovat trestní odpovědnost obviněné právnické osoby. Přiléhavou reakcí na tuto situaci je vyvození trestní odpovědnosti fyzické osoby, tj. obv. T., k čemuž došlo. Dovolatelka opakovaně uvádí, že pokud došlo k jednání tak, jak jej oba soudy shodně popisují, byl by trestný čin současně spáchán na její úkor, jednalo by se o exces a není smyslem zákona, aby vůči ní jako právnické osobě byla uplatňována trestní odpovědnost.
Pokud odvolací soud ve výroku odsuzujícího rozsudku uvádí, že obv. T. měla popsaným způsobem jednat v úmyslu neoprávněně čerpat státní finanční prostředky a získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor České republiky pro obchodní korporaci C. l. a pro sebe, je tato skutečnost následně v rozporu se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se trestná činnost obv. T. soustředila na odčerpávání příjmů plynoucích z příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jenž byl vyplacen obviněným subjektům (dovolatelce), tyto subjekty je následně použily na výplatu zaměstnanců a obv. T. část takto vyplacených peněz od nich přímo odčerpávala, ale výnos z vlastní výrobní činnosti těmto společnostem zůstával. Jestliže odvolací soud uznal obv. T. vinnou tím, že v žádostech uvedla zaměstnance se statusem OZP, kteří ve skutečnosti nevykonávali žádnou práci, nebo jim nebyla vyplácena mzda v deklarované výši, pak pojmově nemohl z nečinnosti zaměstnanců vzniknout dovolatelce žádný výnos. Výnosu dosahovala dovolatelka toliko z odvedené práce zaměstnanců, kterým za odvedenou práci náležela mzda, která jim také byla vyplacena.
Dovolatelka je také přesvědčena, že se v daném případě jednalo o exces obv. T. a pro absenci formálních znaků vyžadovaných §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. se nelze domáhat její trestní odpovědnosti. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby, nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby, a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost fyzické osoby. Z toho také vyplývá a tím se dokládá, že pojem trestného činu je třeba i u právnických osob vykládat ve spojení se zásadou subsidiarity trestní represe. Dovolatelka má dále za to, že právní závěry soudů jsou v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, a tím i v rozporu s ústavním principem nullum crimen sine lege, zaručeným v čl. 39 Listiny. V souladu s požadavky vyjádřenými v rozhodovací praxi Ústavního soudu, je podmínky trestnosti činu proto třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio. Užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví, např. sankce správní, byly případně použity, je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Jelikož stát, resp. úřad práce jako veřejnoprávní orgán disponuje efektivním nástrojem, a to správním řízením, ve kterém lze účinně delikty na úseku zaměstnanosti řešit a rozhodovat a sankcionovat, je uplatnění trestněprávní represe vůči dovolatelce v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. K uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatelka rovněž konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V návaznosti na výše uvedené tedy obviněná obchodní korporace C. l. navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 12 To 41/2020 v celém rozsahu ve výrocích o vině a trestu ve vztahu k obviněné zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani jiná procesní pochybení. Uplatněné námitky týkající se absence podmínek trestní odpovědnosti právnické osoby v podstatě lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, při posuzování jejich důvodnosti je však nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění, jak jsou vymezena v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Pokud dovolatelka zmiňuje existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, pak tuto námitku nijak nekonkretizuje a neuvádí, v čem má tento extrémní rozpor spočívat. O tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními jde pouze v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů; dovolatelka však žádný konkrétní případ takto excesivního vyvozování skutkových zjištění neuvádí.
Státní zástupce připomíná, že pro spáchání trestného činu právnickou osobou zákon č. 418/2011 Sb. vyžaduje splnění následujících předpokladů stanovených v §8 zákona – 1. jde o čin protiprávní, 2. protiprávní čin je spáchán v jejím zájmu anebo v rámci její činnosti, 3. protiprávní čin je spáchán osobou uvedenou v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d), 4. musí být přičitatelný právnické osobě podle §8 odst. 2, a posledně 5. nejsou přítomny vyviňující důvody uvedené v §8 odst. 2 písm. a), resp. odst. 5.
Těžiště námitek dovolatelky se týká podmínky uvedené výše pod bodem 2., když zdůrazňuje, že z trestné činnosti neměla žádný prospěch. Podle zjištění nalézacího soudu, stejně jako soudu odvolacího (bod 25. odůvodnění) byl čin obviněnou T. spáchán v rámci činnosti právnické osoby. Jednání „v rámci činnosti“ právnické osoby znamená konání či opomenutí osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a) až d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v mezích předmětu činnosti vymezeném v příslušném rejstříku, zřizovací listině, stanovách apod., nebo při provozních nebo obdobných činnostech právnické osoby. Obviněná T. vykonávala agendu obsahující zpracování podkladů pro mzdovou a dotační evidenci, jakož i jednání o pracovních podmínkách s osobami se statusem OZP, krom jiného i zaplacení mezd ve stanovených termínech na bankovní účty zaměstnanců, a realizaci úhrad zákonných odvodů ve lhůtách splatnosti. Nepochybně šlo o jednání konané v rámci provozní činnosti právnické osoby. Další podmínky trestní odpovědnosti právnické osoby dovolatelka výslovně nezpochybňuje. Pouze ve stručnosti proto státní zástupce konstatuje, že jednání spočívající v neoprávněném žádání a čerpání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě nepochybně bylo jednáním protiprávním.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit též námitku týkající se zásady subsidiarity trestní represe. Jak již bylo zmíněno, uplatňuje tyto námitky dovolatelka poněkud rozporně, neboť uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) přichází v úvahu teprve tehdy, je-li zjištěno, že formální znaky trestného činu byly naplněny. Dovolatelka však naplnění formálních podmínek trestní odpovědnosti právnické osoby rezolutně odmítá. Podle názoru státního zástupce i v případě trestní odpovědnosti právnických osob platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je přičitatelný právnické osobě, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. V daném případě šlo o celkem typický případ spáchání trestného činu dotačního podvodu spáchaného v rámci činnosti obchodní korporace a nelze konstatovat existenci žádných okolností snižujících společenskou škodlivost činu do té míry, aby bylo na místě neuplatňovat trestní odpovědnost.
Státní zástupce dodává, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 627/2015, na které dovolatelka odkazuje a ve kterém Nejvyšší soud zaujal restriktivní stanovisko k uplatnění trestní odpovědnosti právnické osoby, se týkalo věci výrazně skutkově odlišné. Na trestní věc obviněné právnické osoby C. l. jeho závěry nedoléhají. Šlo o věc přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy pachatel – fyzická osoba v postavení osoby vykonávající rozhodující vliv na řízení obchodní společnosti v podstatě sám sobě přenechával k užívání pro soukromé účely služební motorová vozidla a vozidla řídil bez ohledu na soudem uložený trest zákazu řízení motorových vozidel. Uzavírá proto, že dovolací námitky obviněné právnické osoby C. I. jsou zjevně nedůvodné.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou obchodní korporací C. l. v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné obchodní korporace C. l.
Obviněná v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že pro absenci formálních znaků, vyžadovaných §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., se nelze domáhat její trestní odpovědnosti. Je přesvědčena, že v případě jednání obviněné L. T. šlo o exces, a není smyslem zákona, aby vůči ní jako právnické osobě byla uplatňována trestní odpovědnost.
Obviněná právnická osoby C. l. byla v dané věci uznána vinnou zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem značnou škodu. Objektem je ochrana poskytování subvencí, dotací, nebo nevratných finančních prostředků nebo příspěvků, jakož i jejich účelovému určení, takže v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti ochrany subvencí, dotací, návratné finanční výpomoci nebo příspěvků.
Pachatelem trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku může být jakákoli fyzická nebo právnická osoba. V praxi to bude zásadně žadatel – fyzická osoba, respektive fyzická osoba, která za něj nebo za žadatele, právnickou osobu, podává žádost o dotaci, subvenci nebo návratnou finanční výpomoc nebo příspěvek, nebo která za něj nebo za žadatele, právnickou osobu takovou žádost sepisuje či vyplňuje a přitom v takové žádosti uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (viz Šámal. P. a kol. trestní zákoník II. §140 – 421. komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, strana 21, 24).
V souvislosti s trestní odpovědností právnických osob považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v případě obviněné právnické osoby není možno vycházet z pojetí zavinění ve smyslu §15 a §16 tr. zákoníku. V případě obviněných právnických osob se vychází z tzv. přičitatelnosti. Právnické osobě lze přičítat spáchání trestného činu, jestliže trestný čin byl spáchán přímo vlastním jednáním členů jejích orgánů nebo ovládajících osob, anebo jednáním jejího zaměstnance nebo osoby v obdobném postavení (dále jen „zaměstnanec“) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby či jí ovládajících osob, nebo proto, že její orgány nebo jiné odpovědné osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle zákona nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu (Šámal. P. a kol., Trestní odpovědnost právnických osob, 1. vydání, 2012, Praha, C. H. BECK: str. 171).
Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, v §8 odst. 1 v návětí stanoví základní předpoklady pro přičtení některého trestného činu uvedeného v §7 tohoto zákona právnické osobě, a to že takový protiprávní čin byl spáchán některou ze zde uvedených osob v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. K trestní odpovědnosti právnické osoby se tedy vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti; jde tedy o alternativně stanovené podmínky a postačuje, aby byla splněna jedna z nich. Tuto skutečnost dovolatelka jak je uvedeno dále, při svých výkladech zcela pomíjí.
Předpoklady uvedené v tomto návětí mají v podstatě zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou. Pro vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby postačí naplnění i jen jednoho z požadovaných vztahů právnické osoby k jednání některé z uvedených osob, které jsou zde uvedeny alternativně. Protože všechny tyto korektivní znaky jsou stanoveny k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a), b), c) či d), je třeba je vykládat spíše restriktivně, a to s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona č. 418/2011 Sb. Není vyloučeno, že jednající osoba spáchá protiprávní čin sice v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti, ale takový čin bude spáchán na její úkor. V takovém případě dozajista není smyslem zákona, aby byla vůči právnické osobě uplatňována trestní odpovědnost. Při posuzování excesů jednajících osob je třeba uplatnit zásadu, že pokud byl čin v zásadě spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna pouze trestní odpovědnost osoby jednající (srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 190, 191; shodně Šámal, P., Vokoun, R., Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 4. díl. Trestní odpovědnost právnických osob. Změny v trestních zákonech po 1. 1. 2010. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 34, 35).
Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob tedy vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v §8 odst. 2 spáchání trestného činu, je-li spáchán osobami uvedenými v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d), a to příp. ve spojení s podmínkami uvedenými v odstavci 3 a 4. Jinak řečeno odpovědnost právnické osoby za některý z trestných činů vymezených v §7 zákona č. 418/2011 Sb. je třeba zásadně odvozovat od jednotlivé fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti ve smyslu §8 odst. 1 tohoto zákona. Pokud tedy dojde k tomu, že se pachatel dopouští trestné činnosti v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti, pak je nutno dospět k závěru, že je zapotřebí přičítat tuto trestnou činnost též obchodní společnosti.
V konkrétním případě bylo protiprávní jednání spácháno v rámci činnosti právnické osoby, což znamená, že bylo spácháno v mezích předmětu činnosti vymezené v příslušném rejstříku, zřizovací listině, stanovách apod., nebo při provozních nebo obdobných činnostech právnické osoby. To potvrzuje i jednatel společnosti D. K., který doslova uvedl, že veškerou výkonnou činnost dělala pouze obv. T., která řešila veškeré problémy, a on jakožto jednatel maximálně podepsal žádost o dotaci. Jednatel D. K. také doznal přičitatelnost této trestné činnosti společnosti C. l., když uvedl, že dotace od úřadu práce do společnosti přicházely, zaměstnanci byli vypláceni, ale ve výsledku výdělek nebyl tak vysoký, aby pokrýval náklady, takže podnikání bylo ztrátové. Obviněná L. T. byla tedy podle výpovědi svědků osobou, která za společnost C. l. v daném období jednala s jednotlivými zaměstnanci, uzavírala s nimi pracovní smlouvy, dohodla s nimi postup, jak budou vracet část vyplacených finančních prostředků, věděla, že někteří z nich vůbec pracovat nebudou a přesto na ně bude tento příspěvek získáván. Nelze tedy než konstatovat, že to byla obv. T., která ve společnosti C. l. fakticky ovládala zaměstnávání osob, jejich odměňování a zpracovávala žádosti o příspěvek na zaměstnávání těchto osob, ačkoliv vlastní žádosti podávaly za obviněnou korporaci na úřad práce osoby jiné (souhrnná zpráva úřadu práce na č. l. 4806-4808). Z tohoto pohledu není podstatné, zda měla T. nějakou písemnou plnou moc k zastupování společnosti, když ji zcela jednoznačně fakticky v tomto směru řídila. Podstatné je, že si obviněná obchodní korporace C. l. byla vědoma toho, že v žádostech o poskytnutí těchto dotací jsou uvedeny nepravdivé údaje.
Soudy nižších stupňů správně použily právní kvalifikaci, která odpovídá ust. §212 odst. 1 tr. zákoníku jako trestného činu dotačního podvodu, neboť poskytnutý příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením je nutno chápat jako dotaci, neboť naplňuje obecnou definici dotace, jíž se rozumí zpravidla pravidelný příděl peněz nejčastěji poskytovaný obcím, některým úřadům nebo ústavům, ale i fyzickým a právnickým osobám, byť jednotlivé zákony nepoužívají pojmy dotace, subvence nebo nevratná finanční výpomoc nebo příspěvek zcela přesně. V konkrétním případě na zmíněný státní příspěvek není automatický nárok, musí být pro jeho přiznání nejprve podána žádost a po jejím přezkoumání je vydáváno rozhodnutí státního orgánu, tudíž státní příspěvek na podporu zaměstnanosti osob se zdravotním postižením poskytovaný podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je dotací (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 9 Ads 83/2014).
V projednávaném případě byla tedy protiprávnost jednání obviněné právnické osoby shledána ve skutečnosti, že tato použila v žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením obviněnou L. T. zpracované podklady, které neodpovídaly pravdě, neboť uvedení zaměstnanci se statusem OZP ve skutečnosti nevykonávali žádnou práci, nebo jim nebyla vyplácena mzda v deklarované výši. Nejvyšší soud má proto za to, že v dané věci lze spáchaný skutek jednoznačně přičítat obviněné právnické osobě a proto lze dovodit i její odpovědnost podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení o nich. Námitky uvedené v dovolání proto považuje Nejvyšší soud za neopodstatněné.
Obviněná korporace C. l. dále nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že se v dané věci jedná o protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu.
Zákonný požadavek „v zájmu právnické osoby“ ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. je třeba vykládat tak, že prospěch právnické osoby plynoucí pro ni ze spáchaného trestného činu prostřednictvím trestným činem dosažených benefitů jejích zaměstnanců, společníků, musí mít takovou povahu, aby benefit zaměstnance, společníka právnické osoby podmiňoval benefit samotné právnické osoby jako takové. Protiprávní čin je spáchán v zájmu právnické osoby, má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoliv imateriální prospěch, či získá-li jakoukoliv výhodu. V zájmu právnické osoby je i takové jednání, které zlepšuje postavení společníků či jiných osob ve společnosti, a to včetně jejích zaměstnanců. Odborná literatura shrnuje, že čin je spáchán v zájmu právnické osoby, jestliže zlepšuje nebo alespoň oproti jiným zachovává stávající postavení předmětné právnické osoby v oblasti jejího působení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 192, 193).
O takový případ se v dané věci nepochybně jednalo, jelikož v důsledku jednání obviněné T. došlo k tomu, že obviněná právnická osoba získala neoprávněně dotace, které by nezískala, kdyby nebylo jednání právě obv. T., která zajišťovala veškerou činnost, přičemž jednatel obviněné společnosti, jak je uvedeno výše, maximálně vyhotovenou žádost o poskytnutí dotace podepsal a odnesl na úřad práce. Ač obviněná obchodní korporace staví svou obhajobu na tvrzení, že žádný prospěch z trestné činnosti obv. T. neměla, neboť mzdové prostředky jednotlivým zaměstnancům skutečně vyplatila, Nejvyšší soud tvrdí opak. Právě v důsledku trestné činnosti obv. T. získala i obv. společnost C. l. z takto poskytnutých prostředků prospěch, protože právě díky získávání příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením mohla i nadále vykonávat svou podnikatelskou činnost, která objektivně realizována byla (různé kompletační práce apod.). Dělo se tak na základě smluv s odběrateli zhotovených výrobků a takto odvedená práce byla fakturována, přičemž příjem z této práce pocházející byl příjmem obv. korporace.
Odvolací soud při svých úvahách o výnosu právnické osoby C. l. a dalších dotčených právnických osob z výrobní činnosti uskutečňované díky vypláceným příspěvkům (body 25. – 26. odůvodnění rozhodnutí) do určité míry pomíjí zjištění, že zaměstnávání osob s omezenou zdravotní způsobilostí bylo do značné míry fiktivní v tom smyslu, že řada těchto osob ve skutečnosti žádné práce nekonala a výrobní činnost pro společnost C. l. nerealizovala. Na druhé straně však skutková zjištění nasvědčují tomu, že některé takto zaměstnané osoby v určitém rozsahu práci konaly, např. I. D., která vracela obviněné T. celou výplatu nebo „pouze“ její část v závislosti na tom, zda v daném měsíci nějakou práci konala. Určitý, byť omezený ekonomický prospěch tedy obviněná právnická osoba ze spáchání trestného činu dotačního podvodu měla.
Z výše uvedeného je zřejmé, že trestný čin nebyl spáchán na úkor obviněné právnické osoby ani proti jejím zájmům.
V dané souvislosti je však nutno připomenout, že rozsudkem soudu prvního stupně byla právnická osoba odsouzena ve smyslu §212 odst. 1 tr. zákoníku, že sama podávala na úřad práce žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přestože věděla, že v žádostech uvedené informace jsou nepravdivé. Námitky obviněné, že žádný prospěch z trestné činnosti neměla, neboť mzdové prostředky jednotlivým zaměstnancům skutečně vyplatila, jsou ve vztahu k posouzení její trestní odpovědnosti irelevantní, k čemuž nutno podotknout, že obohacení sebe nebo jiného není znakem skutkové podstaty vymezené v §212 odst. 1 tr. zákoníku, a že tato skutková podstata je naplněna již samotným uvedením nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí příspěvku (jedná se o tzv. předčasně dokonaný trestný čin).
K další námitce uvedené v dovolání ohledně excesu obviněné L. T., uvádí Nejvyšší soud následující.
Jak je již uvedeno výše, pro závěr o trestní odpovědnosti právnické osoby je zapotřebí, aby byly všechny podmínky uvedené v §8 zákona č. 418/2011 Sb. splněny současně. Zákonodárcem tu je však dána okolnost, za jejíhož splnění se společnost exkulpuje. Možnost exkulpace nabízí ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., podle kterého se právnická osoba trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila. Jak uvádí Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku v bodě 26., vynaložení veškerého úsilí, které lze po právnické osobě spravedlivě požadovat, znamená především, že se předpokládá formální nastavení interního systému procesu a úpravy pravidel chování, který je natolik robustní, že by měl vést k odhalení trestné činnosti nebo nejlépe k zabránění spáchání takové trestné činnosti.
Jak ovšem vyplynulo ze všech výslechů svědků statutárních orgánů minulých i současných (zejména z výpovědi svědků J. P., J. K., D. K., L. H. a M. D.), ve společností C. l., takovýto systém zaveden nebyl. Jak vypověděl opatrovník této společnosti J. P., byla zde ze strany jednatele společnosti D. K. dána paní T. plná důvěra k vykonávání činnosti v dané problematice zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Z toho důvodu měla i přístup k bankovnímu účtu, ačkoliv nebyla jednatelkou ani společníkem či standardním zaměstnancem společnosti. Svědek J. K. uvedl, že s obv. T. bylo dohodnuto, že zaučí D. K. v administrativě spojené s čerpáním dotací, a protože D. K. zprvu nefungoval jako jednatel, vše zařizovala obv. T., což sám jednatel K. i potvrdil. Dále uvedl, že obv. T. sama dávala pokyny k úhradě, přičemž nebyla domluvena žádná pravidla, kdo co bude platit a jestli on jako jednatel to bude kontrolovat. To koresponduje i se zjištěním, které vyplynulo z vyjádření dalšího svědka L. H. (obchodního zástupce společnosti C. l.) a konečně i externí účetní svědkyně M. D. Z uvedeného plyne, že ve společnosti C. l. tedy nebyl nastaven žádný kontrolní mechanismus činnosti obv. L. T. Obviněná společnost C. l. jako taková neměla zajištěny takové mechanismy svého fungování a kontroly činnosti osob za společnost jednajících, které by byly schopny zabránit protiprávní činnosti takových osob. Nejvyšší soud proto konstatuje, že možnost vyvinění obviněné obchodní korporace C. l. zde nepřipadá do úvahy.
Obviněná L. T. tedy vzhledem ke svému postavení ve společnosti, kde fakticky řídila agendu zaměstnávání a odměňování osob (bod 235. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) byla osobou v postavení obdobném postavení zaměstnance [§8 odst. 1 písm. d) zákona č. 418/2011 Sb.], byť ke společnosti C. l. neměla pracovněprávní nebo jiný formální vztah. Její jednání je společnosti C. l. přičitatelné podle druhé části §8 odst. 2 písm. b) cit. zákona, když statutární ani jiné orgány společnosti nevykonávaly nad činností fyzické osoby L. T. žádnou kontrolu, T. měla ve společnosti naprostou důvěru a jednatel společnosti toliko formálně podepisoval žádosti o příspěvek (bod 26. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Absence jakéhokoli kontrolního systému současně vylučuje, aby se právnická osoba C. l. zprostila trestní odpovědnosti ve smyslu §8 odst. 5 cit. zákona, tj. proto, že vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránila.
Námitku, že jednání obv. T. je nutno vnímat jako exces, ve vztahu k němuž není důvod vyvozovat trestní odpovědnost obviněné obchodní korporace C. l. proto považuje Nejvyšší soud na základě výše uvedeného za zjevně neopodstatněnou. Pro úplnost odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně v odstavcích 235. až 240., kde tento soud velmi výstižně a podrobně zhodnotil závěr o trestněprávní odpovědnosti nejenom obv. T., ale také o vině obviněné obchodní korporace C. l., kdy lze v podrobnostech na toto plně odkázat.
Posledně dovolatelka – obchodní korporace C. l. ve svém mimořádném opravném prostředku namítla, že právní závěry soudů jsou v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, a tím i v rozporu s ústavním principem nullum crimen sine lege, a to z toho důvodu, že stát, resp. úřad práce jako veřejnoprávní orgán disponuje efektivním nástrojem, a to správním řízením, ve kterém lze účinně delikty na úseku zaměstnanosti řešit, rozhodovat a sankcionovat, a proto má za to, že uplatnění trestněprávní represe vůči ní je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Pojem trestného činu je třeba i u právnických osob vykládat ve spojení se zásadou subsidiarity trestní represe, jak je vymezena v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Právě u trestní odpovědnosti právnických osob je namístě zdůraznit, že trestněprávní řešení je nejzazší prostředek k ochraně právního řádu, protože i po přijetí zákona č. 418/2011 Sb. zůstává základní trestní odpovědnost fyzických osob a tento základní trestněprávní koncept trestní odpovědnost právnických osob spíše doplňuje.
Po právní stránce soud prvního stupně správně vyhodnotil jednání obviněné obchodní korporace C. l. jako zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Zjištěné jednání, které spočívalo v podvodném vylákání dotací na základě nepravdivých údajů uvedených v žádosti o tuto dotaci, je zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku. Jak již zjistily soudy obou stupňů, je zřejmé, že v projednávaném případě by postih ve správním řízení, jak obviněná navrhuje, nebyl postačující. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů proto nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněné nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněné. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněné obchodní korporace C. l. po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi obviněné L. T. a svědků z řad jejích spolupracovníků, jednatelů či opatrovníků obviněných obchodních korporací a zaměstnanců se statusem OZP, (zejména z výpovědi svědků J. P., J. K., D. K., L. H. a M. D.). Tyto výpovědi jsou doplněny korespondujícími listinnými důkazy, především listinami k pracovním poměrům osob se statusem OZP, jmennými seznamy zaměstnanců, výplatnicemi a údaji o odpracovaných hodinách, žádostmi o příspěvek, dohodami o zřízení chráněného pracovního místa, potvrzeními o bezdlužnosti a přehledy o předepsaných zákonných odvodech a jejich úhradě, jakož i výpisy z bankovních účtů a rejstříkovými materiály ke společnosti C. l. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná obchodní korporace C. l. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné obchodní korporace C. l. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu