ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.367.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 367/2021- 303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněného A. D. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 9 To 385/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 69/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 2 T 69/2020, byl obviněný A. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 30. 12. 2019 v době od 08:30 hodin do 20:30 hodin v XY, nezjištěným způsobem vnikl na pozemek patrového domu, kde následně u vchodových dveří do domu rozlomil cylindrickou vložku u přídavného zámku, následně vstoupil do domu a:
a. z neuzamčeného bytu v 1. patře odcizil tyto věci: 1ks notebook Lenovo ThinkPad T430s, pořízený v roce 2014, v hodnotě 5.000, - Kč, 1ks Bluetooth reproduktor FUGOO Speaker Style, pořízený 19. 5. 2015, v hodnotě Kč 1.800, - Kč, 1ks nahřívač tabáku IQOS 3 Duo, pořízený 3. 12. 2019, v hodnotě Kč 1.990, - Kč, cca 500 karet MTG – Magic the Gathering v černé přenosné kabele – sběratelská karetní hra, v hodnotě Kč 5.000, - Kč, a náhradní klíče od vozidla tov. zn. Opel Astra, bez hodnoty, čímž způsobil poškozenému A. H., nar. XY, škodu ve výši 13.790, - Kč,
dále v bytě v 1. patře odcizil tyto věci: klenoty Aurum: 1 pár zlatých visacích náušnic, bílé zlato, propletené se zirkony, klasické zapínání, v hodnotě Kč 2.500,- Kč, zlatou soupravu – náušnice, patent + přívěsek, modrý safír cca 8 mm, kolem drobné zirkony – kytička, v hodnotě Kč 6.500,- Kč, 1ks samostatná náušnice visací, bílé zlato, tři kruhy pod sebou zavěšené, cca 4 cm délka, v hodnotě Kč 950,- Kč, 1ks náramek, bílé zlato, článkový – dlouhé spojené obdélníčky střídavě se zirkony cca 4mm, v hodnotě Kč 6.000,- Kč, 1 pár stříbrných náušnic cca 2 cm dlouhé, hnědá perla cca 6 mm, v hodnotě Kč 400,- Kč, šperky Čištín: 1 pár stříbrných náušnic s oválnými vltavíny v hodnotě Kč 600,- Kč + jeden kus samostatná stříbrná náušnice v hodnotě Kč 100,- Kč, 1 pár stříbrných náušnic s oválnými ametysty v hodnotě Kč 450,- Kč, 1ks stříbrný přívěsek kulatý citrín v hodnotě Kč 200,- Kč, 1ks stříbrný přívěsek spirála v hodnotě Kč 200,- Kč, 1ks stříbrný přívěsek rybí ocas v hodnotě Kč 150,- Kč, 1ks stříbrný přívěsek olivín slza v hodnotě Kč 400,- Kč, 1ks stříbrný kulatý přívěsek znamení beran v hodnotě 100,- Kč, 1ks klasický stříbrný řetízek cca 40 cm + 1 nově pořízený roztržený řetízek v hodnotě 250,- Kč, a dále minimálně 15ks náramků z minerálů v hodnotě 750,- Kč, čímž způsobil poškozené M. H., nar. XY, škodu ve výši 19.550,- Kč,
b. dále u vstupních dveří do bytu ve 2. patře vylomil vnější klapačku (středovou lištu), vypáčil v místě zámku, vyštípnul hranu dveří v místě zámku a v místě protiplechu zámku, protiplech zkřiven, následně do tohoto bytu vstoupil a odcizil zde tyto věci: zlaté šperky stáří cca 10 – 30 let: 1ks masivní pánský prsten, obdélníková vyvýšená hlava s onyxem v hodnotě Kč 5.000,- Kč, 1ks masivní pánský prsten, obdélníková vyvýšená hlava s monogramem, jinak hladký v hodnotě 6.000,- Kč, 1ks prsten, hlava perla v ozdobném gravírovaném kulatém rámečku v hodnotě 2.500,- Kč, 1ks prsten, hlava akvamarín, obdélník, ozdobná prolamovaná obruba v hodnotě 3.000,- Kč, 1ks prsten, prořezávaná hlava, žluté a červené zlato v hodnotě 3.500,- Kč, 1ks prsten, masivnější šína, hlava obdélníková se 2 zirkony v hodnotě 3.000,- Kč, 1 pár náušnic, kruh dutina cca 22 mm v hodnotě 1.700,- Kč, 1 pár náušnic, masivní kruh na háček, 16 mm v hodnotě 2.000,- Kč, 1ks řetízek + přívěsek kruh znamení ryby, paprskovitý okraj, 20 mm v hodnotě 3.000,- Kč, 1ks řetízek + přívěsek tvar mušle 20 x15 mm se zirkonem v hodnotě 4.000,- Kč, 1 set řetízek + náramek, silnější očka proložená kolečky v hodnotě 7.000,- Kč, zlaté starožitné šperky: 1ks řetízek + přívěsek – oválný gravírovaný kruh se závěsem plastické růže v hodnotě 5.000,- Kč, 1ks secesní náhrdelník – řetízek, střed závěs se dvěma přívěsky ukončenými slzou s červeným kamenem v hodnotě 8.000,- Kč, a dále odcizil 2ks dřevěných šperkovnic, malovaná, cca 20 x15 x 8 cm a 15 x 15 x 7 cm v hodnotě 400,- Kč, 8 až 10ks zlatých prstenů, jednotlivých náušnic, řetízků – z toho 1 pár hladkých snubních prstenů v hodnotě 4.000,- Kč, 1ks řetízek + přívěsek gravírovaná destička cca 2,5x1,5cm se zirkonem v hodnotě 3.500,- Kč, čímž způsobil poškozené H. H., nar. XY, škodu ve výši 61.600,- Kč,
c. dále z neuzamčeného sklepa domu odcizil 1ks pánské jízdní kolo zn. Specialized, stáří cca 6 let, v hodnotě Kč 4.800, - Kč, čímž způsobil poškozenému J. H., nar. XY, škodu ve výši 4.800, - Kč,
celkem svým jednáním způsobil škodu odcizením ve výši 99.740, - Kč a škodu poškozením ve výši 3.570, - Kč,
a čin spáchal, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 30 T 32/2014, který nabyl právní moci dne 12. 8. 2014, odsouzen, mj. pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 31. 7. 2017.
2. Za uvedené přečiny uložil Obvodní soud pro Prahu 6 obviněnému podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným A. H., nar. XY, bytem XY, náhradu škody ve výši 13 790 Kč, M. H., nar. XY, bytem XY, náhradu škody ve výši 19 550 Kč, H. H., nar. XY, bytem XY, náhradu škody ve výši 31 600 Kč a J. H., nar. XY, bytem XY, náhradu škody ve výši 8 370 Kč.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 2 T 69/2020, podal obviněný blanketní odvolání, které následně doplnil a směřoval ho do výroku o trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 9 To 385/2020, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, na základě zcela totožných skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně. Za uvedené přečiny uložil Městský soud v Praze obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
5. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným A. H., nar. XY, bytem XY, náhradu škody ve výši 13 790 Kč, M. H., nar. XY, bytem XY, náhradu škody ve výši 19 550 Kč, H. H., nar. XY, bytem XY, náhradu škody 31 600 Kč a J. H., nar. XY, bytem XY, náhradu škody 8 370 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 9 To 385/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř.
7. Dovolatel nejprve pod bodem II. shrnul procesní stav, v rámci něhož namítá, že při výslechu v procesním postavení obviněného uvedl, že se k věci vyjádří až za přítomnosti obhájce, kterého si teprve zvolí, neboť v době výslechu si obhájce zvolit nemohl, jelikož na něho neměl finanční prostředky. Obvodní soud pro Prahu 6 pak provedl hlavní líčení v jeho nepřítomnosti s tím, že měl za to, že ve věci jsou splněny zákonné důvody podle §202 odst. 2 tr. ř. pro tento postup a následně byl vynesen odsuzující rozsudek. Dále předestírá závěry soudu druhého stupně spočívající v konstatování průběhu trestního řízení s příslušnými ustanoveními trestního řádu, zejména, že nebyl zkrácen na právu na obhajobu a že vzhledem k novele trestního zákoníku došlo soudem druhého stupně ke změně právní kvalifikace projednávaného skutku.
8. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvádí, že nebyly splněny podmínky podle §202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, takže soud prvního stupně postupoval nezákonně, neboť nebyly splněny kumulativní podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Následně dovozuje, že byl zkrácen na svém právu vyjádřit se ke všem okolnostem kladených mu za vinu a zároveň byl zkrácen na právu závěrečného návrhu i práva posledního slova. Z důvodu aprobace tohoto postupu soudem druhého stupně došlo k porušení zásady kontradiktornosti soudního řízení jako jednoho z fundamentálních principů soudního procesu vůbec. Zdůrazňuje nenaplnění materiální podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Soud prvního stupně nemohl mít dostatek důkazů pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a dosažení účelu trestního řízení, neboť nebyla ověřena existence odcizených věcí ani specifická věrohodnost poškozených. Upřednostněním zásady rychlosti trestního řízení došlo podle názoru obviněného k porušení práva na spravedlivý proces.
9. Dále dovolatel rozporuje naplnění tzv. formální podmínky spočívající v právu na obhajobu, která kromě doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje i právo vyjádřit se ke všem skutečnostem v každé fázi trestního řízení bez ohledu na právo nevypovídat. Upozorňuje, že z jeho výslechu bezpochyby vyplývala skutečnost, že se chce k věci vyjádřit, avšak zároveň, že chce využít práva na právní pomoc zaručeného v čl. 37 odst. 2 LZPS. Dovolatel má za to, že soudem prvního stupně nebylo zohledněno jeho dosavadní chování, když s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, takže soud měl odročit hlavní líčení a přijmout další opatření k zajištění jeho účasti.
10. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítá porušení práva na obhajobu, neboť na základě výslechu, kde uvedl, že chce využít svého práva na obhajobu, avšak nemá k tomu finanční prostředky, mělo být rozhodnuto o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu v souladu s §33 odst. 2 tr. ř. V přípravném řízení se na návrh státního zástupce rozhoduje o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu i bez návrhu obviněného. Tímto porušením práva se dle názoru obviněného nezabýval soud prvního ani druhého stupně.
11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 9 To 385/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 2 T 69/2020, a všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla zákonného podkladu. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
12. Dovolatel rovněž požádal podle §265o odst. 1 tr. ř., aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání rozhodl o odložení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 1 NZO 124/2021, uvádí, že zvolenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. chtěl obviněný zřejmě napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu druhého stupně pak podle §265b odst. 1 písm. písm. l) tr. ř. V prvé řadě konstatuje, že dovolání není přípustné. Vychází z §59 odst. 1 tr. ř., podle něhož se posuzuje podání vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Z podání musí být patrno mimo jiné to, co podatel sleduje. Připomíná §249 odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být z odůvodnění odvolání patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo. Dovolatel nejprve podal odvolání, aniž by uvedl důvody odvolání a jaké výroky napadá. Státní zástupce poté analyzuje podané doplnění odvolání, v němž se obviněný plně doznal ke spáchané trestné činnosti a chtěl objasnit skutečnosti, které ho k činu dohnaly. Ve vztahu k vyjmenovaným věcem, které měl obviněný odcizit, konstatuje, že je totožný s popisem skutku mimo karetní hru v hodnotě 5 000 Kč, což vzhledem k celkové hodnotě odcizených věcí je hodnota marginální, přičemž tato skutečnost nemění nic na plném doznání obviněného a jeho návrhu zrušit napadené rozhodnutí toliko ve výroku o trestu a uložit mu podmíněný trest.
14. Stran vymezení rozsahu, v němž je rozsudek napaden odvoláním, poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 203/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1301/2018. Na podkladě těchto rozhodnutí konstatuje dostatečně odůvodněné odvolání obviněného a jeho jednoznačnost. Bylo z něj zřejmé, že se netýkalo výroku o vině, nýbrž pouze výroku o trestu. Státní zástupce následně poukazuje na závěr soudu druhého stupně, že odvolání obviněný směřuje „do všech výroků rozsudku“. Po takto nesprávně vyhodnoceném rozsahu odvolání zrušil tento soud napadený rozsudek i v nenapadeném výroku o vině. Státní zástupce se dále věnuje ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., podle něhož smí odvolací soud přezkoumat zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání. Soud druhého stupně přitom nebyl povinen přezkoumat jiné výroky ani postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., když v napadeném výroku o trestu nezjistil vytýkanou vadu (absenci dovolatelem požadovaného podmíněného odkladu výkonu trestu), která by měla původ ve výroku o vině. Cituje rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí č. 68/2013 Sb. rozh. tr., a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003 a ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 1241/2014, podle nichž je možno přezkoumat rozhodnutí soudu druhého stupně jen v rozsahu, v jakém byl soud druhého stupně oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, a takové dovolání musí být odmítnuto jako nepřípustné.
15. Státní zástupce má za to, že rozhodující je rozsah přezkumu, k němuž byl odvolací soud oprávněn a jestliže soud druhého stupně neshledal, že by dovolatelem vytýkaná vada výroku o trestu (absence podmíněného odkladu) měla původ ve výroku o vině, nebyl povinen ani oprávněn výrok o vině přezkoumat, což je patrno nejen z obsahu §254 odst. 2 tr. ř., ale i z nauky a judikatury (viz ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní řád, 7. vydání, Praha: C.H. Beck, 2013, 4700 s. S. 3040, rozhodnutí č. 74/2013 Sb. rozh. tr.). Z uvedených důvodů dovozuje, že pokud v dovolatelově věci žádná ze stran nepodala odvolání proti výroku o vině, tento výrok vůbec nemohl být předmětem přezkumu soudem druhého stupně a tím není splněna podmínka přípustnosti dovolání podle §256a tr. ř., a proto dovolání není přípustné, neboť směřuje výlučně proti dříve nenapadenému výroku o vině.
16. Pro úplnost státní zástupce poznamenává, že v některých svých starších rozhodnutích považoval Nejvyšší soud za rozhodné, v jakém rozsahu odvolací soud napadený rozsudek skutečně přezkoumával, ať již k tomu byl či nebyl povinen či oprávněn (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 405/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 590/2017) oproti tomu v pozdějších svých rozhodnutích již považuje za rozhodné, v jakém rozsahu byl odvolací soud oprávněn přezkum provést a případné překročení těchto hranic považuje za nerozhodné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 864/2017, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019, ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 707/2019, ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 11 Tdo 286/2020, ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 8 Tdo 423/2020). Věc dovolatele se od věcí judikovaných odlišuje tím, že nenapadeným výrokem o vině se odvolací soud nejen zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, ale dokonce do něj i zasáhl – tím, že jej zrušil. Na podstatě věci se tím ovšem nic nemění. Ať již odvolací soud napadený výrok potvrzuje nebo ruší, vždy se jedná o výsledek provedeného přezkumu.
17. Připomíná závěry Nejvyššího soudu, že jestliže soud druhého stupně „rozhoduje“ o výroku nenapadeném negativně, tedy zamítnutím odvolání proti nenapadenému výroku, tak takové neoprávněné „rozhodování“ nemůže být považováno za rozhodnutí soudu ve druhém stupni ve smyslu §265a odst. 1 tr. ř. Ve své podstatě se zde jedná o rozhodování o odvoláním nenapadeném výroku. Význam i důležitost negativního i pozitivního rozhodnutí je přitom stejná.
18. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání dodává jen jako obiter dictum, že pokud dovolatel brojí proti konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti, byl dovolatel o konání hlavního líčení řádně vyrozuměn a svévolně se jej nezúčastnil. Námitka skutkových zjištění žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Navíc je ve zřejmém rozporu s jeho úplným doznáním obsaženým v jeho již zmíněném odůvodnění odvolání. Stran nerozhodnutí o jeho nároku na bezplatnou obhajobu uvádí, že by uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. odpovídala, pouze pokud by se jednalo o případ nutné obhajoby nebo o „porušení pravidel týkajících se nároku obviněného na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle §33 odst. 2, 4 tr. ř.“ ve smyslu odstavce 14 odůvodnění usnesení ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1100/2019. Argumentem a maiori ad minus dovozuje, že tím méně mohl být předmětný dovolací důvod naplněn, pokud dovolatel v předmětné věci takový návrh ani neučinil a spolehl se na iniciativu soudu.
19. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout, neboť není přípustné. Současně uvádí, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Nicméně Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné (§265a tr. ř.), přičemž své závěry Nejvyšší soud následně rozvede.
21. Při posouzení otázky přípustnosti dovolání obviněného ve smyslu §265a tr. ř. musel Nejvyšší soud vycházet z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu odvolání. Při posuzování obsahových náležitostí odvolání je nutné zohlednit, že zákonodárce v trestním řádu nemohl explicitně stanovit, do jakých podrobností je odvolatel povinen jít v rámci specifikace namítaných vad. Proto je namístě považovat i méně detailní odvolání za podání odpovídající podmínkám podle §59 odst. 4 a §249 odst. 1 tr. ř., jestliže i přes stručnost odvolání je zřejmé, který rozsudek a v jakém rozsahu je napadán a jaké konkrétní vady (procesní, skutkové, hmotněprávní atd.) jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, jež mu předcházelo, tak aby byl zřejmý i rozsah přezkumné činnosti soudu druhého stupně (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 835/2002, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 203/2017, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 To 362/2016, ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 324/2020, ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1301/2018).
22. Předně je nutno uvést, že obviněný podal vlastní rukou psané blanketní odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 2 T 69/2020, bez obligatorních náležitostí odvolání ve smyslu §249 odst. 1 tr. ř., tj. bez odůvodnění, v jakých výrocích je rozhodnutí napadáno, jaké vady vytýká rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo, byť o tom byl obviněný poučen v závěru rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 8. 10. 2020). Následně obviněný soudu prvního stupně zaslal podání nazvané „Doplnění odvolání proti rozsudku soudu I. stupně vydaného dne 23. 9. 2020“ (dne 15. 10. 2020), v němž nejprve vysvětlil svou neúčast bez omluvy při hlavním líčení dne 23. 9. 2020, kterou přikládal své hlouposti. Rozvedl i trestné jednání, za něhož byl odsouzen, přičemž se ke všem útokům doznal (výjimka karetní hra) a snažil se objasnit skutečnosti, jež ho k trestné činnosti vedly. V doplnění dovolání pouze konstatoval, že odvolání podává do všech výroků, přičemž ovšem výslovně požadoval změnu trestu odnětí svobody na podmíněný trest odnětí svobody v přiměřené délce a odložit jej na zkušební dobu 5 let. Nejvyšší soud následně zjistil, že v rámci veřejného zasedání u Městského soudu v Praze dne 25. 11. 2020, pod sp. zn. 9 To 385/2020, obviněný nechtěl ničeho doplnit a požadoval pouze změnu trestu, případně uložení trestu obecně prospěšných prací. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je nepochybné, že obviněný v rámci odvolacího řízení napadl pouze výrok o trestu, byť uvedl, že odvolání podává proti všem výrokům. Na tomto místě je nutné vycházet z premisy, že odvolání se posuzuje podle svého obsahu (viz §59 odst. 1 tr. ř.). Zde je ještě nutno podotknout, že obviněný v doplnění odvolání výslovně uvedl, že k provedení skutku se doznává a že chce objasnit skutečnosti, které ho ke skutku dohnaly. Již z tohoto vyjádření je nepochybné, že obviněný fakticky napadl jen výrok o trestu, když tomuto závěru odpovídá i skutečnost, že obviněný v rámci veřejného zasedání neuplatnil vůbec žádnou námitku stran skutkových zjištění a zvolené právní kvalifikace.
23. Z pohledu tohoto závěru je nepochybné, že odvolání obviněného směřovalo toliko do výroku o trestu, nikoliv do výroku o vině. Z dikce ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. pak vyplývá, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom toho, že soud druhého stupně nesprávně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu (viz bod 2. rozsudku soudu druhého stupně). Samotné toto nesprávné tvrzení a skutečnost, že by soud druhého stupně nesprávně přezkoumal i výrok, který nebyl napaden odvoláním (§254 odst. 1 tr. ř.), by sama o sobě nemohla vést k závěru, že by následně mohl obviněný podat oprávněně dovolání do výroku o vině, ačkoliv tento výrok v rámci podaného odvolání nenapadl (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 864/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019). Je tomu tak proto, že skutečnost, že soud druhého stupně se zcela nadbytečně ve svém rozhodnutí zabýval i výrokem o vině, nemůže vést k závěru, že dovolání směřuje do výroku, do kterého je podání dovolání přípustné, neboť nikdo nemůže mít víc práv, než mu zákon přiznává.
24. Z pohledu tohoto závěru je také třeba zdůraznit, že nakonec samotný soud druhého stupně konstatoval, že na základě obsahu odvolání bylo toliko zřejmé, že obviněný se plně k trestné činnosti doznal, vinu nepopírá, a že pouze uplatňoval námitky ve vztahu k přeměně na mírnější trest. Již z tohoto samotného vyjádření je nepochybné, že soud druhého stupně ve své podstatě výrok o vině ani nepřezkoumával s ohledem na skutková zjištění či provedené dokazování, neboť v bodě 4. rozsudku výslovně uvedl, že obviněný vinu nepopírá a jeho doznání koresponduje s dalšími provedenými důkazy, nicméně následně konstatoval, že byl nucen zohlednit novelu zákona č. 333/2020 Sb. (viz bod 6. – 7. rozsudku), účinnou od 1. 10. 2020, ve vztahu k přečinu krádeže a nově stanovené hranice výše škody, když se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Soud druhého stupně tak ze své vlastní iniciativy bez vznesené námitky do výroku o vině změnil právní kvalifikaci ve prospěch obviněného, čímž došlo ke změně výroku o vině.
25. Nejvyšší soud se vzhledem ke shora naznačenému závěru musel následně zabývat otázkou, zda mohl soud druhého stupně přezkoumat výrok o vině na základě ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. a jaké důsledky vyřešení této otázky má pro dovolací řízení z pohledu ustanovení, jaké výroky může obviněný v rámci podaného dovolání napadnout, aniž by bylo nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Z dikce §254 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Jinak řečeno, rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. je podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady nenapadeného výroku rozsudku, jestliže důvodně vytknutá vada napadeného výroku má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku. Oba výroky musí na sebe navazovat, z čehož vyplývá, že nestačí zjištění vady v jiném nenapadeném výroku rozsudku bez toho, aniž by zároveň byla dána uvedená návaznost na výrok napadený odvoláním, tedy že by důvodně vytknutá vada jednoho výroku měla původ v jiném nenapadeném výroku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 864/2017).
26. Jak již bylo naznačeno, obviněný si podal odvolání toliko do výroku o trestu. Obecně lze připustit, že výrok o trestu vždy souvisí s výrokem o vině. Ovšem samotná tato skutečnost by nemohla vést k závěru, že pokud je napaden výrok o trestu, může vždy odvolací soud vzhledem k dikci ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumat výrok o vině. Takový závěr by v podstatě vedl k tomu, že odvolací soud by mohl a byl povinen vždy přezkoumat výrok o vině, přestože odvolání obviněného směřovalo výlučně do výroku o trestu. Lze mít za to, že souvislost mezi výrokem, který byl napaden odvoláním a navazujícím výrokem musí být mnohem užší a zřetelnější, neboť vada nenapadeného výroku musí být příčinou vady napadeného výroku. V praxi se bude jednat typicky o takovou situaci, kdy např. skutek, kterým byl obviněný uznán vinným a který byl posouzen jako konkrétní trestný čin, vůbec trestným činem není či je trestným činem zcela jiným, který je z hlediska trestní sazby mírnější než trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným [typicky např. skutek je posouzen jako trestný čin podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem skutková zjištění odpovídají právní kvalifikaci podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku], takže trest byl evidentně uložen v jiné a to přísnější trestní sazbě, než v jaké by měl být trest ukládán v případě správného výroku o vině, takže příčinou vady výroku o trestu je výrok o vině. O takovou situaci se v dané věci jednalo, byť jistým způsobem specifickou, neboť není pochyb o tom, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl skutek, kterým byl obviněný uznán vinným a který obviněný nerozporoval, správně právně kvalifikován, když ke změně právní kvalifikace ve prospěch obviněného v rámci odvolacího řízení bylo přistoupeno toliko z důvodu novely trestního zákoníku č. 333/2020, která nabyla účinnosti 1. 10. 2020, tedy po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně a kterou došlo mimo jiné ke změně §138 tr. zákoníku, který upravuje hranice škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže, takže v důsledku této novely nebylo možno jednání obviněného, při zcela totožných skutkových zjištěních, právně kvalifikovat jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 (trest odnětí svobody od 1 do 5 let nebo peněžitý trest), nýbrž jako přečin krádež podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku (trest odnětí 6 měsíců až 3 léta), spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Zde se ještě sluší podotknout, že obviněný je vždy oprávněn napadnout výrok o vině [viz §246 odst. 1 písm. b) tr. ř., nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny]. Lze tedy uzavřít, že soud druhého stupně mohl přezkoumat i výrok o vině, přestože obviněný podal odvolání toliko do výroku o trestu, a to vzhledem k ustanovení §254 odst. 2 tr. ř.
27. Jak již ovšem bylo naznačeno, v dané věci obviněný podal odvolání toliko do výroku o trestu a odvolací soud mohl přistoupit k přezkumu výroku o vině jen v důsledku jisté specifické situace, ke které došlo v době jeho rozhodování (soud prvního stupně ve výroku o vině a trestu rozhodl správně), neboť z důvodů změny trestního zákoníku ve prospěch obviněného a v důsledku aplikace ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku bylo nutno jednání obviněného kvalifikovat jako méně závažný trestný čin krádeže, za který byl ohrožen mírnějším trestem. Jinak vyjádřeno, odvolací soud fakticky nepřezkoumal skutková zjištění soudu prvního stupně, z hlediska jejich správnosti, což nakonec i konstatoval ve svém rozhodnutí, a ke změně rozsudku soudu prvního stupně přistoupil toliko z důvodů změny trestního zákoníku. Za naznačené situace musel Nejvyšší soud zvažovat, zda může obviněný podat dovolání do výroku o vině, který nenapadl odvoláním a který byl správný a zákonný v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a jenž byl v rámci odvolacího řízení zrušen jen z důvodu aplikace §2 odst. 1 tr. zákoníku, když důvod nutnosti aplikace tohoto ustanovení nastal až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, aniž by skutečně odvolací soud přezkoumával skutková zjištění a právní kvalifikaci, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a který by nebyl povinen přezkoumávat z pohledu ustanovení §254 odst. 2 tr. ř., pokud by nedošlo ke změně trestního zákoníku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud odvolací soud fakticky nepřezkoumával výrok o vině a odvolání si podal obviněný toliko do výroku o trestu, přičemž ke změně výroku o vině došlo toliko z důvodu aplikace §2 odst. 1 tr. zákoníku a důvod nutnosti aplikace tohoto ustanovení nastal až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže obviněný následně podat dovolání do výroku o vině a takové dovolání musí být odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
28. Za naznačené situace mohl obviněný uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku o trestu, případně proti průběhu řízení, které mu přecházelo. V podaném dovolání však obviněný neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod, související s rozhodováním soudu druhého stupně o uložení trestu (jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.) Obviněný dovolání opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), neboť mělo dojít k porušení práva na obhajobu a měl být zkrácen na svém právu účastnit se hlavního líčení. Protože obviněný ovšem nenapadl výrok o vině v rámci podaného odvolání a fakticky nedošlo k přezkumu výroku o vině, nemohl obviněný následně podat dovolání do výroku o vině.
29. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal dovolání obviněného přípustným. Z tohoto důvodu nebyl Nejvyšší soud oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. řádu a napadený rozsudek soudu druhého stupně v tomto směru meritorně přezkoumat. Za takové situace shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného z důvodů shora uvedených nepřípustným podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. O podaném dovolání pak rozhodl v neveřejném zasedání.
IV.
Obiter dictum a důvodnost dovolání
30. Obiter dictum Nejvyšší soud konstatuje, že i v případě shledání přípustnosti podaného dovolání obviněného, nejednalo by se o důvodné dovolání, protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., a bylo by dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
31. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v námitce, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod však nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
33. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
34. V prvé řadě je nutno uvést, že obviněný porušení práva na obhajobu ve smyslu neustanovení obhájce a konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, v podaném odvolání nikterak nenamítal a pro Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení jsou tyto námitky vzneseny poprvé, když svou argumentací dovolatel zejména směřuje do výroku vině. Přestože, jak již bylo naznačeno, považuje Nejvyšší soud dovolání obviněného za nepřípustné, považuje za vhodné se alespoň ve stručnosti nad rámec závěrů plynoucích z nepřípustnosti dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. vyjádřit k uplatněným námitkám.
35. Obecně platí, že právo na obhajobu patří k nejdůležitějším procesním právům a je garantováno jednak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách], ale i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Součástí práva na obhajobu je právo si zvolit v řízení obhájce nebo být zastupován obhájcem. Podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách, každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Na uvedené předpisy pak reaguje i trestní řád, konkrétně ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. (právo zvolit si obhájce), §36 tr. ř. (důvody nutné obhajoby), §37 tr. ř. (zvolený obhájce), §38 tr. ř. (ustanovený obhájce).
36. Z dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je patrné, že dopadá především na to, když v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Jeho prostřednictvím je tak poskytována možnost zjednání nápravy, jestliže došlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Důvody nutné obhajoby jsou stanoveny v §36 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné je blíže rozvádět, když ani samotný obviněný netvrdí, že u něho byly dány důvody nutné obhajoby podle tohoto ustanovení a toto ani nevyplývá z předloženého spisového materiálu. Obviněný fakticky tvrdí, že mu měl soud sám ustanovit obhájce z důvodu podle §33 odst. 2 tr. ř.
37. Podle §33 odst. 2 tr. ř. osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Předmětné ustanovení upravuje situaci, kdy obviněný nemá dostatek finančních prostředků na úhradu nákladů obhajoby. Je zde posíleno právo nemajetného obviněného, jemuž je umožněna obhajoba bezplatná nebo za sníženou odměnu. K tomuto právu je potřeba zdůraznit, že se týká obhajoby jakékoliv, tedy jak nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 1, 2 tr. ř., tak i když o nutnou obhajobu nejde, což vyplývá z článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má obviněný právo na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Je tedy patrné, že tento nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu se týká práva obviněného na obhajobu v obecném smyslu a nerozlišuje proto, zda jde o obhajobu nutnou anebo o případy, kdy je ponecháno na vůli obviněného, zda chce být zastoupen obhájcem. Ve smyslu těchto zásad se dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. může vztahovat i na situace mimo podmínky nutné obhajoby (§36, §36a tr. ř.), pokud by došlo k podstatnému porušení pravidel týkajících se nároku obviněného na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle §33 odst. 2, 4 tr. ř., a v důsledku toho obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněným uplatněné výhrady by tak na označený dovolací důvod dopadly, neboť součástí ústavně zaručeného práva na obhajobu (čl. 37 odst. 2, článek 40 odst. 3 Listiny), je i právo na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu (srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/2010, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1100/2019).
38. Jak již bylo naznačeno, u obviněného nebyl dán důvod nutné obhajoby podle §36 tr. ř. Jestliže nebyly u obviněného dány podmínky nutné obhajoby (§36, §36a tr. ř.), bylo zcela na jeho uvážení, zda se rozhodne uplatňovat své právo na obhajobu i za pomoci obhájce, když orgány činné v trestním řízení mohou do práva na obhajobu zasahovat jen v případě důvodů nutné obhajoby (mohou obviněnému obhájce ustanovit, pokud si ho nezvolí), ovšem nemohou obviněnému obhájce nutit, pokud u tohoto nejsou dány důvody nutné obhajoby. Je tomu tak proto, že orgány činné v trestním řízení mohou zasahovat do výkonu tohoto práva pokud u obviněného nejsou dány důvody nutné obhajoby jen v případě, když jde o obviněného, který nemá dostatek prostředků k tomu, aby si mohl sám uhradit zcela nebo zčásti náklady na obhajobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1100/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1249/2020), když předpokladem jejich zásahu je, že obviněný požádá o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, popř. tato potřeba vyplývá z jiných skutečností (např. určitá fyzická indispozice obviněného).
39. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl v přípravném řízení řádně poučen o právu na obhajobu, přičemž do protokolu uvedl, že se k dané věci vyjádří až za přítomnosti obhájce, kterého v dané době neměl, neboť na něj neměl finanční prostředky a nedokázal stanovit, kdy si obhájce zvolí, přičemž byl srozuměn s povinností vyrozumět Policii ČR v případě zvoleného obhájce. Obviněný tedy nepožádal o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu a ani v tomto směru neučinil prokazatelně žádné kroky ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení (v přípravném řízení k státnímu zástupci, v řízení před soudem k soudu). Zde Nejvyšší soud akcentuje, že na základě předloženého trestního spisu ověřil, že dovolatel byl řádně ve smyslu §33 odst. 2 tr. ř. poučen o možnosti bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu a to poté, co mu bylo sděleno obvinění a on byl ve věci vyslechnut. Obviněný tedy měl bezpochyby možnost podat návrh, aby rozhodl o nároku na bezplatnou obhajobu nebo za sníženou odměnu, o čemž jak již bylo řečeno, byl řádně policejním orgánem poučen. Z uvedeného prohlášení v rámci protokolu z přípravného řízení není však ani zřejmé, že by měl v úmyslu o bezplatnou obhajobu žádat, když ve své podstatě uvedl skutečnost, že si obhájce sám zvolí, až bude mít finance, přičemž ze spisu nevyplynulo, že by měly orgány činné v trestním řízení takto postupovat samy. Proto lze mít za to, že by zvolený dovolací důvod nebyl uplatněn opodstatněně.
40. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je nezbytné uvést následující. Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného (materiální podmínky), a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1). Podle §202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
41. Článek 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jedná se o právo, nikoliv povinnost, když rozhodující a důležité je, aby obviněný měl reálnou možnost se veřejného zasedání či hlavního líčení zúčastnit a pokud se v důsledku svého zaviněného jednání veřejného zasedání nebo hlavního líčení nezúčastní, nelze z tohoto dovozovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jinak vyjádřeno, citovaný dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, ale pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Proto je třeba z hlediska obsahu dovolání nutno především posoudit otázku, zda bylo možné a z hlediska trestního řízení právně bezchybné konat dne 23. 9. 2020 hlavní líčení bez fyzické účasti obviněného.
42. Obecně platí, že obviněný musí být k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř., včetně poučení o následcích nedostavení se. Současně je třeba zdůraznit, že není povinností soudu vyhovět jakékoliv žádosti obviněného o odročení nařízeného hlavního líčení, pokud k tomu nejsou relevantní důvody, mezi které patří především včasnost a náležitá zdůvodněnost omluvy a žádosti (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
43. V dané věci není pochyb o tom, že obviněný byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán, přičemž v dané věci byly splněny i formální podmínky §202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného [konkrétně písm. a), b) §202 odst. 2 tr. ř.], byť obviněný využil svého práva nevypovídat v přípravném řízení. Současně je třeba zdůraznit, že ze spisového materiálu bylo zjištěno, že obviněnému bylo společně s obžalobou doručeno dne 2. 9. 2020 předvolání k hlavnímu líčení (č. l. 209). Obviněný byl v předvolání (vz. 12) explicitně upozorněn, že pro uplatnění obhajoby je důležité, aby se k hlavnímu líčení dostavil osobně, když součástí předvolání obviněného bylo poučení, že v případě nedostavení se k hlavnímu líčení bez řádné a důvodné omluvy, je soud oprávněn za splnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř. hlavní líčení konat v jeho nepřítomnosti. Z trestního spisu (č. l. 148) rovněž vyplývá, že obviněnému byla dána možnost prostudovat spis, jíž využil dne 15. 7. 2020 (č. l. 183). Obviněný byl tedy řádně a včas předvolán k hlavnímu líčení, což bylo i vykázáno doručenkou (resp. lhůta byla dodržena) a obviněný se bez omluvy k hlavnímu líčení nedostavil. Za takové situace přistoupil soud prvního stupně ke konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.
44. Z pohledu práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny lze připustit, že zpravidla nebude na místě provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného tehdy, když mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení, a obviněný existenci těchto důvodů soudu včas sdělí a řádně doloží a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno. Vzhledem k tvrzeným skutečnostem obviněného v podaném odvolání ohledně přehlédnutí přílohy v datové schránce a jeho hlouposti Nejvyšší soud zastává názor, že obviněný měl možnost se s předvoláním k hlavnímu líčení seznámit a v případě relevantního důvodu pro odročení hlavního líčení mohl soudu prvního stupně doručit omluvu. V současné době je zcela běžná elektronická komunikace ať již prostřednictvím telefonu či e-mailu. Lze mít za to, že obviněnému nebránila žádná skutečnost v tom, aby se hlavního líčení účastnil, když samotná tvrzená skutečnost, že snad obviněný přehlédl předvolání k hlavnímu líčení, nemůže vést k závěru, že by nemohl soud konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Pokud obviněný naznačoval, že soud nemohl konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, když v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat, tak tento závěr z dikce §202 odst. 2 tr. ř. nelze dovodit. Lze připustit, že důkazní situace může být jistým způsobem ztížená, pokud obviněný využije svého práva nevypovídat, ovšem tuto skutečnost nelze interpretovat tak, že by nemohlo být konáno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, pokud lze ve věci spolehlivě rozhodnout, když navíc ani případná účast obviněného u hlavního líčení neznamená, že tento nevyužije svého práva nevypovídat, což bývá často obvyklé. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že předpokladem možnosti postupu podle §202 odst. 2 tr. ř. je skutečnost, že obviněnému byla dána možnost vypovídat, nevyžaduje se, aby vypovídal, neboť podle čl. 40 odst. 4 Listiny nemusí obviněný vypovídat.
45. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za důležité poznamenat, že trestní řízení se posuzuje jako celek. Smyslem práva na obhajobu je zajistit plnou ochranu zákonných zájmů a práv té osoby, proti níž se vede trestní řízení. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný měl možnost své námitky vztahující se ke své vině předložit soudu druhého stupně v rámci odvolacího řízení, kterého se měl možnost účastnit a uvést veškeré své námitky vztahující se k předmětu projednávané trestní věci a současně využít svého práva na obhajobu v plném rozsahu, tj. rovněž i v jeho materiálním pojetí. Materiální obhajoba totiž zahrnuje právo obviněného osobně se účastnit jednání před soudem, právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, právo vyhledávat, předkládat a navrhovat provedení důkazů. Formální obhajoba pak znamená, že obviněnému bude ustanoven obhájce soudem, pokud si obhájce nezvolí, ačkoliv ho mít musí, tj. právo na obhájce.
46. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení. Lze proto uzavřít, že i ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu by bylo podané dovolání zjevně neopodstatněné.
47. Nejvyšší soud závěrem ještě uvádí, že neshledal důvod pro odklad výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle §265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předsedkyně senátu soudu prvního stupně takový návrh věci neučinila. V případě navrhovaného postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. se jedná toliko o podnět obviněného, o kterém nemusí být rozhodováno ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu