ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.414.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 414/2021- 8379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 3 To 11/2020, v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 T 2/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 3 To 11/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ve skupinové trestní věci obviněných P. H., O. N. a J. S. bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2019 sp. zn. 41 T 2/2017 rozhodnuto v bodě 1. tak, že obviněný J. S. jím byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za skutek zde popsaný pod bodem 1) spočívající v tom, že: P. H., jako jediný jednatel a společník společnosti S. (t.č. v likvidaci), IČ: XY, se sídlem XY a J. S. , jako jediný jednatel a společník společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY v období od ledna 2012 do prosince 2012 společně po předchozí domluvě v úmyslu zkrátit daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty společnosti S., za jednotlivá měsíční zdaňovací období jednali tak, že J. S. sestavil nebo nechal sestavit daňová přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti S., za jednotlivá měsíční zdaňovací období od ledna 2012 do prosince 2012, přičemž do nich na řádcích 40 přiznání - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců - zahrnul na vstupu
a) fiktivní faktury údajně vydané společností H., IČ: XY, se sídlem XY, XY, konkrétně faktury zde blíže specifikované pod č. 120101 – 1201024 , kde dodavatelem měla být společnost H. a odběratelem společnost S., ačkoliv si byl vědom toho, že k žádnému obchodu nedošlo a že společnost H. tyto faktury nevystavila;
b) fiktivní faktury údajně vydané společností ED, IČ: XY, se sídlem XY, XY (v současné době se sídlem XY, XY), konkrétně faktury zde blíže specifikované pod č. 201200022, 201200028, 201200031, 201200043, 201200077 a č. 201200082 , kde dodavatelem měla být společnost ED a odběratelem společnost S., ačkoliv si byl vědom toho, že k žádnému obchodu nedošlo a že společnost ED takové faktury nevystavila
c) fiktivní faktury údajně vydané společností H., IČ: XY, se sídlem XY, XY: a to konkrétně zde blíže specifikované faktury pod č. 1226140, 1226390, 1226480, 1226620, 1226705 , kde dodavatelem měla být společnost H. a odběratelem společnost S., ačkoliv si byl vědom toho, že k žádnému obchodu nedošlo a že společnost H. tyto faktury nevystavila,
a fiktivní faktury nechal zároveň zavést i do účetních evidencí společnosti S., přičemž nejméně fiktivní faktury na společnosti ED a H. mu zajistil a poskytl P. H. prostřednictvím jím ovládané společnosti S., která pro společnosti ED a H. zajišťovala vedení jejich účetních evidencí, účetních knih a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu jejich hospodaření, do kterých nechal obž. H. zanášet bez vědomí společností ED a H. nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, ačkoli si byl vědom, že společnost S. nemá oprávnění provozovat činnost účetních poradců, vedení účetnictví nebo vedení daňové evidence, a byl srozuměn s tím, že vystavené faktury jsou fiktivní a vytvořené v úmyslu předstírat neexistující plnění s DPH za účelem krácení této daně,
následně obviněný J. S. v úmyslu zastřít skutečnou daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty společnosti S., předložil správci daně Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5 údajně řádné přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti S.,
I.1. za zdaňovací období leden 2012 ze dne 27. 2. 2012, ve kterém byl v přiznání vyčíslen nadměrný odpočet ve výši -57.177 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem 88.783 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 145.960 Kč,
1.2. za zdaňovací období únor 2012 ze dne 11. 4. 2012, ve kterém byla v přiznání vyčíslena vlastní daňová povinnost společnosti ve výši 20.652 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem 216 252 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 195.600 Kč,
1.3. za zdaňovací období březen 2012 ze dne 29. 6. 2012, ve kterém byla v přiznání vyčíslena vlastní daňová povinnost společnosti ve výši 111.410 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem 218 810 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 107.400 Kč,
1.4. za zdaňovací období duben 2012 ze dne 3. 8. 2012, ve kterém byl v přiznání vyčíslen nadměrný odpočet společnosti ve výši -22.457 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem 128.743 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 151.200 Kč,
1.5. za zdaňovací období květen 2012 ze dne 17. 8. 2012, ve kterém byl v přiznání vyčíslen nadměrný odpočet společnosti ve výši -53.672 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem i 372 288 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 425.960 Kč,
1.6. za zdaňovací období červen 2012 ze dne 27. 8. 2012, ve kterém byla v přiznání vyčíslena vlastní daňová povinnost společnosti ve výši 13.616 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem 840.996 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 827.380 Kč,
1.7. za zdaňovací období červenec 2012 ze dne 13. 3. 2013, ve kterém byl v přiznání vyčíslen nadměrný odpočet společnosti ve výši -65.471 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem 487.069 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 552.540 Kč,
1.8. za zdaňovací období srpen 2012 ze dne 7. 3. 2013, ve kterém byla v přiznání vyčíslena vlastní daňová povinnost společnosti ve výši 2.011 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem 658.601 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 656.590 Kč,
1.9. za zdaňovací období září 2012 ze dne 7. 3. 2013, ve kterém byla v přiznání vyčíslena vlastní daňová povinnost společnosti ve výši 3.722 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem 565.028 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 561.306 Kč,
1.10. za zdaňovací období říjen 2012 ze dne 16. 5. 2013, ve kterém byl v přiznání vyčíslen nadměrný odpočet společnosti ve výši -154.868 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem 20.852 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 175.720 Kč,
1.11. za zdaňovací období listopad 2012 ze dne 16. 5. 2013, ve kterém byl v přiznání vyčíslen nadměrný odpočet společnosti ve výši -92.008 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem 258 312 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 350.320 Kč
1.12. za zdaňovací období prosinec 2012 ze dne 17. 5. 2013, ve kterém byl v přiznání vyčíslen nadměrný odpočet společnosti ve výši -117.934 Kč, ačkoliv daňová povinnost společnosti S. činila v rozhodném období celkem 244.206 Kč, čímž zkrátili příjem z daně z přidané hodnoty v částce 362.140 Kč,
tímto jednáním zkrátili oba obvinění na neodvedené dani z přidané hodnoty za jednotlivá měsíční zdaňovací období leden až prosinec 2012 společností S. příjem z daně z přidané hodnoty v celkové výši 4.512.116 Kč ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5.
Obviněnému S. byl za tento zločin a za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. 3 T 103/2018, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 442/2018, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2019, podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného uložení dohledu. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností i družstev, a to na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zároveň zrušeny výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. 3 T 103/2018, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. 67 To 442/2018, který nabyl právní moci dne 8. 1. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V dané věci bylo rozhodnuto též o vině a trestech obviněných P. H. (skutky ad 1., 2., 3.) a jeho dalšího spoluobviněného O. N. (skutek ad 3.).
Všichni jmenovaní obvinění podali proti rozsudku nalézacího soudu následně odvolání. Pokud jde o odvolání P. H., to bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020 sp. zn. 3 To 11/2020 zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř., jako opožděně podané. Trestní věc obviněného O. N. byla ve veřejném zasedání usnesením vrchního soudu ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 3 To 11/2020 vyloučena podle §23 odst. 1 tr. ř. k samostatnému projednání a rozhodnutí a to pod sp. zn. 3 To 84/2020. Odvolání obviněného J. S. bylo usnesením vrchního soudu ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 3 To 11/2020 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto zamítavému usnesení odvolacího soudu podal obviněný S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Obviněný naplnění obou z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje mj. v tom, že odvolací soud napadené usnesení opřel o sdělení Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 5, ze dne 8. 10. 2020, č. j. 7608179/20/2005-53523-107101 (viz č. l. 8141), z něhož dovodil, že uplatněné odpočty byly finančním úřadem realizovány tak, že sice nebyly přímo vyplaceny na účet společnosti, ale byly finančním úřadem akceptovány a použity na úhradu daňových nedoplatků daňového subjektu S., a to jako DPH, tak DPPO, či daně silniční, což podporuje závěr o dokonání žalovaného trestného činu. Uvedené sdělení finančního úřadu zajištěné odvolacím soudem však nebylo ve veřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2020 provedeno jako důkaz ve smyslu §235 odst. 2 tr. ř. v návaznosti na ustanovení §213 tr. ř., neboť i z protokolu o tomto veřejném zasedání plyne, že nebylo prováděno žádné dokazování a veškeré návrhy na doplnění dokazování ze strany obhajoby byly zamítnuty. Obviněný se s danou listinou nemohl nijak seznámit. Ač opakovaně nahlížel do soudního spisu, daná listina byla do soudního spisu zařazena jen několik dní před konáním veřejného zasedání. Tím spíše měla být provedena jako listinný důkaz podle §213 tr. ř. podporující výrok napadeného usnesení. Obviněný se o její existenci dozvěděl až po doručení napadeného usnesení. Takovým postupem bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení se zásadou bezprostřednosti a ústnosti, neboť obviněný spolu s obhájcem byli přítomni veřejnému zasedání o odvolání, avšak během něj nebyly provedeny rozhodující důkazy a jejich účast byla proto toliko formální, neboť důkazní část veřejného zasedání proběhla kabinetně bez možnosti obhajoby na důkazy reagovat. Obviněný v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017 sp. zn. 6 Tdo 725/2017 ve vztahu k opomenutým a neprovedeným důkazům obhajoby i nečinnosti soudu při dokazování, kdy z porušení práva na spravedlivý proces je dovozováno naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku dovolatel spatřuje též v okolnosti, že přestože odvolací soud neprovedl žádné dokazování, přejal bez dalšího odůvodnění odsuzujícího rozsudku a dovodil skutečnosti, které nedovozoval ani soud prvního stupně. Ačkoli skutková konstrukce obžaloby vykazuje značné mezery, významné závěry znaleckého posudku využily soudy toliko ke kvantifikaci škody a přejaly z něj jen závěry podporující vinu obviněného. Pokud by jej zohlednily komplexně, nemohl by obviněný být uznán vinným. Obviněný ze znaleckého posudku citoval a dovodil, že na faktury na vstupu společnosti D., jsou navázány faktury na výstupu za plnění poskytnutá společností S. společnostem S., Lloyd Systems, a. s., a Easic Net, s. r. o., ve vztahu k nimž přiznala společnost S., DPH přesahující daň na vstupu o částku 902.169 Kč. Pokud by skutečně nebylo fiktivní plnění od společnosti D., v podobě elektronických součástek dodáno, jak tvrdí oba soudy, pak by prodej toho samého zboží po provedení repase a instalace do dalších dodávaných zařízení nemohl být proveden ve prospěch společností S., Lloyd Systems, a. s., a Easic Net, s. r. o. V takovém případě by byla daňová povinnost S., jak uvedl exaktně znalec, o 902.169 Kč nižší, tedy nedošlo by ke zkrácení daně, naopak by byla poškozena společnost S. Soudní znalec v hlavním líčení uvedl, že uvedený postup hodnocení daně na vstupu bez ohledu na daň na výstupu je možno použít, a je mu známo, že je používána při podezření o zapojení daňového subjektu do podvodného řetězce (tzv. karuselový podvod) správcem daně a nikoli orgány činnými v trestním řízení. Nutnost rozsáhlosti dokazování v trestním řízení u karuselových podvodů, kterému oba soudy nedostály, vyplývá z řízení vedeném Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 32/20212, které bylo mnohem obsáhlejší než v nyní projednávané věci, stejně tak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 5 Tdo 130/2010, z něhož obviněný rozsáhle citoval. Pokud soudy nezjistily všechny rozhodující skutečnosti, měl být obviněný v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně též dovodil zapojení obviněného do podvodného řetězce společností, aniž by tyto byly specifikovány vymezením ovládajících osob. Odvolací soud dále opomíjí škodu jako nezbytnou součást stíhaného zločinu. Přiznal-li odvolací soud, že škodlivý následek nastal u jiné společnosti v jejich řetězci, aniž by specifikoval u jaké a v jaké výši, nemohl obviněný spáchat stíhaný zločin. Oba soudy nižších stupňů dovozují skutkové okolnosti výhradně k DPH na vstupu u společnosti S. a opomíjí podstatné skutečnosti týkající se DPH na výstupu. Trestní soud při spáchání výše uvedeného trestného činu neposuzuje, zda jsou na vstupu u DPH faktury fiktivní nebo ne, ale posuzuje, zda přidaná daň byla nižší, než měla být. Znalec dovodil, že daň z přidané hodnoty byla přiznána o 902.169 Kč vyšší, proto nemohl obviněný, ani společnost S. spáchat daný zločin. Odvolací soud neuvedl, o jaký řetězec se jednalo, kdo a jak tyto společnosti ovládal, jak mohl obviněný předmětné faktury získat ve vztahu k fakturám společnosti E. a H., u nichž obviněný tvrdil, že u nich muselo dojít k omylu a že obratem tyto faktury byly během rekonstrukce účetnictví S., vyňaty z nákladů i daňových odpočtů. Odvolací soud se nijak nevypořádal se skutečností, že obviněný H. ovládal řadu společností, vedl centrálně jejich účetnictví, avšak v případě společnosti S. vedl účetnictví jen obviněný se svou účetní.
Obviněný S. se zároveň domnívá, že spáchání předmětného zločinu s obviněným P. H. ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku nebylo dostatečně prokázáno. V obžalobě i obou soudních rozhodnutí chybí zjištění, jakým konkrétním způsobem měli jako spolupachatelé spolupracovat, svoji činnost koordinovat, co bylo jejich cílem, kdo jakého dosáhl prospěchu a jakou měli motivaci ke svému jednání (obviněný H. neměl logicky žádný zájem na zkrácení daně společnosti S., kterou nevlastnil a ani nijak neovládal).
Dovolatel také namítl, že v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius mu nebyl snížen trest s ohledem na to, že v době rozhodování odvolacího soudu byl již účinný zákon č. 330/2020 Sb. (správně má být uvedeno 333/2020 Sb.), kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jenž hranici značné škody ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zvýšil na částku dosahující nejméně 1.000.000 Kč (oproti předchozí hranici nejméně 500.000 Kč). Zkrácení daně ve výši 4.512.116 Kč je nyní pod polovinou vymezeného rozsahu, což je třeba promítnout do výše trestu. Odvolací soud mu pak za objektivně méně závažný trestný čin uložil trest odpovídající závažnému trestnému činu, aniž by se do výroku o trestu odvolal státní zástupce v neprospěch dovolatele, čímž došlo ke zhoršení postavení obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013 sp. zn. 5 Tdo 741/2013).
Z uvedených důvodů obviněný v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 3 To 11/2020 i předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2019 sp. zn. 41 T 2/2017 a poté aby podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, jelikož skutek není trestným činem.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále též je státní zástupce). Ten především uvedl, že byť dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., tak ve svém dovolání neuplatnil pro tuto procesní situaci jinak přiléhavý dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho poslední alternativě [když uplatnil dva z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k), které měly být dány v předcházejícím řízení]. Zároveň státní zástupce obsahově vymezil i obviněným druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž konstatoval, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání byla zachována, takže jím použitá argumentace tomuto dovolacímu důvodu nikterak neodpovídá.
Ve vztahu k dalším námitkám obviněného uvedl, že neprovedení předmětného sdělení finančního úřadu a jeho odkaz na něj v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je nežádoucím jevem. Odvolací soud by své závěry přijaté při přezkumné činnosti měl nepochybně opírat o důkazy provedené již před soudem prvého stupně, popřípadě o důkazy provedené nově odvolacím soudem způsobem předpokládaným trestním řádem. Opomenutí důkazu nepochybně může založit nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, dokonce pravidelně i porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Státní zástupce však zdůraznil, že odvolací soud neměnil skutková zjištění nalézacího soudu. V zásadě tak nenastala situace, kdy by nebyly provedeny všechny relevantní důkazy, z nichž vyplývají přijatá skutková zjištění v meritorním rozhodnutí. Jiná situace by byla v případě, pokud by se odvolací soud se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně neztotožnil, vytvořil si sám závěry o skutkovém stavu věci, ale neprovedl k tomu dokazování. Odvolací soud ale provedené důkazy sám nehodnotil jinak než soud prvního stupně a v odůvodnění svého usnesení jen rozvedl, byť možná s poukazem na listinu dodatečně neprovedenou k důkazu, jak tvrdí dovolatel, proč jsou tato skutková zjištění správná. Ani v takovém případě ale nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Není proto ani důvod uvažovat o naplnění hmotněprávního dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jedná-li se pak o námitky obviněného týkající se jeho nespokojenosti s učiněnými skutkovými zjištěními, rozsahu dokazování a nedostatečného zohlednění znaleckého posudku, nejde o námitky odpovídající jím uplatněnému a ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Oba soudy ve shodě odmítly verzi obviněného o údajném omylu při zařazování přijatých faktur (srov. body 150., 156. odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obviněný ve svých námitkách vychází ze zjevně nesprávné interpretace odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu a odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Městský a vrchní soud se totiž nerozcházejí ve skutkovém zjištění, že společnost S., byla součástí podvodného řetězce subjektů, který byl založen na vykazování fiktivních obchodů s výsledným zkrácením DPH a na vylákání nadměrných odpočtů na této dani (srov. bod 155. odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti je rovněž nutno odmítnout jeho argumentaci týkající se tzv. karuselových podvodů, neboť v posuzovaném případě se o karusel (kolotočový podvod) nejednalo a z rozhodnutí obou soudů ani nic takového nevyplývá. Obviněný si taktéž chybně vyložil právní posouzení odvolacího soudu v otázce, u kterého článku z řetězce zainteresovaných společností vznikl škodlivý následek. Nejenže odvolací soud neučinil závěr, že škodlivý následek nastal u jiné společnosti a přitom nespecifikoval u jaké, ale naopak za zcela jednoznačné označil to, že následek nastal již u společnosti S., ovládané obviněným J. S. Realitě tak docela neodpovídá ani tvrzení, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl nic ve vztahu k fiktivním obchodním případům se společnostmi E. a H. Především je však nutno zdůraznit, že v případě, kdy se odvolací soud při svém přezkumu ztotožní se skutkovými a právními závěry podrobně rozvedenými a vyjevenými v rozhodnutí prvoinstančního soudu, které potvrdí a odkáže na ně, nemusí znovu tyto závěry v odůvodnění svého rozhodnutí dopodrobna opakovat. Oba soudy se dostatečně zabývaly i problematikou zohlednění DPH u faktur na výstupu (srov. bod 150. odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, bod 9. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k nepochybnému zjištění, že plnění z předmětných fiktivních faktur vykazované v účetnictví společnosti S., údajné dodavatelské společnosti reálně nikdy nedodávaly, tak vzhledem k zaznamenané nereálnosti, resp. ekonomické nesmyslnosti vykazovaného plnění je nedodával ani jiný subjekt, který by byl plátcem DPH. Jednalo se tak o plnění zcela fiktivní, tedy zjevně bez povinnosti společnosti S., jako kupujícího, uhradit při jeho koupi DPH. Oba soudy správně dovodily, že společnost S., zastupovaná obviněným vědomě uplatňovala neoprávněně daň z fiktivních faktur na vstupu. Obviněný uplatnil daňová přiznání k DPH zahrnující neuskutečněné platby za nedodané zboží, s cílem snížit daňový základ pro výpočet DPH, kdy takto, v rozporu zejména s §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, podal za zdaňovací období měsíců leden až prosinec 2012 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, přiznání k DPH, v nichž uplatnil DPH na vstupu na základě fiktivních faktur za neuskutečněné nákupy. Nelze tedy uznat nárok dovolatele na odpočet, neboť se nejednalo o uznatelné daňové doklady. Šlo totiž o doklady fiktivní, kdy zdanitelné plnění se vůbec neuskutečnilo, takže společnost S., neměla nárok na odpočet DPH a tento byl zkrácením daně.
K vylákání odpočtu daně tak došlo ve výši, v jaké byla zaúčtována na vstupu, tedy při tvrzeném nákupu daného zboží, přestože k němu nedošlo. Oba soudy se vypořádaly i se způsobem spolupráce mezi spolupachateli (viz body 150. a 156. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ze samotného charakteru jednání (trestná činnost založená na nezbytné součinnosti více subjektů, ať již fyzických nebo právnických osob), včetně nutně vědomého, ku prospěchu směřujícího a z hlediska dokonání trestného činu neopominutelného zapojení dovolatele do této činnosti, je odvoditelná existence vzájemné dohody obviněného se spoluobviněným H., který ve fiktivních obchodech figuroval jak na straně dodavatelské, tak na straně údajně odběratelské. Je zde zcela zřejmý systematický postup založený na vzájemném propojení společností v rámci účelově založeného řetězce společností účastnících se na vykazování fiktivních obchodů. Způsob spáchání daňového trestného činu nebyl bez předchozí vzájemné dohody o realizaci činu myslitelný. Dohodu vyžadoval vzájemný koordinovaný postup dovolatele se spoluobviněným H. Je zřejmé, že existence předchozí vzájemné domluvy, a je lhostejno v jaké formě, zda formalizované, ústní výslovné či konkludentní, byla předpokladem pro uskutečnění trestné činnosti. Namítá-li přitom dovolatel neprokázání spáchání činu úmyslným společným jednáním ve smyslu §23 tr. zákoníku, jde opět o námitku spíše vztahující se k procesu dokazování, než zpochybňující hmotněprávní podmínky spolupachatelství.
K výtce obviněného vztahující se k porušení zákazu reformationis in peius státní zástupce nejprve zmínil podstatu této procesní zásady, byť s možným hmotněprávním přesahem. Dále k tomu uvedl, že odvolací soud rozhodl svým usnesením o zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř., tedy neukládal mu trest, jak tvrdí dovolatel. Státní zástupce reagoval na nesprávné označení novelizace trestního zákoníku jako zák. č. 330/2020 Sb., jímž je sdělení Ministerstva financí. Pokud se jedná o úpravu trestního zákoníku, ve znění zák. č. 333/2020 Sb., pro obviněného příznivější než právní úprava tr. zákoníku účinná v době spáchání činu (či v některém znění následujícím), lze výtky obviněného označit za neopodstatněné. Obviněný nesprávně uvedl, že změnou hranic pro určení výše škod (v jeho případě přesněji řečeno značného rozsahu zkrácení daně, resp. vylákání výhody) stanovené v ustanovení §138 tr. zákoníku, došlo s účinností od 1. 10. 2020 k objektivnímu snížení nebezpečnosti jeho činu, která byla jako pojem přijetím trestního zákoníku opuštěna s účinností od 1. 1. 2010. Společenská škodlivost posuzovaného závadného jednání obviněného se však přijetím zákona č. 333/2020 Sb. nikterak nesnížila. Předmětné závadné jednání je před i po nabytí účinnosti zákona č. 333/2020 Sb. posuzováno podle totožného ustanovení trestního zákoníku, tj. ustanovení §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, se stejnou trestní sazbou a na jeho trestnosti se nic nezměnilo. Nutno rovněž podotknout, že obviněnému byl ukládán trest souhrnný, tedy i za sbíhající se trestnou činnost, a to podle jiného ustanovení – §206 odst. 4 tr. zákoníku. Trestní zákoník proto ve znění zákona č. 333/2020 Sb. není pro dovolatele v tomto konkrétním případě příznivější.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., popřípadě ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 3 To 11/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Jeho dovolání splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř. a podal je prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Zároveň je třeba dát za pravdu vyjadřujícímu se státnímu zástupci v tom, že nebyl chybně uplatněn i dovolací důvod podle §265b podané písm. l ) tr. ř., neboť dovoláním je třeba primárně napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž v této věci bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné. Vzhledem k tomu, že takovéto pochybení je ze strany dovolávajících se obviněných činěno běžně, Nejvyšší soud je při svém postupu přehlédl, a to vzhledem ke své dosavadní rozhodovací praxi a též proto, aby nebyl popřípadě nařčen z přepjatého formalismu.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud po prostudování obsahu podaného dovolání v kontextu s napadenými rozhodnutími soudů a jejich předchozím postupem byl nucen konstatovat, že obviněný pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. převážně uplatnil ryze skutkové námitky dotýkající se zejména rozsahu dokazování doprovázené nesouhlasem s jeho výsledkem, jež však v takové podobě uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Konkrétně se jedná o výtky týkající se nedostatků při hodnocení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví různá, specializace daně vypracovaného dne 28. 9. 2015 Ing. Ondřejem Burianem pod č. 002/002/2015. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se již nalézací soud komplexním hodnocením tohoto důkazu zabýval. Současně dospěl k závěru, že má k prokázání trestné činnosti obviněného jen doplňkový charakter mající zejména vliv na posouzení, že společnost S., (spolu s dalšími zde specifikovanými společnostmi) nevedla řádně účetnictví a nepředložila jej jako úplné, přičemž v něm zjistil zásadní nesrovnalosti v přehledech faktur zde blíže specifikovaných. Nalézací soud uvedl, že otázky, zda došlo ke zkrácení daně a v jaké výši, či uplatnění neoprávněného odpočtu, jsou otázkami právními, které je oprávněn posoudit výhradně trestní soud, jenž výši zkrácené daně stanovil na základě zákona č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Nalézací soud pak ve shodě s tímto znaleckým posudkem dovodil machinace obviněných s účetními doklady a uplatňování fiktivních faktur specifikovaných v bodě 1 skutkové věty výroku o vině za účelem krácení DPH (viz bod 134., 135. a 141. odůvodnění napadeného rozsudku).
Obviněný dále spatřuje nedostatečná skutková zjištění obou soudů v tom, že tyto nedostály požadavkům na prokázání podvodného řetězce společností, aniž by byly specifikovány, mj. vymezením ovládajících osob, o jaký řetězec společností se jednalo, kdo a jak tyto společnosti ovládal apod., jelikož má za to, že oba soudy posoudily trestní věc jako tzv. karuselový podvod. K tomu je nejprve nutno konstatovat, že ani jeden ze soudů nižších stupňů neoznačil předmětný zločin jako karuselový podvod (též označovaný za kolotočový, kruhový podvod či podvod chybějícího obchodníka). Není tak třeba na tuto dovolací argumentaci reagovat. Je nutno odmítnout i námitku spočívající v tom, že oba soudy náležitě nevysvětlily propojení obviněného S. jednajícího v součinnosti a po vzájemné dohodě s obviněným H. Obviněný v tomto směru záměrně opomíjí rozsáhlou pasáž odůvodnění v rozsudku soudu prvního stupně v bodech 155 a 156 vztahující se přímo k dovolateli a společnosti S., a k těmto otázkám (a v navazujících bodech i k ostatním společnostem), v nichž nalézací soud podrobně popsal jednotlivé vztahy mezi spoluobviněnými H., S. a O. N. V této skupině spoluobviněných dovodil vůdčí roli u obviněného H. jako organizátora s největší finanční participací na způsobené škodě (figuroval ve všech třech bodech stíhané daňové trestné činnosti). Dovolatel S. spolu s ním pak figuroval ve skutku pod bodem 1. a obviněný N. s obviněným H. ve skutku pod bodem 3. výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Celou skupinu charakterizoval, jako zvláštní typ úmyslného podvodného jednání směřující ke způsobení škody České republice páchanou spoluobviněnými dlouhodobě, promyšleně a při zapojení mnoha spřízněných společností, ovládaných prostřednictvím tzv. „bílých koních“. Uplatněním fiktivních plnění specifikovaných ve výroku rozsudku obvinění podle nalézacího soudu úmyslně snižovali ve vzájemné součinnosti při obstarání fiktivních daňových dokladů a po předchozí vzájemné dohodě daňovou povinnost společností, které jako jednatelé ovládali, ačkoli si byli vědomi skutečnosti, že z fiktivních plnění těmto společnostem nevznikl zákonný nárok na odpočet DPH – tedy úmyslně zneužili svého práva a výhod principu daňové neutrality, přičemž obvinění H. a S. jednáním popsaným pod bodem 1. způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, celkovou škodu ve výši 4.512.116 Kč. Sám obviněný H. jednáním popsaným v bodě 2. způsobil úmyslnými neoprávněnými odpočty DPH spol. S. škodu ve výši 27.385.951 Kč a jednáním pod bodem 3. obviněný H. společně s obviněným N. neoprávněnými odpočty DPH spol. R. škodu ve výši 23.628.816 Kč.
Z uvedeného tak podle tohoto soudu dostatečně plyne, že obvinění H. a S. v případě skutku ad bod 1. výroku o vině odsuzujícího rozsudku za jednotlivá měsíční zdaňovací období leden až prosinec 2012 zkrátili DPH prostřednictvím společnosti S. v celkové výši právě 4.512.116 Kč, byť obviněný S. tvrdí bez faktického zpochybnění právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku opak. Nejvyšší soud proto bez dalšího odkazuje na související pasáže odůvodnění odsuzujícího rozsudku, neboť není jeho úkolem je znovu rekapitulovat.
Odvolací soud pak k problematice zkrácení daňové povinnosti na vstupu či výstupu, a zda škoda vznikla již u společnosti S., v bodu 9 odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že na začátku řetězce společností dochází k neodvedení daňové povinnosti, tedy společnostmi D., E. a H., neboť předmětné faktury nevystavily a plnění neposkytly, což doložili jednatelé těchto společností svědci V. K., V. K., L. L. a P. P. Na začátku DPH odvedena nebyla, neboť ani společností S., nebyla těmto společnostem uhrazena, zatímco touto společností byla na základě fiktivních faktur jako odpočet daně žádána na státu. Škodlivý následek nastal již u společnosti S. Obviněný S. přijaté fiktivní faktury zařadil do účetnictví této společnosti a na základě nich neoprávněně žádal odpočet daně, ačkoli žádnou daň v kupní ceně neodvedl. Zkrátil tak svoji daňovou povinnost, ačkoli ke snížení daňové povinnosti neměl žádný nárok, neboť ve vztahu ke státu žádná DPH jmenovanými dodavatelskými společnostmi logicky uhrazena nebyla. Uplatněním neoprávněných odpočtů vzniklých z fiktivních faktur nadto dosáhl v sedmi případech vykázání nadměrných odpočtů. Odvolací soud pak právě v intencích zásady zákazu změny k horšímu zakotvenou v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nezhoršil postavení obviněného S. spočívající ve zpřísnění právní kvalifikace, kterou ponechal beze změny, neboť v případě úspěšného uplatnění nadměrných odpočtů obviněným S. dovodil nejen znak zkrácení daňové povinnosti ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku, ale i současně vylákání výhody na dani, kterou považuje za závažnější projev jednání směřujícího ke způsobení škody České republice. Jednání obviněného se totiž neomezilo pouze na neodvedení řádné zákonné daně státu, nýbrž od něj navíc neoprávněně žádal finanční prostředky ze státního rozpočtu, které do něj odvedou řádně fungující daňové subjekty.
Zpochybnil-li obviněný též soudem prokázanou fiktivnost předmětných faktur s tím, že domnělé plnění od společnosti D., bylo v podobě repasovaných elektronických součástek a jejich instalace do dalších dodávaných zařízení skutečně prodáno společnostem S., Lloyd Systems, a. s., a Easic Net, s. r. o., předkládá tím jinou verzi skutkového děje, než jak byl v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. zjištěn zejména nalézacím soudem. Tyto námitky jako takové tudíž nespadají pod uplatněný dovolací důvod určený k nápravě hmotněprávních vad posouzení skutku. K tomu lze poznamenat, že nalézací soud zároveň prohlásil, že je irelevantní, kdo měl z jednání obviněného S. největší prospěch, protože obviněný jako statutární orgán společnosti, který podal daňové přiznání s neoprávněným odpočtem DPH, je za výši škody takto jím způsobenou trestně odpovědný i za situace, že by žádný zisk z trestné činnosti neměl, či by sám dokonce tratil (viz bod 150. odůvodnění napadeného rozsudku). Tento soud pak v tomtéž bodě odůvodnění konstatoval, že přiznal-li obviněný v rámci fiktivní fakturace i daň na výstupu bez provedení plnění, nelze mu takovou fiktivní daňovou povinnost započítat na zkrácenou daň, neboť plátci DPH vznikne ze zákona povinnost odvést DPH vystavením faktury s DPH, zatímco nárok na odpočet daně vzniká za situace, když prokáže, že plnění, které přijal, skutečně včetně DPH uhradil. Současně musí i prokázat, že zboží a služby slouží k předmětu jeho podnikání, tedy se jedná o účelně vynaložený náklad na podnikání společnosti.
Z napadeného usnesení odvolacího soudu zároveň plyne, že se dostatečně zabýval i výtkou obviněného týkající se výše uloženého trestu ve světle novelizace trestního zákoníku – zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některých dalších zákonů – účinného ke dni 1. 10. 2020, jíž došlo ke změně hranic škody, prospěchu, atd. v ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, tedy i tzv. značné škody pod písm. d) tohoto ustanovení ve vztahu k §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, který vyžaduje značný rozsah zkrácené daně. Dospěl přitom k závěru, že i po této novelizaci je uložený trest mírný a předestřená změna právní úpravy nemůže být důvodem k uložení trestu nižšího. Obviněný takovou námitku beze změny opakuje i v dovolání, přestože neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť jí ve skutečnosti napadá výrok o trestu a úvahy odvolacího soudu ohledně stanovení jeho druhu a výměry. Námitky týkající se uloženého trestu ale lze uplatnit pouze na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný v dovolání neuvedl. V této souvislosti je třeba zmínit, že ani ten by nebyl v nyní posuzované věci naplněn, neboť jej lze úspěšně uplatnit pouze v případě, pokud by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný ve svém výsledku v dovolání uplatňuje námitky ryze skutkové či procesní týkající se rozsahu zjišťování skutkového stavu oběma soudy nižších stupňů a jimi učiněného hodnocení provedených důkazů, které v žádném ohledu neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Nadto obviněný je předkládá opakovaně, ačkoli se s nimi vypořádal již soud nalézací, popřípadě posléze soud odvolací a v takovém případě se jimi Nejvyšší soud není povinen, ale ani oprávněn podrobně zabývat.
Navzdory výše uvedenému byl Nejvyšší soud nucen konstatovat, že v předchozím procesním postupu odvolacího soudu došlo k pochybení, které nebylo možné ignorovat, zejména s ohledem na výhradu obviněného učiněnou v podaném dovolání. S odkazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze akceptovat námitku dovolatele týkající se porušení práva na spravedlivý proces spočívající v neprovedení důkazu ve veřejném zasedání o odvolání obviněného, na základě něhož odvolací soud v odůvodnění svého usnesení potvrdil jako správný výsledný závěr nalézacího soudu o dokonání stíhaného zločinu, jak ještě bude uvedeno níže. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , který v dané souvislosti obviněný též uplatnil, tak ten je na danou situaci nepřiléhavý. Tento dovolací důvod je naplněn jen, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (dovolatelem uplatněna druhá varianta). Z obsahu spisu ale lze zjistit, že obviněný (i se svým obhájcem) se veřejného zasedání o podaném odvolání konaném dne 29. 10. 2020 zúčastnil, takže posledně zmíněný dovolací důvod nemůže být v žádném případě naplněn.
Povinnost reagovat na vznesenou námitku obviněného v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak Nejvyššímu soudu ukládá jeho konformní interpretace podpořená bohatou judikaturou Ústavního soudu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Za takovou situaci je mj. nutno pokládat zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, mezi niž patří i závažné procesní vady řízení zakládající neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil i případy důkazů opomenutých.
K tomu právě došlo v posuzovaném případě dovolatele S., kdy odvolací soud, ač ve veřejném zasedání neprovedl sdělení Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 5, ze dne 8. 10. 2020, č. j. 7608179/20/2005-53523-107101 (viz č. l. 8141) jako listinný důkaz ve smyslu §235 odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením §213 odst. 1 či 2 tr. ř., tedy nepředložil jej stranám k nahlédnutí, popřípadě jej nepřečetl, přesto jej použil ve svém usnesení v rámci rozhodovací argumentace ohledně dokonání stíhaného zločinu obviněným. Jedná se tak o důkaz použitý v rozporu s procesními předpisy, konkrétně ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Uvedené zjištění vyplývá jak z protokolu o veřejném zasedání o odvolání obviněného konaném dne 29. 10. 2020 (viz č. l. 8167-8169), tak ze zvukového záznamu pořízeného o tomto veřejném zasedání zachyceném na CD nosiči umístěném na obalu svazku č. 28 předloženého trestního spisu. Odvolací soud obsahem tohoto sdělení finančního úřadu konkrétně podpořil závěry nalézacího soudu o vině obviněného týkající se dokonání stíhané trestné činnosti, když z něj v bodě 9 odůvodnění napadeného usnesení dovodil, že uplatněné odpočty byly finančním úřadem realizovány tak, že sice nebyly přímo vyplaceny na účet společnosti, ale byly finančním úřadem akceptovány a použity na úhradu daňových nedoplatků daňového subjektu S., a to jako DPH, tak DPPO, či daně silniční.
Je sice možno přisvědčit argumentaci státního zástupce k dovolání obviněného, že odvolací soud se tím zásadně neodklonil od zjištěného skutkového stavu nalézacího soudu, který provedl všechny relevantní důkazy potvrzující vinu dovolatele, tedy nevytvářel nová skutková zjištění, ale v tomto případě nelze takový procesní postup odvolacího soudu akceptovat. Vrchní soud totiž tímto dokumentem podpořil závěr soudu nalézacího ohledně dokonání spáchaného zločinu obviněným, ale zároveň mu svým postupem odňal možnost na provedený důkaz reagovat a k němu se vyjádřit. Obviněný, ale i jeho obhájce se s ním mohli poprvé seznámit až v písemném odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, takže na něj nemohli v dané procesní situaci včas jakkoli reagovat. Nejvyšší soud nemohl takové zásadní procesní pochybení přehlédnout a musel přezkoumávané usnesení Vrchního soudu v Praze zrušit, byť ve zbytku se s dovolacími námitkami předloženými obviněným S. neztotožnil.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů tak Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodným pouze v uvedené procesní části, zakládající však porušení jeho práva na spravedlivý proces, a v důsledku toho zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 3 To 11/2020, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Poté pak přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.). To jinými slovy znamená, že v novém odvolacím řízení bude třeba provést sdělení Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště Praha 5, ze dne 8. 10. 2020, č.j. 7608179/20/2005-53523-107101 (viz č. l. 8141) jako listinný důkaz (§235 odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením §213 odst. 1 či 2 tr. ř.), aby se tak s ním strany mohly seznámit a event. na něj ve veřejném zasedání reagovat. Výsledky, úvahy a závěry vyplývající z nového odvolacího řízení pak budou přiměřeně uvedeny v odůvodnění nového rozhodnutí odvolacího soudu.
Tento soud je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud a je povinen provést jím nařízené úkony a doplnění. Zároveň je v této souvislosti třeba mít na paměti, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (§265s odst. 2 tr. ř.).
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu