ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.465.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 465/2021- 1055
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání obviněného M. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 To 274/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 15/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 2 T 15/2018, byl obviněný M. S. uznán vinným pokusem přečinu zatajení věci podle §21 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný M. S. odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ECO – ECO CZ, s. r. o., IČ 29258669 se sídlem Praha 1, Staré Město, Halštalská 795/1, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 2 T 15/2018, podal obviněný M. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 To 274/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 2 T 15/2018 v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný M. S. uznán vinným pokusem přečinu zatajení věci podle §21 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ poté, co dne 23. 4. 2015 byla na účet firmy F. s., IČ: XY, se sídlem XY, číslo XY vedený u Fio banky, a.s., převedena finanční částka ve výši 689 545 Kč z účtu firmy ECO – ECO CZ s.r.o., IČ 295 58 669, č. XY, vedeného u Komerční banky, a.s., na základě faktury vystavené L. P., nar. XY, dne 21. 4. 2015 za společnost F. s., IČ: XY, pro odběratele společnost ECO- ECO CZ s.r.o., IČ 295 58 669, na částku 689 545 Kč určenou k nákupu vozidla VW Passat Variant CL 2,0 TDI, od společnosti Porsche Inter Auto CZ spol. s r.o., IČ 47124652, přičemž L. P., nar. XY, tuto fakturu vystavil, ačkoliv k jejímu vystavení nebyl zmocněn a jednal bez vědomí obžalovaného, který však následně s úkonem nevyjádřil nesouhlas,
obžalovaný, jako jednatel společnosti F. s., a jediný oprávněný disponent uvedeného bankovního účtu
v Plzni, Olomouci a v Prostějově v době od 24. 4. 2015 do 15. 5. 2015, přestože si byl vědom toho, že nejde o finanční prostředky společnosti F. s., IČ: XY, že tyto musely být na účet zaslány omylem, uvedené skutečnosti využil a v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vybral
- dne 24. 4. 2015 na pobočce Fio banky, a.s., XY, částku v hotovosti ve výši 200 000 Kč,
- dne 27. 4. 2015 na pobočce Plzeň, XY, částku v hotovosti ve výši 72 000 Kč,
- dne 28. 4. 2015 na pobočce Plzeň, XY, částku v hotovosti ve výši 250 000 Kč,
- dne 29. 4. 2015 v Prostějově, XY, částku v hotovosti ve výši 18 000 Kč,
- dne 4. 5. 2015 na pobočce Plzeň, XY, částku v hotovosti ve výši 50 000 Kč,
- dne 6. 5. 2015 v Olomouci, XY, částku v hotovosti ve výši 32 000 Kč,
- dne 14. 5. 2015 na pobočce Plzeň, XY, částku v hotovosti ve výši 32 000 Kč,
- dne 15. 5. 2015 na pobočce Plzeň, XY, částku v hotovosti ve výši 30 000 Kč,
takto získanou finanční hotovost ve výši 684 000 Kč použil ve prospěch společnosti F. s. k úhradě jejích dluhů a ani zbylou část finančních prostředků nepřevedl na oprávněnou osobu.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. S. odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ECO – ECO CZ, s. r. o., IČ 29258669 se sídlem Praha 1, Staré Město, Halštalská 795/1, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 To 274/2020, podal následně obviněný M. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Naplnění dovolacích důvodů spatřuje v tom, že soudy nepoužily zásadu subsidiarity trestní represe. Dále namítá porušení práva na spravedlivý proces neprovedením navržených důkazů a také nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v předchozím rozhodnutí č. j. 4 Tdo 23/2020-931. Obviněný má za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu bylo opět zabráněno, aby mohl prokazovat, že se stal obětí cíleného podvodu. Soudy obou stupňů odmítly všechny důkazy, které navrhoval, žádné vlastní důkazy neprovedly, celou věc vyřešily formálním způsobem. V závěru svého dovolání namítl, že svědci P., V. a V. proti němu úmyslně křivě svědčili. Ani jeden orgán činný v trestním řízení z těchto důkazů proti svědkům, kteří proti obviněnému křivě svědčili v úmyslu jej křivě usvědčit z podvodu, zpronevěry a zatajení věci, nevyvodil žádné trestněprávní důsledky. Obviněný navrhoval opakovaně v soudních jednáních důkazy, které mu byly zakazovány a které jednoznačně dokazují, že zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio jsou v jeho případě na místě. Tyto důkazy, které soudy odmítají v této věci vykonat, jednoznačně potvrzují řetězec přímých příčin, které vyvolaly a způsobily jeho čin.
Na základě výše uvedených skutečností proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 8. 2020, sp. zn. 2 T 15/2018 a Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 To 274/2020 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že k dovolání obviněného, jež směřovalo do usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 6 To 262/2019, bylo ze strany Nejvyššího státního zastupitelství předloženo dovolacímu soudu vyjádření sp. zn. 1 NZO 1309/2019. V něm bylo mj. zaujato stanovisko i k otázce subsidiarity trestní represe a k otázce tzv. opomenutých důkazů. Na v tomto vyjádření zaujatém postoji k použití §12 odst. 2 tr. zákoníku a k úplnosti provedeného dokazování se i přes změnu právního posouzení, k němuž došlo v dalším průběhu trestního řízení s ohledem na závazné závěry Nejvyššího soudu, jež byly vyjeveny v usnesení sp. zn. 4 Tdo 23/2020, a také s ohledem na novelizaci §138 tr. zákoníku v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., nic zásadního nezměnilo. Jde-li o námitku dovolatele, že se soudy neřídily závazným právním názorem Nejvyššího soudu z jeho rozhodnutí ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 4 Tdo 23/2020, čímž mělo být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, jedná se jednak o námitku procesní, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, především však s touto nelze souhlasit. Pokud dovolatel shledal porušení práva na spravedlivý proces v nevyhovění jeho návrhů na doplnění dokazování, nelze si nevšimnout, že se jednalo o takové návrhy, které se překrývaly s důkazními návrhy požadovanými již v průběhu řízení před vrácením věci ze strany dovolacího soudu. Těmito důkazními návrhy se nicméně soudy již ve svých předchozích rozhodnutích zabývaly a zdůvodnily, proč k jejich provedení nepřistoupily. K námitce ohledně uplatnění zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvádí, že nedostatečnou společenskou škodlivost krom toho, že k jejímu posouzení soudy neměly provést úplné dokazování, dovolatel vystavěl na jakémsi řetězci příčin, bez nichž by k jeho činu nikdy nedošlo, resp. kteréžto dokonce měly jeho čin vyvolat a způsobit. Jeho čin má být ve srovnání s uvedenými příčinami nicotný. Je ovšem nutno odmítnout zjevně fantazijní závěr dovolatele o jakémsi komplotu policejních orgánů Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Policie ČR Plzeňského kraje, Generální inspekce bezpečnostních sborů a orgánů soustavy státního zastupitelství, údajně zapojených do legalizace výnosů z trestné činnosti organizované kriminality, stejně jako to, že by tento komplot vůči obviněnému měl být příčinou jeho jednání. Příčinou jednání obviněného bylo výhradně jeho vlastní rozhodnutí, kdy vědom si toho, že obdržené finanční prostředky nenáleží společnosti F. s., tyto prostředky použil k úhradě dluhů společnosti. Obviněný tudíž v dovolání neuvedl žádnou rozhodnou mimořádnou okolnost, která by měla znamenat závěr o zcela zanedbatelné společenské škodlivosti jeho jednání a s ohledem na niž by bylo odůvodněno uplatnění odpovědnosti výhradně podle jiného právního předpisu, než podle trestního zákoníku ve smyslu jeho ustanovení §12 odst. 2.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem dodává, že nebyly naplněny ani předpoklady k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému proto považuje státní zástupce dovolání obviněného uplatněné ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. z části za nedůvodné a z části za zjevně neopodstatněné [ohledně hmotněprávní námitky nepoužití zásady uvedené v §12 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Navrhl proto dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dále souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. S.
Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit, že se v případě dovoláním napadeného rozsudku se jedná o v pořadí již čtvrté rozhodnutí v projednávané věci. V nyní podaném dovolání zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 4 Tdo 23/2020, zrušilo z podnětu dovolání obviněného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 6 To 262/2019 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 2 T 15/2018, jímž byl obviněný shledán vinným přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1, 2 tr. zákoníku a nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy odmítly jím navržené důkazy, samy žádné důkazy neprovedly a současně porušily závazné podmínky požadované Nejvyšším soudem, tedy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v jeho předchozím rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 23/2020.
Zde je však nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ponechal na uvážení soudu, zda k řádnému posouzení po vrácení věci provede další důkazy či některé z důkazů zopakuje, anebo mu budou postačovat důkazy již provedené. Nejvyšší soud zejména požadoval znovu všechny podstatné okolnosti věci řádně vyhodnotit a na základě toho vyvodit odpovídající závěry. Taktéž s otázkou tzv. opomenutých důkazů se Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 4 Tdo 23/2020 vypořádal a tuto námitku za důvodnou nepovažoval (str. 15 odůvodnění usnesení). Nadto neodpovídá skutečnosti tvrzení obviněného, že by soudy nižších stupňů na doplnění dokazování po vrácení věci zcela rezignovaly (srov. bod 26. odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu a bod 10. a 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Současně ve svých rozhodnutích opětovně vysvětlily, proč nepřistoupily k doplnění dokazování dle požadavků obviněného. Nezbývá, než znovu zopakovat, že důkazní návrhy obviněného, kterým nebylo vyhověno, vždy směřovaly mimo rámec trestního řízení vedeného proti němu. Obviněný se snažil dokazování odklonit směrem ke zjišťování, jaké trestné činnosti či jiného zavrženíhodného jednání se vůči němu měly dopustit další osoby, a to bez konkrétní souvislosti s projednávanou věcí, dokonce často i bez souvislosti časové. K uvedené námitce proto Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu konstatuje, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.
Naplnění dovolacích důvodů obviněný dále spatřuje v tom, že soudy v projednávané věci neuplatnily zásadu subsidiarity trestní represe.
Nejvyšší soud uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Nejvyšší soud při hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného považuje za vhodné odkázat na skutečnosti zjištěné v průběhu dokazování. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný si byl vědom toho, že obdržené finanční prostředky nemůžou na podkladě předcházející ekonomické činnosti společnosti F. s. náležet a že musely být zaslány na účet této společnosti omylem. Této situace obviněný využil a tyto prostředky použil k úhradě dluhů společnosti. Lze konstatovat, že v případě obviněného nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jeho jednání, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala. Je tedy třeba vyhodnotit jeho jednání jako společensky škodlivé v té míře, jež je vyžadována trestním zákoníkem pro posouzení jednání z hlediska jeho trestnosti. Jak ve svém vyjádření uvádí i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, pakliže soudy správně dovodily, že v případě jednání obviněného jde z hlediska všech určujících hledisek o protiprávní čin podle §13 odst. 1 tr. zákoníku, protože toto vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zatajení věci, jež jsou uvedeny v trestním zákoníku, a to ve stadiu pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku, není dán pro aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku podklad. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Nejvyšší soud proto uzavírá, že právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který uplatnil obviněný ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Předpokladem k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. To se však ve věci obviněného nestalo, neboť Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám rozhodl ve všech výrocích. Výrok o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání tudíž vůbec nebyl v dovolání napadeném rozhodnutí obsažen, čili nebyla splněna základní podmínka pro důvodné uplatnění tohoto dovolacího důvodu.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. S. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu přečinu zatajení věci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §219 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, odvolací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu